4 Tz 103/2004
Datum rozhodnutí: 13.07.2004
Dotčené předpisy:




4 Tz 103/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. července 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného D. W., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 31 To 276/2003, ve věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 5 T 162/2002 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 31 To 276/2003, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 36, § 37a, § 45a odst. 1 tr. zák. a v ustanoveních § 254 odst. 3 a § 259 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného D. W.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný D. W. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 5 T 162/2002, ve skupinové věci uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., trestným činem neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. Těchto se obviněný dopustil jednotlivými útoky pokračujícího trestného činu krádeže, jenž spáchal v období od 29. 1. 2002 do 20. 3. 2002, trestných činů ublížení na zdraví a neposkytnutí pomoci se pak dopustil dne 27. 9. 2001. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin a dále k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody. V další části byl uvedeným rozsudkem podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dva dílčí útoky v nichž byly spatřovány trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák.



Proti uvedenému rozhodnutí si podala odvolání v neprospěch obviněného státní zástupkyně, o němž bylo rozhodnuto Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 31 To 276/2003. Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek ohledně obviněného D. W. v jeho odsuzující části s výjimkou skutku pod bodem V. a výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému uložena povinnost uhradit škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, a rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného znovu uznal vinným stejným skutkem (jeho jednotlivými útoky s drobným upřesněním) s tím, že obviněný svým jednáním spáchal nejen trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., ale i trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy a za trestné činy neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny, byl obviněnému uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozenému I. J. na náhradě škody částku 13 160,- Kč, a dále mu bylo uloženo společně a nerozdílně s odsouzeným V. T., o jehož povinnosti k náhradě škody bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 5 T 162/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 31 To 221/2003, uhradit škodu ve výši 45 000,- Kč poškozenému J. M. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. M. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Trestná činnost obviněného D. W. podle rozsudku odvolacího soudu spočívala v následujícím jednání:

1) Společně s nyní již odsouzeným V. T. v době od 29. 1. 2002 od 6. 00 hodin do 31. 12. 2002 do 9. 00 hodin v H. n. N., okr. L. v L. ulici odcizili ke škodě majitele J. M., vozidlo zn. Škoda Favorit v hodnotě 45 000,- Kč, v úmyslu toto prodat.

2) Společně s nyní již odsouzeným V. T. v době od 7. 2. 2003 od 22.00 hodin do 8. 2. 2002 do 8.00 hodin v L. v H. ulici, heverem zvedli vozidlo zn. Škoda Felicia nájemce J. J., ze kterého ke škodě leasingové společnosti C. L. P., V., odcizili čtyři kola Borbet s pneumatikami a disky v hodnotě 7 600,- Kč.

3) Společně s nyní již odsouzeným V. T. v době od 10. 2. 2002 od 18.00 hodin do 11. 2. 2002 do 6.00 hodin v L. v P. ulici, pomocí provázku otevřeli uzamčené dveře vozidla zn. Škoda Felicia Combi, ze kterého ke škodě majitele V. P., odcizili autorádio SONY v hodnotě 2 000,- Kč.

4) Společně s nyní odsouzeným R. H. v době od 1. 2. 2002 od 18.00 hodin do 15. 2. 2002 do 6.00 hodin v L. ve W. ulici, pomocí provázku otevřeli uzamčené dveře vozidla zn. Škoda Favorit, ze kterého ke škodě majitele R. B., odcizili dvacet tři kusů masážních hřebenů v hodnotě 2 530,- Kč a keramickou vázu v hodnotě 900,- Kč, vše v hodnotě 3 430,- Kč.

5) Obviněný D. W. sám době od 9. 2. 2002 od 23.30 hodin do 10. 2. 2002 do 2. 30 hodin v L. v ulici 8. b., dlažební kostkou rozbil přední levé okno u vozidla zn. Toyota Corola, ze kterého ke škodě M. N., občana SRN, odcizil autorádio JVC s CD přehrávačem v hodnotě 7 700,- Kč a na vozidle způsobil škodu ve výši 4 120,- Kč.

6) Obviněný D. W. společně s další osobou od 9. 3. 2002 od 17.00 hodin do 10. 3. 2002 do 10. 30 hodin v L., okr. L., před domem čp. , pomocí provázku otevřeli uzamčené vozidlo zn. Škoda Favorit bez státní poznávací značky, ze kterého ke škodě majitele T. Č., odcizili tři plastová madla dveří v hodnotě 150,- Kč a poté zvedákem nadzvedli vozidlo a z tohoto odcizili dvě pneumatiky s ocelovými disky v hodnotě 4 000,- Kč, vše v hodnotě 4 150,- Kč.

7) Obviněný D. W. společně s blíže neustanoveným pachatelem v době od 18. 3. 2002 od 23.55 hodin do 19. 3. 2002 do 5. 45 hodin v L. v D. ulici, pomocí provázku otevřeli uzamčené dveře u vozidla zn. Škoda Felicia , ze kterého ke škodě majitele Ing. M. K., odcizili autorádio Panasonic v hodnotě 4 300,- Kč.

8) Obviněný D. W. společně s další osobou dne 20. 3. 2002 v době od 11. 00 hodin do 12.00 hodin v L., Ch. ulici, kladívkem rozbili skleněnou výplň levých předních dveří u vozidla zn. Ford Focus, ze kterého ke škodě majitele I. J., odcizili mobilní telefon Nokia 6210 v hodnotě 10 510,- Kč a poškozením vozidla způsobili škodu ve výši 2 660,- Kč,

a to vše přestože byl obviněný D. W. rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 5 T 485/97, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst, 2 tr. zák. k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl nařízen a trest vykonán dne 10. 8. 2001 a trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 6 T 163/99, byl odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s výkonem ve věznici s dozorem.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 24. 9. 2003 sp. zn. 31 To 276/2003 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného D. W. Tímto rozhodnutím byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanoveních § 35 odst. 2, § 36, § 45a odst. 1 tr. zák. a v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 254 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítá, že obviněný D. W. byl v mezidobí odsouzen rovněž pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. nejprve trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 16 T 130/2002, jenž byl obviněnému doručen dne 3. 10. 2002. V důsledku odporu podaného státním zástupcem bylo ve věci nařízeno hlavní líčení. Obviněný W. byl poté rozsudkem ze dne 12. 12. 2002 uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., jehož se dopustil dne 6. 2. 2002. Za to byl obviněnému uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin a dále mu bylo uloženo ochranné protitoxikomanické léčení v ambulantní formě. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 5. 3. 2003.

Podle stěžovatele z uvedeného vyplývá, že všechny skutky, za které byl obviněný odsouzen Okresním soudem v Liberci ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, spáchal dříve, než mu byl doručen trestní příkaz Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 16 T 130/2002. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci měl tudíž obviněnému v odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. 31 To 276/2003 uložit souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. Krajský soud však uložil obviněnému trest samostatný, a to 400 hodin obecně prospěšných prací, ač tento již měl dříve pravomocně uložen od Okresního soudu v Mladé Boleslavi. To vedlo k tomu, že obviněnému byly uloženy vedle sebe dva tresty obecně prospěšných prací v maximální možné výměře, čímž došlo k porušení ustanovení § 36 a § 45a odst. 1 tr. zák.

Ministr spravedlnosti také zdůraznil, že uvedeného porušení zákona se nedopustil Okresní soud v Liberci, neboť v době svého rozhodování nemohl o vydání trestního příkazu Okresního soudu v Mladé Boleslavi vědět, a to z toho důvodu, že rozsudek ve věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 5 T 162/2002 byl vyhlášen dne 5. 3. 2003, tedy ve stejný den, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 16 T 130/2002. O rozhodnutí tohoto soudu ve věci sp. zn. 16 T 130/2002 však mohl a měl vědět Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, který rozhodoval o odvolání státní zástupkyně až dne 24. 9. 2003. Krajský soud si ale neopatřil aktualizovaný opis rejstříku trestů obviněného a vycházel z jeho starých osobních výkazů, přičemž se ve veřejném zasedání obviněného ani nedotázal, zda nebyl v mezidobí odsouzen jiným soudem či zda je proti němu vedeno další řízení v jiné věci. Krajský soud se tak v odvolacím řízení zabýval pouze otázkou viny a trest bez dalšího automaticky převzal z rozsudku soudu prvního stupně.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 31 To 276/2003, byl porušen zákon v neprospěch obviněného D. W., a to v ustanoveních § 35 odst. 2, § 36, § 45a odst. 1 tr. zák. a v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 254 odst. 3 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, jakož aby zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu a poté, aby bylo postupováno podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Podle § 36 tr. zák. jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou trestním zákonem pro tento druh trestu. Je-li jedním z těchto trestů výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct do dvaceti pěti let, rozumí se takovou nejvyšší výměrou doba dvaceti pěti let.

Podle § 37a tr. zák. odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3), za jehož ostatní útoky již byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Je-li ukládán trest za více trestných činů, ustanovení § 35 až 37 tu platí obdobně.

Podle § 45a odst. 1 tr. zák. věty první může soud uložit trest obecně prospěšných prací pachateli ve výměře od 50 do 400 hodin.

Podle § 89 odst. 3 tr. zák. pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Podle § 12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek.

Podle § 12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.

Podle § 254 odst. 3 tr. ř. jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 5 T 162/2002 vyplývá, že v této věci bylo obviněnému D. W. sdělováno obvinění několika usneseními Policie České republiky, a to 1. usnesením Policie ČR ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. ORLN - 2119/OOK - 2002, za jednání uvedené pod bodem 6 rozsudku krajského soudu, které obviněný převzal dne 13. 5. 2002, 2. usnesením Policie ČR ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. ORLI - 816/SKPV - I - 2002, za jednání uvedené pod bodem 1 rozsudku krajského soudu, které obviněný převzal dne 26. 7. 2002, 3. usnesením Policie ČR ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. ORLI - 816/SKPV - I - 2002, za jednání uvedené pod bodem 2 - 5, 7 - 8 rozsudku krajského soudu, přičemž obviněný toto usnesení převzal dne 17. 5. 2002.

.

Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 16 T 130/2002 pak Nejvyšší soud zjistil, že v této věci bylo obviněnému D. W. za spáchaný čin sděleno obvinění usnesením policejního rady Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství Policie České republiky v Mladé Boleslavi, sp. zn. ORMB - 390/OOK - 2002, dne 22. 4. 2002. Jak bylo již zmíněno ve stížnosti pro porušení zákona, v této trestní věci obviněného byl nejprve Okresním soudem v Mladé Boleslavi dne 9. 9. 2002 vydán trestní příkaz, který se ale obviněnému doručit nepodařilo, když v důsledku odporu státního zástupce byl trestní příkaz dříve zrušen. Ve věci se pak konalo dne 12. 12. 2002 ( nikoli 2003, jak chybně uvádí stížnost pro porušení zákona ) hlavní líčení, v němž byl obviněný rozsudkem uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., jehož se dopustil tím, že v době od 18 hodin dne 6. 2. 2002 do 7. 30 hodin dne 9. 2. 2002 v M. B. v ul. J. P. před domem čp. vnikl nezjištěným způsobem do osobního vozidla Škoda Felicia, odkud odcizil zabudované autorádio zn. Philips typ RC 228, v hodnotě 450,- Kč a poškozením spínací skříňky a elektroinstalace způsobil další škodu v hodnotě 3 321,80 Kč, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 2 T 450/2000, odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku i za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., který vykonal dne 10. 2. 2001. Za to mu byl m. j. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 5. 3. 2003. Trestní list byl soudem vyhotoven a vypraven dne 10. 3. 2003. Výkon trestu obecně prospěšných prací obviněný podle přípisu na č. l. 89 spisu nastoupil dne 10. 9. 2003 a k datu 31. 1. 2004 odpracoval 200 hodin.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že obviněný trestnou činnost, za níž byl odsouzen v trestní věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 5 T 162/2002 páchal v období od 29. 1. 2002 do 20. 3. 2002 a dne 27. 9. 2001. V trestní věci Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 16 T 130/2002 byl obviněným čin spáchán v období od 6. 2. 2002 do 9. 2. 2002. Předmětné jednání obviněného bylo v obou těchto trestních věcech kvalifikováno mimo jiné jako trestný čin krádeže, kdy se obviněný buď sám či s další osobou vloupal do zaparkovaných uzamčených automobilů, z nichž odcizoval nejrůznější věci, popř. odcizil samotný automobil. Je také patrné, že obviněnému bylo první obvinění za spáchané jednání sděleno usnesením policejního rady Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství Policie České republiky v Mladé Boleslavi, a to dne 22. 4. 2002 v trestní věci sp. zn. 16 T 130/2002, tedy později, než obviněný spáchal dne 20. 3. 2002 poslední útok v rámci své trestné činnosti posléze projednávané pod sp. zn. 5 T 162/2002. Tato okolnost je důležitá s ohledem na ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. a poznatky uvedené níže. Při srovnání trestné činnosti obviněného kvalifikované jako trestný čin krádeže v obou uvedených trestních věcech, nelze než dojít k závěru, že se v daném případě jedná o jednotlivé útoky, které se vyznačovaly jednotným záměrem obviněného ( obohatit se na úkor cizího majetku ), naplňovaly stejnou skutkovou podstatu trestného činu krádeže, byly spojeny obdobným způsobem provedení - vloupáním, všechny byly spáchány v období od konce ledna 2002 do 20. března 2002 a stejný nebo obdobný byl ve všech případech i předmět útoku. Z těchto důvodů mělo být konstatováno, že v daném případě jde o jediný pokračující trestný čin krádeže, složený z jednotlivých útoků projednávaných téměř souběžně ve dvou trestních řízeních.

V tomto ohledu se tedy Nejvyšší soud se stížností pro porušení zákona neztotožnil, neboť u uvedených posuzovaných jednáních obviněného naplňujících skutkovou podstatu trestného činu krádeže se prokazatelně nejednalo o vícečinný souběh těchto trestných činů, za něž by jinak bylo nutné ukládat souhrnný trest podle ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák., nýbrž o pokračující trestný čin krádeže ( viz § 89 odst. 3 tr. zák.), za nějž měl být obviněnému uložen společný trest podle § 37a tr. zák.

Okresní soud v Liberci sice provedl důkaz opisem rejstříku trestů obviněného ze dne 22. 5. 2002 v hlavním líčení, které se konalo dne 25. 2. 2003, ovšem ani vyžádání aktuálního opisu rejstříku trestů obviněného by v této fázi řízení na věci nic nezměnilo. To proto, že jmenovaný soud vyhlašoval v trestní věci sp. zn. 5 T 162/2002 rozsudek ve stejný den ( 5. 3. 2003 ), kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ve věci sp. zn. 16 T 130/2002 a tudíž toto odsouzení nebylo a ani nemohlo být v trestním rejstříku obviněného v době vyhlašování rozsudku Okresního soudu v Liberci zaevidováno.

Jiná situace však existovala v odvolacím řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci konal veřejné zasedání o odvolání státní zástupkyně ohledně obviněného D. W. dne 24. 9. 2003. Ačkoli byl obviněný u veřejného zasedání osobně přítomen, nebyl odvolacím soudem dotázán, zda byl v mezidobí odsouzen v jiné trestní věci, a ani nebyl pro potřeby odvolacího řízení vyžádán jeho aktuální opis z rejstříku trestů. Odvolací soud se v napadeném rozsudku soudu prvního stupně zabýval zejména výrokem o vině obviněného, když napravil vzniklé nedostatky týkající se právní kvalifikace, ale výrok o trestu nepřezkoumával a v zásadě jej pak převzal i do svého vlastního rozhodnutí. To celé za situace, aniž by si byl ověřil, zda v téměř půlročním mezidobí nedošlo k nějaké změně na straně obviněného, která mohla být významná m. j. pro ukládání trestu, což se nakonec ukázalo reálným. Odvolací soud tak řádně nedostál své přezkumné povinnosti vyplývající měl řádně přezkoumat v napadeném rozhodnutí i jeho výrok o trestu, včetně rozsahu dokazování a skutkových zjištění týkajících se právě tohoto výroku. Teprve po doplnění dokazování v naznačeném směru, tedy po konstatování nově vyžádaného opisu z rejstříku trestů obviněného a na jeho základě i podstatného obsahu trestního spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 16 T 130/2002 mohlo být postupováno podle § 259 odst. 3 tr. ř. a tedy ve věci meritorně rozhodnuto odvolacím soudem. V důsledku vytýkaného pochybení pak došlo k tomu, že obviněnému byly uloženy v rozporu se zákonem dva samostatné tresty namísto trestu jediného, jímž měl být trest společný podle § 37a tr. zák. za pokračující trestný čin krádeže a zároveň trest úhrnný podle § 35 odst. 1 tr. zák. za ostatní trestné činy, které s ním byly spáchány v jednočinném či vícečinném souběhu.

K dalšímu pochybení ze strany odvolacího soudu pak došlo ve vlastním výroku o uložení trestu obecně prospěšných prací. Uložením dalšího trestu tohoto druhu ve výměře 400 hodin v situaci, kdy obviněný trest obecně prospěšných prací v délce 400 hodin uložený rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ve věci sp. zn. 16 T 130/2002 započal teprve dne 10. 9. 2003 vykonávat, byla zcela nepochybně překročena nejvyšší přípustná hranice pro tento druh trestu, která činí 400 hodin ( viz § 45a odst. 1 tr. zák. ). Z ustanovení § 36 tr. zák. pak vyplývá povinnost tuto maximální přípustnou výměru trestu respektovat také tehdy, jestliže soud obviněnému ukládá stejný druh trestu, v tomto případě trest obecně prospěšných prací, který mu již byl uložen dřívějším rozhodnutím soudu, přičemž tento předchozí trest nebyl dosud zcela nebo zčásti vykonán.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 31 To 276/2003, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 36, § 37a, § 45a odst. 1 tr. zák. a v ustanoveních § 254 odst. 3 a § 259 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného D. W. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a to z toho důvodu, že s ohledem na budoucí aplikaci ustanovení § 37a tr. zák. bude nutné nově vyslovit nejenom výrok o trestu, ale bude třeba nově rozhodnout i o výroku o vině, jakož případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Současně došlo ke zrušení všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. pak bylo Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To znamená, že odvolací soud v novém veřejném zasedání po doplnění dokazování opětovně rozhodne o vině a trestu obviněného v intencích tohoto rozsudku Nejvyššího soudu. Musí mít přitom na paměti, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, a proto nemůže podle § 273 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je pak krajský soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést nařízené procesní úkony. Obviněnému bude též třeba v rámci vykonávacího řízení do nově uloženého trestu započítat již případně vykonaný trest obecně prospěšných prací, uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 12. 2002 sp. zn. 16 T 130/2002.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. července 2004

Předseda senátu:

JUDr. František H r a b e c