4 Tz 124/2006
Datum rozhodnutí: 17.04.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 124/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. dubna

2007 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 8 To 157/2004, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 1/2004, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 8 To 157/2004, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 a 256 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného P. K.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e . Zrušuje se i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. 3 T 1/2004.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Praze s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. 3 T 1/2004 byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 15. 8. 2003 kolem 03.00 hod. v P., v H., po předchozím slovním konfliktu vykopl vstupní dveře do bytu, kde napadl uživatele bytu K. K., kterého udeřil několikrát pěstí do obličeje, když poškozený upadl na zem, následně do něj kopal, a to do oblasti hrudníku a hlavy, až jmenovaný ztratil vědomí, přičemž mu takto způsobil otřes mozku lehkého stupně, zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků, pohmoždění hlavy s oděrkami a krevními výrony, přičemž pouze náhodou nedošlo k závažnějším zraněním zejména ke zlomení žeber s možným poškozením důležitých orgánů.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle § 60a odst. 1 tr. zák. za podmínek uvedených v § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo omezení (jde však spíš o přiměřenou povinnost) spočívající v tom, aby podle svých sil přispěl k úhradě škody, která v souvislosti s jeho jednáním vznikla na nákladech léčení poškozeného.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 8 To 157/2004 k odvolání státního zástupce shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného pak podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze soudu ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 8 To 157/2004 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které však vzal zpět.

Obviněný také postupně podal dva návrhy na povolení obnovy řízení. O obou těchto návrzích rozhodoval nejprve Městský soud v Praze (řízení sp. zn. Nt 204/2005 a sp. zn. Nt 222/2005), přičemž pokaždé rozhodl tak, že obnovu řízení povolil. Obě rozhodnutí poté ke stížnosti státního zástupce přezkoumal Vrchní soud v Praze (řízení sp. zn. 8 To 128/2005 a sp. zn. 8 To 113/2006), který ale v obou případech shledal, že veškeré skutečnosti a důkazy předkládané obviněným k návrhu na povolení obnovy řízení nenaplňují podmínky obnovy podle § 278 odst. 1 tr. ř. a nemohou tak být důvodem pro její povolení. Rozhodnutí městského soudu vždy zrušil a návrhy na povolení obnovy řízení zamítl, naposledy usnesením ze dne 14. 11. 2006 sp. zn. 8 To 113/2006.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 8 To 157/2004 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. K. Tímto rozsudkem byl podle jeho názoru v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř. a dále v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v řízení předcházejícím, ve vztahu k ustanovením § 222 odst. 1 a § 8 odst. 1 tr. zák.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti zdůraznil, že zákonným znakem pokusu trestného činu ublížení na zdraví je úmysl spáchat ten trestný čin, o nějž se pachatel pokouší. V daném případě je třeba zvláště zkoumat, zda obviněný měl skutečně v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Za účelem posouzení mechanismu vzniku zranění zejména z hlediska jeho závažnosti byl zpracován znalecký posudek z oboru lékařství. Z tohoto znaleckého posudku vyplývá, která zranění poškozený utrpěl. Dále, že při výslechu znalce v hlavním líčení se znalec vyjadřoval k charakteru zranění jinak než ve svém posudku, tj. že zranění poškozeného nebylo těžké, nebyla dána možnost závažnějších následků. Podle výpovědi znalce nelze ani vyloučit, že některá zranění byla způsobena samotným pádem poškozeného, přičemž na takto způsobená zranění nelze nahlížet jako na obviněným chtěná a zamýšlená ve smyslu § 4 tr. zák. Mechanismus zranění, které znalec popsal při své výpovědi také mohl vést k mírnějšímu právnímu posouzení skutku podle § 221 odst. 1 tr. zák. O tom svědčí i skutečnost, že povaha zranění způsobených poškozenému byla takového rázu, že umožňovala poškozeného velmi záhy propustit do domácího ošetřování.

