4 Tz 117/2006
Datum rozhodnutí: 20.12.2006
Dotčené předpisy:




4 Tz 117/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných M. H. a J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 12 To 256/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 42/2002, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 12 To 256/2004, a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 228 odst. 1 a § 254 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněných M. H. a J. V.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e ve výroku, podle něhož byli obvinění M. H. a J. V. povinni podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozenému - K. p., a. s., agentura P., třída M. škodu v částce 210 900,- Kč a dále ve výroku, jímž byl tento poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené výroky rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jsou obvinění M. H. a J. V. povinni zaplatit společně a nerozdílně poškozenému K. p., a. s., agentura P., třída M., náhradu škody ve výši 134 000,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se tento poškozený odkazuje se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 2. 2003, sp zn. 2 T 42/2002 byli obvinění J. V. a M. H. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák., kterého se dopustili mimo jiných skutků tím, že: v bodě I c), v nočních hodinách ze dne 24. 9. 1999 na 25. 9. 1999 odcizili v P. z uzavřeného objektu společnosti P. nákladní automobil výr. zn. Tatra 148 S3 spolu s podvalníkem pro přepravu těžkých mechanismů a univerzálním kolovým nakladačem UNC 750, včetně nakládací lopaty, 6 kusů prstýnkových klíčů a 1 ks hnědé pokrývky a majiteli vozidla Tatra 148 S3 Obci Č. L. (správně Č. L. ) způsobili škodu ve výši 95 818,- Kč, majiteli podvalníku a kolového nakladače zn. UNC 750 společnosti G., s.r.o. P. škodu ve výši 295 731,- Kč a pracovníku obecního úřadu v Č. L. (správně v Č. L. ) J. P. škodu ve výši 600,- Kč.

Za trestnou činnost uvedenou v předmětném rozsudku byl obviněný J. V. odsouzen podle § 247 odst. 3 a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 1 T 81/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. H. byl podle § 247 odst. 3 a § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 1 T 150/99, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Dále byli obvinění mimo jiné podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázáni společně a nerozdílně k úhradě škody ve výši 17 914,- Kč poškozenému, společnosti G. spol. s r.o. P. a se zbytkem nároku byl tento poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený K. p., a. s., agentura P. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 12 To 200/2003 k odvolání obviněných J. V. a M. H. a poškozené K. p., a. s. shora uvedený rozsudek Okresního soudu v Nymburce podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), f) tr. ř. a ohledně obžalovaného J. V. též podle odstavce 2 citovaného ustanovení napadaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to ve výrocích o vině obou obviněných pod bodem I a), b), c) a ve výroku o vině obviněného J. V. v bodě V., ve výrocích o trestech a dále ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozeným M. H., společnosti G. P., J. P., Obci Č. L. (správně Č. L.y ), společnosti S. J. a. s. a společnosti K. p., a. s. P. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil v rozsahu zrušení soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Dalším rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 T 42/2002, bylo mimo jiných skutků rozhodnuto tak, že pod bodem I. c) byli jmenovaní obvinění společně shledáni vinnými stejným skutkem jako pod bodem I. c) předchozího rozsudku, s tím rozdílem, že škoda způsobená G. spol. s r.o. P. byla vyčíslena ve výši 210 900,-Kč. Obviněný J. V. byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. a obviněný M. H. pak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. Obviněný J. V. byl odsouzen ke stejnému souhrnnému trestu odnětí svobody jako v původním rozsudku prvostupňového soudu, obviněnému M. H. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Oba byli k jejich výkonu zařazeni do věznice s ostrahou.

