4 Tz 102/2002
Datum rozhodnutí: 15.01.2003
Dotčené předpisy:




4 Tz 102/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y



Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. B., proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 2. 2002, čj. 7 PP 25/97-108,

a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 tr. ř., takto:

Napadeným usnesením byl v ustanoveních § 64 odst. 1, odst. 3 tr. zák. porušen zákon v neprospěch obviněného M. B.

Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje. Dále se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.



O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 2. 2002, čj. 7 PP 25/97-108, bylo rozhodnuto tak, že obviněný M. B. podle § 64 odst. 1 tr. zák. vykoná zbytek trestů odnětí svobody, uložených v trvání: 10 měsíců rozsudkem Okresního soudu Plzeň sever ze dne 22. 1. 1991, sp. zn. 2 T 2/91, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Plzeň ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 5 To 62/91, jehož výkon byl nařízen usnesením Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 8. 12. 1994, sp. zn. 2 T 2/91, 5 měsíců trestním příkazem Okresního soudu Klatovy ze dne 21. 12. 1995, sp. zn. 3 T 133/95 a 5 měsíců trestním příkazem Okresního soudu Klatovy ze dne 16. 6. 1995, sp. zn. 3 T 67/95, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 23. 4. 1996 a usnesením Krajského soudu Plzeň ze dne 24. 6. 1996, sp. zn. 6 To 360/96, z jejichž výkonu byl podmíněně propuštěn na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 5. 1997, sp. zn. 7 PP 25/97-18, ve spojení s usnesením Krajského soudu Plzeň z 21. 8. 1997, sp. zn. 9 To 592/97-29. Právní moc usnesení ze dne 28. 2. 2002 byla vyznačena dnem 12. 3. 2002. Pro úplnost je třeba dodat, že stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. dubna 2002, čj. 8 To 155/2002-119, jako opožděně podaná zamítnuta.

Proti pravomocnému usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 2. 2002, čj. 7 PP 25/97-108, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. B., ve které okresnímu soudu vytýká porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když ve veřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2002 rozhodl, že podmíněně propuštěný M. B. ve zkušební době nevedl řádný život a nesplnil tak podmínky ustanovení § 64 odst. 1 tr. zák., a proto vykoná zbytek trestu odnětí svobody. Okresní soud neaplikoval u obviněného M. B. právní fikci osvědčení se ve zkušební době podmíněného propuštění ve smyslu ustanovení § 64 odst. 3 tr. zák. s tím, že rozhodnutí podle § 64 odst. 1 tr. zák. nemohl učinit jeho vinou. Ministrova stížnost upozorňuje na skutečnost, že Okresní soud Plzeň město ve veřejném zasedání neprovedl žádná zjištění nezbytná k posouzení otázky, zda obviněný nese vinu na tom, že soud nemohl rozhodnout ve věci do 1 roku od uplynutí zkušební doby. Okresní soud Plzeň město mohl, jak z listinných důkazů založených ve spise, tak z dalších zpráv, zjistit, že obviněný se v průběhu zkušební doby dopouštěl rozsáhlé majetkové trestné činnosti, avšak ani ve lhůtě do jednoho roku od uplynutí zkušební doby neučinil žádná opatření k nařízení veřejného zasedání a rozhodnutí, že obviněný M. B. zbytek trestu vykoná a učinil tak až po uplynutí jednoroční lhůty uvedené v ustanovení § 64 odst. 3 tr. zák.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň město ze dne 28. 2. 2002, čj. 7 PP 25/97-108, byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 64 odst. 1, odst. 3 tr. zák. v neprospěch obviněného M. B. a aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 64 odst. 1 tr. zák. jestliže podmíněně propuštěný nebo odsouzený, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se zbytek trestu vykoná.

Podle § 64 odst. 3 tr. zák. u podmíněně propuštěného nebo u odsouzeného, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, se má za to, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění nebo kdy nabylo právní moci rozhodnutí, že se podmíněně upustí od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, také tehdy, neučinil-li soud bez jeho viny do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1.

Z obsahu trestního spisu Okresního soudu Plzeň město sp. zn. 7 PP 25/97 Nejvyšší soud zjistil, že v uvedeném spise se již od 8. 11. 1999 (č. l. 44), tedy z doby, kdy ještě neskončila zkušební doba stanovená soudem při podmíněném propuštění, nachází opis rejstříku trestů obviněného M. B., z něhož vyplývá, že jmenovaný byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň jih ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 1 T 19/99, odsouzen pro trestné činy podle § 247 odst. 1 písm. a), b) a § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který podle dalšího opisu rejstříku trestu (č. l. 52) k datu 26. 10. 1999 vykonal. Skutečnost, že obviněný byl v té době ve výkonu trestu odnětí svobody vyplývala i ze zprávy Policie ČR, Obvodního oddělení Š. (č. l. 48). Ze zprávy Vězeňské služby ČR Centrální evidence vězňů P. ze dne 3. 12. 1999 (č. l. 50) dále vyplývalo, že obviněný M. B. se nachází ve vazbě ve Věznici P. Ze zpráv Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 11. 8. 2000, 15. 9. 2000 a 23. 11. 2000 (č. l. 54 58), jakož i z obžaloby tohoto úřadu sp. zn. 1 Kzv 88/99 ze dne 22. 6. 2000 (č. l. 59) bylo dále zřejmé, že obviněný je stíhán pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, kterou začal páchat v době zkušební doby podmíněného propuštění, když v této trestní věci byl v době podání obžaloby (22. 6. 2000) ve vazbě ve Věznici P.