Dále stěžovatel uvedl, že pochybnosti a rozpory mezi výpovědí znalce a znaleckým posudkem nebyly v dalším dokazování odstraněny, což mohlo být provedeno revizním znaleckým posudkem. Dále bylo možno uvažovat o znaleckém posouzení samotného obviněného, zdali je vůbec fyzicky schopen útoku takové intenzity, který by směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud tento nevysvětlený rozdíl vůbec nehodnotil. Soud odvolací pak tuto diskrepanci v názoru odborníka označil v odůvodnění svého rozsudku pouze za formulační nepřesnost, se kterou se, ač nemaje potřebných odborných znalostí z oboru lékařství, vypořádal vlastní úvahou o tom, že k hodnocení intenzity útoku takových odborných znalostí není třeba. Takovým postupem uvedené rozpory podle stěžovatele být odstraněny nemohly, a proto lze ztěží přisvědčit závěru soudů obou stupňů.

Pochybnosti též vzbuzují i odlišné závěry soudů obou stupňů ohledně přiměřené výše trestu, kdy soud prvého stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem jeho výkonu, a naopak soud odvolací mu uložil trest nepoměrně přísnější, 5 let, navíc nepodmíněný. Závěr odvolacího soudu pak je odůvodněn nepřesvědčivě a v podstatě nepřezkoumatelným způsobem pouze tím, že obviněný neprojevil po činu ani zdání pokory , přičemž tento závěr je proklamativní a nekoresponduje s výpovědí svědka V.

V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 8 To 157/2004 byl v neprospěch obviněného P. K. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 222 odst. 1 a § 8 odst. 1 tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, dále zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. 3 T 1/2004, a všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně pak aby Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a zjistil následující.

Obviněný byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. 3 T 1/2004, za dva trestné činy spáchané v jednočinném souběhu a to za trestný čin porušování domovní svobody dle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák.

Ke zjištění rozsahu a závažnosti újmy na zdraví poškozeného byl v přípravném řízení vypracován znalecký posudek znalcem v oboru zdravotnictví odvětví soudní lékařství. V popisné části znaleckého posudku je uveden výtah ze zdravotnické dokumentace, kde se v chorobopisu Chirurgické kliniky FN KV v P. mimo jiné údaje uvádí: Dle RTG fraktura nosu, dále komoce mozku a kontuse hrudníku. Dále v zápisu z konzilia ze dne 16. 8. 2003 je vysloven závěr: Commotio cerebri, Fractura nasi cum dislocatione , contusio thoracis.

Znalec na základě lékařských zpráv a informací ze spisového materiálu vyslovil v písemném posudku následující závěry: Poškozený utrpěl otřes mozku lehkého stupně, zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků, pohmoždění hlavy s četnými oděrkami a krevními výrony, brýlový krevní výron, pohmoždění hrudníku s oděrkami a krevními výrony. Zranění poškozeného vznikla opakovaným tupým násilím působícím do hlavy a hrudníku střední a velkou silou. Způsobem uváděným poškozeným tj. údery pěstí a kopáním do hlavy a hrudníku, lze vznik všech zranění velmi dobře vysvětlit. Zranění vznikla střední a velkou intenzitou působící do hlavy a přední stěny hrudní. Zlomenina nosních kůstek s posunem úlomků a otřes mozku vznikly velkou silou. V případě zasažení oka či dolní čelisti mohlo vzniknout vážné poranění oka či zlomenina dolní čelisti, jež rovněž ze soudně lékařského hlediska má charakter těžké újmy na zdraví. V případě zasažení dolních žeber mohlo dojít k jejich zlomeninám s možným poraněním mezižeberních cév a krvácením do hrudních dutin, poranění sleziny či jater apod., tj. rovněž poškození důležitého orgánu.

