4 Tz 104/2009
Datum rozhodnutí: 02.06.2010
Dotčené předpisy: § 254 tr. ř., § 256 tr. ř., § 120 odst. 3 tr. ř., § 125 písm. 1) tr. ř., § 2 odst. 5,6 tr. ř.



4 Tz 104/2009 ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y


Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 2. června 2010 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných F. B. , M. B. a P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 9 To 241/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci obviněných vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 220/2008, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 9 To 241/2009, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr.ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 120 odst. 3 a § 125 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2009, v neprospěch obviněných F. B., M. B. a P. K.

Napadené usnesení s e z r u š u j e . Zrušuje se také rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 2 T 220/2008.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 2 T 220/2008, byli obvinění F. B., M. B. a P. K. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ) a odsouzeni podle § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. (všichni obvinění shodně), k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost nahradit poškozenému V. K., škodu ve výši 945.000,-Kč, když se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený V. K. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se trestné činnosti obvinění dopustili tak, že : V přesně nezjištěné době, nejméně od počátku ledna 2007, nejpozději do 31. ledna 2007, ve společném úmyslu postupně vylákali pod nepravdivými záminkami na V. K., v Ú. n. O., v Č. B., v N. B. a v M. B. po předchozím příslibu, že pro něho vymohou za zálohu 20.000,-Kč od jeho bratra J. K. dlužnou částku 350.000,-Kč, přičemž poškozený V. K. jim postupně vydával v různých částkách, které mu určovali, finanční hotovost v celkové výši nejméně 945.000,-Kč.

V odůvodnění rozsudku soud I. stupně uvedl, že po celkovém zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že obvinění v přesně nezjištěné době, nejméně od počátku ledna 2007, nejpozději do 31. ledna 2007, ve společném úmyslu postupně vylákali pod nepravdivými záminkami na V. K. finanční hotovost v celkové výši nejméně 945.000,- Kč a naplnili tak znaky trestného činu podvodu spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Pokud Okresní státní zástupce kvalifikoval jednání obžalovaných jako trestný čin vydírání spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. k § 235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. s tím, že obvinění měli požadovat na V. K. peníze pod pohrůžkou fyzické likvidace a pod dalšími výhružkami, z výpovědi poškozeného vyplynulo, že jedinou výhružkou byl v podstatě výrok že je v pozici lovené zvěře" a dále, že pokud nezaplatí další peníze, celá akce již nejde zastavit . Žádné jiné výhružky fyzickým napadením, fyzickou likvidací, újmou na zdraví, apod., nebyly vůči poškozenému V. K. užity. Dle názoru soudu nejsou tyto slovní výroky takové intenzity, aby naplňovaly pojmové znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák.

Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi podali včas a řádně odvolání všichni tři obvinění.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 9 To 241/2009, byla odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

V rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že řízení netrpělo žádnými podstatnými vadami, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku soudu I. stupně. Soud prvého stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a učinil skutkové závěry, které jsou výsledkem správného postupu při hodnocení důkazů, byt' v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně nevysvětlil své úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídil . Odvolací soud proto doplnil toto vysvětlení v rámci vypořádání se s námitkami odvolatelů. Konstatoval, že poškozený V. K. vypovídal v průběhu celého trestního řízení shodně, podrobně a vždy také vysvětlil, proč a za jakých okolností předával obviněným další a další finanční částky. S výrokem o trestu i s adhezním výrokem se odvolací soud u všech obviněných rovněž ztotožnil.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 9 To 241/2009, podala ministryně spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněných F. B., M. B. a P. K. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím, konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 2 T 220/2008, rovněž v ustanovení § 120 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., ve znění do 31. 12. 2009 (dále jen tr. ř. ) a to v neprospěch obviněných F. B., M. B. a P. K.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti uvedla, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací nedostál své přezkumné povinnosti uložené mu v § 254 odst. 1 tr. ř.

Stěžovatelka poukázala na usnesení policejního orgánu ze dne 17. 1. 2008 o zahájení trestního stíhání obviněných F. B. a M. B., kdy jejich jednání bylo tímto orgánem právně kvalifikované jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Trestné činnosti se obvinění dopustili tak, že "v průběhu měsíce ledna 2007, nejpozději do 31. 1. 2007 po vzájemné dohodě, telefonickými hovory do místa bydliště poškozeného V. K. v B. n. J., okres M. B., po předchozím příslibu, že pro poškozeného vymohou jeho údajnou pohledávku u jeho bratra J. K., přinutili pod pohrůžkou fyzické likvidace poškozeného, aby jim pod nejrůznějšími smyšlenými záminkami, včetně půjčky od spol. Provident Financial ve výši 20.000,- Kč a prodeje jeho bytu v M. B., U S. za 800.000,- Kč, vydal po částkách, které postupně zvyšovali, z nichž největší byla suma ve výši 700.000,- Kč za prodej bytu, v Ú. n. O., Č. B., N. B. a posléze i v M. B. celkem 945.000,- Kč, aniž se však o vymožení dluhu na J. K. alespoň pokusili, které jim poškozený z obavy z uskutečnění jejich výhrůžek na uvedených místech předal".

Ohledně obviněného P. K. bylo trestní stíhání zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 6. 2. 2008 a jeho jednání bylo právně kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Trestné činnosti se obviněný dopustil tak, že "pravděpodobně dne 30. 1. 2007 v M. B.,U S., v bytě poškozeného V. K. poté, co poškozeného obviněný F. B. pohrůžkou násilí nutil, aby předmětný byt prodal za 50% uvažované hodnoty pod smyšlenou legendou, že peněz je třeba na složení finanční záruky za údajně zadrženého obviněného M. B. v SRN, aby tyto prostředky získal nejméně pro sebe a spoluobviněného B., podpořil obviněného F. B. P. K. pistolí nezjištěné ráže a typu, s níž v ruce se pohyboval po bytě, zatímco obviněný F. B. zdůrazňoval poškozenému V. K., že byt musí prodat za jím doporučenou částku 800.000,- Kč, nikoli za nabídnutých 1.600.000,- Kč, jinak že mu jeho známý byt rozstřílí, takže poškozený z obavy z následků, jaké by pro něho mohlo nevyhovění mít, s prodejem za vynucenou částku souhlasil a byt dne 31. 1. 2007 smluvně převedl na vietnamského občana S. L."

Při prostudování spisu byli obvinění B., B. a K. upozorněni na to, že jejich jednání bude nadále posuzováno jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. a obviněný K. na to, že se současně vypouští kvalifikace podle odst. 2 písm. c) tohoto ustanovení.

Na obviněné F. B., M. B. a P. K. byla podána obžaloba pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustili tím, že "od přesněji nezjištěné doby, pravděpodobně od počátku měsíce ledna 2007 nejpozději do 31. 1. 2007, ve společném úmyslu, v telefonických hovorech na mobilní telefon do místa bydliště poškozeného v B. n. J., okres M. B., a při osobních schůzkách s ním na různých místech v Ú. n. O., v Č. B., v N. B. a v M. B., po předchozím příslibu, že pro něho vymohou za zálohu 20.000,- Kč, kterou jim za tím účelem složil, od jeho bratra J. K. dlužných 350.000,- Kč, požadovali pod pohrůžkou fyzické likvidace na V. K., aby jim pod různými smyšlenými záminkami postupně vydával v různých částkách, které mu určovali, finanční hotovost včetně peněz z půjčky dne 5. 1. 2007 od společnosti Provident Financial, s.r.o., ve výši 20.000,- Kč, částku 5.000,- Kč, kterou poškozený dne 18. 1. 2007 zaslal poštovní poukázkou na adresu Poste restante Ú. n. O. a smyšlené jméno, a dne 31. 1. 2007 hotovost ve výši 700.000,- Kč z prodeje bytu v M. B., v ulici U S., k čemuž jej nátlakem a pohrůžkami přinutili obvinění F. B. a P. K., pod záminkou, že peníze jsou třeba na složení kauce za údajně zadrženého obviněného M. B. v SRN, přičemž poškozený V. K. obviněným z obavy z uskutečnění jejich výhrůžek takto vydal celkem částku 945.000,- Kč ".

Dle názoru stěžovatelky již při pouhém obsahovém srovnání těchto popisů skutků je zřejmé (při naprosto obecném zachování totožnosti skutku), že jednání obviněných bylo v rozsudečném výroku popsáno naprosto nedostatečně. Rozsudek nalézacího soudu totiž pouze rámcově vymezuje období, v němž mělo ke skutku dojít (leden roku 2007), místa, kde k němu mělo dojít (Ú. n. O., Č. B., N. B. a M. B.), uvádí, že obvinění od poškozeného vylákali pod nepravdivými záminkami (není konkrétně uvedeno jakými), celkovou částku 945.000,- Kč, a to po předchozím příslibu, že za "zálohu" (míněno zřejmě provizi), 20.000,- Kč pro něj vymohou od jeho bratra dlužnou částku ve výši 350.000,- Kč; už vůbec se neuvádí, jak konkrétně se na tomto jednání jednotliví obvinění podíleli.

Požadavkům § 120 odst. 3 tr. ř. takový popis skutku v rozsudečném výroku zcela evidentně neodpovídá; odvolací soud jej nicméně akceptoval a odvolání obviněných proti němu směřující jako nedůvodná zamítl. Je přitom zřejmé, že z popisu skutku ve výroku o vině nejsou vůbec patrná skutková zjištění nalézacího soudu, a z toho důvodu je celý výrok nepřezkoumatelný.

Ministryně spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 9 To 241/2009, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím, konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 2 T 220/2008, rovněž v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., a to v neprospěch obviněných F. B., M. B. a P. K., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, a aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 03. 2009, sp. zn. 2 T 220/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a podané stížnosti pro porušení zákona přisvědčil.

Jak se podává ze spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 2 T 220/2008, Okresním státním zástupcem v Mladé Boleslavi byla na obviněné F. B., M. B. a P. K. podána obžaloba pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jehož se měli dopustit tím, že " od přesněji nezjištěné doby, pravděpodobně od počátku měsíce ledna 2007 nejpozději do 31. 1. 2007, ve společném úmyslu, v telefonických hovorech na mobilní telefon do místa bydliště poškozeného v B. n. J., okres M. B., a při osobních schůzkách s ním na různých místech v Ú. n. O., v Č. B., v N. B. a v M. B., po předchozím příslibu, že pro něho vymohou za zálohu 20.000,-Kč, kterou jim za tím účelem složil, od jeho bratra J. K. dlužných 350.000,- Kč, požadovali pod pohrůžkou fyzické likvidace na V. K., aby jim pod různými smyšlenými záminkami postupně vydával v různých částkách, které mu určovali, finanční hotovost včetně peněz z půjčky dne 5. 1. 2007 od společnosti Provident Financial, s.r.o., ve výši 20.000,- Kč, částku 5.000,- Kč, kterou poškozený dne 18. 1. 2007 zaslal poštovní poukázkou na adresu Poste restante Ú. n. O. a smyšlené jméno, a dne 31. 1. 2007 hotovost ve výši 700.000,- Kč z prodeje bytu v M. B., v ulici U S., k čemuž jej nátlakem a pohrůžkami přinutili obvinění F. B. a P. K., pod záminkou, že peníze jsou třeba na složení kauce za údajně zadrženého obviněného M. B. v SRN, přičemž poškozený V. K. obviněným z obavy z uskutečnění jejich výhrůžek takto vydal celkem částku 945.000,- Kč" .

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 2 T 220/2008, byli obvinění F. B., M. B. a P. K. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tak, že : V přesně nezjištěné době, nejméně od počátku ledna 2007, nejpozději do 31. ledna 2007, ve společném úmyslu postupně vylákali pod nepravdivými záminkami na V. K., v Ú. n. O., v Č. B., v N. B. a v M. B. po předchozím příslibu, že pro něho vymohou za zálohu 20.000,-Kč od jeho bratra J. K. dlužnou částku 350.000,-Kč, přičemž poškozený V. K. jim postupně vydával v různých částkách, které mu určovali, finanční hotovost v celkové výši nejméně 945.000,-Kč .

V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel tím, že ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, tj. škodu dosahující nejméně částky 500.000,- Kč (srovnej ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák.). Škodou na cizím majetku je myšlena újma majetkové povahy a obohacením se poté rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo jiného vynaloženy. Obohacení proto nelze ztotožňovat s pojmem škody , neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší než způsobená škoda. Uvedení v omyl nebo využití omylu je tedy podvodné jednání, které může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Uvedením v omyl se ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a které může být spácháno konáním nebo opomenutím či konkludentně. Jde o trestný čin úmyslný , přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem a aby byla pokryta zaviněním. Následek předpokládaný v tzv. kvalifikované skutkové podstatě (odst. 3) lze způsobit i z nedbalosti (§ 5 tr. zák., § 6 písm. a/ tr. zák.). Trestný čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2009 výrok, jímž se obviněný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedením i jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku. Skutková věta (popis skutku ve výroku o vině) má tedy obsahovat obecný popis skutku, tj. všech rozhodných skutkových okolností, a nikoliv zároveň jeho popis právní (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 429/2002).

Z právní věty výroku rozsudku okresního soudu je zřejmé, že soud měl v případě obviněných za naplněné ty znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., které spočívají v tom, že obvinění ke škodě cizího majetku sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu (tj. nejméně 500 000,- Kč, § 89 odst. 11 tr. zák.).

Z popisu předmětného skutku (jak je obsažen ve výroku rozsudku), který byl posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., vyplývá, že Okresní soud v Mladé Boleslavi po změně právní kvalifikace jednání obviněných, ve snaze stručně vymezit skutek, v takto vymezeném skutku neuvedl všechny skutkové okolnosti rozhodné pro jeho posouzení jako trestného činu podvodu, a skutek vymezený ve výroku rozsudku tak neobsahuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Okresní soud se při popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku omezil na to, že obvinění nejméně od počátku ledna 2007, nejpozději do 31. ledna 2007, ve společném úmyslu po předchozím příslibu, že pro poškozeného V. K. vymohou za zálohu 20.000,- Kč od jeho bratra J. K. dlužnou částku 350.000,- Kč, vylákali od poškozeného V. K. pod nepravdivými záminkami finanční hotovost v celkové výši nejméně 945.000,- Kč.

