4 Tz 11/2009
Datum rozhodnutí: 31.03.2009
Dotčené předpisy:




4 Tz 11/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 31. března 2009 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. Š., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 16/1992, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 16/1992 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. a § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného M. Š.

Napadené usnesení s e z r u š u j e.



Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje pravomocný rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 16/1992.



Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 29. 6. 1954, sp. zn. T 26/1954, byl obviněný M. Š. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 2. 6. 1954 po nástupu vojenského cvičení u svého útvaru v T. odmítl řádně plnit povinnosti související s výkonem vojenské služby, přičemž se odvolával na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení S. J., za což byl odsouzen podle § 270 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku a podle § 43 tr. zák. č. 86/1950 Sb. ke ztrátě čestných práv občanských a ztrátě práv uvedených v § 44 odst. 2 citovaného tr. zák. na 3 roky. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.

Dne 18. 2. 1992 podala manželka obviněného M. Š. žádost o jeho rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., o které bylo rozhodnuto usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 16/1992, v právní moci dne 19. 3. 1992, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 29. 6. 1954, sp. zn. T 26/1954, byl podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušen ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. byla současně zrušena všechna rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Následně bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. usnesením ze dne 12. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 16/1992, tak, že obviněný M. Š. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V z důvodu části II. článku III. této amnestie bylo zastaveno trestní stíhání obviněného M. Š. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. Příslušné usnesení nenabylo právní moci, protože manželka obviněného M. Š. požádala o další projednání věci.

Poté bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nařídil v předmětné věci hlavní líčení, v němž rozhodl rozsudkem ze dne 18. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 16/1992, tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 29. 6. 1954, sp. zn. T 26/1954, z důvodů uvedených v § 227 tr. ř. obviněnému M. Š. trest neuložil. Daný rozsudek nabyl právní moci dne 3. 7. 1992.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 16/1992, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. Š. Vytkl v ní, že stížností pro porušení zákona napadeným usnesením a v řízení předcházejícím byl zákon porušen v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného M. Š.



V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání žádosti obviněného M. Š. o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení a z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně je patrné, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného M. Š., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Dle názoru ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného M. Š. s odůvodněním, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně při projednávání předmětné trestní věci provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, proto jeho postupu nelze nic vytknout.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 16/1992 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. Š. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen rehabilitační zákon ), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti manželky obviněného prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 29. 6. 1954, sp. zn. T 26/1954, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Tato skutečnost vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že rozhodující soud zjistil, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně provedl při projednávání příslušné věci dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, proto postupu tohoto soudu nelze nic vytknout.

Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1952 za trestný čin .

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nepřezkoumal též výrok o vině trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného M. Š. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud České republiky podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejména zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 16/1992.

Nejvyšší soud České republiky nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle § 271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud České republiky splněnou konstatováno porušení zákona v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud České republiky podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně jako soudu nyní podle zákona č. 284/1993 Sb. příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud. Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného M. Š., neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§ 273 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. J. P.