Dále znalec vyslovil, že zranění nezanechá s největší pravděpodobností trvalé následky vyjma drobné deformace nosu a nemá ze soudně lékařského hlediska za následek vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. (tj. zmrzačení, ztrátu nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu )

Znalec byl následně nalézacím soudem vyslechnut v hlavním líčení. Na úvodní dotaz soudu, zda chce něco ve svém posudku doplnit či změnit, znalec sdělil, že na svých závěrech v celém rozsahu trvá a písemně podaný posudek, tak, jak byl podán, stvrdil.

Na pozdější dotazy předsedy senátu (viz protokol o hlavním líčení č. l. 114 a násl. tr. spisu a zejména zvukový záznam z hlavního líčení) znalec mj. uvedl, že v daném konkrétním případě možnost závažnějších následků nebyla. Byla by pouze tehdy, kdyby intenzita působícího násilí byla větší. Poškozený nebyl v nemocnici z důvodu nutné hospitalizace, ale preventivně. Vyšetření nevylučovalo otřes mozku lehkého stupně z hlediska pozorování stavu vědomí postiženého. Otřes mozku v daném případě byl diagnostikován na základě anamnestických údajů, podle toho, co uváděl poškozený. S přihlédnutím k mechanismu vzniku lze připustit, že poškozený měl otřes mozku, ale maximálně lehkého stupně. Otřes mozku lehkého stupně je čistě funkční porucha, nikoliv morfologická, která se nedá objektivně zjistit, pokud není bezprostředně přítomen neurolog, který by potvrdil poruchu vědomí. Nikoli vše, co si člověk neuvědomuje, musí být v důsledku otřesu mozku. Mechanismus zranění toto nevylučoval, jednalo se proto maximálně o otřes mozku lehkého stupně. Pokud by byl vzat tento otřes mozku lehkého stupně, kdy ta porucha vědomí je zcela přechodného krátkodobého rázu, pak samo o sobě by toto samotné poranění nemuselo mít vždy charakter ublížení na zdraví z lékařského hlediska, protože ta porucha zdraví je tam krátkodobá, přechodná. Jiná otázka je pak pracovní neschopnost, což je zejména dáno specifičností povolání.

Znalec dále uvedl, že objektivně nebylo zjištěno žádné poranění pohybového aparátu. Při příjmu do zdravotnického zařízení dochází k celkové prohlídce a v chorobopisu není obsaženo, že by při hospitalizaci poškozeného byla prohlížena pouze ta oblast, kde poškozený uváděl, co má za subjektivní potíže. Prakticky tělo je prohlíženo celé a nebylo nikde nic zjištěno, kromě toho, co již bylo uvedeno. Postižený byl propuštěn v relativně dobrém stavu a neuváděl žádné obtíže ani do druhého dne.

Podle § 108 odst. 1 tr. ř. vypracoval-li znalec posudek písemně, stačí, aby se při výslechu na něj odvolal a jej stvrdil. V řízení před soudem toto ustanovení však nelze chápat izolovaně a je nutno jej vykládat v návaznosti na ustanovení § 220 odst. 2 tr. ř., podle kterého smí soud při svém rozhodnutí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny. Samotným vyjádřením znalce, kterým se odvolává na znalecký posudek a jej stvrzuje, ještě není proveden důkaz znaleckým posudkem. Z takového vyjádření není osobám přítomným při hlavním líčení zřejmé, co je obsahem posudku a jaké závěry znalec stvrzuje. Je proto v takovém případě třeba, aby soud vyzval znalce, aby posudek přednesl, popř. není-li to možné, aby byl znalecký posudek přečten. (viz Rt 13/2000)

