4 Tz 109/2008
Datum rozhodnutí: 14.01.2009
Dotčené předpisy:




4 Tz 109/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 14. ledna 2009 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Blanky Roušalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného K. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 9 To 232/2007, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1, 3 tr. řádu rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 9 To 232/2007 a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256, § 2 odst. 5, 6 a § 219 odst. 3 tr. řádu v neprospěch obviněného K. M.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušuje se také rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 2. 2007 sp. zn. 1 T 226/2006, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Prostějově s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Současně s e n a ř i z u j e , aby věc projednal jiný samosoudce.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prostějově vydal dne 12. 2. 2007 pod sp. zn. 1 T 226/2006, rozsudek, jímž uznal K. M. vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil tím, že dne 7. 10. 2003 v odpoledních hodinách v obci S., okres P., vyhrožoval A. H., že ji poseká a přitom mával mačetou, což u poškozené vyvolalo obavu o svůj život.

Za to byl obviněnému v sazbě § 197a odst. 1 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon soud podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Obviněný K. M. podal proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě odvolání, které projednal ve veřejném zasedání dne 24. 5. 2007 Krajský soud v Brně, a usnesením sp. zn. 9 To 232/2007, je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti posledně citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného K. M. Podle jeho názoru byl napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256, § 2 odst. 5, 6 a § 219 odst. 3 tr. řádu v neprospěch obviněného.

V obsáhlém odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti především podrobně zopakoval dosavadní vývoj této trestní kauzy od okamžiku zahájení trestního stíhání obviněného až po opakovaná rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 4 Tz 102/2006, jímž byly zrušeny usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. 9 To 87/2006, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. 1 T 206/2005.

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky vyplývaly pro soud prvního stupně závazné pokyny k provedení nařízených procesních úkonů (§ 270 odst. 4 tr. řádu). Stěžovatel vytýká nalézacímu soudu, že sice vyslechl svědka A. K., ale k obsahu jeho výpovědi vůbec nepřihlížel, odmítl ji jako celek s argumentací, že svědek byl v minulosti vícekrát soudně trestán. Nevěrohodnost svědka okresní soud odůvodnil také závěrem, že jeho výslech nebyl v minulosti navrhován, a v tomto směru zcela ignoroval skutečnost, že výslech svědka byl nařízen rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky.

Pro nalézací soud z existence rozdílných důkazů vyplývala především povinnost řádně se s nimi vypořádat, čemuž nenasvědčuje zvolený způsob odmítnutí osoby svědka. V daném případě bylo provedené hodnocení důkazů zcela mimo rámec vytýčený ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu.

Podle názoru ministra spravedlnosti naopak došlo k přecenění výpovědi svědků A. H. a F. V., což je patrno již z obsahu původního spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 85/2004. Bez povšimnutí ponechal nalézací soud okolnost, že A, H, učinila ve věci trestní oznámení až dne 13. 2. 2004, nadto teprve poté, co bylo proti jejímu druhovi F. V. zahájeno trestní stíhání za násilné jednání vůči obviněnému K. M. Tato věc byla u Okresního soudu v Prostějově vedena pod sp. zn. 1 T 89/2004.

V neposlední řadě stěžovatel poukázal na porušení zákona v souvislosti s procesním postupem podle § 219 odst. 3 tr. řádu. Byť se ve věci naposledy konalo hlavní líčení dne 5. 1. 2006, okresní soud po zrušení věci Nejvyšším soudem provedl dne 12. 2. 2007 hlavní líčení, v němž dle protokolu pokračoval v hlavním líčení , aniž dbal příslušných procesních omezení, které vzhledem k roční časové přetržce měl respektovat.