Okresní soud dále rozhodl o náhradě škody, mimo jiné tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal oba obviněné uhradit společnosti G. P., D. škodu ve výši 76 900,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto společnost se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Nymburce podali obvinění J. V. a M. H., jakož i poškozený K. p., a.s. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 12 To 256/2004 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného J. V. zrušil v celém rozsahu. Zároveň tento rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ohledně obviněného M. H., a to ve výrocích o náhradě škody.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud rozhodl nově tak, že obviněného J. V. uznal vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který spáchal kromě jiného skutkem popsaným pod bodem I c) původního rozsudku soudu prvého stupně, t. j. skutkem z 24. 9. 1999 na 25. 9. 1999 spočívajícím v odcizení nákladního automobilu Tatra 148 S3 s podvalníkem a nakladače UNC 750 a dalších věcí. Škodu vzniklou poškozenému G. P. vyčíslil ve výši 210 900,- Kč. Za trestnou činnost uvedenou v předmětném rozsudku odsoudil obviněného J. V. podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej zařadil k výkonu trestu do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 1 T 81/2001, jakož i na tento výrok navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému J. V. povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené K. p., a.s., A. P., tř. M. škodu ve výši 296 278,- Kč.

Dále pak odvolací soud uložil obviněným J. V. a M. H. povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozeným K. p., a. s. agentura P., tř. M. škodu ve výši 210 900,- Kč a J. P., bytem Č. L. (správně Č. L. ) škodu ve výši 600,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli s celým nárokem na náhradu škody na řízení občansko právní odkázáni společnosti G. P., S. J., obec Č. L. (správně Č. L. ) a M. H.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 12 To 256/2004, a to výhradně proti části jeho výroku o náhradě škody podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných J. V. a M. H. Tímto rozsudkem byl podle jeho názoru v neprospěch obviněných porušen zákon v ustanoveních § 228 odst. 1 tr. ř., § 813 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do dne 31. 12. 2004, a § 259 odst. 3 tr. ř.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že vina obviněných útoky uvedenými v rozsudku soudu prvého stupně byla spolehlivě prokázána a postupu soudů v tomto ohledu stížnost pro porušení zákona ničeho nevytýká. Jiná situace je však ohledně výroku o náhradě škody, konkrétně, pokud byli obvinění J. V. a M. H. zavázáni společně a nerozdílně zaplatit společnosti K. p., a. s. částku 210 900,- Kč, a také pokud byla společnost G. spol. s r.o. s celým svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Společnost G. spol. s r.o. oznámila K. pojistnou událost dne 27. 9. 1999, přičemž se domáhala pojistného plnění za odcizení univerzálního nakladače UNC 750 Lokust, který měla u této pojišťovny skutečně pojištěný, ale i za odcizený podvalník, který u ní pojištěn nebyl. Prostřednictvím zmocněnce P. L. se společnost G. spol. s r.o. v rámci jeho svědecké výpovědi připojila se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. K. vyplatila společnosti G. dne 27. 10. 1999 částku 324 000,- Kč, jako pojistné plnění za odcizený nakladač UNC 750. Přípisem ze dne 23. 5. 2000 oznámila společnost G. policejnímu orgánu, že K. jí byla škoda uhrazena částečně, neboť se do ní nepromítly náklady spojené se zásadní opravou nakladače, provedenou před jeho odcizením a specifikuje náklady na tuto opravu, jež nebyly pojistným plněním pojišťovny kompenzovány, částkou 55 000,- Kč a současně uvádí ještě další škodu, vzniklou jí odcizením podvalníku částkou 94 500,- Kč, takže v součtu dochází k částce 149 500,- Kč, o kterou byla nad rámec poskytnutého pojistného plnění ještě poškozena.