V posuzovaném případě podal znalec písemně posudek, v němž uvedl jednoznačné závěry ohledně zranění, která byla poškozenému způsobena, ale i těch, která mu s ohledem na povahu útoku obviněného hrozila (č. l. 5 a násl. tr. spisu). Tento posudek na počátku svého výslechu v hlavním líčení stvrdil a na výslovný dotaz soudu, zda chce na posudku něco doplnit či změnit uvedl, že na podaném posudku trvá. Následně však začal své závěry postupně revidovat a odchylovat se od nich. Písemně uvedl, že zranění vznikla opakovaným tupým násilím působícím do hlavy a hrudníku střední a velkou silou, a že údery pěstí a kopáním do hlavy a hrudníku lze vznik všech poranění velmi dobře vysvětlit. Taktéž to, že mohlo dojít k vážnému poranění oka či dolní čelisti, tj. ke zranění, která mají charakter těžké újmy na zdraví, ke krvácení do hrudních dutin, poranění sleziny, jater apod., tj. k poškození důležitého orgánu. V hlavním líčení se však vyjádřil tak, že možnost takových zranění je otázka teoretická, že možnost závažnějších následků u poškozeného by nastala, kdyby působící násilí bylo větší. Proč posledně zmíněné hrozící závažné následky náhle označil za otázkou teoretickou, s ohledem na to, že útok směřoval proti osobě ve věku 82 let s osteoporézou a útočníkem byla osoba, která dříve sportovala (závodně box, viz č.l. 200 tr. spisu), nebylo znalcem přesvědčivě vysvětleno.

V písemném vyhotovení posudku znalec taktéž konstatoval u poškozeného otřes mozku lehkého stupně. V hlavním líčení však tuto skutečnost dosti obsáhlým, avšak obecným výkladem rozmělnil a vyslovil, že na základě toho, co poškozený uváděl, s přihlédnutím k mechanismu lze připustit, že poškozený utrpěl otřes mozku, avšak maximálně lehkého stupně neboť otřes mozku lehkého stupně je čistě funkční porucha, nikoliv morfologická. Rovněž na další otázky odpovídal takovým způsobem, že působí zčásti až zavádějícím dojmem, např. na dotaz vycházející z údaje o osteoporéze krční páteře poškozeného vyskytující se ve zdravotní dokumentaci, jak se projevuje a zda se může projevovat v jiných lokalitách, odpovídal tak, že odbočil k tzv. aktivaci z nečinnosti, k níž dochází např. při znehybnění končetiny sádrovou fixací, kdy je tímto vyřazena z činnosti, což však nebyl případ poškozeného a k podstatě otázky se vyslovoval nepřímo. Obdobně při dotazu, co to je Morbus Forestier odpověděl pouze bez jiného upřesnění, že to je chorobný stav, který vůbec nesouvisí s tím, co pacient (poškozený) má .

Za situace, kdy znalec nejprve podal jednoznačný posudek ohledně charakteru zranění poškozeného včetně toho, že mu hrozila těžká újma na zdraví, a posléze v řízení před soudem z neznámých důvodů své vlastní závěry zamlžil a měnil, přičemž na dotazy odpovídal zeširoka a nekonkrétně, vyznělo jeho vystoupení nepřesvědčivě až nevěrohodně. Ve výsledku pak toto znalecké posouzení působí jako celek nejasným dojmem. Podle § 2 odst. 5 tr. ř. musí být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Lze prohlásit, že předmětné znalecké posouzení k nepochybnému zjištění skutkového stavu nepřispělo, ale spíš naopak.

Podle § 210 tr. ř. jestliže se znalec při výslechu odchyluje od písemného znění svého posudku, může mu předseda senátu uložit, aby doplněk posudku nadiktoval do protokolu nebo jej sám napsal. Podle § 109 tr. ř. je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutné požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. V daném případě však poté, co se znalec podstatně odchýlil od některých svých závěrů obsažených v písemném vyhotovení posudku, nedošlo k žádnému procesnímu postupu, kterým by byly vzniklé rozpory a nejasnosti odstraněny. Znalec nebyl vyzván k vysvětlení rozporů mezi písemným zněním posudku a svým vyjádřením v hlavním líčení, ani nebyl zpracován doplněk posudku. Nutno konstatovat, že nalézací soud nedostál své povinnosti a na výše zmíněné nejasnosti a rozpornosti potřebným způsobem nezareagoval a nevyzval znalce k tomu, aby přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakého důvodu se odchýlil od předchozího písemného znění posudku.