Citovaná pochybení završil Krajský soud v Brně jako soud odvolací, který nedůsledně a v rozporu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. řádu přezkoumal postup nalézacího soudu, shledal ho správný, ač napadený rozsudek, řízení jemu předcházející, vykazovaly procesní pochybení, nadto za situace, kdy právní závěry soudu prvního stupně byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Je zřejmé, že pro zamítnutí odvolání obviněného nebyly dány zákonné předpoklady § 256 tr. řádu.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 9 To 232/2007, a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného K. M. Podle § 269 odst. 2 tr. řádu nechť Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zruší, současně i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 2. 2007 sp. zn. 1 T 226/2006, jakož i všechna další rozhodnutí, která na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Navrhl také, aby věc byla podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázána Okresnímu soudu v Prostějově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Nejvyšší soud především pokládá za nutné provést pro přehlednost této kauzy její stručnou rekapitulaci.

Proti obviněnému K. M. bylo trestní stíhání zahájeno podle § 160 odst. 1 tr. řádu dne 16. 3. 2004 usnesením Policie České republiky Okresního ředitelství SKPV v Prostějově ČTS: ORPV 220/KPV-OOK-2004, pro trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zákona, jehož se měl obviněný dopustit tím, že přesně nezjištěného dne v měsíci srpnu 2003 a dne 7. 10. 2003 na polní cestě v blízkosti domu v obci S., okres P., slovně vyhrožoval A. H., že ji poseká, přitom držel v ruce mačetu 40 cm dlouhou, následkem čehož vzbudil u poškozené obavu, že svoje výhrůžky uskuteční.

Státní zástupce podal dne 31. 3. 2004 Okresnímu soudu v Prostějově obžalobu pouze pro útok z blíže neurčeného dne měsíce srpna 2003, kvalifikovaný jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zákona. U Okresního soudu v Prostějově byla věc vedena pod sp. zn. 1 T 85/2004. Samosoudce téhož dne vydal ve věci trestní příkaz, jímž obviněného uznal vinným při shodném popisu skutku v souladu s obžalobou, jakož i při užití stejné právní kvalifikace činu, a obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněný K. M. podal proti trestnímu příkazu v zákonné lhůtě odpor, jehož podáním byl trestní příkaz zrušen a samosoudce ve věci nařídil hlavní líčení. Rozsudkem ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. 1 T 85/2004, opět obviněného uznal vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zákona, a obviněnému uložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu ve stejné výměře, jako tomu bylo v trestním příkazu. Obviněný K. M. podal proti rozsudku odvolání ke Krajskému soudu v Brně.

Ve veřejném zasedání, jež bylo konáno dne 2. 11. 2004, krajský soud doplnil dokazování obsáhle a podrobně provedeným výslechem svědka A. K., a poté rozsudkem z tohoto dne sp. zn. 8 To 391/2004, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil. Svůj právní závěr opřel o výpověď svědka A. K., jíž hodnotil v kontextu s dalšími důkazy. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí akcentoval zjištění, že druh poškozené, F. V., byl Okresním soudem v Prostějově odsouzen trestním příkazem ze dne 16. 4. 2004 sp. zn. 1 T 89/2004, pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Tohoto trestného činu se F. V. měl dopustit dne 9. 10. 2003 v době kolem 10.00 hod. v obci S., okres P., na veřejné komunikaci tím, že bezdůvodně a neočekávaně napadl K. M. tak, že jej opakovaně udeřil ocelovou trubkou do různých části těla, K. M. způsobil zlomeninu pravé loketní kosti, což si vyžádalo léčení spojené s omezením obvyklého způsobu života po dobu pěti až šesti týdnů. Krajský soud poukázal na skutečnost, že poškozená A. H. podala trestní oznámení na obviněného až po půl roce, avšak zejména poté, co bylo zahájeno trestní stíhání jejího druha V. pro násilný delikt vůči obviněnému. Poté co krajský soud vyhodnotil všechny potřebné důkazy v kontextu § 2 odst. 6 tr. řádu, dospěl k závěru, že obhajoba obviněného, plně podpořena svědeckou výpovědí A. K., nebyla vyvrácena, naopak nebylo beze vší pochybnosti prokázáno, že se skutek vůbec stal, a proto užil zprošťující výrok učiněný podle § 226 písm. a) tr. řádu.