Stěžovatel dále poukázal, že prvoinstanční soud vyjádřil hodnotu nakladače a podvalníku celkovou částkou 210 900,- Kč, jako součtem hodnoty obou strojů. K hodnotě strojů, jak plyne z odůvodnění rozsudku, soud dospěl na základě korekce znaleckých posudků výslechem znalců A. M. a ing. J. N. u hlavního líčení tak, že vyšel z částek pro obviněné příznivějších. Nakladač podle této úvahy soudu měl hodnotu 134 000,- Kč a podvalník hodnotu 76 000,- Kč (správně 76 900,- Kč). Tato škoda skutečně společnosti G. vznikla, a pokud jde o pojištěný nakladač, byla jí rovněž uhrazena. Soud si však zřejmě nepovšiml skutečnosti, že podvalník z majetku společnosti G. pojištěn nebyl, z titulu jeho odcizení tedy K. nic neplnila. Přesto zavázal oba obviněné nahradit K. celou společnosti G. jednáním obviněných způsobenou škodu, tedy za pojištěnou i nepojištěnou věc, ač tak mohl učinit pouze ohledně nakladače. Tím porušil zákon v neprospěch obou obviněných, neboť tak založil exekuční titul, který je co do výše 76 000,- Kč (správně 76 900,- Kč) nezákonný. Dále stěžovatel dodal, že pro úplnost je třeba poukázat i na to, že také výrok, jímž byla společnost G. s celým svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, je ze shora uvedených důvodů rovněž nezákonný.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 12 To 256/2004, pokud jím bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo obviněným J. V. a M. H. zaplatit společně a nerozdílně poškozené K. p., a. s., agentura P., tř. M., jako náhradu škody částku 210 900,- Kč, byl porušen zákon v ustanoveních § 228 odst. 1 tr. ř., § 813 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do dne 31. 12. 2004, a § 259 odst. 3 tr. ř., a to v neprospěch obou obviněných. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu (nepochybně míněno v napadené části výroku o náhradě škody) včetně všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. příp., podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a zjistil následující.

Provedenými důkazy bylo prokázáno, že v nočních hodinách ze dne 24. 9. 1999 na 25. 9. 1999 obvinění odcizili (kromě jiných movitých věcí) tři kusy stavební techniky a to nákladní automobil Tatra 148 S3, podvalník pro přepravu mechanismů a univerzální nakladač UNC 750. Vlastníkem automobilu Tatra 148 byla obec Č. L., se sídlem Č. L. Výroky týkající se tohoto nákladního automobilu nejsou předmětem stížnosti pro porušení zákona. Vlastníkem podvalníku a nakladače byla obchodní společnost G. spol. s r.o. se sídlem P., D.

Poškozený G. spol. s r.o. oznámil pojistnou událost, t. j. odcizení věcí movitých u pojistitele K. p., a.s. Konkrétně na formuláři pojistitele (spis. č. l. 352) pro oznámení pojistné události v položce nadepsané Seznam odcizených věcí (Označení a přesný popis odcizených věcí) vyplnil poškozený G. spol. s .r.o. :

1. Univerzální nakl. UNC 750 Lokust

2. přívěs PPN 3,5

Dne 27. 10 .1999 zaslal pojistitel poškozenému jako pojistné plnění částku 324 000,-Kč, přičemž uvedl, že uvedená částka je plněna za pojistnou událost a to odcizení zemního stroje UNC 750 (spis. č. l. 353). Jak vyplývá z písemného sdělení pojistitele ze dne 27. 10. 1999 a rovněž z formuláře pojistitele Výše náhrady (spis. č. l. 1032) plnil pojistitel výlučně za pojištěný nakladač UNC 750, nikoli za podvalník. Konkrétně v tomto sdělení pojistitel oznamuje poškozenému, že výše náhrady škody za pojistnou událost číslo 4-99-58-04817 ze dne 24. 9. 1999 odcizení zemního stroje UNC 750, z objektu P. v P., čtvrt K. na základě uzavřené pojistné smlouvy činí 324 000,- Kč.

