4 Tz 114/2006
Datum rozhodnutí: 26.03.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 114/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2006 sp. zn. 2 To 63/2006, vydaného v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 4/2005 a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 46 T 4/2005 byl obviněný F. K. ve skupinové trestní věci uznán vinným v bodě 1. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. V bodě 2. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. a v bodě 3. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák.

Uvedených trestných činů se obviněný F. K. dopustil následovně:

V bodě ad 1) tím, že společně s A. E., O. L. a M. K., jako členové organizované skupiny působící ve více státech, po předchozí dohodě A. E. s F. K., získali od dosud neustanovených osob v B. r. 1.000,9 gramů kokainu, který byl v 83 % čistotě, kdy do B. vycestoval F. K., který na místě kontroloval převzetí a vypravení zásilky, kterou převzal dne 17. 10. 2003 kurýr M. K. od dosud nezjištěného prostředníka; M. K. přes mobilní telefon, který v té době užíval, úkoloval podle pokynu A. E. přesně nezjištěným způsobem O. L., kdy v průběhu dne 17. 10. 2003 a 18. 10. 2003 se M. K. vracel z B. přes J., M. a S. do Č. r. se zásilkou kokainu, kterou měl umístěnu ve schránce v palubní desce před sedadlem spolujezdce, M. K. byl na hraničním přechodu L. v 8:45 hodin dne 18. 10. 2003 zadržen ve vozidle Škoda Felicia, a zásilka kokainu zajištěna, přičemž kokain je omamná látka, která je zařazena do seznamu I. podle přílohy č. 1 k zákonu č. 167/1998 Sb.

V bodě ad 2) citovaného rozsudku obviněný F. K. v přesně nezjištěné době před dnem 4. 4. 2004 si bez povolení nezjištěným způsobem opatřil střelivo v množství 25 kusů nábojů ráže 7,65 Browning, 129 kusů nábojů ráže 22 Long Rifle a 150 kusů nábojů ráže 22 Short, všechny plně funkční, které přechovával ve svém bydlišti v P., L., do svého zadržení dne 4. 4. 2004, kdy uvedené náboje byly zajištěny při domovní prohlídce.

V bodě ad 3) téhož rozsudku si obviněný F. K. v přesně nezjištěné době před dnem 4. 4. 2004 opatřil blíže nezjištěné množství omamné látky kokain, která je uvedena v příloze č. 1 k zákonu č. 167/1998 Sb., a bez povolení je přechovával ve svém bydlišti v P., L., do svého zadržení, přičemž zbytek látky v množství 1,141 gramů, tedy množství větším než malém, byl zajištěn dne 4. 4. 2004 při domovní prohlídce.

Za tyto trestné činy byl obviněnému F. K. uložen podle § 187 odst. 4 a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci (mobilního telefonu a 4 ks SIM karet). Též bylo rozhodnuto podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. o zabrání věci (celkem 304 ks nábojů různé ráže a 1,141 g omamné látky kokain).

Proti výše uvedenému rozhodnutí kromě jiných obviněných podal odvolání obviněný F. K. i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně. Vrchní soud v Olomouci po provedeném veřejném zasedání usnesením ze dne 18. 7. 2006 sp. zn. 2 To 63/2006 odvolání obou těchto odvolatelů podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Posledně citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2006 sp. zn. 2 To 63/2006 napadl podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížností pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněného F. K. ministr spravedlnosti. Stěžovatel je toho názoru, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 25 a § 254 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím rovněž v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 105 odst. 4, § 111 odst. 1 tr. ř.

Ministr spravedlnosti současně poukazuje na to, že podle odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 46 T 4/2005 je obviněný F. K. usvědčován toliko odposlechy telefonních hovorů. Tyto odposlechy soud prvního stupně označuje za nepřímé důkazy tvořící uzavřený řetězec. Odposlechy byly podrobeny zkoumání znalkyní z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertiza. Znalkyně PhDr. M. S., Ph.D., označila obviněného F. K. za mluvčího telefonních hovorů.

V posuzované věci provedení identifikace osob zachycených na záznamech telefonních hovorů je nepochybně objasněním skutečnosti zvláště důležité. Jelikož byla identifikace osob stěžejním důkazem pro odsouzení F. K., bylo třeba přibrat k podání posudku znalce dva. Znalecký posudek znalkyně z oboru kriminalistiky, se zvláštní specializací pro audioexpertizu, PhDr. M. S., Ph.D., je tedy zatížen těžkou procesní vadou, pro kterou byl v řízení nepoužitelný.