Ze spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 206/2005 (později vedeného pod sp. zn. 1 T 226/2006), je patrno, že policejní orgán PČR, okresní ředitelství v Prostějově vydal dne 19. 9. 2005 usnesení, jímž podle § 23 odst. 1 tr. řádu vyloučil ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí řízení o trestném činu podle § 197a odst. 1 tr. zákona, jehož se měl obviněný dopustit dne 7. 10. 2003. Obžaloba pro tento útok byla podána Okresnímu soudu v Prostějově dne 24. 10. 2005, a okresní soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. 1 T 206/2005. Uznal jím obviněného vinným žalovaným skutkem kvalifikovaným jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Obviněný K. M. podal proti rozsudku odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. 9 To 87/2006, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti posledně citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal dne 14. 7. 2006 ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona, o níž rozhodl Nejvyšší soud České republiky ve veřejném zasedání dne 30. 8. 2006 rozsudkem sp. zn. 4 Tz 102/2006. Tímto rozhodnutím Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. 9 To 87/2006, a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 a § 2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněného K. M. Napadené usnesení podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil, zrušil i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. 1 T 206/2005, jakož i všechna další rozhodnutí, která na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc přikázal podle § 270 odst. 1 tr. řádu Okresnímu soudu v Prostějově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud jde o pojem potřebný rozsah , vyložil Nejvyšší soud ve svém rozsudku rozsah doplnění dokazování a okolnosti, které bude muset v rámci hodnocení důkazů do svých úvah pojmout a vyložit. Okresní soud byl právním názorem Nejvyššího soudu vázán podle § 270 odst. 4 tr. ř.

Okresní soud v Prostějově po zrušení věci Nejvyšším soudem rozhodl rozsudkem ze dne 12. 2. 2007 sp. zn. 1 T 226/2006, zcela shodně jako v případě rozsudku ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. 1 T 206/2005, jak pokud jde o výrok o vině, tak pokud jde o výrok o trestu.

Pokud obviněný K. M. podal proti tomuto posledně citovanému rozsudku okresního soudu ze dne 12. 2. 2007 odvolání, Krajský soud v Brně je usnesením ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 9 To 232/2007, zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu.

Nejvyšší soud především shledal závažné procesní pochybení nalézacího soudu spočívající v nerespektování zákonného postupu upraveného ustanovením § 219 odst. 3 tr. řádu. Toto ustanovení řeší procesní postup soudu v případě, že dojde k odročení hlavního líčení. Podle jeho zákonné dikce jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se obsazení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.

Okresní soud ve věci rozhodoval dne 5. 1. 2006, dne 30. 8. 2006 bylo jeho rozhodnutí Nejvyšším soudem zrušeno a dne 2. 10. 2006 byl trestní spis okresnímu soudu doručen k dalšímu opatření. Hlavní líčení nařídil samosoudce na den 28. 11. 2006, avšak z protokolace o jednání vyplývá, že nebyly prováděny důkazy, nedostavili se předvolaní svědkové a jednání bylo odročeno na 29. 1. 2007, poté přeloženo na 12. 2. 2007. Z protokolu o hlavním líčení z tohoto dne, který je založen ve spise na č. l. 144-146, vyplývá, že samosoudce především nepostupoval v intencích první věty ustanovení § 219 odst. 3 tr. řádu a nesdělil podstatný obsah dosavadního dokazování. Toto zjištění by bylo podstatné pokud by Nejvyšší soud abstrahoval od závěru, že totiž byly dány procesní podmínky pro postup podle věty druhé citovaného zákonného ustanovení. Z obsahu protokolu o hlavním líčení je patrno, že samosoudce nepovažoval lhůtu třinácti měsíců a jednoho týdne, která uplynula od posledního hlavního líčení ve věci, za dostatečný důvod k aplikaci tohoto zákonného ustanovení. I když zákon výslovně nestanoví pregnantně kvantifikovaný časový limit, pod nějž by mohl být zákonný pojem uplynutí delší doby subsumován, je třeba při posouzení tohoto zákonného pojmu vycházet z konkrétních okolností případu. Po okresním soudu bylo nutno v tomto případě požadovat, aby po uplynuvší době delší jednoho roku vyžádal souhlas státního zástupce a obviněného k tomuto úkonu, a obsah předchozích protokolů o hlavním líčení přečetl.

