4 Tz 124/2005
Datum rozhodnutí: 20.09.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 124/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. září 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného S. B., proti pravomocnému usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 16. 7. 1981, sp. zn. 1 To 163/81, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o:

Usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 16. 7. 1981, sp. zn. 1 To 163/81, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 1990 a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného S. B.

Napadené usnesení se z r u š u j e . Zrušuje se též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 6. 1981, sp. zn. 4 T 120/81.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný S. B. z p r o š ť u j e obžaloby býv. vojenského obvodového prokurátora Brno ze dne 28. 5. 1981, sp. zn. 4 OPv 167/81, pro skutek spočívající v tom, že ačkoliv byl povolávacím rozkazem řady C č. 072978, vydaným OVS G., který převzal dne 19. února 1981, povolán k výkonu vojenského cvičení v délce 14 dnů k v. ú. K. H. s nástupem 1. 4. 1981, na vojenské cvičení nenastoupil s tím, že mu to nedovoluje jeho přesvědčení a svědomí, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30.11.1999.



Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 6. 1981, sp. zn. 4 T 120/81, byl obviněný S. B. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, kterého se dopustil tím, že ačkoliv byl povolávacím rozkazem řady C č. 072978, vydaným OVS G., který převzal dne 19. února 1981, povolán k výkonu vojenského cvičení v délce 14 dnů k v. ú. K. H. s nástupem 1. 4. 1981, na vojenské cvičení nenastoupil s tím, že mu to nedovoluje jeho přesvědčení a svědomí. Za uvedené jednání byl obviněný S. B. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1990, byl pro výkon trestu zařazen do I. nápravně výchovné skupiny. Podle § 47 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest ztráty vojenské hodnosti.

Proti výše uvedenému rozsudku podal dne 29. 6. 1981 obviněný S. B. odvolání. Bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře usnesením ze dne 16. 7. 1981, sp. zn. 1 To 163/81, výše uvedené odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 16. 7. 1981, sp. zn. 1 To 163/81, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného S. B. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 254 odst. 1, § 256 a § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, jakož i v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění.



V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě trestného činu obviněného S. B. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu zejména článkem 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech i obdobně formulovaným článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Výše uvedený trestný čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, k němuž je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahuje. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně i bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře proto pochybily, když nepřihlédly především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného S. B. vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu oba soudy nevěnovaly náležitou pozornost, byť z dokazování vyplývalo, že v dané věci je třeba pečlivě objektivizovat důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 16. 7. 1981, sp. zn. 1 To 163/81, byl porušen zákon v neprospěch obviněného S. B. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., příp. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Pro úplnost je třeba uvést, že z přiloženého spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 6 Nt 531/2001, vyplývá, že obviněný S. B. podal návrh na povolení obnovy řízení. Návrh na povolení obnovy řízení byl projednán Městským soudem v Brně pod sp. zn. 6 Nt 531/2001. Usnesením ze dne 13. 11. 2002 Městský soud rozhodl, že se návrh na povolení obnovy řízení zamítá podle § 283 písm. d) tr. ř. Proti tomuto usnesení podal obviněný S. B. dne 28. 11. 2002 stížnost, kterou dne 13. 1. 2003 projednal Krajský soud v Brně, který usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. výše uvedenou stížnost zamítl jako nedůvodnou. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný ústavní stížnost, kterou dne 20. 1. 2004 Ústavní soud usnesením, sp. zn. III. ÚS 209/03, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 1990, nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.

Podle § 256 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 1990, odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

Podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, se trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách dopustí ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě, nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.

Z obsahu spisu vyplývá, že obviněnému S. B. byl dne 19. 2. 1981 doručen povolávací rozkaz řady C č. 072978, vydaný OVS G., dle kterého měl 1. 4. 1981 do 13.00 hod. nastoupit na 14 denní vojenské cvičení k v.ú. K. H. Obviněný se po obdržení povolávacího rozkazu rozhodl, že na vojenské cvičení nenastoupí. Svůj úmysl oznámil dne 23. 3. 1981 orgánům OVS G., kam se osobně dostavil. Obviněný S. B. byl pracovníkem OVS kpt. L. O. poučen jeho povinnostech a upozorněn na trestní následky v případě nesplnění mu uložené povinnosti. V den nástupu na vojenské cvičení, tj. 1. 4. 1981, se obviněný opětovně dostavil na OVS G. a znovu potvrdil, že na cvičení v žádném případě nenastoupí. V tomto směru lze poukázat na neměnné výpovědi obviněného učiněné jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Na základě těchto výpovědí obviněného a dalších důkazů objektivní povahy bývalý Vojenský obvodový soud dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný odmítl nastoupit vojenskou službu z důvodu jeho náboženského vyznání, což vyplývá i z odůvodnění rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně. Skutkový závěr soudu, podle něhož obviněný S. B. nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze z důvodu svého náboženského přesvědčení, je správný a má oporu v provedených důkazech.

K odvolání obviněného S. B. bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře ve svém rozhodnutí ze dne 16. 7. 1981, sp. zn. 1 To 163/81, uvedl, že odvolání S. B. není důvodné. V odůvodnění usnesení bývalý Vyšší vojenský soud uvedl, že vina obviněného byla soudem prvního stupně zjištěna na základě řádně provedených důkazů po skutkové stránce správně a byla také správně po právní stránce posouzena jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Také trest, který byl obviněnému za jeho delikt uložen byl trestem přiměřeným, odpovídajícím všem zákonným hlediskům, která byla pro výměru trestu rozhodná.

Je zřejmé, že obviněný na vojenské cvičení nenastoupil z důvodu svého náboženského přesvědčení. Z výše uvedeného lze dovodit, že čin obviněného směřoval k uplatnění základního práva občana, zaručeného mu Ústavou a v dalších mezinárodních paktech zaručujících občanská a politická práva. Obviněný svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení podle Ústavy. Zde je třeba připomenout, že čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR z roku 1960 (č. 100/1960 Sb.) zaručoval občanům svobodu vyznání. V čl. 32 odst. 2 pak bylo uvedeno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Svoboda vyznání a svědomí sice byla Ústavou formálně zaručena, ale norma nižší právní síly (zákon), kterou by realizace této, Ústavou garantované, svobody byla zajištěna, vydána nebyla. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby obviněný mohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by tím současně popřel své náboženské přesvědčení zaručené mu Ústavou, nebylo takové jednání možné posoudit jako trestný čin. V tomto směru lze dále poukázat na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a na čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), který byl v době spáchání posuzovaného činu pro tehdejší ČSSR právně závazný. Tento pakt umožňuje podrobit náboženskou svobodu nebo víru jen takovým omezením, která jsou nutná k ochraně veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod. K výše uvedenému je třeba konstatovat, že za situace, kdy zde nebyla jiná alternativa k výkonu vojenské služby pro případ, že její výkon by vedl k popření náboženského přesvědčení občana, pak nebylo možno čin občana, kterým jen realizoval Ústavou a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný čin. Pro úplnost je třeba dodat, že výše uvedený právní názor vyplývá z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003.

Z konfrontace napadeného usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že odvolací i nalézací soud porušily zákon v neprospěch obviněného, pokud uznaly obviněného S. B. vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999.

Na základě těchto výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 1990, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného S. B. V souladu s ustanovením § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadené usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 16. 7. 1981, sp. zn. 1 To 163/81, stejně jako jemu předcházející rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 6. 1981, sp. zn. 4 T 120/81, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného S. B. pro tento skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. J. P.