V řízení před Krajským soudem v Brně pak vznikly pochybnosti o správnosti posudku z oboru kriminalistiky, se zvláštní specializací pro audioexpertizu, PhDr. M. S., Ph.D. Předseda senátu Krajského soudu v Brně proto svým opatřením ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. 46 T 4/2005 podle § 105 odst. 1 tr. ř. přibral Ing. Z. Š., Ph.D., k podání znaleckého posudku z oboru kybernetiky, se zvláštní specializací pro automatické rozpoznávání řečníka. Ing. Z. Š., Ph.D., však není zapsán v seznamu znalců a tlumočníků vedeného Ministerstvem spravedlnosti ČR a předseda senátu Krajského soudu v Brně přibral tohoto znalce ad hoc.

Stěžovatel v této souvislosti poukázal na příslušná ustanovení zákona č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících (§ 2 odst. 2; § 24) a z těchto dovozuje, že předseda senátu Krajského soudu v Brně měl ve svém opatření uvést přezkoumatelným způsobem důvody, pro které nebyl přibrán znalec zapsaný do seznamu, ale znalec ad hoc. Toto však ze spisu ani z opatření patrné není. Pro daný obor jsou přitom v seznamu zapsáni znalci dva, přičemž ze spisu opět nevyplývá, proč uvedení znalci nemohli posudek v této věci podat.

Další námitkou, pro kterou je podle ministra spravedlnosti znalecký posudek Ing. Z. Š., Ph.D., procesně nepoužitelný, je absence složení slibu znalce. Podle ustanovení § 6 odst. 1 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, je znalec povinen složit slib do rukou toho, kdo jej jmenoval, v tomto případě tedy předsedy senátu Krajského soudu v Brně. Ke složení slibu nebyl Ing. Z. Š., Ph.D., předsedou senátu vyzván a žádný slib podle obsahu spisu ani nesložil.

Taktéž podle stěžovatele nelze pominout, že oba zmínění znalci zpracovali znalecký posudek na základě srovnání nahrávky hlasu obviněného F. K. s nahrávkou skrytě pořízenou dne 4. 4. 2004 při podání vysvětlení policejnímu orgánu Policie České republiky, Národní protidrogové centrály SKPV. O pořízení nahrávky byl sepsán protokol podle § 55a odst. 2 tr. ř. Nahrávka hlasu byla pořízena podle ustanovení § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř. Vzorek hlasu obviněného F. K. byl tedy zcela zjevně pořízen v rozporu se zákonem, neboť orgán Policie ČR nebyl oprávněn skrytě a bez souhlasu obviněného záznam hlasu pořídit. Krajský soud v Brně se pak s námitkami právního zástupce obviněného vypořádal konstatováním, že nahrávka měla být formálně provedena podle § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř., namísto § 158d odst. 2 tr. ř., jak učinil policejní orgán.

Oba zmíněné znalecké posudky jsou tak zcela nepoužitelnými důkazy i z důvodu, že srovnávací materiál (záznam hlasu obviněného F. K.) byl získán v rozporu se zákonem. Nelze proto souhlasit s postupem Krajského soudu v Brně, který shledal obviněného F. K. vinným shora popsaným trestným činem.

Vrchní soud v Olomouci pak podle stěžovatele porušení zákona završil tím, když k odvolání obviněného F. K. takto vadné rozhodnutí nezrušil, ale naopak podané odvolání zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr ř. Za těchto okolností je třeba napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2006 sp. zn. 2 To 63/2006 vyhodnotit jako rozhodnutí, jímž byl porušen zákon v neprospěch obviněného F. K.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2006 sp. zn. 2 To 63/2006 byl v neprospěch obviněného F. K. porušen zákon v ustanoveních § 256 a § 254 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 105 odst. 4, § 111 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. (Toto poslední ustanovení trestního řádu je zřejmě uváděno nedopatřením, jelikož se týká obnovy řízení). Dále pak aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 46 T 4/2005, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbudou svého podkladu. Poté pak, aby bylo postupováno podle § 270 odst. 1 tr. ř.