Prvostupňový soud vyslechl svědka A. K., jak ve svém rozhodnutí ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 4 Tz 102/2006, nařídil Nejvyšší soud. Svědek v hlavním líčení dne 12. 2. 2007 uvedl, že byl přítomen pouze jedinému incidentu, to někdy na podzim, s upřesněním, že k němu došlo v tomto týdnu, kdy byl obviněný K. M. napaden F. V. Z předchozích řízení, zejména, když obsah těchto trestních spisů soud k důkazu přečetl, jak bylo zaprotokolováno, muselo být okresnímu soudu známo, že se mělo jednat o útok ze dne 9. 10. 2003, za který byl svědek V. odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví a výtržnictví. Srovnáním těchto údajů, které svědek K. uvedl s tím, že k incidentům kvalifikovaným jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zákona mělo dojít koncem srpna 2003 a dne 7. 10. 2003, nelze dospět k jinému závěru, než že výpověď svědka se vztahuje k incidentu ze dne 7. 10. 2003.

Okresní soud v Prostějově však k obsahu výpovědi svědka A. K. vůbec nepřihlížel, jednak proto, že v jeho výpovědi zcela pominul podstatný údaj o časové návaznosti na další objektivně zjistitelná a ověřitelná data, takže měl ničím nepodloženou pochybnost, o které události svědek vypovídá. Výpověď svědka nadto odmítl jako celek a její obsah nehodnotil proto, že svědek byl v minulosti vícekrát soudně trestán, a proto je jeho výpověď nevěrohodná . Pokud byla pro okresní soud jediným kriteriem pro hodnocení věrohodnosti tohoto svědka jeho trestní minulost, pak bylo nezbytné, aby se stejným způsobem vypořádal s trestní minulostí svědka V. a aby si pro hodnocení věrohodnosti všech ostatních svědků vyžádal u každého z nich opis rejstříků trestů. Pokud tak neučinil a naopak u svědka K. jednak pominul podstatnou část jeho svědectví jednak akcentoval jeho předchozí odsouzení, svědčí to o apriorní zaujatosti soudu vůči tomuto svědkovi, což je nepřípustné.

Z protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 2. 2007 je patrno, že svědek byl opakovaně dotazován na to, kolikrát byl v minulosti soudně trestán a že byl k výpovědi opakovaně přinucován pohrůžkou uložení pořádkové pokuty až do výše 50.000,- Kč. Poté byla svědkovi usnesením podle § 66 odst. 1 tr. řádu uložena pořádková pokuta ve výši 1.000,- Kč. Jen pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že proti tomuto usnesení podal svědek stížnost, a byť od uložení tohoto opatření uběhly již dva roky, do dnešního dne samosoudce nerozhodl ani autoremedurou podle § 146 odst. 1 tr. řádu, že pokutu ruší, ani spis nepředložil Krajskému soudu v Brně, aby stížnost svědka projednal. Zcela specifický přístup okresního soudu v této věci završuje nezákonně vyznačená doložka právní moci na tomto usnesení.

Nicméně okresní soud již od 26. 10. 2006 měl ve spise k dispozici opis rejstříku trestů svědka K. (č. l. 131-133), tudíž nevyhovění výzvě soudu nemohlo v tomto případě ohrozit průběh procesu, nadto byl tento listinný důkaz bezprostředně poté podle § 213 tr. řádu čten.

Přisvědčit není možné ani tomu závěru okresního soudu, že svědek K. je nevěrohodný také proto, že nebyl v předchozím řízení navrhován . Pokud by nalézací soud skutečně důkladně prostudoval předcházející spis, v němž rozhodoval stejný samosoudce sp. zn. 1 T 85/2004 nepochybně by zjistil, že na podkladě svědectví tohoto svědka Krajský soud v Brně dne 2. 11. 2004 obviněného M. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně obžaloby zprostil, jak podrobně rozvedeno výše. Již v rámci přípravy na jednání ve věci sp. zn. 1 T 206/2005, měl tohoto svědka v hlavním líčení předvolat, neboť není zbaven povinnosti sám doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí (§ 2 odst. 5, věta sedmá tr. řádu).