Obviněný M. B. byl podmíněně propuštěn z výkonu v úvodu zmíněných trestů odnětí svobody na základě usnesení Okresního soudu Plzeň město ze dne 5. 5. 1997, čj. 7 PP 25/97-18, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 1997, čj. 9 To 592/97-29. Zkušební doba mu byl stanovena v trvání tří roků, která končila dnem 21. 8. 2000, další rok uplynul dnem 21. 8. 2001. Veřejné zasedání, v němž bylo rozhodováno o výkonu zbytků trestů, Okresní soud Plzeň město však nařídil až na den 23. 10. 2001, tedy po uplynutí jednoroční lhůty podle § 64 odst. 3 tr. zák.

Ke vzniku zákonné fikce, že trest byl vykonán podle § 64 odst. 3 tr. zák., je nutné současné splnění těchto předpokladů: uplynula jak vlastní zkušební doba (přičemž není podstatné, zda podmíněně propuštěný během ní vedl řádný život), tak i další rok po ní (opět zde není rozhodné jak se odsouzený během tohoto roku choval) a soud v průběhu tohoto roku nerozhodl o tom, zda se odsouzený osvědčil, či nikoli. To vše za předpokladu, že tak soud neučinil bez viny podmíněně propuštěného. Fikce, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění nebo kdy nabylo právní moci rozhodnutí, že se podmíněně upouští od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, nahrazuje rozhodnutí soudu o tom, že se pachatel osvědčil, a nastává již uplynutím dalšího roku po skončení zkušební doby, aniž je třeba, aby to soud vyslovil usnesením.



V projednávané věci bylo zjevné, že obviněný se ve zkušební době podmíněného propuštění dopustil dvou úmyslných trestných činů, pro něž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal. Dále zde bylo důvodné podezření ze spáchání další trestné činnosti. To vše umožňovalo Okresnímu soudu Plzeň město učinit rozhodnutí podle § 64 odst. 1 tr. zák. Argumentace uvedena v odůvodnění napadeného usnesení, že soud nemohl zajistit potřebné podklady k takovému rozhodnutí, nota bene z viny obviněného, nemůže obstát. V tomto směru nelze než souhlasit se stížností pro porušení zákona, že trestní spis Okresního soudu Plzeň jih sp. zn. 1 T 19/99 byl na tomto soudě v roce 1999 k dispozici a až dnem 22. 6. 2000 se stal přílohou trestního spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 2 T 7/2000. Je zřejmé, že Okresní soud Plzeň město účinně neusiloval o získání potřebných podkladů pro své rozhodnutí, ačkoli byl k tomu tlačen ubíhající lhůtou, zejména když nelze pominout, že sídlí ve stejné budově jako Krajský soud v Plzni. Zavinění podmíněně propuštěného k nemožnosti učinit rozhodnutí ve lhůtě uvedené v ustanovení § 64 odst. 3 tr. zák., které v napadeném usnesení nebylo nijak blíže odůvodněno, musí spočívat v jednání (chování) směřujícím k znemožnění takového rozhodnutí a nelze je vyvozovat z toho, že ve lhůtě podmíněného propuštění zavdal příčinu k nařízení výkonu zbytku trestu.

V případě obviněného M. B. nelze tvrdit, že by zavinil, že soud do jednoho roku nerozhodl o tom, zda se osvědčil, či nikoliv, např. proto, že často měnil pobyt, aniž změnu pobytu příslušným orgánům oznamoval, takže soud nemohl v dané lhůtě vykonat šetření o jeho chování na všech místech, kde měl pachatel pobyt; případně nebylo možné si opatřit potřebné písemné podklady včetně soudních spisů. Jak již bylo zmíněno, Okresní soud Plzeň město mohl bez větších obtíží zajistit vše potřebné pro své rozhodnutí podle § 64 odst. 1 tr. zák., když nejpodstatnější skutečnosti vyplývaly již ze samotného obsahu spisu sp. zn. 7 PP 25/97.

Lze tedy uzavřít, že napadeným usnesením byl v ustanoveních § 64 odst. 1, odst. 3 tr. zák. porušen zákon v neprospěch obviněného M. B., protože závěr soudu o tom, že nemohl rozhodnutí podle § 64 odst. 1 tr. zák. učinit ani do jednoho roku od uplynutí zkušební doby z viny obviněného, nemá oporu v trestním spise a v napadeném usnesení ani nebyl náležitě odůvodněn. Z toho důvodu Nejvyšší soud v tomto případě porušení zákona v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. neshledal. V souladu se závěrem, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného pak Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil nejen usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 2. 2002, čj. 7 PP 25/97-108, nýbrž také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Vzhledem k výše uvedenému závěru, že u obviněného M. B. nastala zákonná fikce uvedená v § 64 odst. 3 tr. zák., tj. že tresty, z nichž byl podmíněně propuštěn vykonal dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění, nepřicházel v úvahu postup předpokládaný v ustanoveních § 270 odst. 1, resp. § 271 odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

V Brně dne 15. ledna 2003

Předseda senátu:

JUDr. Juraj M a l i k