Nalézací soud následně vydal rozsudek, v němž bez dalšího vyšel pouze ze závěrů písemně vypracovaného posudku a naopak vyjádření znalce z hlavního líčení zcela pominul, aniž by se s ním jakkoli vypořádal. Tím nesplnil svoji povinnost vyplývající z ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Důsledkem toho pak bylo další pochybení soudu prvního stupně spočívající v nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., pokud jde o úplnost hodnocených důkazů a z toho se odvíjející nepochybnost skutkových zjištění ohledně závažnosti zranění, která poškozený při útoku obviněného utrpěl, resp. utrpět mohl.

Soud druhého stupně na základě podaného odvolání státního zástupce pouze zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a nově obviněnému uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody a odvolání obviněného směřující zejména do výroku o vině zamítl, jako nedůvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl, že je pravdou, že podle protokolu o hlavním líčení se znalec z odvětví soudního lékařství při svém výslechu před soudem vyjádřil, že v předmětné věci nebyla možnost závažnějších následků, ledaže by intenzita násilí byla větší. Za těchto okolností vznikl jistý rozpor mezi tímto údajem a písemným posudkem téhož znalce, na což napadený rozsudek nalézacího soudu nereaguje. Znalec však současně reagoval na ten fakt, že při pokročilém věku dochází k prořídnutí kostí a celkovému oslabení zdravotního stavu poškozeného. Odvolací soud měl proto za to, že může jít o jistou formulační nepřesnost, k níž při výslechu znalce došlo, a uvedl, že jistě není třeba zvláštních znalostí k závěru, že z úderů pěstí do obličeje a kopání do hlavy a hrudníku u ležícího starce, jemuž bylo tehdy 82 let, těžká újma na zdraví hrozí a že dokonce může nastat u takového jedince smrt.

Je však třeba konstatovat, že odvolací soud ve svém postupu pochybil. Když předmětné rozpory zjistil, neměl se je bez dalšího pokoušet překlenout vlastním výkladem a činit odborné závěry, neboť jím citované údaje by bylo možné vyložit i opačně. A to tak, že s ohledem na věk poškozeného a s tím související prořídnutí kostí, jakož i celkově oslabený zdravotní stav poškozeného by bylo možné dovodit, že kdyby násilí ze strany obviněného bylo skutečně natolik intenzivní, musel by poškozený těžkou újmu na zdraví nepochybně utrpět. Žádný z těchto dvou možných závěrů však nebyl znalcem v hlavním líčení vysloven. Odvolací soud tedy nejprve měl podle § 263 odst. 6 tr. ř. předvolat znalce k veřejnému zasedání a podle výsledku jeho výslechu pak mohl ve věci meritorně rozhodnout, případně mohl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k doplnění posudku, event. k vypracování nového znaleckého posudku jiným znalcem. V daném případě bylo totiž nezbytné dosáhnout spolehlivých závěrů o rozsahu a povaze újmy na zdraví, kterou poškozený utrpěl, případně která mu hrozila, přičemž o těchto závěrech nesmí přetrvávat vzhledem ke všem okolnostem důvodné pochybnosti. Soudu přísluší právo hodnotit důkazy. Zde se však jednalo o posouzení odborných otázek, kvůli čemuž byl ve věci přibrán znalec a pouze jemu příslušelo se v rovině odborné soudně lékařské vyjádřit ke zdravotnímu stavu poškozeného. Soud pak také byl povinen vypořádat se s případnými rozpory, jež mezi jednotlivými důkazy vyvstaly. V této souvislosti je ale třeba zdůraznit, že pokud je samotný důkaz sám o sobě vnitřně rozporný v zásadních momentech, jako je tomu u předmětného znaleckého posouzení, postrádá takový důkaz potřebnou důkazní hodnotu a je nezbytné nejprve takovou vnitřní rozpornost předepsaným způsobem odstranit.

