4 Tz 13/2011
Datum rozhodnutí: 13.04.2011
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1,2 předpisu č. 119/1990Sb.



4 Tz 13/2011-25
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2011 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného V. B. , proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 138/1991 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 138/1991 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného V. B.

Napadené usnesení s e z r u š u j e.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 138/1991.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 13. 1. 1955, sp. zn. T 70/54, byl obviněný V. B. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 28. 10. 1954 nenastoupil, jak byl podle mu řádně doručeného povolávacího rozkazu povinen, vojenskou základní službu u OVS T. a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, neboť je vyznavačem víry S. J. Za daný trestný čin byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku a podle § 43 tr. zák. č. 86/1950 Sb. byla u něj současně vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 tr. zák. č. 86/1950 Sb. v trvání 3 let. Rozsudek nabyl právní moci dne 11. 2. 1955 a uložený nepodmíněný trest odnětí svobody obviněný vykonal v plné výměře ve věznici v Jáchymově.

Rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 11. 2. 1955, sp. zn. To 12/55, bylo zamítnuto odvolání obviněného V. B.

Následně obviněný V. B. požádal dne 19. 11. 1990 o rehabilitaci v projednávané věci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., o které bylo rozhodnuto usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 138/1991, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 13. 1. 1955, sp. zn. T 70/54, byl podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušen ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. byla současně zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V odůvodnění daného usnesení bývalý Vojenský obvodový soud v Brně mimo jiné uvedl, že postupu bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně při projednávaní trestní věci vedené pod sp. zn. T 70/54 nelze nic vytknout, neboť dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl správně zjištěn skutkový stav, avšak při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně. Usnesení nabylo právní moci dne 5. 11. 1991.

Poté bývalý Vojenský obvodový soud v neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 1991 vydal usnesení, sp. zn. 3 Rtv 138/1991, kterým konstatoval, že obviněný V. B. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V z důvodu části II článku III této amnestie se zastavuje trestní stíhání obviněného V. B. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. Citované usnesení nenabylo právní moci, protože obviněný V. B. požádal prostřednictvím svého obhájce dne 17. 12. 1991 (tj. v zákonné lhůtě) o pokračování v řízení a projednání věci.

Na základě žádosti obviněného o pokračování v trestním řízení bývalý Vojenský obvodový soud nařídil ve věci na den 30. 1. 1992 hlavní líčení, ve kterém rozhodl rozsudkem z téhož dne, sp. zn. 3 Rtv 138/1991, tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 13. 1. 1955, sp. zn. T 70/54, podle § 227 tr. ř. obviněnému V. B. trest neuložil. Rozsudek nabyl právní moci dne 15. 2. 1992.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 138/1991, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. B. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a § 11 odst. 1 písm. f), § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného V. B.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání žádosti obviněného V. B. o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Je zřejmé, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného V. B., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Dle názoru ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného V. B. s odůvodněním, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně při projednávání předmětné trestní věci provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, proto jeho postupu nelze nic vytknout. Dále ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podotkl, že obviněný byl pro týž trestný čin odsouzen již rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 6/53, proto další odsouzení obviněného rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 13.1.1955, sp. zn. T 70/54, je nutno považovat za odsouzení druhé v téže věci a ze strany bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně mělo být zkoumáno, zda nedošlo k porušení zásady ne bis in idem , což by bylo důvodem pro zastavení trestního stíhání obviněného podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 138/1991, byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. B. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen rehabilitační zákon ), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného V. B. prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 13. 1. 1955, sp. zn. T 70/54, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Tato skutečnost vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že rozhodující soud zjistil, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně provedl při projednávání příslušné věci dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, proto postupu tohoto soudu nelze nic vytknout.

Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce . Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1954 za trestný čin.

Obviněný V. B. byl dále rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 6/53, odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, který byl částečně vykonán dne 24. 1. 1954, když uvedeného data byl obviněný propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953.

Další odsouzení obviněného předmětným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 13. 1. 1955, sp. zn. T 70/54, je proto nutno považovat za porušení zásady ne bis in idem , kterou lze dovodit z ustanovení § 2 odst. 3 tr. ř., v tehdy účinném znění, podle kterého úkolem soudu v trestním řízení je zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.

Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

Nejvyšší soud České republiky pro úplnost podotýká, že příslušnou problematikou se zabýval i Ústavní soud České republiky a rovněž ze závěrů jeho rozhodovací činnosti v obdobné trestní věci je třeba dovodit, že trestní stíhání obviněného V. B. pro skutek spáchaný dne 28. 10. 1954 nemělo být vůbec zahájeno a pokud již bylo zahájeno, mělo být zastaveno z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 f) tr. ř., v tehdy účinném znění, neboť bylo zahájeno neoprávněně z toho důvodu, že jím byla porušena zásada ne bis in idem (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 290/2005).

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nepřezkoumal též výrok o vině trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb., a to ve smyslu shora uvedeném, zejména se zřetelem na porušení zásady ne bis in idem , porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného V. B. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud České republiky podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejména zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 138/1991.

Nejvyšší soud České republiky nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle § 271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud České republiky splněnou, neboť konstatoval porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud České republiky podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně jako soudu nyní podle zákona č. 284/1993 Sb. příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, zejména pak se bude zabývat ustanovením § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného V. B., neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§ 273 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. dubna 2011

Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal