4 Tz 106/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 106/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. října 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 4 T 132/2003, a podle § 268 odst. 2 a § 269 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 4 T 132/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 59 odst. 2 tr. zák. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného V. M.

Napadený rozsudek se z r u š u j e ve výroku, jímž byla obviněnému podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost poskytnout poškozené Š. M. a svým dcerám K. a V. M. neprodleně přiměřený náhradní byt.

Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O d ů v o d ně n í :

Obviněný V. M. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 4 T 132/2003, uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 7. 2. 2003 v přesně nezjištěné době v P., ul. J., v rodinném domku, kde je hlášen k trvalému pobytu a jehož je majitelem, ukončil do tohoto domu dodávku elektrického proudu, dne 13. 2. 2003 v přesně nezjištěné době do něho uzavřel přívod plynu a vody, dále uzamkl přístup k těmto uzávěrům a dne 6. 3. 2003 v přesně nezjištěné době vyměnil zámek u vstupních dveří, čímž zabránil v užívání rodinného domku své manželce Š. M., s níž je v současné době v rozvodovém řízení, a dále dcerám K. a V., přičemž zde Š. M. i obě nezletilé dcery mají hlášen trvalý pobyt.

Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále byla obviněnému podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost spočívající v neprodleném poskytnutí přiměřeného náhradního bytu poškozené Š. M. a dcerám K. a V. M.

Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, t.j. 11. 12. 2003. Podle § 314d odst. 3 tr. ř. citovaný rozsudek neobsahuje odůvodnění, neboť obviněný i státní zástupce se po jeho vyhlášení práva odvolání výslovně vzdali.

Podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu proti výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 4 T 132/2003 stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. M. Uvedeným výrokem o trestu byl podle jeho názoru porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních § 26 odst. 4 a § 59 odst. 2 tr. zák.

V odůvodnění svého podání poukázal ministr spravedlnosti na skutečnost, že za přiměřenou povinnost ve smyslu ustanovení § 59 odst. 2 tr. zák. nelze považovat povinnost poskytnout poškozeným neprodleně přiměřený náhradní byt. Ustanovením § 59 odst. 2 tr. zák. je totiž sledováno to, aby odsouzený vedl ve zkušební době podmíněného odsouzení řádný život a aby nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Tato přiměřená omezení a povinnosti mají především účel resocializační a reparační. Příslušný výrok ovšem musí být formulován tak, aby by jej byl obviněný schopen plnit slovy zákona podle svých sil. Na splnění povinnosti obviněným ve zkušební době podmíněného odsouzení pak záleží, zda se obviněný osvědčí či zda mu bude nařízen výkon podmíněně odloženého trestu. Proto je třeba obviněnému ukládat pouze takové povinnosti, aby skutečně záleželo pouze na vůli obviněného, zda jí dostojí či nikoli.

Podle stěžovatele uložením povinnosti obstarat přiměřený náhradní byt sledoval nalézací soud především reparaci, tedy to, aby byl urychleně odstraněn protiprávní stav, jenž obviněný svým jednáním způsobil. Logickým by ovšem v daném směru bylo uložení povinnosti obviněnému spočívající v tom, aby své manželce a dětem umožnil v předmětném domě nerušené bydlení, čímž by byl obnoven původní stav, jak existoval před jeho protiprávním jednáním, a aby zajistil obnovení dodávky elektřiny, plynu a vody, resp. aby jejich bydlení ani jinak nerušil. Právo manželky obviněného a jejich dětí v domě bydlet se odvozovalo od vlastnického práva obviněného. Otázka řešení bytové situace manželky obviněného a nezletilých dětí do budoucna byla záležitostí výsostně občanskoprávní, meze trestního řízení naprosto přesahující. Obviněný byl totiž stíhán a odsouzen za rušení trvajícího práva své manželky a svých dětí užívat k bydlení konkrétní bytový prostor v domě, jehož byl spoluvlastníkem, a pouze přímo v souvislosti s tímto protiprávním jednáním mu bylo možno ukládat přiměřená omezení nebo povinnosti.

Ministr spravedlnosti dále vyjádřil názor, že o povinnosti obviněného poskytnout osobě, která byla poškozena jeho protiprávním jednáním, přiměřený náhradní byt, nelze rozhodnout v trestním řízení v souvislosti s rozhodováním o vině a trestu, ale pouze v řízení ve věcech občanskoprávních, přesně v řízení o uložení povinnosti užívaný byt vyklidit, neboť nárok na bytovou náhradu je institutem občanského práva.