K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že se s jejím zněním neztotožňuje a současně poukázala na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, kde je podrobně rozebráno, že v řízení soudním ani v řízení přípravném nebyly shledány podstatné procesní vady. Nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu ani k porušení zásady obžalovací. Soud prvního stupně provedl dokazování v souladu se zákonem a zjistil skutkový stav, o němž nebyly důvodné pochybnosti. Zejména pak v rozhodnutí soudu druhého stupně bylo podrobně rozvedeno, které skutečnosti byly vzaty za prokázané, o které důkazy soud svá zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Druhoinstanční soud též reagoval na totožné argumenty, jaké obviněný F. K. užil v rámci své obhajoby, jakož i v podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Všechny obviněné, tedy i F. K. usvědčují nejen odposlechy telefonních hovorů, ale i důkazy další. Dále je možno souhlasit s názorem odvolacího soudu, že pro přípustnost záznamů telekomunikačního provozu, jako důkazního prostředku byly splněny zákonné podmínky ustanovení § 88 tr. ř.

K námitkám ohledně zákonnosti provedení tohoto důkazu je třeba uvést, že srovnávací nahrávka, která byla použita při audioexpertize PhDr. S., Ph.D. a následně i při znaleckém posudku Ing. Š., Ph.D., při pořízení audiozáznamu za účelem zajištění srovnávacího materiálu provedení fonoskopické expertizy policejní orgány vycházely z povolení státní zástupkyně ze dne 18. 12. 2003 pod č. j. Vážč. 2003-5 Kzn 56/2003 a ze dne 31. 3. 2004 pod č. j. V794-30/2003-4 Kzn 680/2003. Toto povolení ve smyslu ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř. však ani nebylo třeba, neboť se vlastně jednalo o zvukový záznam pořízený ve smyslu § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř., ke kterému souhlas státního zástupce potřebný není. Pořízení záznamu bylo zadokumentováno protokolem (č. j. 745). Audiozáznam byl pořízen při úkonu, jenž se konal v přítomnosti obhájce. Z protokolu o tomto úkonu (č. l. 203-205) a z vyjádření obhájce (č. l. 108-109) nevyplývá, že by F. K. byl při tomto úkonu k něčemu nucen. Je nutné si dále uvědomit, že policejní orgán je povinen učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a směřujících k zajištění jeho pachatele. Proto je možno akceptovat názor soudů obou stupňů, že je možné použít jako srovnávací nahrávku záznam hlasu, který byl pořízen skrytým způsobem, aby tak byly objasněny a prověřeny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že obviněný F. K. je pachatelem daného trestného jednání.

Pokud jde o námitku ohledně zpracovatelů znaleckých posudků PhDr. M. S., Ph.D., a Ing. Z. Š., Ph.D., je třeba uvést, že PhDr. M. S., Ph.D., je zapsána v seznamu znalců vedeném u Městského soudu v Praze pro obor kriminalistika se specializací audioexpertiza a vypracovala v dané trestní věci znalecké posudky na základě opatření policejního orgánu podle § 105 odst. 1 tr. ř. Ing. Z. Š., Ph.D., vypracoval v dané trestní věci znalecký posudek na základě opatření předsedy senátu Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2005, č. j. 46 T 4/2005 1703. Tento znalec není osobou zapsanou v seznamu znalců, avšak soud prvého stupně nepochybil pokud Ing. Š., Ph.D., přibral jako znalce ad hoc k vypracování znaleckého posudku z oboru kybernetiky - automatické rozpoznávání řečníka, neboť pro tento obor v době vydání opatření nebyl znalec do seznamu zapsán a Ing. Š., Ph.D., již zpracoval více znaleckých posudků. Přibrání tohoto znalce navíc splňuje veškeré požadavky trestního řádu na přibrání znalce podle § 105 odst. 1 tr. ř. Znalci při zpracování znaleckých posudků použili metody, které jsou plně nezávislé na jazyku, kterým řečník mluví a lze je používat i pro porovnání nahrávek získaných z hovorů vedených v různých jazycích. V daném případě se jedná o metodu diametrálně odlišnou než je ta, kterou použila znalkyně PhDr. S., Ph.D. Jsou zde tak dva paralelní posudky, kdy znalci při znaleckém zkoumání využili zcela odlišných metod, přičemž jejich závěry si neodporují. V daném případě tedy nebylo shledáno důvodu pro vypracování revizního znaleckého posudku zejména za situace, že tyto znalecké posudky si jednak neodporují a jednak jejich závěry plně korespondují s dalšími provedenými důkazy v této trestní věci.

