4 Tz 102/2005
Datum rozhodnutí: 03.08.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 102/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 3. srpna 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného zemřelého G. E. proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 13. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 33/1991, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 13. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 33/1991, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného G. E.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 33/91.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 5. 3. 1954 sp. zn. T 15/54, byl obviněný G. E. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. z roku 1950, jehož se dopustil tím, že ačkoliv mu byl řádně doručen povolávací rozkaz k nástupu vojenské základní služby, tuto službu nenastoupil dne 19. 11. 1953 a odvolával se na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, protože je S. J., přičemž až do 5. 1. 1654 se zdržoval na neznámém místě a byl uvedeného dne zadržen orgány VB v S., okres R. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a trestu ztráty čestných práv občanských a práv uvedených v § 44 odst. 2 tr. zák. v trvání osmi roků.

K odvolání obviněného ve věci rozhodoval bývalý Vyšší vojenský soud Trenčín, a rozsudkem ze dne 30. 3. 1954, sp. zn. To 70/54, uložil obviněnému nižší trest odnětí svobody v trvání tří roků.

Z podnětu návrhu obviněného konal bývalý Vojenský obvodový soud Brno rehabilitační řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Usnesením ze dne 13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 33/91, podle § 14 odst. 3 rehabilitačního zákona zrušil výrok o trestu v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, přičemž beze změn ponechal výrok o vině z tohoto rozsudku. Usnesení nabylo právní moci téhož dne. Poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 33/91, kdy obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 28 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 7. 1991. Ve věci poté usnesením ze dne 29. 8. 1991 aplikoval amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1955 a podle čl. I odst. 4 byl obviněnému prominut trest odnětí svobody. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 9. 1991.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 33/91, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného G. E. Podle názoru stěžovatele byl tímto rozhodnutím porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, § 2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění, v ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod vyhlášené ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. a § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. v neprospěch obviněného.

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno se výše citovanými zákonnými ustanoveními důsledně neřídil, zúžil rehabilitaci pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, byť smyslem rehabilitačního zákona bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního státu trpěli a byli pronásledováni.

Z napadeného rozhodnutí je patrno, že napadené usnesení vycházelo a za správná pokládalo skutková zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu Brno, která učinil ve vztahu k výroku o vině v rozsudku z roku 1951. Nevzal v úvahu skutečnost, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu s poukazem na své náboženské přesvědčení, které mu zakazovalo službu se zbraní, realizoval tak pouze své ústavní právo na svobodu svědomí, zakotvené jednak v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, jednak v Ústavě 9. května z roku 1948.

Rehabilitační senát pominul také skutečnost, že obviněný byl za stejný trestný čin odsouzen bývalým Nižším vojenským soudem Louny rozsudkem ze dne 13. 11. 1950, sp. zn. Vt 242/51. Za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, jehož se dopustil tím, že od dne 1. 10. 1951 do 13. 11. 1951 odmítal vykonávat vojenskou službu a nosit vojenský stejnokroj s tím, že mu to nedovoluje jeho přesvědčení odvozované z bible, neboť je členem sekty S. J. , byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který vykonal. Vzhledem ke shodné pohnutce jednání nelze dle stěžovatele považovat odmítnutí vojenské služby po návratu z výkonu trestu z citovaného rozsudku za nový trestný čin, jak dovozuje judikatura Ústavního soudu k otázce totožnosti skutku v obdobných trestních věcech. Byla tak porušena zásada ne bis in idem , ke kteréžto vadě rehabilitační senát v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. v tehdy platném znění nepřihlédl.

Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno došlo k porušení zákona v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného G. E., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl procesní postup mající oporu v ustanovení § 270 odst. 1 tr. ř., případně dle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen rehabilitační zákon) ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mj. též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 265 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného G. E., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, bývalý Vojenský obvodový soud Brno se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 5. 3. 1954, sp. zn. T 15/54, blíže nezabýval, považoval jej za správný a zákonný a zaměřil se jen na posouzení otázky přiměřenosti trestu. Skutková zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu Brno pokládal rehabilitační senát za správná a úplná, a jim také odpovídala užitá právní kvalifikace činu, o níž rehabilitační senát nenabyl pochybností.

Nejvyšší soud poukazuje na právní názor a závěry pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, formulovaný tak, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č, 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v čl. 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v čl. 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv s svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin .

Rehabilitační senát se rovněž dostatečně nevypořádal s faktem odsouzení obviněného pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., k němuž došlo rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech ze dne 13. 11. 1951, sp. zn. Vt 242/51. S ohledem na právní názor Ústavního soudu o totožnosti skutku v trestních věcech, kdy motivem odmítnutí vojenské služby je trvalý a neměnný úmysl obviněného jakožto výraz svobody svědomí, bylo nutno odsouzení z roku 1954 považovat za porušení zásady ne bis in idem .

Z konfrontace stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 265 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950 Sb., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v řízení, jež mu předcházelo, také v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného G. E. Tento závěr vyslovil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 268 odst. 2 tr. ř. Do výroku svého rozhodnutí uvádí Nejvyšší soud porušení zákona v těch ustanoveních, jimiž byl zákon skutečně porušen, nikoli těch, která užita být správně měla, avšak aplikována nebyla.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 33/91, jakož i všechna další rozhodnutí, která na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, jmenovitě pak rozsudek téhož soudu ze dne 15. 7. 1991 sp.zn. 1 Rtv 33/91. Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud nemohl akceptovat návrh ministra spravedlnosti, aby ve věci rozhodl sám podle ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř., neboť podle tohoto ustanovení může Nejvyšší soud postupovat jen tehdy, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Jestliže Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a konstatuje, že soudem prvního stupně nebyla provedena dostatečná skutková zjištění, nemůže při existenci této procesní vady sám ve věci rozhodnout, neboť takovéto rozhodnutí je dle dikce zákona oprávněn učinit pouze tehdy, byl-li skutkový stav náležitě zjištěn a Nejvyšší soud z něj při formulaci svých závěrů může vycházet. Nadto Nejvyššímu soudu nepřísluší konat rehabilitační řízení, neboť k tomuto řízení je příslušný podle § 7 odst. 1 rehabilitačního zákona ten soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni.

Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 1 Rtv 33/91, a návrhu obviněného G. E. na zahájení rehabilitačního řízení, rozhodne ve veřejném zasedání o tomto návrhu. Orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, je vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil, a je povinen provést ty úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 270 odst. 4 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. srpna 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á