4 Tz 11/2004
Datum rozhodnutí: 17.02.2004
Dotčené předpisy:




4 Tz 11/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 17. února 2004 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. O., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 9. 6. 1952, sp. zn. 4 Rtv 27/1991, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 9. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 27/1991, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného P. O..

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 22. 7. 1992, sp.zn. 4 Rtv 27/91.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl usnesením ze dne 9. 6. 1992 sp. zn. 4 Rtv 27/91 podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění tak, že zrušil v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 8. 10. 1982, sp. zn. 4 T 238/82, výrok o trestu, včetně všech dalších rozhodnutí, která na zrušený výrok obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 15. 6. 1992.

Citovaným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 8. 10. 1982, sp. zn. 4 T 238/82, byl obviněný P. O. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že ačkoliv dne 25. 5. 1982 převzal povolávací rozkaz k nástupu vojenského cvičení u VÚ nejpozději do 13.00 hod. dne 4. 8. 1982, v úmyslu vyhnout se trvale vojenské službě ve stanoveném termínu na vojenské cvičení nenastoupil a neučinil tak ani později. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do první nápravně výchovné skupiny. Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání, které bylo usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 11. 11. 1982, sp. zn. 1 To 303/82, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Byť ve skutkové větě není výslovně vyjádřeno, že důvodem odmítnutí obviněného nastoupit vojenské cvičení bylo jeho náboženské přesvědčení, z výpovědi obviněného, kterou učinil v přípravném řízení i u hlavního líčení, tato okolnost vyplývá jako zásadní důvod, proč tak učinil.

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno poté v souvislosti s dalším průběhem rehabilitačního řízení rozhodl dne 22. 7. 1992 rozsudkem sp. zn. 4 Rtv 27/91 tak, že ponechal nezměněný výrok o vině z rozsudku téhož soudu ze dne 8. 10. 1982, sp. zn. 4 T 238/82, a podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upustil od potrestání obviněného. Rozsudek nabyl právní moci téhož dne.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 9. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 27/91, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. O. Podle názoru stěžovatele byl zákon porušen v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 269 odst. 1 tr. zák. a § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. v neprospěch obviněného.

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno nepostupoval v souladu s výše citovanými zákonnými ustanoveními, pokud rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu, avšak bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, byť smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo nejen právně, ale i morálně rehabilitovat co největší množství těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

Z napadeného usnesení je zřejmé, že bývalý Vojenský obvodový soud Brno vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo jeho náboženské přesvědčení, aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy k trestné činnosti obviněného došlo. Přes deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně možnost tuto svobodu v případě konfliktu s občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu základní právo obviněného, vyplývající ze Všeobecné deklarace lidských práv z článku 18, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Ministr spravedlnosti konstatuje, že bývalý Vojenský obvodový soud Brno tak pochybil, pokud ponechal v rehabilitačním řízení výrok o vině P. O. nezměněn.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného P. O. porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, včetně rozhodnutí, která na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků usnesení, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části usnesení předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona o soudní rehabilitaci činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů, zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle ustanovení § 4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mj. též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného P. O. se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z obsahu napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud Brno se výrokem o vině obsaženým v rozsudku téhož soudu ze dne 8. 10. 1982, sp. zn. 4 T 238/82, blíže nezabýval, neboť jej považoval za správný a zákonný, a zaměřil se jen na posouzení otázky přiměřenosti trestu. Toto zjištění vyplývá jednak z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. Skutek v rozsudku ze dne 8. 10. 1982, sp. zn. 4 T 238/82, byl dle napadeného usnesení správně kvalifikován jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Obdobný závěr učinil bývalý Vojenský obvodový soud i ve svém rozsudku ze dne 22. 7. 1992, sp. zn. 4 Rtv 27/91, jímž ponechal v platnosti výrok o trestu z rozsudku ze dne 8. 10. 1982, sp. zn. 4 T 238/82, a podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upustil od potrestání obviněného.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin .

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, a v řízení, jež mu předcházelo, také v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v neprospěch obviněného P. O. Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 9. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 27/1991, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek tohoto soudu ze dne 22. 7. 1992, sp. zn. 4 Rtv 27/91. Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud nemohl akceptovat návrh obhájce obviněného, aby ve věci rozhodl sám ve smyslu ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř., neboť podle tohoto zákonného ustanovení může Nejvyšší soud postupovat jen tehdy, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Konstatoval-li Nejvyšší soud, že v řízení byl porušen zákon mj. v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tedy že skutková zjištění nebyla provedeno způsobem konvenujícím tomuto zákonnému ustanovení, nemohl současně aplikovat ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. Nadto Nejvyššímu soudu nepřísluší konat rehabilitační řízení, neboť k tomu je podle § 7 odst. 1 rehabilitačního zákona příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni.

Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 4 T 238/82, a návrhu obviněného P. O. na zahájení rehabilitačního řízení, rozhodne ve veřejném zasedání o tomto návrhu, přičemž podle § 270 odst. 4 tr. ř. je vázán právním názorem, který v této věci Nejvyšší soud vyslovil a je povinen provést ty procesní úkony, jejich provedení Nejvyšší soud nařídil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. února 2004

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše Novotná