Obecně lze říci, že soud, který rozhodl v trestní věci rozsudkem, jímž obviněného uznal vinným, je povinen splnit všechny obsahové náležitosti stanovené pro výrok takového rozhodnutí v citovaném § 120 odst. 3 tr. řádu. Mimo jiné je proto povinen do výroku rozsudku pojmout takovou skutkovou větu, jež poskytuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným.

Skutková věta shora citovaného výroku rozsudku nalézacího soudu uvádí, že obvinění jednali ve společném úmyslu a pod nepravdivými záminkami vylákali od poškozeného finanční hotovost.

Dle zjištění nalézacího soudu (vyplývá zejména z výpovědi svědka J. K., bratra poškozeného), obvinění skutečně s bratrem poškozeného jednali a není tak zřejmé, kdy mu uváděli nepravdivé skutečnosti, případně jaké, a kdy pojali úmysl poškozeného podvést. Okresní soud v popisu skutku dále uvedl, že obvinění obdrželi od poškozeného V. K. celkem částku 945.000,- Kč aniž by bylo zřejmé, jak k této částce dospěl, zda tato obsahuje i již zmíněnou zálohu 20.000,- Kč či nikoli, kdy a jakou částku obvinění od poškozeného převzali atd. Není ani zřejmé, jakým způsobem měli obvinění poškozeného uvést v omyl, když soud pouze konstatuje: pod nepravdivými záminkami . Už vůbec neuvádí, kdo se jejich jednáním obohatil. Přitom zákonným znakem trestného činu podvodu je mimo jiné takové jednání pachatele, jehož úmyslem je sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku obohatit. Tyto významné skutkové okolnosti okresní soud nezahrnul do popisu skutku ve výroku rozsudku.

Je zřejmé, že soud prvního stupně ve výroku rozsudku při popisu skutku posouzeného jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. nepostupoval v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. a popis skutku je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 7 Tdo 1383/2005, podle kterého musí být ve skutkové větě výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty trestného činu tak, aby samotný výrok mohl k jejímu vymezení obstát co do své určitosti.

Právem na soudní a jinou právní ochranu se zabýval též Ústavní soud České republiky, který ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, vyslovil, že neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obviněného na úplné projednání věci soudem. Takovým projednáním podle Ústavního soudu není případ, v němž ve výroku o vině neobsahuje skutková věta úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Obdobně judikoval Nejvyšší soud např. ve věcech vedených pod sp. zn. 5 Tdo 429/2002 a 5 Tdo 1048/2004. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4 a 5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Pokud ve výroku odsuzujícího rozsudku chybí vyjádření některého znaku skutkové podstaty trestného činu, není možné jeho existenci dovozovat pouze z odůvodnění rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003, nebo nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 182/04).

Podle § 125 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2009 p okud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

V daném případě ovšem odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nesplňuje podmínky § 125 odst. 1 tr. ř., neboť je kusé, nic neříkající, když není ani zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Ostatně na absenci řádného odůvodnění poukazoval ve svém rozhodnutí odvolací soud, který se v odůvodnění svého rozhodnutí alespoň částečně zmíněné pochybení nalézacího soudu snažil napravit.

Pro úplnost je třeba uvést, že zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění, nelze považovat za dostačující. Odůvodnění rozhodnutí je třeba pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04 a další).

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. řádu odvolací soud, nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

Nejvyšší soud konstatuje, že Krajský soud v Praze nesplnil řádně svou přezkumnou povinnost, která mu vyplývá z ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., pokud uvedená pochybení nezjistil, neboť jinak by nemohl usnesením ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 9 To 241/2009, odvolání obviněných jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítnout.

Nejvyšší soud České republiky proto ve shodě se stanoviskem ministryně spravedlnosti dospěl k závěru, že postup Okresního soudu v Mladé Boleslavi, který ve věci vydal odsuzující rozsudek, nelze považovat za postup v souladu se zákonem a uvedený stav svým rozhodnutím nenapravil ani Krajský soud v Praze jako soud odvolací.

Vzhledem k okolnostem výše uvedeným Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 9 To 241/2009, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř., a v řízení předcházejícím též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 120 odst. 3 a § 125 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2009, v neprospěch obviněných F. B., M. B. a P. K. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, současně zrušil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 2 T 220/2008, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. byla věc přikázána Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tento soud při opětném projednání věci upraví v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. skutkovou větu tak, aby poskytla úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým budou obvinění uznáni vinnými. V odůvodnění rozhodnutí stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů tak, aby bylo patrno jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Pokud se toho ukáže třeba některé důkazy zopakuje případně provede důkazy nové.

Orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 270 odst. 4 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. června 2010

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a