4 Tz 114/2005
Datum rozhodnutí: 24.08.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 114/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. srpna

2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. S., proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 22. 3. 1988, sp. zn. 3 T 29/88, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 22. 3. 1988, sp. zn. 3 T 29/1988, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného M. S.

Napadený rozsudek se z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný M. S., z p r o š ť u j e obžaloby bývalého vojenského obvodového prokurátora Brno ze dne 22. 2. 1988, sp. zn. 4 OPv 15/88, pro skutek spočívající v tom, že ačkoli dne 9. 12. 1987 převzal povolávací rozkaz řady C č. 352470 vydaný Okresní vojenskou správou v H., na základě kterého byl povinen dne 4. 1. 1988 do 12.00 hod. nastoupit k Vojenskému útvaru v L. k vykonání základní vojenské služby, takto v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě neučinil ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 22. 3. 1988, sp. zn. 3 T 29/1988, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, kterého se měl dopustit shora popsaným jednáním. Za uvedené jednání byl obviněný M. S. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 měsíců. Podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1990, byl pro výkon trestu zařazen do Í. nápravně výchovné skupiny. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. 4. 1988.

Pro úplnost je třeba uvést, že z přiloženého spisu Městského soudu v Brně, sp. zn.6 Nt 527/2001, vyplývá, že obviněný M. S. podal návrh na povolení obnovy řízení, alternativně navrhl přezkum rozhodnutí podle zákona č. 198/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Návrh na povolení obnovy řízení byl projednán Městským soudem v Brně pod sp. zn. 6 Nt 527/2001. Usnesením ze dne 21. 1. 2003 Městský soud rozhodl, že se návrh na povolení obnovy řízení zamítá podle § 283 písm. d) tr. ř. Proti tomuto usnesení podal obviněný M. S. dne 17. 3. 2003 stížnost, kterou dne 9. 6. 2003 projednal Krajský soud v Brně, který usnesením podle § 149 odst. 4 tr. ř. doplnil výrok soudu prvostupňového tak, že se návrh na přezkum rozhodnutí ve smyslu § 6 zák. č. 198/1993 Sb. zamítá jako opožděně podaný. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dne 8. 7. 2003 ústavní stížnost, kterou dne 23. 3. 2004 Ústavní soud usnesením, sp. zn. IV. ÚS 372/03, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 22. 3. 1988, sp. zn. 3 T 29/1988, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. S. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, jakož i v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění.



V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě trestného činu obviněného M. S. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu zejména článkem 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Výše uvedený trestný čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, k němuž je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahuje. Bývalí Vojenský obvodový soud Brno proto pochybil, když nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného M. S. vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z dokazování vyplývalo, že v dané věci je třeba pečlivě objektivizovat důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 22. 3. 1988, sp. zn. 3 T 29/88, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. S. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., příp. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon porušen byl.

Podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, se trestného činu nenastoupení služby v ozbrojeních silách dopustí ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě, nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.

V posuzované věci ze spisů bývalého Vojenského obvodového soudu Brno, sp. zn. 3 T 29/1988 a Městského soudu v Brně, sp. zn. 6 Nt 527/2001, bylo zcela jednoznačně zjištěno, že obviněný M. S. odmítl nastoupit základní vojenskou službu jen z toho důvodu, že výkon základní vojenské služby byl v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Bývalí Vojenský obvodový soud Brno však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999.

Z výše uvedeného lze dovodit, že čin obviněného směřoval k uplatnění základního práva občana, zaručeného mu Ústavou a dalšími mezinárodními pakty. Obviněný svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení podle Ústavy. Zde je třeba připomenout, že čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR z roku 1960 (zák. č. 100/1960 Sb.) zaručoval občanům svobodu vyznání. V čl. 32 odst. 2 pak bylo uvedeno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Svoboda vyznání a svědomí sice byla Ústavou formálně zaručena, ale norma nižší právní síly (zákon), kterou by realizace této, Ústavou garantované, svobody byla zajištěna, vydána nebyla. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby obviněný mohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by tím současně popřel své náboženské přesvědčení zaručené mu Ústavou, nebylo takové jednání možné posoudit jako trestný čin. V tomto směru lze dále poukázat na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a na čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (zák. č. 120/1976 Sb.), který byl v době spáchání posuzovaného činu pro tehdejší ČSSR právně závazný. Tento pakt umožňuje podrobit náboženskou svobodu nebo víru jen takovým omezením, která jsou nutná k ochraně veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod. K výše uvedenému je třeba konstatovat, že za situace, kdy zde nebyla jiná alternativa k výkonu vojenské služby pro případ, že její výkon by vedl k popření náboženského přesvědčení občana, pak nebylo možno čin občana, kterým jen realizoval Ústavou a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný čin. Pro úplnost lze dodat, že výše uvedený právní názor vyplývá z nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále z navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003.

Na základě těchto výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného M. S. V souladu s ustanovením § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 22. 3. 1988, sp. zn. 3 T 29/1988, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného M. S. pro tento skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. J. P.