V závěru vyjádření bylo konstatováno, že podanou stížnost pro porušení zákona lze označit za nedůvodnou, a jako takovou by ji měl Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnout.

Ve vyjádření, které k mimořádnému opravnému prostředku zaslal obviněný prostřednictvím své obhájkyně, v podstatě opakuje námitky vyslovené již ministrem spravedlnosti, jen s obsáhlejším a podrobnějším popisem postupu orgánů přípravného řízení, event. obou soudů nižších stupňů a vlastních názorů, jak mělo být správně postupováno. Konkrétně např. uvádí, že v době rozhodování soudu prvního stupně byla v seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost vedena Západočeská univerzita v P., Fakulta aplikovaných věd. Tento ústav je oprávněn podávat znalecké posudky z oboru kybernetiky se zvláštní specializací pro řečové technologie, identifikaci a verifikaci řečníka, rozpoznávání řeči, syntézu a kódování řeči. Nebyly tak splněny zákonné podmínky pro přibrání Ing. Z. Š., Ph.D., jako znalce ad hoc.

V další části vyjádření se obsáhle zabývá pořízením nahrávky hlasu obviněného, coby srovnávacího materiálu a jeho použitelností za situace, kdy obviněný k tomu nedal souhlas a ani nevěděl, že záznam jeho hlasu je za takovým účelem pořizován. Z toho je dovozován názor, že takový postup orgánů přípravného řízení byl nezákonný a v důsledku toho jsou nepoužitelnými coby důkazy i oba znalecké posudky.

V samotném závěru se pak navrhuje, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona v těch ustanoveních, jak to vyjádřil ministr spravedlnosti, kromě ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř., které na případ obviněného nedopadá. Dále pak by mělo být zrušeno napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, ale pouze ve výroku o vině v bodě 1. a dále ve výroku o trestu. Souhlasí s navrhovaným postupem, aby poté věc byla ohledně zrušené části přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a dává v úvahu uložení přiměřeného úhrnného trestu obviněnému za nezrušené trestné činy v bodech 2. a 3. rozsudku soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

V prvé řadě je nutné konstatovat, že stížnost pro porušení zákona ve své podstatě vytýká orgánům přípravného řízení, ale i oběma soudům nižších stupňů nesprávný, resp. přímo nezákonný procesní postup, který měl mít za důsledek nepoužitelnost důkazů - posudků vypracovaných znalci PhDr. M. S., Ph.D. a Ing. Z. Š., Ph.D., přičemž samotná tato okolnost způsobuje nezákonnost odsuzujícího rozsudku krajského soudu, jakož i usnesení soudu odvolacího ve vztahu k obviněnému F. K. V této souvislosti je třeba též poznamenat, byť se to v podané stížnosti pro porušení zákona výslovně neuvádí, že veškeré obsahové námitky stěžovatele směřují proti procesnímu, resp. důkaznímu postupu orgánů činných v trestním řízení, které vyústily v uznání viny obviněného F. K. spolupachatelstvím na trestném činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., jenž je v odsuzujícím rozsudku krajského soudu popsán pod bodem 1. Ostatní trestné činy uvedené v bodech 2. a 3. téhož rozsudku napadány nejsou a Nejvyšší soud se jimi proto nezabýval.

V pořadí první námitka ministra spravedlnosti napadá skutečnost, že ačkoli provedení identifikace osob zachycených na záznamech telefonních hovorů je nepochybně objasněním skutečnosti zvláště důležité a pro odsouzení F. K. bylo stěžejním důkazem, nebyli k podání posudku přibráni dva znalci, jak to vyžaduje ustanovení § 105 odst. 4 tr. ř. Znalecký posudek znalkyně PhDr. M. S., Ph.D. je tak zatížen těžkou procesní vadou, pro kterou byl v řízení nepoužitelný.

S tímto kategorickým závěrem ministra spravedlnosti však nelze bez dalšího zcela souhlasit. Ustanovení § 105 odst. 4 tr. ř. sice uvádí, jestliže jde o objasnění skutečnosti zvláště důležité, je třeba přibrat znalce dva, ale již, kromě případu, kdy jde o prohlídku a pitvu mrtvoly (§ 115), nestanoví konkrétně, co se za objasnění skutečnosti zvláště důležité považuje.

