4 Tz 113/2006
Datum rozhodnutí: 25.04.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 113/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 25. dubna 2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006 sp. zn. 11 To 44/2006, a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1998 sp. zn. 4 T 25/95, odsouzen mj. pro trestný čin vraždy dílem dokonaným a dílem nedokonaným podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), f) tr. zák. a § 8 odst. 1 tr. zák. a § 219 odst. 1, 2 písm. a), f) tr. zák. Za to a další trestné činy mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Usnesením ze dne 23. 2. 1999 sp. zn. 11 To 79/98, bylo odvolání obviněného Vrchním soudem v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Rozsudek tímto dnem nabyl právní moci.

Návrhem ze dne 27. 1. 2004 se obviněný J. K. domáhal povolení obnovy řízení v uvedené trestní věci. O tomto návrhu jednal Krajský soud v Plzni, a usnesením ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. 1 Nt 351/2004, návrh na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítl.

Obviněný J. K. podal proti výše označenému rozhodnutí stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2006 sp. zn. 11 To 44/2006, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.

Proti posledně citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona. Namítá v ní, že napadeným usnesením porušil Vrchní soud v Praze zákon v ustanoveních § 147 odst. 1, § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného J. K.

Stěžovatel především připouští, že Krajský soud v Plzni na podkladě podaného návrhu na povolení obnovy řízení, provedl rozsáhlé dokazování za účelem zjištění, zda obviněným navrhované důkazy dokládají, že se ve věci objevily takové nové skutečnosti, které by odůvodnily zrušení původního rozsudku a konání nového řízení. Je pravdou, že většinu obviněným navržených nových důkazů Krajský soud v Plzni provedl, avšak stěžovatel se neztotožňuje s tím, jakým způsobem byly některé důkazy vyhodnoceny. Podle jeho názoru hodnocení důkazu neznamená svolení k libovůli, tato vysoce náročná myšlenková činnost musí vyústit v přesvědčivé a logické zdůvodnění příslušného rozhodnutí, které je přezkoumatelné i co do přijatého závěru o skutkových zjištěních. Těmto nárokům však dle stěžovatele napadené rozhodnutí neodpovídá, stejně tak jako rozhodnutí soudu prvního stupně.

Podstatnou novou okolností, která byla s to mít vliv na správnost dříve učiněných skutkových zjištění, je zejména výpověď J. O. Tento svědek ve své výpovědi učiněné ve veřejném zasedání dne 25. 4. 2004 uvedl, že byl očitým svědkem vražedného útoku, a podle jeho výpovědi pachatel z místa činu odešel jinou cestou, než je uvedeno v rozsudku ve věci samé. Uvedl, že pachatel se posléze velikým obloukem vrátil na místo činu přes K. t. Svědek také podal popis pachatele, kdy se mělo jednat o osobu výrazně menší, než byly všechny další osoby shromážděné na místě činu. Tato svědkova tvrzení tak zpochybňují závěr o vině obviněného, neboť podle skutkových zjištění krajského soudu v původním řízení měl pachatel z místa činu odejít jiným směrem a na místo činu se už nevrátil.

Výpověď tohoto svědka byla konfrontována s důkazem, který předložil státní zástupce, a jenž byl označen jako Protokol o vyšetřovacím pokusu . Tento pokus uložil provést policejnímu orgánu státní zástupce s odkazem na ustanovení § 179 odst. 2 a § 180 odst. 2 tr. ř. Z výsledků tohoto pokusu, který měl prokázat věrohodnost výpovědi svědka O. stran výhledových poměrů z Věznice Plzeň-Bory k místu činu vyplývá, že místo činu se nachází cca 500 m od okna, výhled na toto místo je částečně kryt vzrostlými stromy a keři, přičemž vozidlo simulující vozidlo poškozených z tohoto místa vidět není. Rovněž figurant představující pachatele není na místě činu vidět, a lze jej spatřit až poté, co se vydal směrem ke K. t. Tento důkaz považuje stěžovatel za problematický ze dvou důvodů:

Pokud jde o procesní hodnotu tohoto důkazu, má stěžovatel pochybnosti o tom, zda je státní zástupce ze své vlastní iniciativy oprávněn využít v průběhu obnovovacího řízení institutu zajištění důkazu, který potřebuje pro zastupování obžaloby v řízení před soudem. Toto oprávnění je zakotveno v trestním řádu v ustanovení § 180 odst. 2. V ustanovení § 282 tr. ř. je však úprava odlišná, ta naopak předpokládá, že příslušné šetření může provést jiný orgán v trestním řízení pouze na základě pověření předsedy senátu. Podle ministra spravedlnosti má tato zvláštní procesní úprava přednost před obecnou úpravou v ustanoveních § 179 odst. 2 a § 180 odst. 2 tr. ř., z čehož plyne, že státní zástupce nebyl oprávněn k předložení tohoto důkazu.

Další námitkou proti tomuto důkazu je jeho velmi nízká důkazní hodnota. Je sice pravdou, že k problematické důkazní hodnotě již přihlédly a konstatovaly ji soudy obou stupňů, avšak podle názoru stěžovatele v nedostatečném rozsahu. Zatímco z inkriminovaného protokolu plyne, že vzdálenost od okna věznice, odkud měl svědek O. celou záležitost pozorovat, k místu prováděného úkonu, je asi cca 500 m směrem k jihu , z veřejně dostupného zdroje (viz http://www.mapy.cz ) lze mít za to, že vzdálenost je asi cca 200-220 m, což zpochybňuje věrohodnost tohoto úkonu.

Výhrady vznesl stěžovatel i ke způsobu hodnocení výpovědí svědků Ď., V., F., které byly soudy obou stupňů označeny jako nevěrohodné. Stejným nedostatkem trpí i hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně JUDr. J. Ch., která byla ředitelkou odboru styku s veřejností Kanceláře prezidenta republiky, a v kauze obviněného J. K. přijímala i osoby, které tehdejšího prezidenta V. H. žádaly o milost pro obviněného. JUDr. Ch. uvedla, že svědek H., jehož výpověď byla z hlediska obviněného K. považována jako stěžejní, a který je v současnosti nedosažitelný, měl při osobním jednání se svědkyní svou původní usvědčující výpověď popřít.

Pokud byla nevěrohodnost svědkyně dovozována z faktu, že svědkyně vypovídala na popud manželů N., kteří se v kauze obviněného J. K. angažují v jeho prospěch, pak stěžovatel s tímto způsobem hodnocení výpovědi svědkyně nesouhlasí.

Krajský soud v Plzni neprávem hodnotil jako nevěrohodnou i výpověď svědka F., který podporoval výpověď svědka O. pokud jde o popis pachatele na místě činu.

Druhá část stížnostních námitek ministra spravedlnosti je zaměřena do způsobu provedení řízení o obnově, který soudy obou stupňů aplikovaly. Podle jeho názoru pro povolení obnovy řízení postačuje pouhá pravděpodobnost možné změny původního rozhodnutí, aniž by zákon v obnovovacím řízení vyžadoval vytváření zcela nového skutkového zjištění. Vytváření nových skutkových zjištění by se tak zcela vymykalo předmětu obnovovacího řízení, neboť přijmout meritorní rozhodnutí o vině přísluší soudu teprve až na základě výsledků nového hlavního líčení, ve kterém musí být provedeny jak důkazy provedené v původním řízení, tak i nové důkazy, které vedly k povolení obnovy řízení. Ze znění ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. plyne, že soud při rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení nemůže hodnotit nově najevo vyšlé důkazy a skutečnosti z hlediska jejich hodnověrnosti, neboť takové hodnocení může učinit soud až v novém hlavním líčení. Soudu v obnovovacím řízení přísluší hodnocení důkazů z hlediska jejich novosti a dále z hlediska jejich významnosti, tedy zda jsou samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, schopny vést k novému rozhodnutí o vině a trestu. Proto hodnocení důkazů v rámci obnovovacího řízení nemůže přesahovat zjištění, zda navrhovaný důkaz sám, nebo ve spojení s již provedeným dokazováním, by mohl vést v naznačených směrech k jinému rozhodnutí. Pro zdůraznění této právní argumentace užívá stěžovatel odkaz na judikaturu uvedenou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež byla zveřejněna pod R 43/1960, a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 7 T 54/1964.

Podle jeho názoru, který ve stížnosti pro porušení zákona vyjádřil, nebylo úkolem soudů v obnovovacím řízení posuzovat vinu obviněného, neboť tyto úvahy zjevně rámec řízení o obnově přesahují. Jejich úkolem naopak výlučně bylo pouze to, zda se jedná o důkazy nové, v původním řízení neznámé, a zda jsou tyto důkazy způsobilé změnit dosavadní skutková zjištění. Jednotliví svědci v obnovovacím řízení měnili své původní výpovědi učiněné v původním řízení, případně byly provedeny důkazy nové, které značnou měrou zpochybňovaly správnost skutkových zjištění učiněných v původním řízení. V tomto směru tedy měly provedené důkazy nepochybně vliv na výrok o vině z původního rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1998 sp. zn. 4 T 25/1995. Vyhodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů se však omezilo pouze na zpochybňování jejich věrohodnosti na jedné straně a neodůvodněného zpochybňování jejich vztahu k předmětu obnovovacího řízení na straně druhé. Takovýto postup zejména nalézacího soudu je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Vrchní soud v Praze rezignoval na svou přezkumnou činnost, která mu plyne z ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř., když nenapravil nedostatky Krajského soudu v Plzni, ale naopak stížnost obviněného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, čímž porušení zákona završil.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006 sp. zn. 11 To 44/2006, byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1, § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení předcházejícím rovněž v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v neprospěch obviněného J. K. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně tak i usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. 1 Nt 351/2004, jakož i všechna další rozhodnutí, na obě zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté navrhl procesní postup podle § 270 odst. 1 tr. ř., čímž měl na mysli požadavek, aby Nejvyšší soud věc přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřila obhájkyně obviněného.

V písemném podání, jež bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 11. 9. 2006, se ke stížnostním námitkám ministra spravedlnosti v celém rozsahu připojila, přičemž akceptovala i petit podaného mimořádného opravného prostředku v rozsahu, jež je uveden výše. V tomto obsáhlém podání jsou znovu podrobně uváděny celé pasáže z konaných veřejných zasedání v souvislosti s řízením o obnově, a jsou zejména zdůrazňovány ty pasáže výpovědí svědků, které jsou dle názoru obhájkyně vadně soudy obou stupňů vyhodnoceny. Rovněž jsou citovány sekvence z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů s nesouhlasným komentářem obhajoby ve vztahu k soudem užité argumentaci. Nad rámec námitek, jež jsou uvedeny ve stížnosti pro porušení zákona, je zejména poukazováno na procesní nedostatek v řízení před soudem prvního stupně, spočívající v nedostatečném poučení svědka V. P. podle § 100 odst. 2 tr. ř. Podle názoru obhajoby soud prvního stupně zcela neadekvátně hodnotil i výpověď sestry obviněného, svědkyně M. R., naopak vůbec nehodnotil výpovědi svědků J. K. a J. K., redaktorů televize N. Nesprávně je vyhodnocena i výpověď svědka K., kde má obhájkyně dokonce za to, že hodnocení této výpovědi nalézacím soudem bylo úmyslně podjaté v neprospěch obviněného, učiněné v úmyslu znemožnit případnou obnovu řízení. V tomto podání obhájkyně má za nesprávný i způsob, jakým byl hodnocen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

V dalším písemném podání, jež bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 30. 10. 2006, obhájkyně již zcela nad rámec námitek ministra spravedlnosti obsažených ve stížnosti pro porušení zákona, podrobně rozebrala procesní vady, k nimž dle jejího názoru došlo v původním řízení vedeném před Krajským soudem v Plzni ve věci sp. zn. 4 T 25/1995, a odvolacím řízení u Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 1999 sp. zn. 11 To 79/98.

Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil také státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, a to podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 9. 1. 2007. Podanou stížnost pro porušení zákona z hlediska uplatněných stížnostních námitek neshledával důvodnou a navrhl, aby ji Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Nejvyšší soud věc projednal v neveřejném zasedání, když tento procesní postup má oporu v ustanovení § 274 tr. ř., podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1998 sp. zn. 4 T 25/95 byl obviněný J. K. uznán v bodě I. vinným trestným činem vraždy dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), f) tr. zák. ve znění zák. č. 557/1991 Sb., a § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. a), f) tr. zák. ve znění zák. č. 557/1991 Sb., jehož se dopustil tím, že dne 30. května 1993 kolem 20.15 hod. v P., na silnici vedoucí do Č. ú., cca 15 m od křižovatky K. t. se silnicí do Č. ú., za použití dvou samonabíjecích pistolí ráže 7.65 mm, zastřelil řidiče osobního automobilu, tovární značky Mazda 323 F, Š. J.,, když na něho vypálil nejméně 5 střel, z nichž 3 zasáhly jeho hlavu a způsobily mu smrt, jejíž bezprostřední příčinou bylo střelné poranění mozku; ve stejné době a na stejném místě, stejným způsobem, s obdobným záměrem usmrtit vypálil obviněný nejméně čtyři střely na spolujezdce poškozeného J., J. P., kterému způsobil nástřel stěny břišní v oblasti podbřišku vlevo, nástřel hřbetu levého předloktí, zástřel břicha se vstřelem na levé boční ploše trupu zhruba ve výši sedmého žebra se vstřelným kanálem pronikajícím do dutiny břišní mírně shora dolů, prakticky kolmo k podélné ose těla s průstřelem levého jaterního laloku žaludku a zástřelem pravého jaterního laloku a zástřel hlavy se vstřelem ve vlasaté části čelní krajiny vpravo, přičemž střelný kanál pronikal oběma čelními laloky mozku do levé očnice, kde způsobil těžké zranění levé oční koule, zmíněné střelné poranění hlavy vedlo k těžkému pohmoždění mozku, což bylo bezprostřední příčinou smrti J. P. dne 1. 6. 1993 v 17.00 hod.; dále v úmyslu usmrtit dalšího spolujezdce V. P., vypálil na tohoto obviněný nejméně čtyři střely, které zasáhly pravé předloktí a pravé stehno, levou hýždi a záda v oblasti druhého krčního obratle, přičemž otvor vstřelu byl nad hřbetem pravé lopatky a střelný kanál procházel svalstvem do oblasti šíje, střely nezasáhly žádné životně důležité orgány, avšak v případě, že projektil v případě zástřelu do lopatkové krajiny a šíje by vnikl z oblasti 2. krčního obratle do míšního kanálu a zde poranil míchu, mělo by to za následek prakticky okamžitou smrt poškozeného V. P.; tohoto jednání se obviněný J. K. dopustil za úplatu nejméně 100 000,- Kč, vyplacenou mu obviněným A. V. prostřednictvím obviněného A. H., s tím, aby spoluobviněného V. zbavil vyděračů, při páchání tohoto jednání byl obviněný zároveň veden i snahou vyjít vstříc obviněnému H. a imponovat jako zkušený profesionál. V bodě VI. citovaného rozsudku byl obviněný uznán vinným trestným činem pa dělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., v bodě VII. a VIII. trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí, a to podle § 171 odst. 1 písm. e) a § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák. V bodě IX. byl uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb. Za to byl obviněnému v sazbě § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 29 odst. 3 tr. zák. uložen výjimečný nepodmíněný trest odnětí svobody na doživotí. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému J. K. uložen též trest propadnutí věcí, a to zbraní a střeliva, které byly podrobně specifikovány ve výroku o vině pod bodem IX. citovaného rozsudku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán povinnosti zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně P. se sídlem v P., J. n. částku 52 066,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. K. odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud v Praze, a usnesením ze dne 23. 2. 1999 sp. zn. 11 To 79/98 bylo jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K. stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 tr. ř. zamítl.

Jak již bylo uvedeno výše obviněný J. K. podal návrh na povolení obnovy řízení směřující proti výroku o vině pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1998 sp. zn. 4 T 25/1995. O tomto návrhu rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 9. 2004 sp. zn. 1 Nt 351/2004 tak, že jej podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítl jako nedůvodný. Ke stížnosti obviněného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 2005 sp. zn. 11 To 151/2004 napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a Krajskému soudu v Plzni uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V tomto rozhodnutí vytkl Vrchní soud v Praze nalézacímu soudu procesní pochybení spočívající v nesprávném poučení svědka V. P. a trval na osobním výslechu dříve spoluobviněného v posuzované trestní věci však již v procesním postavení svědka A. H. Rovněž přikázal provést výslech svědka S. a nalézací soud měl uvážit zda doplní dokazování výslechem obviněného K.

Krajský soud v Plzni poté co doplnil dokazování, rozhodl ve věci usnesením ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. 1 Nt 351/2004, a návrh obviněného na povolení obnovy řízení jako nedůvodný podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítl. V písemném odůvodnění svého rozhodnutí se především zabýval výpovědí svědka J. O. Tento svědek s odstupem 11 let od události, o níž vypovídal, uvedl, že byl očitým svědkem střelby v b. s. v květnu 1993. Při sprchování ve Věznici v Plzni zaslechl střelbu a někdo ze spoluvězňů ho informoval, že se venku střílí do auta. Z okna viděl na borský park a všiml si nějakého člověka jak dochází k autu. Auto ještě popojelo asi metr zpět a ten člověk do něj asi 3x vystřelil. Potom přeběhl silnici vedoucí z P. na K. a pospíchal dolů k přehradě. Asi po 70 100 m vylezl zpět na silnici a vrátil se k místu, odkud střílel. V té době tam již bylo větší množství lidí (25 30), byla tam také sanitka a policie. Svědek věnoval události pozornost a prostřednictvím médií, zejména televize měl možnost slyšet výpovědi svědků v této události. Sám pro sebe si vyhodnotil, že střelcem nemohl být obviněný K., protože utíkal jinou cestou než byl médii informován a nadto muž, jehož viděl střílet, byl menší postavy, a to v porovnání s lidmi, mezi něž se posléze vrátil. O události, kterou pozoroval, se nikomu nezmiňoval, zejména ne příslušníkům vězeňské služby, neboť se domníval, že událost také sledovali. Své poznatky o činu neoznámil dříve z toho důvodu, že se obával o svou rodinu a o sebe, zejména když byl informován, že v P. panuje něco jako válka policajtů . Ke změně postoje se rozhodl až poté, co za ním přišel A. V. a obhájkyně obviněného Mgr. S. S V. měl osobní kontakt někdy v roce 1995 ve výkonu trestu, a když při vzájemných rozhovorech V. zjistil, že svědek O. byl očitým pozorovatelem události, požádal ho, aby o této záležitosti pohovořil. Svědek J. O. sám byl vnitřně motivován ke svědectví tím, že by měl doživotní trest odpykávat někdo, kdo je nevinen.

Krajský soud v Plzni tuto výpověď podrobně hodnotil na straně 3 a 4 svého usnesení a výpověď svědka vyhodnotil jako nevěrohodnou. Především se zabýval výhledovými poměry svědka, které byly ověřovány vyšetřovacím pokusem, který provedl státní zástupce. Ze situačního plánku není zpochybňováno, že svědek mohl na místo činu vidět, pokud jde o směr výhledu z borské věznice. Mezitím se však za období 11 let změnily poněkud poměry, takže soud měl pochybnosti, zda svědkovi mohly či nemohly bránit ve výhledu stromy, porosty apod. Tyto okolnosti byly samozřejmě vyloženy ve prospěch obviněného J. K. Na druhé straně však nemohl soud prvního stupně opomenout záznam o použití služebního psa, jakož i záznam o činnosti výjezdové skupiny policie, z nichž vyplývá, že služební pes sledoval stopu pachatele po stezce přijíždějící po borských serpentinách až k bývalému odstavnému parkovišti nikoli přes vozovku K. t. Tento důkaz považoval nalézací soud za stěžejní nejen při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka O., ale i při konfrontaci s dalšími navrhovanými důkazy. Tomuto důkazu přikládal velký význam zejména proto, že u něj nemohly vzniknout pochybnosti o manipulaci ze strany policie či kohokoli jiného, neboť se jednalo o jeden z prvotních úkonů policie na místě činu v době, kdy nebylo vůbec známo, kdo je pachatelem vražd. Tento objektivní důkaz nadto korespondoval s výpovědí J. Ď. a s prověrkou jeho výpovědi. Ve vztahu k svědkovi O. neuvěřil soud také jeho tvrzení o časových údajích, které uváděl. Nevěřil, že cesta pachatele rychlou chůzí přes K. t. pár desítek metrů po pěšině a zpět trvala 7 10 min., jak svědek uváděl. Pochybnosti měl soud i o popisu osoby pachatele, podaném svědkem O. ve vztahu k výšce postavy a dokonce i oblečení. V neposlední řadě nepominul nalézací soud časový odstup mezi svědkem sledovanou událostí a podaným svědectvím, nelogickým vysvětlením proč tak závažnou okolnost neoznámil dříve, ale až v době, kdy kolem celého případu byla značná mediální kampaň. Vyhodnocením všech popsaných okolností dospěl soud k závěru, že výpověď svědka je nevěrohodná a v neposlední řadě k tomuto závěru přispělo i zjištění, že svědek je osobou s velmi výraznou trestní minulostí, když ze záznamu z rejstříku trestů vyplývá, že byl 15x soudně trestán.

Vyhodnocena byla i výpověď svědka J. Ď., který v původním řízení uvedl, že odvezl J. K. do P. do prostoru pod b. s. a poté jej znovu odvezl do P. V řízení o obnově jako svědek označil původní tvrzení za smyšlené, činěné pod nátlakem policie, kdy mu policisté vyhrožovali umístěním do vazby společně s J. K. Policisty byla zneužita i informace o jeho homosexualitě, a všechny tyto okolnosti jej proto vedly k tomu, že přistoupil na podmínky policie a podal původní usvědčující výpověď. V novém řízení však tvrdil, že v P. vůbec nebyl a v době činu se obviněný K. nacházel v P. K časovému odstupu mezi původní výpovědí a změněným svědectvím na vysvětlenou uvedl, že měl starosti s vlastním trestním stíháním, a proto pravdivou verzi neuvedl dříve. V době podání nové výpovědi mu šlo především o to, aby J. K. nevinně neodpykával doživotní trest.

Krajský soud v Plzni hodnotil výpověď J. Ď. jako nepravdivou, zejména při hodnocení motivace, která měla vést ke změně jeho výpovědi. Předně z obsahu trestního spisu vůbec nevyplývá, že by Ď. měl být stíhán pro spolupachatelství na trojnásobné vraždě, jak tvrdil v řízení o obnově. Od počátku trestního řízení mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin nadržování a pro tento trestný čin byla také podána obžaloba. Tvrzení o zastrašování policií v tomto směru nemá v obsahu spisového materiálu nejmenší oporu. Nalézací soud také poukázal na to, že trestní stíhání J. Ď. bylo zastaveno pro bezúčelnost a příslušné rozhodnutí nabylo právní moci 23. 6. 1998. Od tohoto okamžiku podle názoru soudu už nic nebránilo svědkovi Ď. v tom, aby oznámil onu skutečnou a pravdivou verzi orgánům činným v trestním řízení a budí tak pochybnosti proč se k tomu rozhodl až šest let poté, kdy i ostatní svědci se rozhodli podat nová svědectví před soudem. Za stěžejní argument proč soud svědkovi neuvěřil, je konfrontace s jeho výpovědí v původním řízení, zejména v rámci provedené prověrky jeho výpovědi. Svědek tehdy absolvoval prověrku, která spočívala v tom, že navedl policejní automobil z okraje P. výpadovky na P. až do b. s.. Tohoto úkonu se kromě policistů účastnila i státní zástupkyně, a celý jeho průběh je zachycen na videozáznamu. Z tohoto záznamu je nepochybné, že J. Ď. naprosto spontánně navigoval policisty přes celou P. až do míst, kde podle původního tvrzení obviněného J. K. vysadil a čekal na něj. Ze záznamu je také vidět, že J. Ď. nemá v rukou žádný papír s policejním návodem, jak tvrdil v řízení o obnově, kdy údajně s policisty z předloženého papíru četl co má při cestě autem a poté říkat. Protože se jedná o videozáznam a ne o pouhý protokol, posílilo to v nalézacím soudu přesvědčení, že verzi svědka o manipulaci ze strany policie je nutno jednoznačně odmítnout. Při hodnocení morálního profilu svědka z hlediska jeho věrohodnosti ani v tomto případě nemohl soud pominout, že i J. Ď. je osobou v minulosti opakovaně soudně trestanou, z toho 2x pro trestný čin podvodu, což nalézací soud utvrdilo v nedůvěře ve změněné tvrzení svědka. Pokud týž svědek byl shledán věrohodným v původním řízení, existovaly samozřejmě stejné informace k jeho osobě, pokud jde o počet předchozích odsouzení a jejich charakter, avšak jeho výpověď byla jedním z důkazů, které tvořily ve svém souhrnu ucelený a logický řetězec a nebyla jediná, na které byl posléze postaven závěr o vině obviněného. V řízení o obnově byl podle názoru nalézacího soudu svědek v jiném postavení, kdy naopak jeho tvrzení při konfrontaci s jiným důkazem a jeho důsledným rozborem se projevila jako lživá.

Svědek F. v řízení o povolení obnovy uvedl, že v květnu 1993 pracoval jako policista na obvodním oddělení Plzeň-Bory, v době události byl sám ve služebním vozidle a zaslechl ve vysílačce relaci s informací o střelbě. Rozjel se na ohlášené místo činu, kam podle svého názoru přijel jako první a hovořil se zraněným J. P. Když se ho ptal, co se stalo, P. měl odpovědět, že nic, že je to jedno a ať to nechá být. Svědek sám viděl na místě činu jakési dva mladíky a ještě další pět osob, kteří se vyjadřovali k popisu pachatele a jeho pohybu na místě činu, měl to být muž střední postavy, oděný do delšího šedého pláště, který odešel přes K. t. výpadovku na K. a odešel po pěšince dolů. Jeden svědek dokonce měl vidět, že se pachatel vrátil na místo činu a zařadil se mezi shromáždivší se dav. Svědek o tom měl zapsat úřední záznam, o jehož dalším osudu nic neví. Pokud vystupoval v televizním pořadu stanice N. N. v. o. , byl k tomuto vystoupení kontaktován redaktorem J. K.

Nalézací soud především měl k dispozici původní výpověď tohoto svědka v řízení před Krajským soudem v Plzni ve věci sp. zn. 4 T 25/95, a když byl dne 9. 6. 1993 vyslýchán, což bylo bezprostředně po události, nevyjadřoval se k tak zásadním informacím, jako byl pohyb pachatele po střelbě a jeho oblečení. Naprosto se nezmínil o tom, že by někdo ze svědků měl vidět pachatele vrátit se na místo, a to že by se zařadil mezi přihlížející osoby. Pokud byl svědek na tyto rozpory upozorněn, pak jeho vysvětlení, že se ho na to nikdo neptal, nalézací soud nemohl přijmout jako uspokojivé. Poukázal totiž na to, že ani v probíhajícím řízení o obnově se ho na tyto okolnosti nikdo neptal a přesto o nich hovořil. Nevysvětlil tak, proč jednou považoval tutéž okolnost za nepodstatnou a podruhé za zásadně významnou. Nalézací soud především poukázal na to, že policista v činné službě je osobou, která musí mít vědomí o důležitosti všech zejména prvotních informací a soud tedy neuvěřil, že by takto důležité informace vyšetřovateli zamlčel. Pokud hovořil o vytěžování svědků na místě činu, mělo se jednat o svědky H., B., V., M. a V., pak nikdo z těchto svědků v původním řízení nezmiňoval, že by se pachatel pohyboval přes K. t. a vrátil se mezi přihlížející osoby, naopak svědkové B. a V. popsali útěk pachatele přes serpentiny směrem k hrázi přehrady, což koresponduje s původní výpovědí svědka J. Ď. o místu, kde měl čekat na J. K.

V původní věci byl jako obviněný stíhán i A. V., který byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 25/95 ze dne 23. 6. 1998, mimo jiné odsouzen pro návod k trestnému činu vydírání podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 235 odst. 1 tr. zák. Trestná činnost spočívala v tom, že v přesně nezjištěné době v druhé polovině května 1993 využil nabídky spoluobviněného A. H. a jeho prostřednictvím kontaktoval obviněného J. K. s žádostí, aby za úplatu nejméně 100 000,- Kč ho zbavil vydírání ze strany Š. J. a bratrů V. a J. P., přičemž požadoval, aby vyděrači byli zastrašeni či zmláceni; obviněný J. K. zadání splnil jednáním pod bodem I. výroku tohoto rozsudku, avšak bez vědomí A. V. překročil usmrcením poškozených danou úlohu. A. V. byl také uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 557/1991 a za to mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. V řízení o obnově byl vyslechnut jako svědek a tvrdil, že si na vraždu J. a P. nikoho nenajal. Když byl sám ve vazbě, dověděl se od spoluvězňů, že V. P., který byl ve stejné věznici, tvrdil, že střelce nepoznal a že to J. K. nebyl. Několik spoluvězňů dokonce tvrdilo, že střelbu sledovali z oken věznice. V určité době to sdělil i svému obhájci JUDr. L. R. Ten mu poradil, aby to u soudu neříkal, že by se věc zbytečně zamotala. Když se svědek dozvěděl, že Advokátní kancelář JUDr. K. K. usiluje o obnovu řízení v trestní věci obviněného J. K., kontaktoval obhájce a své poznatky jim sdělil. Oni zase kontaktovali lidi, kteří události viděli, a byli ochotni vypovídat. Svědek viděl pořad TV N. N. v. o. , kde policista K. hovořil o činnosti psovoda na místě činu a v té chvíli svědek nabyl přesvědčení, že události proběhly jinak, protože to tvrdili lidé na sobě nezávislí, kteří se navzájem neznali. Pokud jde o obhájce JUDr. R., k tomu měl důvěru, hájil ho na plnou moc a obhájcem zvolený postup obhajoby považoval za nejlepší. Své poznatky o nevině J. K. nesdělil nikomu dříve proto, že byl pobytem ve vazbě zdeptaný a apatický a ani nevěděl, jestli by svědkové tehdy byli ochotni vypovídat.

I tuto výpověď hodnotil nalézací soud jako nevěrohodnou s poukazem na značný časový odstup od údajných zjištění o nevině J. K. do okamžiku, než se rozhodl o těchto okolnostech vypovídat. Rovněž tvrzení o taktice obhajoby uplatněné obhájcem JUDr. R. hodnotil soud jako zcela nevěrohodné, když soud vycházel z osobní znalosti tohoto obhájce, jehož zná jako velmi aktivního obhájce v nepoměrně bagatelnějších vě cech než bylo trestní stíhání A. V., a nadto byla tomuto obhájci V. udělena plná moc, což zpochybňuje tvrzení, že by obhájce nevyužil všech znalostí k tomu, aby postupoval ve prospěch svého klienta.

Jako svědkyně v řízení o povolení obnovy byla vyslechnuta JUDr. J. Ch., která v době, kdy byl prezidentem republiky V. H., pracovala jako ředitelka odboru styku s veřejností Kanceláře prezidenta republiky, a součástí její agendy bylo i zpracovávání podkladů pro prezidenta republiky při posuzování případného udělení milosti. Z tohoto důvodu se také zabývala podanou žádostí o milost pro J. K. V souvislosti s tímto případem svědkyni kontaktoval A. H., který jí sdělil, že nemá čisté svědomí, protože usvědčoval obviněného K., avšak tehdy nemluvil pravdu a byl k výpovědi donucen policií. Schůzka JUDr. Ch. s H. proběhla dne 29. 7. 2002 v návštěvní hale na Pražském hradě. Jednalo se o důvěrný rozhovor, u kterého nebyla žádná třetí osoba. O obnovu řízení procesu obviněného J. K. se blíže nezajímala, o tomto řízení se dověděla až od manželů N., s nimiž se přátelsky stýká. Tento manželský pár se dlouhodobě případem obviněného K. zabývá, jsou s ním v přátelském vztahu a dopisují si s ním. Svědkyně se ke svědectví přihlásila až poté, co zjistila, že svědek H. je nezvěstný. Ona sama měla z pohovoru s H. pocit, že jí říká pravdu.

Nalézací soud především konstatoval, že svědkyně nesdělila soudu pouze strohé informace, které získala pohovorem s H., ale opakovaně prezentovala vlastní hodnocení obsahu tohoto sdělení se závěrem, že svědek nelhal. Pro nalézací soud bylo podstatné také zjištění, že se svým svědectvím se přihlásila na popud manželů N., kteří jsou blízkými přáteli obviněného J. K. Nadto svědkyně se přihlásila ke svědectví až v době, kdy bylo nepochybné, že svědek H. nebude vyslechnut, neboť je nezvěstný, obhájci netrvali na jeho výslechu a svědka tak nebude možno případně se svědkyní konfrontovat. Byť návštěvu svědka H. v Kanceláři prezidenta republiky potvrzuje návštěvní kniha a příslušný záznam v ní ze dne 29. 7. 2002, neexistuje o obsahu návštěvy, jejím účelu a proběhnuvším rozhovoru žádný písemný záznam. Nalézací soud hodnotil výpověď svědkyně JUDr. J. Ch. jako zprostředkovaný důkaz, který nemůže být konfrontován s případnou novou výpovědí H., a tento důkaz sám o sobě, případně důkazy již známými dříve, by nemohl zásadně změnit skutková zjištění učiněná v původní trestní věci.

Po zhodnocení těchto vyjmenovaných důkazů, jakož i důkazů dalších, jejichž hodnocení však není ministrem spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona napadáno, a proto je Nejvyšší soud při rekapitulaci rozhodnutí soudu prvního stupně výslovně nezmiňuje, dospěl Krajský soud v Plzni k závěru, že jak důkazy samy o sobě jednotlivě, tak ve svém souhrnu nebyly sto přivodit jiné rozhodnutí o vině, nebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo že by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Krajský soud vyslovil závěr, že obhajoba se snažila destruovat původní rozhodnutí ve věci za každou cenu, ke kterémužto závěru jej vedlo zjištění, že předkládala i takové důkazy, které si navzájem odporovaly. Původní odsuzující rozsudek naopak vycházel z uzavřeného řetězce důkazů, kterými byly výpovědi spoluobviněných H., Ď. a poškozeného V. P. Výpovědi P. a H. zůstaly nezměněny a nová výpověď svědka Ď. byla vyhodnocena jako účelová a nepravdivá. Krajský soud v Plzni proto neshledal podmínky pro povolení obnovy řízení a v tomto směru učiněný návrh jako nedůvodný zamítl.

Stížností obviněného J. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. 1 Nt 351/2004 se zabýval Vrchní soud v Praze a v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2006, a usnesením sp. zn. 11 To 44/2006, podanou stížnost obviněného zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení především konstatoval rozsah dokazování, který byl nalézacím soudem proveden, taktéž způsob vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů a zmínil závěry, které na podkladě hodnocení důkazů krajský soud učinil, jakož podrobně specifikoval stížnostní námitky, které byly obviněným ve vztahu k napadenému usnesení uplatněny. Nejvyšší soud se v této souvislosti omezí na konstatování závěrů, které Vrchní soud v Praze učinil.

Především kategoricky jako nepodložené odmítl opakovaná tvrzení obhajoby, že krajský soud od počátku řízení o návrhu na povolení obnovy postupoval úmyslně tak, aby obnova řízení povolena nebyla, stejně jako obvinění, že tento soud úmyslně vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Tyto námitky hodnotí jako bezprecedentní s tím, že takovýto způsob argumentace nemá ani v odůvodnění opravných prostředků místo.

Stížnostní senát neakceptoval ani tu část argumentace obhajoby, že soud prvního stupně není oprávněn hodnotit hodnověrnost důkazů provedených v řízení o návrhu na povolení obnovy se závěrem, že připuštění opačného stanoviska by znamenalo obligatorní obnovu řízení ve všech případech, kdy svědek uvede cokoli nově či jinak než v řízení původním. Vrchní soud v Praze se ztotožnil s hodnocením důkazů v rozsahu a způsobem jak je provedl Krajský soud v Plzni, přičemž z hlediska uplatněných námitek ministra spravedlnosti obsažených ve stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud bude konstatovat pouze ta hodnocení důkazů, jichž se tyto stížnostní námitky týkají.

Pokud jde o hodnocení výpovědi svědka O., neměl vrchní soud k hodnocení provedeném nalézacím soudem žádných výhrad. Podle vrchního soudu jsou jak reportáž televizní stanice N., tak vyšetřovací pokus provedeny státním zástupcem nedostatečnými důkazy zajištěnými jedenáct let po celé události při nepochybně změněných výhledových podmínkách. Vrchní soud také upozorňoval na vzdálenost pozorovatele O. a místa činu, a na výsledky plynoucí z porovnání leteckých snímků, na kterých je zřetelně vidět vzdálenost i porost. Kromě výhledových možností svědka poukázal vrchní soud na časový snímek děje jím popsaným, a to z hlediska jeho možností pozorovat situaci na místě činu od prvního výstřelu. Takový snímek si podle vrchního soudu v podstatných rysech může podle logické úvahy bez dalšího vytvořit každý (zvuk výstřelů, následný únik pachatele z místa činu, příchod svědka k oknu, orientace v širokém prostoru, zjištění směru a místa). Vrchní soud se ztotožnil i s negativním hodnocením věrohodnosti svědka z důvodů, které podrobně rozvedl krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, když hodnocení kriminální minulosti nemůže být absolutizováno, ale je však nutno k němu přihlížet. I podle názoru vrchního soudu nebyly zjištěny takové nové skutečnosti týkající se směru útěku pachatele z místa činu, které by zpochybňovaly závěry soudu v původním řízení, zejména ten, že pachatelem činu byl obviněný J. K. I kdyby hypoteticky připustil vrchní soud pravdivost výpovědi svědka O., pak by existovaly neodstraněné rozdíly ve výpovědích svědků v popisu směru úniku pachatele, a nebylo by možno tento fakt hodnotit jako novou skutečnost odůvodňující rozhodnutí o povolení obnovy. Toto zjištění by totiž nic podstatného neprokazovalo, ani nic podstatného nevyvracelo.

Obdobně se vrchní soud ztotožnil i s hodnocením výpovědi J. Ď., přičemž zcela zásadní význam pro hodnocení jeho věrohodnosti podle názoru stížnostního soudu mělo zjištění, že tento svědek při prověrce výpovědi neměl k dispozici žádný papír s návodem policie jak má vypovídat, ač tuto okolnost nově uváděl a vysvětloval jí změnu své původní výpovědi. Námitka obhajoby, že žádný orgán činný v trestním řízení by nikdy nepořídil videozáznam, ze kterého by bylo zřejmé, že svědek to, co má popisovat spontánně, pouze čte, je bezpředmětná. Byl to totiž právě svědek sám, který tvrdil, že výsledky prověrky vyplynuly z připraveného papíru, a na druhé straně to byl právě nezpochybnitelný videozáznam, ze kterého je zřejmé, že takový papír v ruce neměl. To ostatně nezpochybňovala ani obhajoba. Okolnost, že svědek na místě činu byl a dostal se tam způsobem, který popsal, pak logicky z videozáznamu vyplývá.

Zákonným požadavkům na hodnocení důkazů podle stížnostního soudu odpovídá i hodnocení výpovědi svědka V., přičemž krajský soud správně poukázal na to, že jde o zprostředkovanou informaci získanou od svědků O. a O., kteří byli ve veřejném zasedání rovněž vyslechnuti a jejichž výpovědi byly i zvlášť vyhodnoceny.

V napadeném rozhodnutí je rovněž výslovně zmíněna výpověď svědka F., přičemž i v tomto směru se vrchní soud ztotožnil s hodnocením tohoto důkazu, a sám rovněž pokládá výpověď tohoto svědka za nevěrohodnou.

Krajský soud dostatečně odůvodnil i své stanovisko, že ani výpovědí svědkyně JUDr. Ch. nebyly zjištěny žádné takové nové skutečnosti, které by mohly ovlivnit původně zjištěný skutkový stav. Samotná okolnost, že A. H. svědkyni navštívil a informoval jí o tom, že nemá čisté svědomí ve vztahu k výpovědi, kterou učinil v projednávané kauze, neznamená, že jeho původní výpověď, která má logický základ a koresponduje s dalšími v původním řízení provedenými důkazy, byla nepravdivá, a naopak pravdivé je jeho vyjádření před svědkyní. Vrchní soud poukázal na to, že A. H. svou výpověď před soudem nezměnil, na opakovaná předvolání soudu se odmítal k veřejnému zasedání dostavit, až se nakonec stal nezvěstným, přestože bylo vyvinuto i cestou policejních orgánů úsilí o zjištění místa jeho pobytu. Vrchní soud jako nepřijatelnou odmítl tu část tvrzení obhajoby, že způsob vyhodnocení výpovědi svědkyně JUDr. Ch. zcela zřetelně dává tušit, že prvoinstanční soud nepochopil své postavení a smysl řízení o návrhu na obnovu řízení . Za novou skutečnost totiž v žádném případě nemůže být považováno to, co z vyjádření H. soudu tlumočila svědkyně.

Vrchní soud poté, co se podrobně zabýval i dalšími důkazy, které byly provedeny a hodnoceny jednotlivě i v kontextu důkazů dalších, a to jednak provedených nově, jakož provedených v původním řízení, dospěl k závěru, že důvodně nebyly shledány zákonné podmínky obnovy řízení podle § 278 tr. ř. Mezi provedenými důkazy existuje souladný vztah doplňují se, a to vše za situace, že mezi prameny důkazů nositeli informací, zejména klíčovými svědky, neexistovaly žádné vazby, které by mohly odůvodnit předem ovlivněný nebo domluvený soulad jejich výpovědí. Jako naprosto nepodloženou odmítl vrchní soud i konstrukci obhajoby, že rozhodující důkazní prostředky byly osobně či věcně někým zmanipulovány tak, že v původním řízení nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť pro takovýto závěr nesvědčí žádná indicie. Za tohoto stavu věci Vrchní soud v Praze podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.

Nejvyšší soud především poukazuje na rozsah přezkumu stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí, k němuž je oprávněn zákonem. Podle ustanovení § 267 odst. 1 tr. ř. musí být ve stížnosti pro porušení zákona vedle obecných náležitostí uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá a čeho se ministr spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle ustanovení § 267 odst. 2 tr. ř. podanou stížnost již nelze v průběhu řízení před Nejvyšším soudem měnit. Význam obsahových náležitostí stížnosti pro porušení zákona vyplývá především ze skutečnosti, že tím ministr spravedlnosti, jakožto oprávněný subjekt, vymezuje obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a zároveň se od obsahu podané stížnosti pro porušení zákona odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jejím podkladě učinit. Důsledkem ustanovení § 267 odst. 2 tr. ř. je vázanost Nejvyššího soudu obsahem stížnosti pro porušení zákona. Zákaz měnit stížnost pro porušení zákona se vztahuje na všechny její obligatorní obsahové náležitosti a platí pro celé řízení před Nejvyšším soudem, od momentu podání stížnosti pro porušení zákona až do rozhodnutí o ní, případně do okamžiku jejího zpětvzetí. Případná změna učiněná v rozporu s ustanovením § 267 odst. 2 tr. ř. by byla právně neúčinná. Rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu je vymezen ustanovením § 267 odst. 3 tr. ř., z nějž vyplývá vázanost podaným opravným prostředkem, a Nejvyšší soud již neuplatňuje v tomto řízení revizní princip, který v tomto typu řízení platil doby novelizace trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Kromě toho je Nejvyšší soud dále limitován důvody, jež jsou uvedeny ve stížnosti pro porušení zákona, tj. zkoumá, zda tyto důvody existují a zda jsou skutečně příčinou vad napadeného rozhodnutí; jiné důvody, jež by mohly mít vliv na zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud nezkoumá ani k nim nepřihlíží.

Nejvyšší soud považuje za potřebné zmínit a výslovně vymezit tyto základní zákonné principy, jimiž se musí v řízení o mimořádném opravném prostředku stížnosti pro porušení zákona - řídit, neboť zjistil, že možnosti a prostředky, jimiž v tomto řízení disponuje, nejsou zcela známy obhájkyni obviněného, jak je patrno z jejích přípisů, jež jsou výše podrobně citovány, kdy rozšířila rozsah stížnostních námitek ministra spravedlnosti ve vztahu k řízení o obnově (viz podání ze dne 11. 9. 2006), a poté podala jakoby vlastní stížnost pro porušení zákona, pokud napadala průběh řízení ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 25/1995, rozhodnutí v této věci, jakož i řízení o opravném prostředku obviněného a konečné rozhodnutí, jež Vrchní soud v Praze v této věci učinil dne 23. 2. 1999 sp. zn. 11 To 79/98 (viz podání ze dne 30. 10. 2006). Nejvyšší soud konstatuje, že pro takovéto procesní postupy není obhájkyně zmocněna zákonem, neboť ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř. svěřuje pravomoc k podání stížnosti pro porušení zákona toliko ministru spravedlnosti, a pokud jde o rozšiřování stížnostních námitek, platí ustanovení § 267 odst. 2 tr. ř., jak podrobně rozvedeno výše. Nadto z podání ze dne 30. 10. 2006 mj. vyplývá, že zcela pominula fakt, že v původní věci obviněného vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 25/1995, již ministr spravedlnosti jednou stížnost pro porušení zákona podal, a s námitkami, které v ní byly uvedeny a které obhájkyně znovu opakuje, se již Nejvyšší soud zabýval a vypořádal v usnesení ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001.