Všechny výše uvedené skutečnosti vyvolávají důvodnou pochybnost zda nalézací soud skutečně nestranně a objektivně hodnotil výpověď svědka K., zejména když nepopsal a neodůvodnil, které údaje ve výpovědi tohoto svědka nemohou jako pravdivé v souladu s formální logikou obstát.

Svědek A. K. kupříkladu na rozdíl od poškozené uvedl, že neviděl v ruce obviněného K. M. žádný předmět, že mu konflikt nepřipadal jako jednostranný, ale naopak se oba účastníci konfliktu napadali navzájem. V dané důkazní situaci na jedné straně stojí výpověď poškozené A. H., kterou částečně podporuje výpověď svědka F. V., na druhé straně je obhajoba obviněného, částečně podporovaná výpovědí svědka K., který u obviněného žádnou mačetu neviděl. Samotný fakt existence rozporů mezi jednotlivými důkazy není v trestním procesu ničím neobvyklým, avšak pro soud obecně, a samosoudce Okresního soudu v Prostějově v tomto případě konkrétně vyplývá za takovéhoto stavu povinnost provedené důkazy vyčerpávajícím způsobem popsat, logicky a přesvědčivě odůvodnit jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z rozporných verzí. Tento postup zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v § 125 odst. 1 tr. řádu soud je dle tohoto ustanovení povinen v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při respektování základní zásady trestního řízení in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch) zvolit variantu pro obviněného nejpříznivější.

Popsaná důkazní situace kladla zvýšené nároky na správnou aplikaci ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy hodnocení důkazů, neboť právě v situaci, kdy si důkazy vzájemně odporují, se soud protikladného důkazu nemůže zbavit tím způsobem, že odmítne osobu svědka. O pečlivosti uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu nesvědčí ani způsob hodnocení věrohodnosti svědků H. a V., zejména vzhledem k již vzpomenutým dvěma skutečnostem fyzickému útoku svědka V. vůči obviněnému, za který byl odsouzen a návaznosti trestního oznámení svědkyně H. na vydaný trestní příkaz ve věci F. V. Pokud v písemném odůvodnění rozsudku uvedl nalézací soud, že se F. V. dne 9. 10. 2003 dopustil napadení obviněného, zřejmě k tomu měl důvod a tím důvodem nemohlo být právě nic jiného než nevhodné chování obviněného vůči A. H. , nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že takovýto způsob hodnocení důkazů je v zásadním rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, kdy předpoklad samosoudce je vydáván za jednoznačný a v trestním řízení prokázaný závěr.

Krajský soud v Brně, který ve věci rozhodoval na podkladě podaného odvolání obviněného, zcela rezignoval na svou zákonem stanovenou povinnost přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad (§ 254 odst. 1 tr. řádu). Pokud by důsledně postupoval podle tohoto ustanovení, nemohl konstatovat, že okresní soud zákonným způsobem zhodnotil provedené důkazy a závěry vysvětlil , jakož samotné hodnocení důkazů je logické, ve věci je možno poukázat na výpovědi svědků H. a V., i na okolnosti, které vedly obviněného k jeho jednání a skutek se nepochybně stal .