Lze však připustit, že u obviněného F. K. nebyla důkazní situace jednoduchá. Jediným přímým důkazem, který jej mohl usvědčit ze spáchání předmětné trestné činnosti, byly nahrávky telefonních hovorů, respektive jejich následná identifikace spočívající ve ztotožnění hlasů zachycených na jednotlivých nahrávkách s osobami, které tyto hovory uskutečnily. Za tímto účelem v přípravném řízení došlo k přibrání znalkyně PhDr. M. S., Ph.D., která takovouto identifikaci provedla a zpracovala k tomu příslušný znalecký posudek. V dané procesní situaci nebyla obviněným ani jeho obhájcem okolnost, že posudek nezpracovávali znalci dva, jakkoli namítána.

Po podání obžaloby v dané věci předseda senátu krajského soudu za stejným účelem přibral jako znalce ad hoc Ing. Z. Š., Ph.D., nikoli však proto, že vznikly pochybnosti o správnosti posudku zpracovaného znalkyní PhDr. M. S., Ph.D., jak to uvádí ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, nýbrž proto: , že odposlechy v této trestní věci jsou důkazem v podstatě zásadním, soud se obsáhle zabýval i otázkou ztotožnění jednotlivých mluvčích na jednotlivých nahrávkách a právě s ohledem na tuto skutečnost nechal zpracovat další znalecký posudek znalcem Ing. Š., který se tímto zabýval za pomoci odlišné metody s nižším podílem subjektivní stránky . Jde o doslovnou citaci z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně na jeho č. l. 23, resp. č. l. 2053 trestního spisu, přičemž obdobně bylo odůvodněno i samotné opatření, jímž byl Ing. Š., Ph.D. jako znalec v této věci přibrán (viz č. l. 1709 trestního spisu).

V daném případě byl zvolen jeden z možných a zároveň vhodných procesních postupů. Kdyby totiž krajský soud, stejně jako ministr spravedlnosti, zaujal názor, že znalecký posudek zpracovaný PhDr. S., Ph.D. je nepoužitelný jenom proto, že jej nezpracovali znalci dva a nechal vypracovat nový posudek, který by tentokrát dva znalci zpracovali stejnou metodou, kterou použila PhDr. S., Ph.D., podíl subjektivního faktoru na jimi vyslovených závěrech by se oproti původnímu posudku sice snížil, ale rozhodně nikoli takovým způsobem, jako se to stalo v případě přibrání znalce Ing. Š., Ph.D., který ke svému zkoumání použil metodu zcela odlišnou, prostou subjektivního nazírání.

Obdobný postoj pak zcela po právu k této problematice vyjádřil ve svém rozhodnutí již Vrchní soud v Olomouci (viz č. l. 2251 2252 trestního spisu), který podrobně zhodnotil obě metody, které ke svému zkoumání znalci použili a ke zvolenému postupu krajského soudu vyjádřil závěry, s nimiž se nelze než ztotožnit.

Lze tak konstatovat, že samotná identifikace osob zachycených na záznamech telefonních hovorů byla uskutečněna dvěma znalci, byť každý postupoval jinou metodou a vypracoval k tomu samostatný znalecký posudek, přičemž své závěry následně obhajovali v rámci výslechů v hlavním líčení, které se konalo u Krajského soudu v Brně. Nejvyšší soud proto nesouhlasí s tím, že by znalecký posudek vypracovaný znalkyní PhDr. M. S., Ph.D. byl zatížen jakoukoli procesní vadou a byl pro následné důkazní řízení nepoužitelný.

Pokud jde o další námitku stěžovatele, jež zpochybňuje procesní bezvadnost přibrání znalce Ing. Z. Š., Ph.D. k podání posudku z oboru kybernetiky, se zvláštní specializací pro automatické rozpoznávání řečníka, jelikož jmenovaný není zapsán v seznamu znalců a tlumočníků, když ze spisu ani z opatření ze dne 20. 7. 2005 není patrné z jakých důvodů nebyl přibrán znalec zapsaný do seznamu, ale znalec ad hoc a pro daný obor jsou přitom v seznamu zapsáni dva znalci, lze uvést následující.