Pokud tedy Nejvyšší soud zaslal obviněnému, jeho obhájkyni a státnímu zástupci opis stížnosti pro porušení zákona s tím, že se k jejímu obsahu mohou písemně vyjádřit, budou-li to považovat za nutné, postupoval v souladu s obecnými ustanoveními trestního řádu (§ 62 a násl. tr. ř.), aniž presumoval vyjádření učiněné některou ze stran, jež by bylo v rozporu s ustanovením § 267 odst. 1 až 3 tr. ř.

K námitce ministra spravedlnosti, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly procesní ustanovení o obnově řízení, Nejvyšší soud uvádí:

Námitka ministra spravedlnosti v tomto směru doslovně převzala argumentaci, kterou uplatnila obhajoba již několikráte v průběhu řízení, a to jednak formou průběžných procesních námitek, jednak jako stížnostní námitku proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se touto námitkou zabývaly a k jejímu obsahu se výslovně vyjádřily.

Podle ustanove ní § 278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Jak právní teorie tak stávající právní praxe shodně považují za nové skutečnosti (nova producta) takové, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu řízení týká. Skutečností dříve neznámou je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Novým důkazem (novum repertum) je pak důkaz, který nebyl v původním řízení obsažen ve spise, uplatněn některou procesní stranou nebo proveden. Za dříve neznámý důkaz je třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení např. výpověď tzv. korunního svědka. Zde však musí být hodnoceny i okolnosti nebo důvody, které vedly k obsahové změně důkazu (srov. Š. P., a kol., Trestní řád Komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C.H.B. 2005, str. 2174).

Na tomto místě je třeba připomenout, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, představujícím mimořádný průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Ani její procesní úprava, stejně jako úprava stížnosti pro porušení zákona, jak uvedeno výše, není vybudována na tzv. revizním principu, znamenajícího povinné přezkoumávání všech výroků napadeného rozhodnutí a předcházejícího řízení bez ohledu na vytýkané vady, nýbrž zkoumána je důvodnost návrhu na obnovu jen v rámci, který byl návrhem vymezen (srov. R 32/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Role soudu v tomto řízení o obnově řízení je dána jednoznačně zkoumat, zda existence nových skutečností či nových důkazů je způsobilá a schopna sama o sobě či ve spojení s důkazy již známými, odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí. Toto zkoumání nelze procesně provést jinak, než porovnáním dosud provedených důkazů a dosavadního skutkového zjištění s důkazním významem nově tvrzených skutečností nebo nově navrhovaných důkazů, tedy zhodnocením důkazů. A tento myšlenkový hodnotící proces se může odvíjet pouze v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., neboť v jiném procesním ustanovení není upraven. Opačný přístup akceptování důvodnosti námitky ministra spravedlnosti o nepřípustnosti hodnocení tzv. nov soudem by v praxi znamenal, že by soud rezignoval na svou hodnotící činnost, výlučně jemu zákonem svěřenou, každá nová skutečnost či nově navržený důkaz, jakákoli změna v obhajobě obviněného, by totiž nutně podle této teorie měla znamenat automatické zrušení původního rozhodnutí, a teprve v novém hlavním líčení by soud mohl uplatnit zásadu uvedenou v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Takovýto přístup by byl zásadním průlomem do zákonem upravené skutečnosti, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, role soudu by v tomto typu řízení byla devalvována na pouhé registrování nově označených skutečností a důkazů, přičemž v tomto typu řízení by tak zcela absentovala jedna ze stěžejních základních zásad trestního řízení zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.

Jsou-li základní zásady trestního řízení upravené v ustanovení § 2 tr. ř. základními právními idejemi, na kterých je vybudováno trestní řízení jako celek, a jejich vůdčí postavení jím přiznává sám zákon, je třeba tento systém základních zásad chápat a používat jako vnitřně jednotný celek, na němž jsou vybudovány jednotlivé právní instituty a stadia trestního řízení, a tedy i obnova řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu vyloučení užití této základní zásady v rozhodování o tomto mimořádném opravném prostředku je zásadně v rozporu se zákonem, a vzhledem k tomuto právnímu názoru pak Nejvyšší soud vznesenou námitku ministra spravedlnosti musel jako nedůvodnou odmítnout.

[Jen pro úplnost je třeba poznamenat, že při řešení otázky, zda v řízení o povolení obnovy je soud o ní rozhodující oprávněn hodnotit důkazy, je výše prezentovaný právní názor v souladu i s historickým výkladem, a navazuje na demokratický právní pořádek první Československé republiky, zejména s ohledem na znění ustanovení § 353 odst. 2 a § 258 odst. 2 tr. ř. Profesor Masarykovy university J. K. ve svém Komentáři trestního řádu československého (Praha 1925) poukazuje na nutnost při řešení otázky způsobilosti nových skutečností a průvodů řídit se zásadou § 258 odst. 2 tr. ř., tedy ustanovení z obecné části trestního řádu, podle něhož soud má průvody zkoumati co do jejich věrohodnosti a moci průvodní pečlivě a svědomitě jak jednotlivě tak v jejich vnitřní souvislosti ].

K námitce ministra spravedlnosti o nezákonném opatření důkazu státním zástupcem označeném jako protokol o vyšetřovacím pokusu:

Stěžovatel vyjádřil pochybnosti, zda je státní zástupce oprávněn ze své vlastní iniciativy využít institutu zajištění důkazu. V tomto směru poukazoval na znění ustanovení § 282 tr. ř., kde se vyžaduje, aby příslušné šetření provedl jiný orgán pouze na základě pověření předsedy senátu, zatímco státní zástupce užil ustanovení upravující zastupování obžaloby v řízení před soudem podle § 180 odst. 2 tr. ř., a důkaz opatřil bez předchozího pověření předsedy senátu sám. Námitce je třeba přisvědčit v závěru, že řízení o obnově je řízením sui genesis a procesní postup o tomto mimořádném opravném prostředku je upraven v hlavě devatenácté trestního řádu. Stěžovatel poukázal na rozdíl v pořadí úkonů při opatření důkazu, který řízení o obnově odlišuje od hlavního líčení, z čehož dovozuje nezákonnost takto opatřeného důkazu. Přisvědčit tomuto názoru by znamenalo akceptovat ryze formalistický přístup k užívání trestního řádu coby prostředku k vedení procesu, a popření jeho účelu, upraveného v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu toto nerespektování pořadí nečiní státním zástupcem nabídnutý důkaz nezákonným a nicotným, neboť podle ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takovéhoto důkazu .

K námitce úrovně důkazní hodnoty tohoto důkazu:

Stěžovatel na jedné straně připouští jistou důkazní hodnotu tohoto vyšetřovacího pokusu, kterou kvantifikuje jako nízkou, na druhé straně současně tvrdí, že jde o důkaz nevěrohodný. Z logické zásady principia contradictionis, o níž se Nejvyšší soud podrobněji zmiňuje dále, vyplývá, že jde o dva sporné soudy na tutéž věc, a proto nemohou být oba pravdivé.

Opatřený, provedený a zhodnocený důkaz nazvaný protokol o vyšetřovacím pokusu je důkazem věrohodným, neboť ověřuje v technickém slova smyslu tvrzení svědka O. v tom směru, zda svědek z místa, které označil, mohl vůbec sledovat ty události a v takovém rozsahu, které podrobně ve své výpovědi rozvedl. Důkaz byl opatřen způsobem, který není v rozporu s trestním řádem, a jde tudíž o důkaz zákonný, jak rovněž konstatováno výše. Není tudíž shledáno nic, co by tento důkaz činilo nevěrohodným, a ostatně ministr spravedlnosti zpochybnění věrohodnosti důkazu ničím nedokládá.

Pokud ve vztahu k tomuto důkazu užil nějakého argumentu, pak toho, že vzdálenost od okna věznice, odkud měl svědek inkriminovanou událost pozorovat, k místu činu, není cca 500 m, jak uvádí nalézací soud, ale cca 220 m, jak tvrdí stěžovatel. Zde však nejde o věrohodnost důkazu, ale jeho důkazní hodnotu, která je nízká, jak ostatně podrobně zdůvodnily ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů a což také stěžovatel ve stížnosti pro porušení zákona výslovně připouští. Není to tedy hodnota důkazu sama, ale opět způsob hodnocení tohoto důkazu, s nimž stěžovatel polemizuje.

Nejvyšší soud ověřil zpochybňovanou vzdálenost na www.mapy.cz, a zjistil, že zřejmě ani jeden z údajů není správný, protože porovnáním přiloženého měřítka 0, 90, 180, 270 m zjistil, že udávaná vzdálenost činí kolem 300 m. V daném případě jde však o zástupný problém, zda vzdálenost činila 220, 300 nebo 500 m, rozhodný je fakt, co a zda vůbec mohl svědek O. něco vidět. Není bez zajímvosti, že pro to, aby vůbec mohl být pokus fotograficky zadokumentován, muselo být okno otevřeno, neboť jinak je opatřeno kovovou mříží a sítí (č. l. 224 spisu), jako ostatně i všechna další okna, a tímto způsobem zpřístupnit a zajistit obecně výhledové podmínky. Tento technický servis svědkovi O. k dispozici nebyl.

K námitce ministra spravedlnosti o nesprávném hodnocení vyjmenovaných důkazů soudy obou stupňů zaujal Nejvyšší soud tento právní názor:

Podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu.

Zákon tu vyjadřuje zásadu volného hodnocení důkazů, přičemž zde ani v jiných ustanoveních nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu ani důkazní sílu jednotlivých důkazů. Orgány činné v trestním řízení tak hodnotí důkazy, aniž by byly vázány zákonnými pravidly, tedy podle svého volného uvážení. Zmíněná zásada nutí orgán činný v trestním řízení přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Citované zákonné ustanovení má na mysli závěrečné zhodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti, tedy zda obsah jednotlivého důkazu je jednotlivě a v souhrnu s ostatními důkazy pravdivý; z hlediska jejich závažnosti, kdy vylučuje důkazy nepodstatné, z nichž nelze učinit poznatek o předmětu dokazování; z hlediska jejich zákonnosti, tedy zda důkaz byl nebo nebyl opatřen v souladu s procesními předpisy.

Zákonné požadavky, které jsou na soud v souvislosti s hodnocením důkazů kladeny, vymezují tak prostor pro vlastní syntetickou činnost toho orgánu. Citovaná zásada volného hodnocení důkazu neznamená, že je projevem libovůle, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, opírá se o právní vědomí, všestranné zhodnocení důkazů.

V posuzovaném případě nalézací soud provedené důkazy jednotlivě specifikoval a provedl zhodnocení takovéhoto důkazu samo o sobě z hlediska výše zmíněných kriterií, přičemž důkazy hodnotil i ve vzájemných souvislostech. Způsob hodnocení důkazů je v souladu s obecně uznávanými zásadami logického myšlení, stanovenými - a) zásadou sporu (principium contradictionis), která stanoví, že dva sporné soudy nemohou být oba pravdivé; - b) zásadou totožnosti (principium identitatis), jež vyžaduje, aby obsah pojmů zůstával vždy a v každém spojení totožný; - c) zásadou o vyloučeném třetím (principium exclusi tertii), podle níž nelze zamítnou oba soudy, z nichž jeden nějakému předmětu něco přisuzuje a druhý témuž předmětu v témže čase totéž upírá; - d) zásadou dostatečného důvodu (principium rationis suffciendis) upravující požadavek, aby každý soud, o jehož platnosti má někdo být přesvědčen, byl zaručen spolehlivým důvodem. Způsob hodnocení důkazů odpovídá rovněž požadavkům na uplatnění induktivní i deduktivní metody, přičemž sylogistický úsudek - tohoto výrazu je užito jako logické kategorie - , k němuž soud nalézací v podobě výsledného hodnocení důkazů dospěl, racionálně vychází z premis - provedených důkazů.

Nejvyšší soud neshledal pochybení, jichž by se zejména nalézací soud dopustil při zhodnocení provedených důkazů, a podle jeho názoru naopak přesvědčivě a dostatečně podrobně osvětlil, jakými úvahami, v nichž jsou důsledně zahrnuty výše citované zásady logického myšlení, se řídil. Obdobně tak ve svém rozhodnutí učinil i vrchní soud. Způsob zhodnocení výpovědí svědků Ď., V., O., F. a JUDr. Ch. je přesvědčivý, logický a přezkoumatelný. Ve vztahu k výpovědi JUDr. Ch. Nejvyšší soud poznamenává, že jde o tzv. svědectví z druhé ruky, zprostředkované, osvědčující pouze debatu mezi svědkyní a A. H., v žádném případě z něj nelze dovodit, že A. H. jednak mluvil pravdu, jednak že by samo o sobě či s důkazy dalšími opravňovalo k úvaze, že by v případném budoucím procesu změnil svá tvrzení. Pokud by soudy obou stupňů přistoupily na tento způsob vyhodnocení svědecké výpovědi JUDr. Ch., jak navrhuje ministr spravedlnosti, šlo by ze strany soudů obou stupňů o ničím nepodloženou spekulaci o možném budoucím vývoji.

Obecně platí, že ani odvolací soud, který na rozdíl od Nejvyššího soudu přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad bezprostřednosti a ústnosti) § 259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§ 263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale i hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.

Ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením, vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i soud stížnostní učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení důkazů, nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů provedené důkazy hodnotit a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k závěru, že napadeným způsobem byl porušen zákon (srov. R 53/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 9/2001).

Nejvyšší soud tak nemohl přisvědčit námitce ministra spravedlnosti, že hodnocení důkazů soudy obou stupňů je v rozporu s logickými zásadami a zákonnými požadavky stanovenými § 2 odst. 6 tr. ř. Vznesená námitka nadto postrádá relevanci, zůstala jen v rovině osobního názoru stěžovatele, zejména když mimo konstatování, že hodnocení důkazů je vadné, konkrétně nepoukázal na jakýkoli logický nesoulad či jiné konkrétní porušení pravidel stanovených citovaným zákonným ustanovením.

Okolnost, že jsou jen soudy oprávněny ze zákona provést hodnocení důkazů, a logickými kategoriemi, které limitují rozsah a způsob tohoto hodnocení, se Nejvyšší soud podrobně zabýval, jak uvedeno výše. V této souvislosti nemohl přehlédnout formu vyjádřeného nesouhlasu s touto myšlenkovou činností soudů obou stupňů, uplatněnou v obhájkyní podaných opravných prostředcích. Je třeba konstatovat, že míra nesouhlasu nemůže nabýt podoby nedoloženého obvinění soudce z trestného činu, a tento způsob uplatnění námitek je třeba zásadně odmítnout jako nepřípustný. Nadto je i v evidentním rozporu s usnesením představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, (ve znění pozdějších usnesení sněmu a představenstva), jímž byla stanovena pravidla profesionální etiky (etický kodex), a to zejména čl. 4 odst. 1, 3 a čl. 17 odst. 1, 3 citovaného kodexu.

Vzhledem k výše uvedené argumentaci a specifikovaným důvodům neshledal Nejvyšší soud ministrem spravedlnosti podanou stížnost pro porušení zákona důvodnou, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. dubna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á