Odvolací soud byl v daném případě vázán obsahem podaného odvolání, které bylo zaměřeno do výroku o vině i trestu, napadalo způsob hodnocení důkazů s obsáhlou a podrobnou argumentací v kterých ohledech, které důkazy a z jakých důvodů jsou zpochybňovány. Dále odvolacímu soudu z citovaného ustanovení § 254 odst. 1 tr. řádu vyplývala povinnost podrobit napadený rozsudek zkoumání z hlediska zda byly dodrženy předpisy práva procesního, tedy zda v řízení nedošlo k vadám, které mohly mít vliv na kvalitu skutkových zjištění a následně i na aplikaci předpisů práva hmotného. Zkoumání odůvodněnosti rozsudku odvolacím soudem se týká otázek skutkové povahy, tedy především musí zkoumat zda výroky napadeného rozsudku jsou v souladu se zjištěnými skutečnostmi, zda soudem učiněné závěry na tyto skutečnosti logicky navazují a nejsou s nimi v rozporu. Další fází přezkoumávání odůvodněnosti rozsudku je prověrka důkazů, z nichž jsou vyvozována skutková zjištění, kdy odvolací soud zkoumá dostatečnost provedených důkazů z hlediska, zda jejich souhrn úplně a všestranně objasňuje projednávanou věc a vylučuje jinou verzi než tu, k níž dospěl soud v napadeném rozsudku. Odvolací soud tedy musí pečlivě hodnotit, zda proces vyhledávání, provedení, prověrky a hodnocení důkazů je v souladu s požadavky trestního řádu. Krajský soud v Brně uvedeným požadavkům na rozsah a způsob přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně nedostál. Bez povšimnutí nemůže ponechat Nejvyšší soud ani písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu, které nesplňuje požadavky kladené na rozhodnutí tohoto typu ustanovením § 134 odst. 2 tr. řádu, neboť 13 řádek na str. 173 a 4 řádky na str. 174 nelze rozhodně považovat za odůvodnění v tom rozsahu, který citované ustanovení výslovně požaduje. Důsledkem porušení zákona v § 254 odst. 1 tr. řádu pak bylo zamítnutí odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu, byť závěru o nedůvodnosti podaného odvolání nic nenasvědčovalo s ohledem na výše uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu.

Vzhledem k výše podrobně rozvedeným závěrům Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 9 To 232/2007, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256, § 2 odst. 5, 6 a § 219 odst. 3 tr. řádu v neprospěch obviněného K. M.

Podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení krajského soudu zrušil, současně zrušil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 2. 2007 sp. zn. 1 T 226/2006, jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Vzhledem k tomu, že po zrušení napadeného rozhodnutí je nutno ve věci učinit rozhodnutí nové, přikázal Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. řádu věc orgánu, o jehož rozhodnutí jde, tzn. Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud podle § 270 odst. 3 tr. řádu současně nařídil, aby věc projednal jiný samosoudce. I když zákon výslovně hovoří o senátu, lze nařídit, aby samosoudcovskou věc projednal jiný samosoudce (výklad na základě systematického a logického výkladu s argumentací a maiore ad minus). K tomuto procesnímu postupu vedlo Nejvyšší soud zjištění učiněné na základě projednané stížnosti pro porušení zákona, že lze mít důvodné pochybnosti o nepodjatosti samosoudce v této trestní věci. Tyto pochybnosti plně odůvodňuje jeho dosavadní procesní postup ve věci opakovaného nerespektování základních zásad trestního řízení upravených v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 2 odst. 2 tr. řádu, viditelně diferencovaný přístup k jednotlivým svědkům již při jejich výslechu, patrný z protokolace prováděné v hlavním líčení a z toho se odvíjející již zřejmá neschopnost nestranného přístupu k projednávané věci (§ 30 odst. 1 tr. řádu).

Okresní soud v Prostějově provede na podkladě podané obžaloby ve věci hlavní líčení znovu, vyslechne obviněného, svědky A. H., F. V., Z. C. a A. K. Provede důkaz také přečtením spisů Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 85/2004 a 1 T 89/2004, přičemž není vyloučeno provedení i dalších důkazů, jejichž potřeba by v průběhu dokazování vyvstala. Teprve poté, co provede skutková zjištění v rozsahu stanoveném § 2 odst. 5 tr. řádu, může důkazy vyhodnotit způsobem konvenujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu a dospět k adekvátním právním závěrům ve věci samé.

Podle § 270 odst. 4 tr. řádu je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. ledna 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše Novotná