V odůvodnění opatření ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. 46 T 4/2005, jímž předseda senátu Krajského soudu v Brně přibral jako znalce Ing. Z. Š., Ph.D. k podání posudku skutečně není uvedeno, proč byla přibrána za znalce osoba, která nebyla zapsána do seznamu znalců, což ve svém usnesení konstatoval již odvolací soud (viz č. l. 2251 trestního spisu). Tento soud ale současně uvedl, že k přibrání znalce ad hoc byly důvody, neboť pro daný obor v době vydání opatření nebyl do seznamu žádný znalec zapsán (viz č. l. 2250 trestního spisu). Nejvyšší soud si vlastním šetřením prověřil, že skutečně ke dni vydání opatření o přibrání Ing. Š., Ph.D. k podání posudku, nebyl v seznamu znalců zapsán žádný znalec pro obor kybernetika, odvětví rozpoznávání řeči, analýza hlasu. Teprve až od 2. 9. 2005 byl znalcem v tomto oboru a odvětví zapsán Ing. S. B., Ph.D. Další dva znalci, které zřejmě měl na mysli ministr spravedlnosti Ing. T. V. a Ing. T. K., sice byli zapsáni jako znalci v oboru kybernetika různá odvětví, ale telefonickým dotazem na oba jmenované bylo zjištěno, že se na analýzu hlasu, rozpoznávání řečníka nespecializují.

Podle § 2 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, osoby nezapsané do seznamu znalců a tlumočníků mohou být v řízení před státními orgány ustanoveny znalci nebo tlumočníky jen výjimečně za podmínek stanovených v § 24 tohoto zákona.

Podle § 24 odst. 1 cit. zákona státní orgán může ustanovit znalcem (tlumočníkem) osobu, která není zapsána do seznamu a má potřebné odborné předpoklady pro to, aby podala posudek (provedla tlumočnický úkon) a která s ustanovením vyslovila souhlas,

a) není-li pro některý obor (jazyk) znalec (tlumočník) do seznamu zapsán,

b) nemůže-li znalec (tlumočník) zapsaný do seznamu úkon provést,

c) jestliže by provedení úkonu znalcem (tlumočníkem) zapsaným do seznamu bylo spojeno s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady.

S ohledem na to, co bylo uvedeno výše a co vyplývá z citovaných ustanovení zákona, tak bylo přibrání znalce ad hoc Ing. Z. Š., Ph.D. k podání zmíněného znaleckého posudku zcela zákonné a opodstatněné.

Jestliže obviněný ve svém vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona publikuje názor, že v takové situaci měl být přibrán ústav Západočeská univerzita v P., Fakulta aplikovaných věd, která je jako ústav pro tento obor vedena, lze k tomu pouze namítnout, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Posudek ústavu se podle § 110 odst. 1 tr. ř. vyžaduje pouze ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, což nebyl případ obviněného F. K. Ani později nevyvstala potřeba ve věci opatřit revizní posudek, neboť posudky vypracované PhDr. S., Ph.D. a Ing. Š., Ph.D., nebyly vůči sobě v rozporu, který by bylo nezbytné odstranit za pomoci posudku ústavu. Pouze na okraj pak lze poznamenat, že podle zjištění Nejvyššího soudu v letech 2000 až 2003 ve výše uvedeném ústavu předmětné posudky zpracovával mj. Ing. Z. Š. O odborné erudici jmenovaného, přibraného krajským soudem za znalce ad hoc, tak nemůže být pochyb.

Důvodnou nebyla shledána ani námitka stěžovatele, která prohlašuje znalecký posudek Ing. Z. Š., Ph.D. za procesně nepoužitelný, a to kvůli absenci složení slibu.

Z ustanovení § 6 odst. 1 a § 24 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících vyplývá, že znalec ustanovený tzv. ad hoc nemůže podat posudek, dokud nesložil do rukou orgánu, který jej ustanovil slib podle § 6 odst. 2. V daném případě byl ustanovený znalec povinen složit slib do rukou předsedy senátu Krajského soudu v Brně.