Tudíž i odvolací soud rozhodoval ve věci za situace, kdy nebyly odstraněny pochybnosti zejména ohledně rozsahu a závažnosti újmy na zdraví, která poškozenému K. K. hrozila v důsledku násilí použitého obviněným P. K., což s ohledem na aplikovanou právní kvalifikaci (§ 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák.) nelze hodnotit jinak, než jako závažný nedostatek ve skutkovém zjištění, což činí i následné právní posouzení věci(právní kvalifikaci včetně výroku o trestu) nepodloženým a tudíž vadným. Nutno konstatovat, že odvolací soud zde nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a pokud odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř., tak i v tomto ustanovení porušil zákon v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud v této chvíli nemůže předjímat výsledek nového zhodnocení důkazů po doplnění výslechu znalce z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství a proto se ani nelze kategoricky vyjádřit k právnímu posouzení předmětného skutku. Jeví se ale jako vhodné, zejména k posouzení úmyslu obviněného poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001, v němž bylo zdůrazněno, že pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 tr. zák. může být spáchán jen jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k tomu, aby pachatel jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví a jehož se pachatel dopustil v úmyslu tento trestný čin spáchat, jestliže k jeho dokonání nedošlo. Pokus uvedeného trestného činu je tedy charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví, ale rovněž tehdy, jestliže došlo k takovému (tzv. prostému) ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví, jako tomu bylo i v posuzovaném případě. Byl-li způsoben úmyslným jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které není těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák., pak pro rozlišení, zda přichází v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. nebo jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 tr. zák., je rozhodující, jestli úmysl pachatele směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví. Na úmysl tohoto charakteru je však možné usuzovat jen na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo.

Není pochyb o tom, že o pokus ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§ 4 tr. zák.), přičemž i samotné jednání tvořící pokus má úmyslný charakter. Pachatel si totiž musí zcela záměrně a cílevědomě počínat tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musí předpokládat alespoň jako možný. Úmysl u pokusu trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin.

Úmysl způsobit uvedený těžší následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit závažnější újmu na zdraví, než k jaké ve skutečnosti došlo, a tedy na spáchání pokusu trestného činu, resp. pokusu trestného činu podle přísnější zákonné alternativy, pak lze usuzovat zejména z povahy použitého útočného nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a z pohnutky činu (viz zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., str. 230 a 231). Pro posouzení jednání jako pokusu má význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání určitého trestného činu [§ 31 odst. 2 písm. c) tr. zák.]. Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu, tj. že mezi jednáním pachatele a hrozícím následkem již není žádný zprostředkující článek, který by mohl zabránit vzniku následku.

K námitce stěžovatele týkající se nevyváženosti a posléze nepřiměřenosti uloženého trestu obviněnému je s ohledem na dosud ne zcela vyjasněné okolnosti ohledně výroku o vině předčasné se vyslovit, jaký trest by pro obviněného byl trestem přiměřeným. Pro stanovení odpovídajícího druhu a výměry trestu jsou ve smyslu § 31 odst. 1 tr. zák. rozhodné, stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, zdůvodněný na podkladě konkrétních okolností z hlediska zásad, uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. a dále pak možnost nápravy a poměry pachatele. Jak bylo již zdůrazněno, dokazování bude třeba doplnit v naznačeném směru a veškeré důkazy znovu podle zákona vyhodnotit. Rozhodujícím bude konečné zjištění charakteru újmy, kterou poškozenému obviněný úmyslně svým jednáním způsobil, resp. která mu bezprostředně hrozila. Dále pak bude nutno zhodnotit i další okolnosti posuzovaného případu, které jsou v dané věci významné. A to, jakým způsobem byl útok proveden, jakým verbálním projevem byl doprovázen. Stav osoby útočníka, jeho věk, tělesnou konstituci a fyzickou zdatnost, možný vliv alkoholu. Též stav osoby, proti níž útok směřoval, tj. její stáří a zdravotní stav. Důvod resp. záminku, pro kterou na poškozeného obviněný zaútočil, místo a prostor, ve kterém se tak stalo, včetně možností úniku poškozeného. V neposlední řadě pak následné chování obviněného po útoku a během probíhajícího soudního řízení. To vše bude při rozhodování o uložení případného trestu obviněnému významné, přičemž nelze nezmínit i ust. § 23 hovořící o účelu trestu, zejména pak ve vztahu k tomu, zda účinné nápravy obviněného bude možné dosáhnout trestem, který ještě není spojen s bezprostředním odnětím svobody, nebo naopak, zda je již nutné uložit trest nepodmíněný.

Pokud obhájkyně obviněného ve veřejném zasedání v řízení před Nejvyšším soudem navrhla provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví ze dne 2. 5. 2006, zpracovaného na osobu obviněného P. K., tak tomuto návrhu nebylo vyhověno a byl senátem zamítnut. Bylo tomu tak proto, že problematika psychického stavu obviněného v době činu nebyla v původním řízení zkoumána, tento posudek nebyl součástí shromážděného důkazního materiálu a stížnost pro porušení zákona v daném směru ani ničeho nenamítala. Na vady, které byly Nejvyšším soudem na základě podané stížnosti pro porušení zákona shledány, zmíněný znalecký posudek neměl žádného vlivu a pro rozhodnutí Nejvyššího soudu byl tudíž nepotřebný. Nic však nebrání tomu, aby v dalším řízení před Městským soudem v Praze byl tento posudek coby důkaz navržen k provedení a při dalším rozhodování tohoto soudu byl vzat v úvahu.

Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud podle 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 8 To 157/2004, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení předcházejícím pak v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v neprospěch obviněného P. K. Vzhledem ke skutečnosti, že v této fázi řízení není možno určit výsledek doplnění dokazování, tj. zda znalec přesvědčivým způsobem vysvětlí nastalé rozpory a důvody svého rozdílného hodnocení a některých závěrů z hlavního líčení, oproti písemně podanému posudku, přičemž předem nelze vyloučit ani nutnost přibrání znalce jiného, tedy není jisté, jestli bude postačovat doplnění dokazování v rozsahu, který by nepřesahoval zákonný limit provádění důkazů ve veřejném zasedání před odvolacím soudem podle § 263 odst. 6 tr. ř. a též z důvodu zachování práva obviněného uplatnit případně řádný opravný prostředek proti novému rozhodnutí, rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil nejen napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, ale i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. 3 T 1/2004. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. pak přikázal věc Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To znamená, že nalézací soud opětovně vyslechne znalce zejména ke sporným otázkám ohledně otřesu mozku, a k možnosti způsobení těžké újmy na zdraví, s ohledem na druh a intenzitu použitého násilí a části těla poškozeného, proti kterým toto násilí směřovalo. Dále pak i s ohledem na charakteristiku osoby útočníka a osoby poškozeného, popisu jejich celkového zdravotního stavu, přičemž bude nutno klást důraz na formulaci dotazů i na to, aby odpovědi znalce směřovaly k podstatě řešené věci a byly dostatečně jasné a konkrétní. Nalézací soud musí mít při novém rozhodování na paměti ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., kdy je nutno dosáhnout skutkového zjištění bez důvodných pochybností. Teprve poté také bude možné s potřebnou jistotou skutek obviněného podřadit pod zákonu odpovídající právní kvalifikaci a uložit mu přiměřený trest. Jelikož bylo vysloveno, že zákon byl porušen pouze v neprospěch obviněného, nemůže podle § 273 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je Městský soud v Praze vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud a je povinen provést nařízené procesní úkony.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. dubna 2007

Předseda senátu :

JUDr. František H r a b e c