Poškozený G. spol. s r.o. se dále prostřednictvím svého zmocněného zástupce P. L. připojil v protokolu o výslechu poškozeného k trestnímu řízení (spis. č. l. 345) s požadavkem na náhradu škody a dále tento poškozený písemným podáním ze dne 23. 5. 2000 učiněným jednatelem společnosti specifikoval výši škody (spis. č. l. 347) tak, že uvedl, že oznámil pojistnou událost pojistiteli a pojistitel poskytl pojistné plnění ve výši 324 000,- Kč, avšak tato náhrada byla pouze částečná, protože nahradila pouze zemní stroj UNC 750 s tím, že do náhrady se nepromítla oprava stroje provedená v lednu 1999. Dále uvedl, že nebyla nahrazena škoda způsobená krádeží podvalníku, který nebyl pro případ odcizení pojištěn. Hodnotu opravy nakladače ocenil poškozený částkou 55 000,- Kč a hodnotu podvalníku částkou 94 500,- Kč. Celkovou uplatňovanou škodu tedy vyčíslil jako součet částky 55 000,- Kč za opravu nakladače a částky 94 500,- Kč za podvalník, tj. 149 500,- Kč.

Pojistitel K., pojišťovna, a. s. se poté písemnými podáními (spis. č. l. 363, 372, 1027) připojil jako poškozený z titulu vyplaceného pojistného plnění za škodu způsobenou odcizením zemního stroje UNC 750 poškozenému G. spol. s r.o. k trestnímu řízení s částkou 324 000,- Kč.

Na základě výše uvedeného má Nejvyšší soud za prokázané, že předmětem pojištění mezi poškozeným G. spol. s r.o. a pojistitelem K. p., a. s. a rovněž tak pojistného plnění ze strany pojistitele poškozenému byl nakladač UNC 750. Podvalník nebyl u pojistitele pojištěn a plnění poskytnuté pojistitelem nepokrývalo škodu způsobenou odcizením podvalníku.

V dané věci bylo opakovaně rozhodnuto jak Okresním soudem v Nymburce, jako soudem nalézacím, tak i Krajským soudem v Praze, jako soudem odvolacím. Z hlediska podané stížnosti pro porušení zákona je podstatné poslední rozhodnutí Krajského soudu v Praze, proti němuž stížnost pro porušení zákona směřuje, neboť tímto rozhodnutím bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti k náhradě škody obviněných J. V. a M. H., a to tak, že odvolací soud mimo jiné zrušil ve vztahu k oběma obviněným výroky prvostupňového soudu o náhradě škody a samostatně nově v tomto rozhodl. Ve vztahu k poškozenému K. p., a. s. rozhodl odvolací soud tak, že zavázal obviněné J. V. a M. H. k náhradě škody ve výši 210 900,- Kč. Se zbytkem nároku odkázal tohoto poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve vztahu k poškozenému G. spol. s r.o. rozhodl odvolací soud tak, že odkázal uvedeného poškozeného s celým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř. ); nebrání li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.

Podle § 813 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004, jestliže pojištěný má proti jinému právo na náhradu škody způsobené pojistnou událostí, přechází jeho právo na pojistitele, a to do výše plnění, které mu pojistitel poskytl.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Podle § 89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku v době a místě činu obvykle prodává. Nelze li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav.

Ke zjištění výše škody postupoval okresní soud podle ustanovení § 105 a násl. tr. ř. a nechal vyhotovit znalecké posouzení znalcem ing. A. M. V průběhu řízení byly ze strany obviněného M. H. předloženy znalecké posudky ing. J. N. Soud poté výši škody určil na základě písemných znaleckých posudků od obou znalců a na základě jejich výslechů v hlavním líčení konaném dne 11. 3. 2004. Přitom vyjasnil i rozdíly mezi znaleckými posudky a v souladu se zásadou in dubio pro reo vyšel při určení hodnoty jednotlivých odcizených věcí z ceny pro obviněné příznivější, jak vyplynula při srovnání jednotlivých částek určených znalci. V případě nakladače tak určil jeho hodnotu částkou 134 000,- Kč, hodnotu podvalníku pak částkou 76 900,- Kč.

Pro rozhodnutí o náhradě škody je v předmětném případě meritorní, že ačkoliv obě předmětné movité věci tj. jak podvalník tak i nakladač jsou ve vlastnictví stejného poškozeného, tj. obchodní společnosti G. spol. s .r.o. (viz technický průkaz spis. č. l. 358 a Fakturu s údajem zaplaceno č. l. 371), pojištěna byla pouze jedna z nich, a to nakladač UNC 750 a za tento nakladač bylo plněno pojistitelem.

V rámci rozhodování o přiznání náhrady v souladu se zákonem určené škody poté došlo k následujícím pochybením.

V předmětném soudním řízení obvinění postupně odcizili větší množství motorových vozidel a jiné techniky, přičemž se zaměřili při páchání trestné činnosti na určité typy vozidel a techniky od vybraných výrobců (Tatra, ŠKODA, Zetor ), vícekrát odcizili vozidla a techniku stejného typu. V průběhu řízení došlo k nalezení některých odcizených vozidel a techniky a k jejich vydání poškozeným.

Soud prvého stupně pochybil v tom, že pravděpodobně z důvodu záměny mylně konstatoval, že poškozenému G. spol. s r.o. byly vráceny všechny odcizené movité věci kromě podvalníku. Přičemž ve skutečnosti nebyl poškozenému G. spol. s r.o. vrácen nakladač UNC 750 ani podvalník, avšak bylo mu pojišťovnou plněno na náhradu škody za nakladač, což je potvrzováno i písemným podáním G. spol. s r.o. (č. l. 1473 ) ze dne 26. 3. 2004. Zřejmě na základě uvedeného důvodu pak soud prvého stupně rozhodl tak, že přiznal poškozenému G. spol. s r.o. náhradu škody za nevrácený podvalník. Pominul však přitom, že pojistitel K. p. a.s. plnil na náhradu škody za nakladač a následně se připojil podle tehdy platného § 813 obč. zák. k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody, kterou ale okresní soud chybně pojistiteli nepřiznal.

Odvolací soud uvedenou nesprávnost v rozhodnutí soudu prvého stupně sice zjistil, avšak sám se dopustil ve výroku o náhradě škody ve vlastním rozhodnutím jiného pochybení. Jeho úvaha zřejmě vycházela z toho, že ve formuláři oznámení pojistné události, které učinil poškozený, byly obsaženy obě odcizené movité věci a z toho, že pojistitel v odvolání nepřesně uvedl, že plnil za škodu způsobenou pod bodem I c) rozsudku (odcizení kolového nakladače zn. UNC 750) a dále uvedl, že soud u skutku pod bodem I. c) konstatoval, že odcizením nakladače zn. UNC 750 vznikla společnosti G. škoda 210 900,- Kč. Škoda 210 900,- Kč vznikla odcizením nakladače a zároveň podvalníku, což bylo ve výroku bodu I c) rozsudku vysloveno, avšak pojistitel nepojištěný podvalník v odvolání nijak nezmínil (spis. č. l. 1468). Odvolací soud z daného tak zřejmě dovodil, že pojištěny byly obě věci a následně přiznal pojistiteli náhradu za nakladač i podvalník.

V rámci pojistného vztahu pojistitel plnil částku, která se vztahovala pouze na škodu způsobenou odcizením nakladače. Na základě tehdy platného § 813 obč. zák. přešel nárok na náhradu škody do výše plnění, které pojistitel poskytl, z poškozeného G. spol. s r.o. na pojistitele K. p., a. s. Pojistitel plnil poškozenému ve výši 324 000,- Kč. Hodnota odcizeného podvalníku byla v trestním řízení určena částkou 134 000,- Kč. Pojistitel tedy uhradil poškozenému vyšší částku, než byla zjištěna v adhezním řízení. V souladu s tehdy platným § 813 obč. zák. zde došlo k zákonné cessi přechodu práva na náhradu škody. Tento přechod se však týká pouze nároku ve vztahu k nakladači, tj věci, která byla u pojistitele pojištěna a na niž bylo pojistitelem plněno. Nemohl se týkat nároku ve vztahu k podvalníku, jakožto věci stojící mimo uzavřené pojištění. Pro úplnost je třeba uvést, že úprava přechodu práva na pojistitele byla ke dni 1. 1. 2005 nahrazena obdobnou úpravou obsaženou v zákonu č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.

Podle výše citovaného ustanovení občanského zákoníku přechází právo na náhradu škody. Je přitom nutno rozlišovat mezi právem na náhradu škody a částkou pojistného plnění, která se může lišit od výše způsobené škody. Vyplacená částka pojistného plnění závisí na obsahu smluvního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným. Z toho plyne, že částka vyplaceného pojistného plnění nemusí nutně korespondovat způsobené škodě. Je totiž věcí smluvního ujednání mezi pojistitelem a tím, kdo pojistnou smlouvu uzavírá (pojistníkem), v jaké výši bude určeno (ujednáno) pojistné plnění při pojistné události, a to popř. i bez ohledu na rozsah vzniklé škody. Nelze vyloučit situaci, kdy věc nízké hodnoty (např. z důvodu zvláštní osobní obliby vlastníkem věci) může být pojištěna na vysokou sumu pojistného plnění.

Účelem trestního řízení je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. O náhradě škody rozhoduje soud v tzv. adhezním řízení, jestliže odsuzuje obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, jestliže byl nárok včas uplatněn, nebrání-li tomu zákonná překážka a je li podle výsledků dokazování podklad k náhradě škody a není-li pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo. (viz § 228 a § 229 tr. ř.). O náhradě škody je soud v trestním řízení oprávněn rozhodnout pouze v intencích trestního řádu, nemůže zde nahrazovat řízení občanskoprávní, které je ovládáno jinými cíly (viz základní ustanovení občanského soudního řádu). Pokud byla postupem podle příslušných ustanovení trestního řádu škoda způsobená obviněnými řádně včetně její výše prokázána a byly tedy splněny všechny podmínky pro její přiznání v trestním řízení, má ji soud poškozenému přiznat, ale může tak učinit pouze v tom rozsahu, v němž byla škoda v adhezním řízení zjištěna. O případném zbytku nároku na náhradu škody pak již náleží rozhodnout civilnímu soudu, rozhodování v trestním řízení by již přesahovalo jeho účel podle § 1 tr. ř.

V trestním řízení v uvedené věci určil okresní soud škodu na nakladači. Pojistitel škodu na nakladači poškozenému - pojištěnému G. spol. s r.o. uhradil, a to ve výši přesahující škodu zjištěnou v trestním řízení. Podle ustanovení tehdy platného § 813 obč. zák. vstoupil pojistitel do práva na náhradu škody za uvedený nakladač namísto poškozeného G. spol. s.r.o. Škoda byla v trestním řízení určena v návaznosti na ust. § 89 odst. 12 tr. zák. a takto určenou částku (avšak nikoli již částku vyšší) mohl soud pojistiteli v trestním řízení přiznat. V dalším by již prokazování dalších nároků - jiných nebo převyšujících to, co bylo zjištěno v trestním řízení - za obviněnými přesahovalo potřeby trestního řízení a podle ust. § 229 je možno tyto řešit v řízení ve věcech občanskoprávních, popř. v řízení před jiným orgánem.

Znaleckým posouzením byla určena výše škody v případě nakladače částkou 134 000,- Kč a v případě podvalníku částkou 76 900,- Kč. Tyto částky lze pro účely rozhodnutí o náhradě škody považovat v dané věci za spolehlivě zjištěné a nesporné. Proto měl soud při rozhodnutí o náhradě škody přiznat pojistiteli K. částku 134 000,- Kč. Soud však již pojistiteli K. p., a. s. nemohl přiznat částku 76 900,- Kč představující v řízení zjištěnou hodnotu podvalníku, neboť podvalník nebyl u tohoto pojistitele pojištěn, pojistitel na jeho náhradu ničeho neplnil a jako takový se nestal ohledně podvalníku zákonným cessionářem podle tehdy platného § 813 obč. zák. Pokud v daném případě odvolací soud ve svém rozhodnutí přiznal pojistiteli K. p., a. s. rovněž částku 76.900,- Kč ( tj. celkem částku 210 900,- Kč jako součet částek 134 000,- Kč a 76. 900,- Kč), nezbývá než konstatovat, že v tomto porušil tento soud zákon v neprospěch obviněných.

Pokud pojistitel uplatnil ve svém připojení se s náhradou škody k trestnímu řízení částku 324 000,- Kč, rozhodování o tom by již přesahovalo potřeby trestního řízení a bylo na místě uplatnit postup podle ust. § 229 odst. 2 tr. ř.

V této souvislosti je třeba též konstatovat i pochybení ohledně výroku, jímž byla poškozená obchodní společnost G. spol. s r.o. podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jak již bylo výše uvedeno, odcizený podvalník nebyl pojištěn a nárok na náhradu škody za tento podvalník nepřešel a ani nemohl přejít na pojistitele K. p., a. s. Z výše uvedených důvodů měl být odvolacím soudem tento nárok ve výši v trestním řízení zjištěné, tj. ve výši 76 900,- Kč podle § 228 odst. 1 tr. ř. přiznán poškozenému G. spol. s r.o. Pokud jde o další částky jež byly poškozeným G. spol. s r.o. v trestním řízení uplatněny jeho písemným podáním, jako další škoda na nakladači nehrazená pojištěním, bylo nutno postupovat podle ust. § 229 odst. 2 tr. ř. Ohledně tohoto výroku o náhradě škody ale v řízení o stížnosti pro porušení zákona nelze učinit jakoukoli nápravu, neboť tento mimořádný opravný prostředek byl podán výhradně ve prospěch obou obviněných a pouze do již zmíněného výroku o náhradě škody týkajícího se společnosti K. p., a. s.

Nejvyšší soud též poukazuje na vadné označení jednoho z poškozených, kdy je v rozhodnutí uváděn jako poškozený obec Č. L. popř. Č. L., přičemž správný název poškozeného (viz vyhlášku 564/2002 Sb. provádějící zákon 36/1960 Sb., o územním členění státu) zní Č. L. . Obdobně též poukazuje na nepřesné označování poškozeného namísto G., spol. s.r.o. , pouze G. .

Nejvyšší soud na základě shora uvedených zjištění pak podle 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 12 To 256/2004, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 228 odst. 1, § 254 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněných J. V. a M. H. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ve vytýkaném výroku o náhradě škody, kterým byli obvinění zavázáni k povinnosti zaplatit poškozenému K. p., a. s. částku 210 900,- Kč a též ve výroku jímž byl tento poškozený se zbytkem svého nároku odkázán na občanskoprávní řízení. Zároveň byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud touto změnou pozbyla svého podkladu. Nárok poškozeného J. P. na náhradu škody v částce 600,- Kč obsažený vedle výroku týkajícího se poškozené K. p., a. s. tímto není dotčen.

Nejvyšší soud poté dospěl k závěru, že skutkový stav věci je provedeným dokazováním natolik spolehlivě prokázán, a to i pokud jde o nárok poškozeného K. p., a. s. na náhradu škody, že umožňuje podle shora vyslovených úvah postupem podle § 271 odst. 2 tr. ř. přímo rozhodnout o nepochybných nárocích tohoto poškozeného. Proto byli obvinění M. H. a J. V. podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázáni k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně poškozenému K. p., a. s. náhradu škody v nesporně zjištěné výši 134 000,- Kč, a se zbytkem vzneseného nároku byl jmenovaný poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení v občanskoprávních věcech.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. prosince 2006

Předseda senátu :

JUDr. František H r a b e c