Stěžovatel taktéž zdůraznil, že splnění povinnosti uložené podle § 59 odst. 2 tr. zák. musí odpovídat reálným možnostem odsouzeného a nesmí být vázáno na poskytnutí aktivní součinnosti poškozeného. Je tomu tak proto, že by poškozený mohl obviněnému úmyslně neposkytnout součinnost či by svým přístupem k věci splnění uložené podmínky dokonce zmařil. K takové situaci pak v projednávaném případě došlo. Poškozená Š. M. dala Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 8. 6. 2004 podnět k tomu, aby v trestní věci obviněného V. M. zahájil řízení o přeměně podmíněného trestu odnětí svobody, poněvadž jí a nezletilým dětem neposkytl do té doby přiměřený náhradní byt. Obvodní soud pro Prahu 10 pak ve věci nařídil veřejné zasedání, jenž po výslechu obviněného a poškozené Š. M. odročil na neurčito za účelem skutečného sehnání bytu poškozené Š. M. s tím, že tato poskytne veškerou součinnost a odsouzený v mezích možností vezme v úvahu i její časové možnosti v péči o děti.

Ze shora uvedeného je podle názoru stěžovatele zřejmé, že jsou splněna omezující kritéria pro podání stížnosti pro porušení zákona výlučně proti výroku o trestu daná ustanovením § 266 odst. 2 tr. ř., neboť výrok o uložení přiměřené povinnosti podle § 59 odst. 2 tr. zák. je v rozporu s účelem trestu.

V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem o trestu z pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 4 T 132/2003, byl v neprospěch obviněného V. M. porušen zákon v ustanoveních § 26 odst. 4 a § 59 odst. 2 tr. zák. Dále stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou pokladu, a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

Podle § 59 odst. 2 tr. zák. podmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu má též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

Podle § 26 odst. 4 tr. zák. soud může jako přiměřená omezení nebo povinnosti uvedené v odstavci 3 uložit zejména a) podrobit se výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace, b) podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, c) podrobit se léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle tohoto zákona, d) podrobit se vhodným programům psychologického poradenství, e) zdržet se návštěv nevhodného prostředí a styku s určitými osobami, f) zdržet se hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že výrok o trestu spočívající v podmíněném trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zák. soud vysloví, má-li zato vzhledem k osobě pachatele, zejména s ohledem na jeho dosavadní život a na prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu, že lze dosáhnout účelu trestu i bez jeho přímého výkonu. Pro posílení tohoto účelu podmíněného odsouzení může soud uložit obviněnému povinnost dodržování stanovených přiměřených omezení a povinností, které mají vést obviněného k řádnému životu. Plnění těchto omezení a povinností totiž vyžaduje od obviněného příslušnou disciplínu a vede tak obviněného k nápravě a resocializaci, čímž je do důsledků naplňován i obecný účel trestu vyjádřený v ustanovení § 23 tr. zák.

Z citovaných ustanovení podle Nejvyššího soudu dále vyplývá, že s podmíněným odsouzením lze uložit pachateli na dobu trvání zkušební doby podle § 59 odst. 2 tr. zák. vedle povinnosti uhradit podle svých sil způsobenou škodu i přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 tr. zák. směřující k tomu, aby vedl řádný život. Z dikce ustanovení § 26 odst. 4 tr. zák. je zřejmé, že se jedná o ustanovení s demonstrativním výčtem. Vzhledem k demonstrativnímu výčtu přiměřených omezení a přiměřených povinností uvedených v ustanoveních § 26 odst. 4 tr. zák. není tedy vyloučeno, aby soud obviněnému uložil podle citovaného ustanovení i jiná přiměřená omezení či povinnosti, a to jak vedle těch v zákoně výslovně uvedených, tak i místo nich. Tímto demonstrativním výčtem totiž zákon ponechává prostor k tomu, aby soud mohl pružně reagovat na výskyt aktuálních kriminogenních faktorů a uložil obviněnému i jiná opatření, pokud je bude vyžadovat potřeba, aby pachatel vedl ve zkušební době řádný život. Možný okruh přiměřených opatření a povinností, jejich konkrétní podoba a rozsah jimi způsobených zásahů do svobody jednání a rozhodování obviněného musí být podřízen požadavku přiměřenosti takových omezení a povinností a účelu sledovanému jejich uložením.

Obecnou podstatou přiměřených omezení a přiměřených povinností jsou pak zásahy do svobody jednání a rozhodování pachatele po dobu trvání zkušební doby, které soud stanoví v zájmu nápravy a výchovy obviněného. Omezení mohou mít formu zákazu určitého jednání (tedy formu povinnosti zdržet se určitého nežádoucího konání), i formu příkazu k pozitivnímu jednání (tj. formu povinnosti něco vykonat). Obviněnému lze zakázat jak konání, které je jinak nedovolené ( zakázané právním řádem nebo rozhodnutím příslušného státního orgánu), jakož i konání, které je jinak právním řádem dovolené. Stejně tak předmětem příkazů může být jednak konání, které je obsahem povinnosti, kterou obviněný již má, např. na základě právní normy, rozhodnutí státního orgánu nebo jiné právní skutečnosti, a jednak konání, k němuž pachatel jinak povinen není. A právě ukládání povinností, k nimž jinak obviněný povinen doposud není, je třeba věnovat z hlediska jejich obsahu zvláštní pozornost s ohledem na vymezení toho, které takto stanovené povinnosti mohou být obviněnému uloženy, a které již nikoliv.

Nejvyšší soud považuje též za vhodné zdůraznit, že možnost ukládat podmíněně odsouzenému jiná než v zákoně výslovně zmíněná přiměřená omezení a povinnosti je z hlediska jejich obsahu limitována nejen účelem podmíněného odsouzení, ale i obecným účelem trestu i účelem trestního zákona. Obecný účel trestu pak výslovně definuje trestní zákon v ustanovení § 23, které stanoví, že účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Uvedené ustanovení tak systematicky konkretizuje samotný účel trestního zákona, jenž má podle § 1 tr. zák. chránit zájmy společností, ústavní zřízení České republiky a práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob. Lze tedy uzavřít, že při aplikaci ustanovení § 26 odst. 4 tr. zák. obsahujícího demonstrativní výčet přiměřených omezení a povinností, na které legislativně technicky odkazuje ustanovení § 59 odst. 2 tr. zák., je nutno postupovat pomocí metody systematického výkladu zákona. Pomocí této výkladové metody lze totiž správně stanovit obsah jiných než v zákoně výslovně uvedených přiměřených omezení a povinností s ohledem na zákonem definovaný účel podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody vyjádřený v ustanovení § 59 odst. 1 tr. zák. i s ohledem na obecné zásady pro výklad trestního zákona obsažené v ustanoveních § 23 a § 1 tr. zák.

Přiměřená omezení či povinnosti jsou navíc jako součást výroku o trestu s podmíněným odkladem jeho výkonu, (popř. výroku, kde bylo podmíněně upuštěno od potrestání s vyslovením dohledu), výlučně trestně právním institutem s přesně v zákoně vymezeným účelem, který nesmí nahrazovat obsah ani jiného druhu trestu, (např. trestu zákazu činnosti či trestu obecně prospěšných prací ), ani jiného trestně právního institutu (např. dohledu nad odsouzeným). Srov. též rozhodnutí č. 32 z roku 1964 I. Sb. rozh. tr. Tím spíše pak nemůže být institut přiměřených omezení a povinností nástrojem řešení jiných společenských problémů, o kterých soudu v trestním řízení, rozhodovat nepřísluší.(Srov. nález ÚS č. 47 z roku 1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Kritérium přiměřenosti potom vyžaduje, aby uložená omezení nebo povinností vedla obviněného k tomu, aby vedl řádný život. V praxi půjde především o taková opatření, která umožní odstranění příčin, podmínek nebo příležitostí k opětovnému spáchání trestného činu, jehož se obviněný dopustil. Tato omezení a povinnosti tedy působí především na odstranění kriminogenních faktorů ze života obviněného. Omezení a povinnosti musí být také adekvátní trestnému činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Omezení a povinnosti, které nemají žádný vztah ke spáchanému trestnému činu, nelze uložit, ani kdyby jinak mohly přispět k převýchově odsouzeného.

Lze tudíž takto jako přiměřenou povinnost uložit obviněnému, aby se zdržel protiprávního užívání bytu jiného a aby opustil a vyklidil byt, jenž užíval bez právního důvodu, čímž spáchal trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu či nebytovému prostoru. Dále může soud v rámci výroku o trestu uložit zákaz rušit noční klid pachateli trestného činu výtržnictví či uložit příkaz uhradit podle svých sil dlužné výživné a nadále podle svých sil řádně hradit běžné výživné pachateli trestného činu zanedbání povinné výživy, popř. uložit příkaz řádně se starat o výchovu osoby, o níž je pachatel povinen pečovat, pachateli trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže, apod. To proto, že tyto shora uvedené povinnosti mají i bez rozhodnutí soudu konkrétní oporu v zákoně. Povinnost vyklidit byt užívaný bez právního důvodu v případě, že obviněný nemá nárok na bytovou náhradu, totiž vyplývá přímo z ustanovení § 249a odst. 1 tr. zák., které zakazuje protiprávně obsadit nebo užívat dům, byt či nebytový prostor, jakož i z analog. aplikace ustanovení § 712 odst. 6 obč. zák. a contrario. Povinnost plnit vyživovací povinnost rodiče k dítěti, jež není schopno se samo živit, vyplývá z ustanovení § 85 odst. 1 zákona o rodině. Povinnosti pramenící z rodičovské zodpovědnosti pak vyplývají z ustanovení § 31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině a spočívají v osobní péči o nezletilé dítě zahrnující zejména péči o jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Zákaz rušit noční klid je pak dovozován z ustanovení § 47 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. Jako přiměřenou povinnost lze rovněž stanovit, aby pachatel trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby uhradil zkrácenou daň, neboť mu tato povinnost již dříve vyplývala z daňových zákonů.

Je třeba si však uvědomit, že tyto přiměřené povinnosti uložené podle trestního zákona směřující k tomu, aby obviněný vedl řádný život, mají zcela jinou funkci, než uložení stejné povinnosti v občanskoprávním řízení, např. v rozhodnutí o výši výživného na nezletilé dítě. Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud má taková občanskoprávní povinnost oporu v zákoně, v příslušném rozhodnutí či jiné právní skutečnosti, nic nebrání soudu, aby takovou povinnost obviněnému uložil v rámci výroku o trestu, protože v trestním řízení má takový výrok v první řadě zesílit výchovný účinek ukládaného trestu, a to pod pohrůžkou toho, že se podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná, což podněcuje pachatele ke splnění uložené povinnosti a vede jej tak k uznání a respektování zájmů trestných činem dotčených. Takto uložené povinnosti však v žádném případě nemohou být pro oprávněného exekučním titulem, neboť toho se může oprávněný domoci (pokud nejde o adhezní výrok o náhradě škody) pouze v občanskoprávním či jiném příslušném řízení. Primárním účelem občanskoprávního řízení je totiž ve svém rozhodnutí jednoznačně formulovat a autoritativně stanovit povinnost obviněného podle předpisů občanského práva, s možností vynutit takovou povinnost v rámci řízení o výkon rozhodnutí. Bez pravomocného soudního rozhodnutí, popř. jiného exekučního titulu, se totiž oprávněný nemůže domáhat splnění povinnosti povinným pomocí státního donucení, i když příslušná povinnost vyplývá povinnému již ze samotné existence příslušného ustanovení v zákoně či z jiné právní skutečnosti. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 112/2003). V této souvislosti je ovšem nutné rozlišovat, že soudy v občanském soudním řízení mohou vydávat buďto rozhodnutí deklaratorního charakteru, jež poskytují ochranu již existujícímu porušenému či ohroženému právu, nebo rozhodnutí konstitutivní (právotvorné), které se vydává tehdy, jestliže předpisy hmotného práva vydání takového rozhodnutí vyžadují, aby nastaly určité právní důsledky, resp. aby vznikla práva či povinnosti, jako např. rozhodnutí o povinnosti oplotit pozemek podle § 127 odst. 2 obč. zák. Tuto povinnost by v rámci výroku o trestu nebylo možné uložit pachateli trestného činu pytláctví, jehož se obviněný dopustil poté, co lesní zvěř vnikla na jeho pozemek, který neměl povinnost oplotit, i proto, že kdyby obviněný důsledně dodržoval povinnosti, které mu již vyplývaly ze zákona, z jiné právní skutečnosti či které mu již dříve byly uloženy rozhodnutím soudu či jiného orgánu, trestného činu by se nedopustil.

Lze tedy uzavřít, že stanovení soukromoprávních povinností obviněnému, které doposud neměl, nemůže odstranit kriminogenní faktory ze života obviněného, a tudíž nemůže být v souladu ani s účelem trestu. Proto nemohou být obviněnému podle názoru Nejvyššího soudu v rámci výroku o trestu uloženy povinnosti soukromoprávního či správního charakteru, které mu v době ukládání trestu nevyplývají ze zákona, rozhodnutí soudu či příslušného orgánu nebo z jiné právní skutečnosti či o kterých může konstitutivně rozhodnout pouze soud v občanskoprávním řízení, popř. jiný příslušný orgán podle zvláštních právních předpisů.

Pokud jsou jiná přiměřená omezení a povinnosti srovnávána s větou uvedenou v ustanovení § 59 odst. 2 tr. zák. za středníkem o tom, že soud zpravidla obviněnému uloží, aby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil, nutno připomenout, že soud je v trestním řízení oprávněn řešit otázku náhrady škody v adhezním řízení, a to podle příslušných předpisů práva soukromého, ve kterých má právo na náhradu škody oporu bez ohledu na rozhodnutí soudu, ať již v adhezním či občanskoprávním řízení.

V konkrétním posuzovaném případě se jednalo o trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. K tomuto trestnému činu došlo v průběhu rozvodového řízení, kdy původně oba manželé užívali byt v rodinném domě ve vlastnictví obviněného. Po té, co obviněný opustil společnou domácnost, zůstala v domě bydlet manželka s jejich společnými dětmi. V důsledku trestného činu obviněného se poškozená manželka s dětmi odstěhovala ke své matce. Obviněný pak v odporu podaném proti původně vydanému trestnímu příkazu tvrdil, že již nadále není vlastníkem předmětné nemovitosti, neboť ji prodal třetím osobám. V době vyhlášení odsuzujícího rozsudku nebylo rozvodové řízení obviněného pravomocně skončeno. Za této situace bylo obviněnému uloženo, aby poškozené a jejich dětem poskytl neprodleně přiměřený náhradní byt. Soud se v hlavním líčení vlastnictvím a převodem vlastnictví k předmětné nemovitosti vůbec nezabýval a spokojil se pouze s tvrzením obviněného o tom, že vlastnictví k rodinnému domu převedl na třetí osoby. Obviněný tuto skutečnost doložil pouze titulní stranou smlouvy o smlouvě budoucí, v jejíž preambuli se uvádí, že obviněný je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí včetně právních titulů jejich nabytí, jenž je součástí spisu. V závěrečné řeči pak obviněný uvedl, že má již podepsanou kupní smlouvu na prodej předmětného rodinného domku a že z utržených peněz koupí poškozené byt.

Lze tedy shrnout, že pokud by byl obviněný v době vydání napadeného rozsudku výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti, poškozené manželce obviněného by nadále svědčil odvozený právní důvod bydlení v předmětném rodinném domě daný právní existencí jejího manželství s obviněným jako výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti. (Srov. rozhodnutí č. 14 z roku 1978 Sb. rozh. civ.) Tento odvozený právní titul bydlení by poškozené za předpokladu trvajícího vlastnického vztahu obviněného k předmětné nemovitosti zanikl až v souvislosti se zánikem manželství rozvodem, k čemuž ke dni vydání napadeného rozhodnutí nedošlo. Teprve poté by vzniklo poškozené manželce obviněného ze zákona právo na bytovou náhradu ve formě náhradního bytu vázané na její povinnost rodinný dům vyklidit, a to z důvodů aplikace ustanovení § 853 obč. zák. a analog. aplikace ustanovení § 712 odst. 3 obč. zák. (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 839/2000, 26 Cdo 813/1999, 26 Cdo 1801/2000). Podle analog. aplikace ustanovení § 712 odst. 6 obč. zák. pokud má nájemce - v tomto případě bývalá manželka - právo na bytovou náhradu, není tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídajícím způsobem zajištěna bytová náhrada.

Je třeba ovšem zdůraznit, že právo poškozené manželky bydlet v předmětné nemovitosti bylo vždy pouze právem odvozeným od vlastnického práva obviněného, jež jí svědčilo z titulu manželství s obviněným. Manžel - nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě či domě, nacházejícím se ve vlastnictví druhého manžela, a manžel - vlastník, má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit. Jestliže by obviněnému vlastnické právo k předmětné nemovitosti za trvání manželství zaniklo, nebylo by již od čeho právo bydlení poškozené manželky v předmětné nemovitosti odvozovat. Pokud by však právo poškozené manželky bydlet s dětmi v domě obviněného v době vydání napadeného rozhodnutí trvalo, bylo by možno obviněnému - vlastníku nemovitosti - jako přiměřenou povinnost uložit pouze to, aby umožnil nerušené bydlení poškozené a jejich dětem v předmětném rodinném domku. Tato povinnost by totiž obviněnému vyplývala přímo z ustanovení § 249a odst. 2 tr. zák., jež chrání zájem společnosti na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou a působila by na obviněného tak, aby vedl řádný život respektováním povinností uložených mu zákonem. Pokud však obviněný po zahájení trestního stíhání před vydáním odsuzujícího rozsudku předmětnou vyklizenou nemovitost jako své výlučné vlastnictví skutečně prodal, bylo zřejmé, že obviněný povinnosti umožnit nerušené bydlení v předmětném domku již dostát nemůže. Navíc zánikem jeho vlastnického práva k předmětné nemovitosti zaniklo i odvozené užívací právo jeho manželky k nemovitosti, a to bez nároku na bytovou náhradu, neboť ani obviněnému nárok na bytovou náhradu nevznikl.

Je tudíž zjevné, že povinnost obviněného zajistit poškozené a jejich dětem bytovou náhradu nevyplývala v době rozhodování nalézacího soudu v trestním řízení ze zákona, z rozhodnutí soudu či z jiné právní skutečnosti. Proto nebylo možné stanovit obviněnému, jako přiměřenou povinnost ve smyslu ustanovení § 59 odst. 2 tr. zák., aby poškozené a jejich společným dětem neprodleně poskytnul přiměřený náhradní byt. V souvislosti s tím, že nalézací soud vůbec neměl obviněnému shora uvedenou povinnost uložit pro její neslučitelnost s účelem podmíněného odsouzení, účelem trestu i účelem trestního zákona, se již Nevyšší soud nezabýval argumentací stížnosti pro porušení zákona spočívající v tom, že splnění povinnosti obviněného poskytnout poškozené manželce s dětmi neprodleně přiměřený náhradní byt nemuselo odpovídat reálným možnostem obviněného a že splnění této povinnosti mohla poškozená manželka svým jednáním záměrně zmařit.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem pak bylo možné prohlásit, že vytýkané porušení zákona namířené proti výroku o trestu ve svém souhrnu naplňuje podmínky obsažené v ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř., když součást uloženého podmíněného trestu odnětí svobody, kterou je stanovení přiměřené povinnosti obviněnému v jeho rámci, je v rozporu s účelem trestu.

Nejvyšší soud zastává názor, že samotný výrok o uložení přiměřené povinnosti či přiměřeného omezení obviněnému je oddělitelným výrokem od vlastního výroku o uložení podmíněného trestu odnětí svobody, neboť jeho aplikace záleží podle § 59 odst. 2 tr. zák. na uvážení soudu, čili nejedná se o výrok obligatorní, ale pouze o výrok fakultativní. Proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 4 T 132/2003, byl porušen zákon v ustanovení § 59 odst. 2 tr. zák. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného V. M. a podle § 269 odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil pouze výrok o uložení přiměřené povinnosti podle § 59 odst. 2 tr. zák. a nikoli celý výrok o trestu, jak bylo stížností pro porušení zákona navrhováno. Dále byla zrušena i další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud pak již další výrok ve smyslu § 270 odst. 1 tr. ř. neučinil, jelikož za stávajícího stavu věcí postrádá smyslu, aby bylo přikázáno Obvodnímu soudu pro Prahu 10 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněnému mezitím již uplynula zkušební doba podmíněného odsouzení a z obsahu spisu je patrné, že uložení přiměřené povinnosti spočívající v tom, aby obviněný umožnil poškozené a jejich dvěma dcerám řádné užívání bytu v rodinném domku v P., J., již není aktuální, přičemž vyslovení jiné obdobné povinnosti zde s ohledem na výše uvedené nepřichází v úvahu. Obvodní soud bude muset pouze dokončit již započaté řízení o případném osvědčení se obviněného ve zkušební době podmíněného odsouzení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. František H r a b e c