Pravdou je, že v procesním spisu tak, jak byl předložen Nejvyššímu soudu a zjevně před tím i soudu odvolacímu, nebyl jakýkoli doklad o složení slibu ustanoveným znalcem Ing. Š., Ph.D. založen. Na č. l. 1800 tohoto spisu se nachází pouze příslušný formulář obsahující poučení znalce, který byl Ing. Š., Ph.D. řádně podepsán. Nejvyšší soud při své přezkumné činnosti ale zjistil, že na č. l. 1711 trestního spisu je založen písemný referát předsedy senátu krajského soudu ze dne 20. 7. 2005, jímž vydává trestní kanceláři mj. pokyn, aby přibranému znalci kromě vlastního opatření byl zaslán přípis včetně poučení znalce a slibu znalce, kdy zároveň žádá o jejich zaslání do termínu hlavního líčení atd. Byl proto učiněn písemný dotaz, v němž byl předseda senátu krajského soudu požádán o vysvětlení. Následně byla Nejvyššímu soudu zaslána kopie Slibu znalce, podepsaná dne 3. 8. 2005 Ing. Z. Š., Ph.D. s odůvodněním, že originál tohoto slibu byl nedopatřením založen mezi nadbytečnými písemnými materiály ze spisu v dalších opisech znaleckého posudku. O existenci originálu slibu se pak osobně přesvědčil asistent předsedy senátu Nejvyššího soudu. S ohledem na výše uvedený obsah trestního spisu Nejvyšší soud nemá důvod vysvětlení předsedy senátu krajského soudu zpochybňovat.

Protože znalecký posudek byl Ing. Š., Ph.D. vypracován až dne 21. 9. 2005, lze prohlásit, že veškeré zákonné procesní předpoklady pro jeho podání byly řádně a včas splněny, a proto ani z tohoto důvodu nelze předmětný znalecký posudek označit za nezpůsobilý důkazní prostředek.

V pořadí další námitka stěžovatele spočívající v tvrzení, že výše zmíněné znalecké posudky (PhDr. S., Ph.D. a Ing. Š., Ph.D.) jsou nepoužitelnými důkazy i z důvodu, že srovnávací materiál (záznam hlasu obviněného F. K.) byl získán v rozporu se zákonem, je pouze opakováním názoru, který obviněný, resp. jeho obhájce uplatnili již v předchozím řízení před soudem prvního stupně, ale i v rámci podaného řádného opravného prostředku před soudem odvolacím. Oba tyto soudy zaujaly shodný názor, že pořízená nahrávka výpovědi obviněného ze dne 4. 4. 2004, kterou učinil na policii v rámci podání vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř., a její následné využití, coby srovnávacího materiálu k porovnání s nahrávkami telefonických hovorů, do té doby neztotožněných osob podezřelých z předmětné trestné činnosti, byla opatřena v souladu s trestním řádem. Pokud orgány přípravného řízení svůj postup nejprve opíraly o již dříve vydaná povolení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně k sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř., tak později, a to zejména odvolacím soudem bylo zaujato stanovisko, že se jednalo o oprávněný postup opírající se o ustanovení § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř. (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci na č. l. 2249 2250 trestního spisu).

Nejvyšší soud se s prezentovaným názorem odvolacího soudu ztotožňuje. Má za to, že i když je obecně nahrávání hovoru cizí osoby, tedy zachycování jejího hlasového projevu utajeným způsobem bez jejího vědomí orgány činnými v trestním řízení zásahem do jejího ústavně chráněného práva (svobody, nedotknutelnosti) soukromí, zajištěného mezinárodně právními dokumenty tak i Listinou základních práv a svobod (viz čl. 10 odst. 2), a to zásadně bez ohledu na místo, kde k takto zachycenému projevu došlo, tak v konkrétním případě zároveň byly splněny všechny potřebné předpoklady k prolomení tohoto práva.

Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva, publ. pod č. 209//1992 Sb., ve znění pozdějších změn), má každý právo na respektování svého soukromého života a korespodence. Podle odst. 2 cit. článku státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, předcházení zločinnosti nebo ochrany práv a svobod jiných. Obě podmínky (v souladu se zákonem, nezbytné v demokratické společnosti) jsou podmínkami kumulativními a musí tak být splněny současně.

Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království z 25. 9. 2001 (viz Soudní judikatura, přehled rozsudků evropského soudu pro lidská práva č. 2/2002) vyjádřil mj. kriteria přípustnosti zásahu do chráněné sféry soukromí ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy, přičemž pro splnění podmínky v souladu se zákonem vyžaduje, aby příslušné opatření mělo určitý podklad ve vnitrostátním právu, které musí mít určitou kvalitu a zároveň musí být dotčené osobě dostupné, a touto předvídatelné.

Nejvyšší soud je toho názoru, že v té době platná právní úprava vyplývající z ustanovení § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř. zcela jasně zakotvovala právo policejního orgánu k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin pořizovat mj. zvukové a obrazové záznamy osob, jestliže je to nutné ke zjištění totožnosti osoby. Toto právo zákon neváže na předchozí či dodatečný souhlas jakéhokoli jiného subjektu, tedy např. státního zástupce, tím méně osoby jejíž záznam hlasu (obrazu) je pořizován. Předmětné ustanovení je součástí obecně závazného právního předpisu, kterým trestní řád (zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je, o jehož kogentní povaze včetně dostupnosti pro širokou veřejnost(i odborné) není nutné vést širokou polemiku. Je též třeba připomenout, že F. K. byl před podáním vysvětlení policejním orgánem odpovídajícím způsobem podle trestního řádu poučen a to i o právu vysvětlení odepřít, pokud by si jím způsobil nebezpečí trestního stíhání. Jmenovaný výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužije. Po celou dobu podání vysvětlení byl přítomen jím zvolený obhájce.

Za nesprávný je pak nutné označit i možný názor, že v konkrétním případě byla totožnost předvolané osoby F. K. známa, a nebyl zde tudíž žádný důvod k pořízení záznamu jeho hlasu za účelem dalšího využití v rámci probíhajícího šetření. Ustanovení § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř. ale nelze chápat v tom smyslu, že policejnímu orgánu poskytuje oprávnění pořídit zvukový záznam pouze u osoby, která se dostaví nebo jinak ocitne na policii a její totožnost není známa. Toto ustanovení nepochybně umožňuje pořídit takový záznam i u osoby, jejíž vlastní totožnost sice známa je, ale vzorku jejího hlasu je třeba k jejímu případnému ztotožnění prostřednictvím identifikace podle již dříve získané hlasové nahrávky osoby, jejíž totožnost dosud známa není, pokud tato nahrávka byla opatřena v souladu se zákonem, jako tomu bylo v tomto případě. Nebylo zjištěno a nebylo to ani namítáno ve stížnosti pro porušení zákona, že by předmětný zvukový záznam hlasu F. K. byl použit za jiným, než výše naznačeným účelem. V této souvislosti pak nelze nezmínit, že předmětné ustanovení trestního řádu v tehdy platném znění za týmž účelem poskytovalo policejnímu orgánu i jiná oprávnění, ke kterým souhlas dotčené osoby nepotřeboval. Konkrétně jde o snímání daktyloskopických otisků, prohlídku těla a jeho měření osobou téhož pohlaví nebo lékařem. Současná úprava ustanovení § 158 odst. 3 písm.f) tr. ř. pak dokonce s odkazem na ustanovení § 114 téhož zákona umožňuje za určitých v něm stanovených podmínek překonat odpor podezřelého k dosažení potřebného úkonu.

Nejvyšší soud proto zastává názor, že v konkrétním případě policejní orgány důvodně nerespektovaly právo na soukromí F. K., neboť je k tomu opravňoval zákon (§ 158 odst. 3 písm. f) tr. ř.) a zároveň to bylo pro předcházení zločinnosti a pro ochranu práv jiných v demokratické společnosti nezbytné. V dané věci byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu (§ 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák.) a nelze nikterak pochybovat o tom, že je v zájmu demokratické společnosti odhalovat, stíhat a potrestat osoby, které se přímo či nepřímo podílejí na dopravě a následné distribuci drog či obdobně nebezpečných látek. Byla tak splněna kriteria obsažená v čl. 8 odst. 2 Úmluvy. V takovém případě pořízené zvukové záznamy hlasu podezřelého F. K. byly získány zákonným způsobem a jejich následné využití, coby srovnávacího materiálu, při znaleckém zkoumání přibranými znalci PhDr. M. S., Ph.D. a Ing. Z. Š., Ph.D., nemohlo vést k nepoužitelnosti jimi zpracovaných posudků v dalším průběhu trestního řízení.

Protože Nejvyšší soud neshledal námitky obsažené ve stížnosti pro porušení zákona opodstatněnými, nebyl ani důvod pochybovat o správnosti napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů ve výrocích o vině v bodě 1. a o trestu, týkajících se obviněného F. K., případně ve výrocích dalších ohledně tohoto obviněného, které ani nebyly stěžovatelem výslovně napadeny. V souladu se svými zjištěními a závěry pak Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona zamítl, jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (viz ust. § 274 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec