4 Tz 101/2006
Datum rozhodnutí: 17.01.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 101/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné S. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 39 Nt 27/2003, a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná S. V. (se spoluobviněným J. V.) byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2000, sp. zn. 11 T 3/99, uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu, jehož se dopustila částečně ve spolupachatelství a částečně samostatně. Dále byla uznána vinnou trestnými činy poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s ostrahou.

Tento rozsudek byl též na podkladě odvolání obviněné V. v celém rozsahu zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 3 To 68/2001, a tento soud pak ve věci sám rozhodl následovně.

I. obviněná S. V. a obviněný J. V. byli uznáni vinnými, že společně s dalšími dosud neustanovenými pachateli v době od 17. 5. 1998 do 29. 6. 1998 v úmyslu bez vědomí majitelky domu M. P., zastavit její rodinný dům v P. na ul. K. ve prospěch R. d. z. S. - spořitelního a úvěrního družstva v M. B. a takto od uvedeného zástavního věřitele vylákat finanční částku ve výši odpovídající 5 miliónům Kč ve formě úvěru, nejprve obviněný J. V. od manželů L. a M. P. vylákal doklady k této nemovitosti a od jejich dcery M. P., kopii občanského průkazu, když předstíral, že je zprostředkovatelem koupě této nemovitosti pro bohatého makléře a jeho přítelkyni, za kterou se vydávala obviněná S. V., která s pomocí paruky, brýlí a výrazného nalíčení nápadně změnila svoji podobu tak, aby znemožnila svoji identifikaci, přičemž obviněný J. V. ji při první společné prohlídce tohoto domu dne 18. 5. 1998 s takto změněným vzhledem představil manželům P. pod jménem D. N. ; poté na základě takto opatřených dokladů nezjištěnou osobou zhotoveného padělaného občanského průkazu na jméno M. P., obviněná S. V. dne 25. 6. 1998 v M. B. na n. Č. v centrále R. d. z. S. S. a ú. d. se stejně změněnou podobou pomocí paruky, brýlí a výrazného nalíčení se vydávala za M. P., a uzavřela mj. smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 5 mil. Kč a smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti patřící dceři manželů P. M. P., tedy k rodinnému domu zapsanému na listu vlastnictví pro P. u Katastrálního úřadu P. dne 29. 6. 1998 byl u tohoto katastrálního úřadu podán návrh na zahájení řízení o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí podle citované smlouvy ze dne 24. 6. 1998, k čemuž však nedošlo a rovněž tak nedošlo k placení úvěru, neboť zástavní věřitel vzal zpět návrh na vklad uvedené zástavní smlouvy poté, co dne 1. 7. 1998 skutečná majitelka nemovitosti M. P., informovala finančního ředitele uvedeného družstva o podvodném jednání ze strany zástavce; avšak R. d. z. S. S. ú. d. M. B., nám. Č., škoda nevznikla.

II. Obviněná S. V. sama byla uznána vinnou, že: 1. Dne 19. 6. 1998 kolem 19.00 hod. v M. D. k. pod smyšlenou záminkou, že potřebuje peníze na zaplacení znalce, který ocení její nemovitost v P., vylákala od J. R., kterému se představila jako M. P., 60 000,- Kč, a to s úmyslem tyto peníze poškozenému nevrátit. 2. Dne 25. 6. 1998 v M. B. na n. Č. v centrále R. d. z. S. S. a ú. d. prokazovala svoji totožnost pracovníkům uvedeného družstva padělaným občanským průkazem na jméno M. P., za kterou se vydávala při vyřizování přijetí za člena R. d. z. S. M. B. k úvěru ve výši 5 mil. Kč od uvedeného peněžního ústavu.

Tím obviněná S. V. spáchala trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaný (ad II/1), dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (ad I), jehož se dopustila dílem samostatně (ad II/1), dílem jako spolupachatelka podle § 9 odst. 2 tr. zák. Dále spáchala trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. (ad II/2). Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s ostrahou.

V dané trestní věci byl dne 7. 5. 2003 podán návrh na obnovu řízení sestrou obviněné D. K. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 39 Nt 27/2003, byl návrh na povolení obnovy řízení zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí si podala obviněná S. V. stížnost, o které rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, jenž usnesením ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 3 To 29/2005, napadené usnesení zrušil a Krajskému soudu v Brně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Ten po provedeném doplnění dokazování ve veřejném zasedání usnesením ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 39 Nt 27/2003, návrh na povolení obnovy řízení zamítl podle § 283 písm. d) tr. ř.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 39 Nt 27/2003 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tř. ř. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné S. V. Citovaným usnesením byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v neprospěch obviněné v ustanoveních § 278 odst. 1, § 283 písm. d), § 149 odst. 1 písm. b) a § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

V odůvodnění svého podání ministr spravedlnosti poukázal, že v návrhu na povolení obnovy řízení bylo především namítáno, že obviněná S. V. se cítí nevinnou. Rozsudek soudu I. stupně má neodstranitelné vady, z nichž je nejzávažnější ta okolnost, že nebyli ustanoveni hlavní pachatelé. Nebylo prokázáno, že by se obviněná V. setkala se svědkem J. R. a půjčila si od něho peníze. Svědek R. se měl s obviněnou předtím setkat jen jednou, a to náhodně a strávit s ní jen několik minut. Soud vycházel pouze z tvrzení tohoto svědka, který nedoložil žádný doklad o předání půjčky a událost nebyla prokázána ani svědecky. Klíčová první schůzka obviněné s J. R. měla proběhnout dne 6. 6. 1998, což vyplývá ze záznamu provozu mobilních telefonů a z časových údajů, které poskytl tento svědek a svědek B. V tento den byla ale obviněná prokazatelně hospitalizována. Svědek B. se sešel s údajnou M. P. dne 8. 6. 1998 ve Z. a nikoliv v B. a mělo se jednat o stejnou ženu, kterou viděl svědek J. M. při prohlídce vily. Nebylo reálné, aby se obviněná odpoledne dne 8. 6. 1998 nacházela ve Z., když byla teprve před polednem propuštěna z nemocnice v P.

Taktéž byla stěžovatelem zdůrazněna skutečnost, že J. B. sdělil písemně rodině obviněné, že v inkriminované době se na něj obrátil obviněný V. se žádostí, aby mu jmenovaný pomohl vyhledat ženu, jež by mu byla nápomocna ve zvláštní obchodní transakci. Pokud by tedy chtěl obviněný V. použít pro své jednání obviněnou V., nehledal by jinou ženu.

Vytknuto bylo i to, že nebyl ustanoven R. Ž., jenž se zajímal o koupi vily, a který měl pověřit obviněného V., aby dokumentaci vily doručil Ž. právnímu zástupci za účelem sepsání kupní smlouvy. V červnu 1998 měl být zpracován nový odhad vily, jehož pořízení zřejmě objednala a zaplatila strana předstírající zájem o koupi. Nebyl ustanoven ani odhadce, aby mohl být vytěžen k totožnosti podvodníků. Policie ani nezjišťovala, kdo byli další účastníci telefonních hovorů vedených z mobilních telefonů, jejichž vlastnictví obviněná V. popřela. Rekognice obviněné neproběhly za regulérních podmínek. Z okolí obviněné nebyla rovněž ustanovena žena, která by ji mohla alternovat. Grafologická expertíza podpisu nepravé P. nebyla provedena s dostatkem výchozího materiálu, který měl být rozšířen o okruh podezřelých. Dále bylo třeba zohlednit výpověď Ing. Z. J. a ustanovit osobu M. v. B., který měl ručit za úvěr. Není totiž logické, aby V. vylákali již v květnu 1998 podvodně doklady od vily od manželů P. a zinscenovali klamné schůzky s podvodným úmyslem, ač dokončení trestného činu nemohli ani předvídat, poněvadž schůzka svědka J. R. s osobou vydávající se za M. P. počátkem června 1998 U D. k. byla podle jeho výpovědi zcela náhodná. Rozporná jsou i tvrzení svědka J. M. a svědkyně M. P. st. Lze dovodit další existenci ženy, která jednala se zástupci záložny, setkala se s J. M., provedla s ním prohlídku vily, ale nebyla totožná s osobou, o níž se M. P. st. vyjadřovala jako o D. N. Nebyl vzat v úvahu záznam vyšetřovatelky ze dne 4. 7. 2000, kde se uvádí, že v den přijetí do nemocnice, tedy 4. 6. 1998, sdělila obviněná zdravotní sestře S., že musí ještě před operací odjet. Jelikož sestra S. končí a odchází z nemocnice mezi 14.30 až 15.00 hod., musela se jí o této skutečnosti odsouzená zmínit tohoto dne v době od 13.30 hod., kdy byla přijata, do maximálně 15.00 hod. Svědek J. R. však hovoří o své přítomnosti U d. k., kde se měl setkat s údajnou P., kolem poledne. Není technicky proveditelné, aby se obviněná V. dopravila do vzdálenosti cca 200 km z P. do motorestu D. k. kolem oběda, když ve 13.30 hod. byla přijata v P. do nemocnice.

Ministr spravedlnosti konstatuje, že Krajský soud v Brně tyto skutečnosti jednotlivě posoudil a dospěl k závěru, že u většiny z nich nejsou splněna kritéria, která jsou procesním předpisem vyžadována, aby mohla být provedena obnova řízení s odůvodněním, že soud nemůže zasáhnout do hodnocení dosud provedených důkazů. Podle soudu skutečnosti uváděné v návrhu již byly zčásti známé a byly dostatečným způsobem řešeny, zčásti se pak jedná o názory na jiný průběh událostí, které však nemohou být předmětem řízení. Vrchní soud v Olomouci se s uvedenými právními názory soudu prvního stupně ztotožnil a když jeho rozhodnutí zrušil, učinil tak proto, aby krajský soud vyslechnul dva obhajobou navržené svědky, a to J. B. a M. v. B. Postupu vrchního soudu pak ministr spravedlnosti vytknul, že ačkoliv vzal v úvahu neprovedené výslechy svědků B. a v. B., nezohlednil další podstatné skutečnosti uvedené ve stížnosti obviněné V., které jsou neméně způsobilé navodit důvodné pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu i jeho právního hodnocení v řízení předcházejícímu návrhu na obnovu. Proto nemůže názor vrchního soudu ohledně potřeby doplnit dokazování obstát.

Krajský soud v Brně v novém veřejném zasedání pak vyslechl svědka B., ale jeho výpověď hodnotil jako nevěrohodnou. Výpovědi svědka v. B. naopak krajský soud uvěřil, když obviněnou po důkladnějším prohlédnutí poznal podle zubů, rysů v obličeji, jeho výrazu a hlasu. To, že by mohl být ovlivněn tím, že byl k soudu s obviněnou eskortován ve stejném autobuse, svědek popřel. Rovněž uvedl, že nechtěl být do nějaké nelegální činnosti zapojen. Uvedené výpovědi svědků krajský soud zhodnotil tak, že nejsou způsobilé vyvolat jiné rozhodnutí o vině. Obhajobou navrhovaný výslech svědků A. L. a A. K. soud zamítl s tím, že je zcela zřejmé, že na trestné činnosti obviněné V. se podílelo více osob. Pokud jde o navrhované svědky, je zcela jisté, že by neuvedli takové skutečnosti, které by mohly mít vliv na jejich trestní stíhání, a proto nejsou pro obviněnou výhodní. Protože nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, soud návrh na povolení obnovy opětovně zamítl.

Toto poslední rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2005 však podle stěžovatele nelze považovat za správné. I když se soud řídil právním názorem soudu vyššího stupně, nelze pominout, že hodnocení jím provedených nových důkazů nebylo provedeno s důsledností a pečlivostí, kterou předepisuje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Je třeba poukázat především na to, že svědek v. B. si pamatoval velmi přesně detaily události a uvedl věci, které předtím nebyly orgánům činným v trestním řízení známy. Jmenovaný byl společně s obviněnou eskortován z věznice v jednom autobusu a eskorta jej upozornila, že přítomná je ta žena, kvůli níž je dopravován k soudu. Pokud pak svědek u veřejného zasedání uvedl, že obviněnou stoprocentně poznal, když ji předtím viděl před řadou let maskovanou, vedlo ho k tomu zřejmě vědomí, že v případě obnovy procesu jej čeká další trestní stíhání pro pokus o podvod, kterého se dopustil přijetím úlohy ručitele. Pokud by pak krajský soud náležitě hodnotil výpověď svědka v. B., musel by dojít k závěru, že jeho tvrzení o totožnosti nepravé M. P. s obviněnou V. je třeba brát s rezervou, ale další svědkem uváděné skutečnosti jsou natolik závažné a zejména nové, že povolení obnovy řízení plně odůvodňují.

Pokud pak krajský soud návrh na povolení obnovy řízení zamítl, když se řídil nesprávným právním názorem v předcházejícím usnesení Vrchního soudu v Olomouci, porušil zákon v neprospěch obviněné.

Proto v závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 39 Nt 27/2003, jakož i v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch obviněné S. V. v ustanoveních § 278 odst. 1, § 283 písm. d), § 149 odst. 1 písm. b) a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazujících, zejména usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 3 To 29/2005, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu a aby bylo následně postupováno podle § 270 odst. 1 tr. ř.

K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. V tomto nejdříve zrekapitulovala obsah námitek uváděných stěžovatelem a poukázala na jednostrannost užitého výkladu a pominutí skutkových zjištění z původního řízení, bez patřičné návaznosti na podmínky ust. § 278 odst. 1, věta prvá tr. ř. Podle jejího názoru stěžovatel vůbec nespecifikoval a nevyjádřil, jakým způsobem mohly údajné nové skutečnosti přispět ke změně rozhodnutí o vině obviněné V. Krajský soud v Brně přitom plně respektoval účel hlavy devatenácté trestního řádu, zejména podmínky obsažené v ustanovení ohledně povolení obnovy řízení. Z odůvodnění jeho pravomocného rozhodnutí se podává zcela srozumitelné vyložení podstaty a účelu řízení o obnovu a tím i vymezení jeho zákonného rámce. Plyne z něj i podrobný výklad důvodů, pro které u tam uvedených konkrétních skutečností nebyla naplněna podmínka novosti a tedy takové skutečnosti ani nemohly být podrobeny dalšímu prověřování co do jejich způsobilosti přivodit změnu rozhodnutí o vině obviněné. V závěru vyjádření se konstatuje, že ani v řízení o povolení obnovy nedošlo na úkor obviněné S. V. k porušení zákona a žádná z uplatněných stížnostních námitek nemůže účinně zasáhnout do právní stability napadeného rozhodnutí. Proto bylo navrženo, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl v neveřejném zasedání.

Ustanovený obhájce obviněné se ve svém písemném vyjádření naopak ztotožnil s obsahem stížnosti pro porušení zákona a poukázal, že přípravné řízení předmětné věci, jakož i hlavní líčení a veřejné zasedání o odvolání neodstranilo v plné míře pochybnosti ohledně skutku kladených obviněné za vinu. I z tohoto důvodu došlo k podání návrhu na obnovu řízení. Krajský soud v Brně ani Vrchní soud v Olomouci se zejména nevypořádaly s návrhem na vypracování znaleckého posudku, který měl navázat na navrhovaný výslech svědka MUDr. V., primáře oddělení nemocnice, kde byla obviněná hospitalizována v době, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu. Soudy se nevypořádaly ani s dalšími navrhovanými důkazy, které neprovedly ačkoliv byly způsobilé navodit důvodné pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu i jeho právního hodnocení. Podle názoru obhájce obviněné byla stížnost pro porušení zákona podána zcela po právu a v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

I když stížností pro porušení zákona bylo napadeno rozhodnutí soudu, jímž byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, přesto Nejvyšší soud pokládá za důležité alespoň ve stručnosti uvést závěry vyslovené soudy nižších stupňů v řízení původním, v němž obviněná byla uznána vinnou již výše zmíněnými trestnými činy.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2000, sp. zn. 11 T 3/99, vyplývá, že obviněná S. V., ačkoliv sama trestnou činnost popřela, byla shledána vinnou na pokladě provedených důkazů, z nichž soud prvního stupně zjistil skutkový stav, se kterým se posléze ztotožnil i odvolací soud. Jednalo se zejména o výpověď spoluobviněného J. V., který obviněnou označil jako osobu, která se vydávala za D. N. a M. P. S. V. v rámci provedených rekognic ztotožnila svědkyně M. P. st. a svědci Ing. M. O. a J. R. Obviněnou podle předložené fotografie poznal i svědek P. B., který jí zprostředkovával úvěr u družstevní záložny, a svědci J. M. a Mgr. M. N.

Proti obviněné svědčil i výsledek domovní prohlídky, která u ní v bytě byla provedena, při níž byly zajištěny šedobílé lodičky se zlatým podpatkem, které se typově shodovaly s obuví, jež měla údajná M. P. na sobě při prohlídce rodinného domu v P., K., což je prokázáno fotodokumentací pořízenou k předmětnému rodinnému domu svědkem J. M. Obutí a oblečení ženy zachycené na jedné z fotografií pořízených svědkem M. při prohlídce předmětné nemovitosti koresponduje s osobními věcmi obviněné V., které byly zajištěny při domovní prohlídce v jejím bytě a obviněná je označila za svoje. Svědek J. M. v hlavním líčení k fotografiím, které v předmětném domě pořídil, uvedl, že žena, která tam stojí, se mu představila jako M. P. a dům mu ukazovala. Dotyčná věděla, že je fotografována. V této údajné M. P. jmenovaný svědek u hlavního líčení poznal obviněnou V., což dovodil z její tváře a rtů. Svědek Ing. M. O., generální ředitel d. z., který jednal s údajnou P., v hlavním líčení uvedl, že přítomnou obviněnou V. při rekognici poznal. Svědek Mgr. M. N., finanční ředitel d. z., kterého údajná P. s tehdy neustanoveným v. B. navštívila, tvrdil, že se obviněná V. údajné P. podobá, ale není si stoprocentně jistý, že jde o jednu a tutéž osobu. Svědek J. R. v hlavním líčení prohlásil, že obviněná V. je osobou totožnou s údajnou M. P., se kterou se setkal v motorestu U d. k. počátkem června 1998 s tím, že ji dva až tři týdny poté půjčil finanční hotovost 60 000,- Kč bez jakéhokoliv potvrzení, protože měl od údajné P. dostat provizi za zprostředkování úvěru ve výši 250 000,- Kč. Údajné P. svědek R. věřil také proto, že jeho známý Ing. B. měl doklady od její nemovitosti, znal její adresu a další generália, což na něj působilo tak, že poskytnutí úvěru údajné P. je na spadnutí.

Z výpovědi svědka MUDr. K. vyplynulo, že obviněná byla hospitalizována v Ústřední vojenské nemocnici v P. od 4. 6. 1998 13.30 hod. do 8. 6. 1998, kdy byla propuštěna. V kolik hodin to ale bylo, v kartě obviněné uvedeno není. Zpravidla to však podle praxe v nemocnici bývá do 11 hodin. Dne 5. 6. 1998 byla obviněná operována. Dne 4. 6. 1998 sloužila na oddělení, kde byla obviněná hospitalizována, vrchní sestra svědkyně S., která uvedla, že ji obviněná toho dne po příjmu žádala, aby směla opustit oddělení za účelem vyřízení závažné rodinné záležitosti někam k B. Opuštění nemocnice pacientem po hospitalizaci možné je, ale musí k tomu dát souhlas primář oddělení a tato skutečnost se musí zapsat do knihy hlášení, která však za kritické období z blíže nezjištěných důvodů není v nemocnici k dispozici, ačkoliv by tomu tak mělo být.

Z výpovědi svědkyně M. P. st. bylo zjištěno, že na přelomu května a června 1998 ji kontaktoval obviněný V. ohledně prodeje nemovitosti. Po třech dnech přišel s jistou D. N. Počátkem následujícího týdne se znovu obviněný V. s D. N., jejím přítelem R. Ž. a domnělým odhadcem dostavili do nemovitosti. To bylo přibližně počátkem června 1998. Zřejmě 1. 6. 1998 navštívil předmětnou nemovitost také svědek M., který sám potvrdil, že rodinný dům osobně viděl asi týden před schůzkou v B. Ke schůzce v B. došlo podle svědka M. i svědka B. dne 8. 6. 1998, což podle nalézacího soudu nikterak neodporuje ani tomu, že obviněná byla toho dne propuštěna z nemocnice po hospitalizaci. Přesný čas jejího propuštění nelze zjistit, ale podle praxe nemocnice do 11 hod. měla být obviněná propuštěna, přičemž se tak mohlo stát i dříve. Proto vůbec není vyloučeno, že se kolem 13. 00 hodiny mohla nacházet na schůzce v blízkosti B. Skutečnost, že se obviněná setkala se svědkem R. ještě před svojí hospitalizací, vyplývá z výpovědi tohoto svědka, který mimo jiné potvrdil, že ke schůzce s obviněnou U d. k., jež byla jejich druhou v pořadí, došlo dne 19. 6. 1998 v 19.00 hod., přičemž k první schůzce došlo o cca 2 3 týdny dříve. Dne 25. 6. 1998 se odehrála návštěva obviněné v M. d. z., což potvrdil zejména svědek Mgr. N. Obviněnou V. z kontaktu se svědkem R. usvědčily též výpisy volání týkající se jejích mobilních telefonů, z nichž vyplynulo, že svědek R. ji kontaktoval dne 8. 6. 1998 dvakrát, a to v odpoledních a večerních hodinách. V následujícím období svědek R. obviněnou telefonicky kontaktoval často, přičemž poslední kontakt je v tomto směru zaznamenán dne 30. 6. 1998. Kromě uvedeného tel. č. používala obviněná ještě tel., ze kterého kontaktovala svědka R. dne 6. 6. 1998, a to rovněž dvakrát. Za podstatné pro identifikaci obviněné soud považoval zejména výsledky rekognic a agnoskací.

Krajský soud proto uzavřel, že obviněná S. V. se podílela na páchání trestné činnosti, když se mj. vydávala za jiné osoby (D. N. a M. P. ml.), z čehož ji usvědčily shora uvedené důkazy.

Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že v předcházejícím řízení nalézací soud provedl dostatek důkazů, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soudu prvního stupně proto také nevytknul, že by některý z potřebných důkazů neprovedl, nebo že by některý z provedených důkazů v odůvodnění svého rozhodnutí nehodnotil. Podle jeho názoru nalézací soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním i právním závěrům. Jediné pochybení, které bylo třeba nalézacímu soudu vytknout je to, že vzal za podklad skutkových zjištění i výpisy z mobilních telefonů, které ale nebylo možné jako důkaz použít, (viz rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 502/2000 ). Avšak i při odhlédnutí od tohoto důkazu zde je dostatek dalších důkazů, které závěr o vině obviněné prokazují.

V podrobnostech pak vrchní soud rozvedl, že odvolání obviněné je v podstatě opakováním již v řízení uplatněné obhajoby, která byla vyvrácena provedenými důkazy. Jednalo se zejména o oděvní součásti nalezené v jejím bytě korespondující s oblečením ženy na fotografii pořízené svědkem M. na čl. 345 spisu. K námitce obviněné, že se údajná P. nemohla ve skutečnosti dostat k penězům, neboť účet, kam měly být finanční prostředky vyplaceny, byl veden na jméno v. B., odvolací soud uvedl, že na trestné činnosti zjevně participovalo vedle obviněné a obviněného V. více osob, a proto nebyl problém, aby osoba jménem v. B. částku vyzvedla. Tuto osobu se však ztotožnit nepodařilo. Soud prvního stupně se pak podle názoru vrchního soudu náležitě vypořádal i s alibi obviněné, která byla od 4. 6. do 8. 6. 1998 hospitalizována v p. Ú. v. n., kde se podrobila plastické operaci, což potvrdil svědek MUDr. K. i svědkyně S. Pokud pak obviněná tvrdila, že byla až do svého propuštění z hospitalizace tlumena silnými léky proti bolesti, nebylo to v souladu se skutečností, neboť z jejího chorobopisu vyplynulo, že jí byl Dolzin aplikován pouze dne 5. 6. 1998. Jeho účinek následující den dozníval, a v následujících dnech již byla obviněná zcela bez analgetik. Vyloučeno nebylo ani vzdálení se obviněné z nemocnice dne 4. 6. 1998 po nástupu. Svědkyně S., k tomu uvedla, že žádost obviněné o vzdálení se z nemocnice nedlouho po nástupu k hospitalizaci nebyla zcela obvyklá.

Obviněná následně brojila proti svému odsouzení dovoláním a ústavní stížností. Jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud ale v postupu a rozhodnutí nižších soudů nic nezákonného či protiústavního neshledaly a na skutečnosti, že byla shora citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci pravomocně odsouzena, se tak nic nezměnilo. V této situaci byl pak sestrou obviněné podán návrh na obnovu řízení ve prospěch obviněné, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně, který po opakovaném řízení návrh na povolení obnovy zamítl.

V pořadí první zamítavé usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 39 Nt 27/2003, bylo odůvodněno tím, že nebyla splněna kritéria, která jsou procesním předpisem vyžadována, aby mohla být povolena obnova řízení. Po soudu bylo totiž požadováno, aby přezkoumal zákonnost postupu v původním řízení s poukazem na rozpory ve svědeckých výpovědích známých soudu prvního i druhého stupně. Krajský soud konstatoval, že k takovému přezkumu v řízení o povolení obnovy není kompetentní. V rámci řízení o povolení obnovy pak bylo tvrzeno pouze to, co je obsahem obhajoby obviněné od počátku jejího trestního stíhání. Nelze tudíž mít za to, že se jedná o nové skutečnosti a důkazy.

Obviněná si do zamítavého usnesení, kterým jí nebyla povolena obnova původního řízení, podala stížnost, o níž rozhodoval Vrchní soud v Olomouci. Ten se v podstatě ztotožnil s drtivou většinou závěrů, které uvedl krajský soud, a to až na níže uvedené výjimky. V mezidobí po vydání napadeného usnesení byl totiž zjištěn pobyt svědka M. v. B., který byl umístěn ve vazební věznici v Brně. Vzhledem k tomu, že tento svědek se měl podílet s obviněnou na jednání v družstevní záložně, a peníze, které měly být z úvěru získány, měly být převedeny na jeho účet, byl učiněn závěr, že se jedná o důležitého svědka, jehož výslech nebyl v původním řízení proveden jako důkaz, což je třeba napravit. Obdobně tomu bylo konstatováno i v případě svědka J. B. Totožnost obou těchto svědků i místa jejich pobytu se staly známými a nejednalo se tudíž o neproveditelné důkazy, přičemž jejich obsah nebylo možné předjímat. Proto bylo nařízeno tyto svědky předvolat a vyslechnout, a teprve poté rozhodnout, zda skutečnosti od nich zjištěné mohou přinést jiný náhled na podíl obviněné na spáchané trestné činnosti.

Krajský soud se v novém veřejném zasedání řídil názorem vrchního soudu a provedl nařízené procesní úkony. Své opětovně zamítavé usnesení ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 39 Nt 27/2003, odůvodnil tím, že v konkrétním případě nebyla splněna kritéria, která vyžaduje procesní předpis k tomu, aby mohla být povolena obnova řízení. Po soudu bylo zejména požadováno, aby přezkoumával zákonnost postupu v původním řízení s ohledem na to, zda se soud vypořádal se všemi okolnostmi případu a obhajobou obviněné. To však v tomto typu řízení není možné.

Nejvyšší soud pokládá za nutné před tím, než se sám k věci vyjádří, poukázat na příslušnou právní úpravu týkající se podmínek pro povolení obnovy řízení. Podle § 278 odst. 1 tr. ř. se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, jímž bylo rozhodnuto o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, se povolí, a to i dříve, než nastaly skutečnosti uvedené v § 26 odst. 6 a 7 trestního zákona, také tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit rozhodnutí o trestu.

Návrh na obnovu řízení, resp. skutečnosti a důkazy v něm uvedené, hodnotí soud jednak z hlediska okamžiku, kdy vyšly najevo, a jednak z hlediska jejich samostatného účinku nebo účinku ve spojení s jinými již známými skutečnostmi či důkazy na pravomocné rozhodnutí. Nová skutečnost je taková skutečnost, která nebyla předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu týká. Skutečnost dříve v řízení příslušným orgánům neznámá je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Novým důkazem je důkaz, který nebyl v původním řízení obsažen ve spise, uplatněn některou procesní stranou nebo proveden. Za dříve neznámý důkaz je pak třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení. Zde však musí být hodnoceny i okolnosti, popř. důvody, které vedly k obsahové změně důkazů. Skutečnosti a důkazy známé orgánu, který původně rozhodoval, jsou i ty již patrné ze spisu, s nimiž se orgán v rozhodnutí nevypořádal nebo je přehlédl. Nové důkazy se mohou týkat jak nových skutečností, tak i těch, které již dříve obviněný namítal nebo byly známy, pro které však nebyly v původním řízení dostatečné či žádné důkazy. Obnově nebrání, že obviněný o existenci důkazů věděl a neuplatnil je. Novou skutečnost je pak třeba v řízení o obnově prokázat důkazy. Nové skutečnosti a důkazy přitom nejsou v řízení o obnově předmětem povinného zjišťování orgánů činných v trestním řízení, nýbrž jsou předkládány soudu spolu s návrhem na obnovu k posouzení, zda jejich existence v případě pravdivosti může vyvolat důvodné pochybnosti o správnosti napadeného rozhodnutí. Nezáleží přitom na tom, proč byly nové skutečnosti nebo důkazy dosud neznámé.

Zkoumání, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy příslušným orgánům dříve známými odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, musí být provedeno porovnáním dosud provedených důkazů a dosavadního skutkového zjištění s důkazním významem nově tvrzených skutečností nebo nově navrhovaných důkazů. Výsledkem tohoto zkoumání nemusí být ještě nové úplně změněné skutkové zjištění, nýbrž určitý stupeň pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro možnou změnu rozhodnutí. Lze tudíž uzavřít, že nestačí nekritické převzetí nově tvrzených skutečností či důkazů bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Proto ne každá nová skutečnost či důkaz je způsobilá vyvolat následky předvídané tímto ustanovením. Způsobilost nové skutečnosti nebo důkazu změnit původní rozhodnutí je vždy třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc.

Obsahem návrhu sestry obviněné V. na obnovu řízení bylo tvrzení, že rozsudek, kterým byla obviněná uznána vinou, má nezhojitelné vady, přičemž výrok o vině z bodu II. 1 se neopírá o žádný důkaz. Nebylo prokázáno, že se obviněná setkala se svědkem J. R. a že si od něj půjčila peníze. V ostatních bodech rozsudku se soud podle navrhovatelky nevyrovnal s logickými rozpory a mezerami nedůsledně vedeného přípravného řízení a přehlédl vážné nesrovnalosti. Schůzka svědků R. a B., která měla obviněné otevřít cestu k získání úvěru se konala 6. 6. 1998, kdy však byla obviněná prokazatelně hospitalizována v Ú. v. n.. Proto žena, která se 6. 6. 1998 představila svědku R. jako M. P., nemohla být obviněná S. V. Svědek B. se měl sejít s nepravou P. dne 8. 6. 1998 ve Z. a nikoliv v B., přičemž mělo jít o stejnou ženu, kterou svědek M. viděl ve vile P. Není proto možné, aby obviněná byla před polednem propuštěna z nemocnice v P., ve stavu nezpůsobilém k cestování a odpoledne téhož dne byla ve Z.. Proto ani této schůzky nemohla být obviněná V. ve skutečnosti přítomna a muselo se tudíž jednat o jinou ženu, která byla maskována do podoby obviněné V. Pokud jde o nové poznatky, svědek MUDr. K. opomněl soudu sdělit, že obviněná byla dne 8. 6. 1998 nezpůsobilá k cestování, neboť jí byly těsně před propuštěním z nemocnice odstraněny z prsou dreny. Šlo o bolestivý a krvácivý zákrok. Dále nemocnice dodatečně zaslala záznamy o pobytu obviněné v nemocnici, o kterých se v původním řízení tvrdilo, že se ztratily. Svědek Č. předložil obhajobě prohlášení, v němž popírá tvrzení obžaloby, že mu obviněná dlouhodobě dlužila velkou částku peněz. Údajná D. N. o sobě ve vile P. tvrdila, aniž to bylo na ní zjevné, že je těhotná s R. Ž., přičemž v jiném soudním řízení vztahujícím se ke stejnému období, svědek Ing. H. tvrdil, že byl s obviněnou v září 1998 na dovolené. To už by obviněná musela být v 5. 6. měsíci gravidity, což by pozornosti svědka jistě neuniklo. Proto lze opět dovodit, že žena vystupující jako D. N., nemohla být obviněná. Svědek B. písemně sdělil rodině obviněné, že se na něj v kritickém období obrátil obviněný V. se žádostí o vyhledání ženy, jež by mu pomohla provést zvláštní obchodní transakci, což dokazuje, že obviněný V. nepáchal trestnou činnost s obviněnou, ale s jinou ženou. Dopis obviněné ze dne 14. 4. 2003 adresovaný známému svědčí o tom, že obviněná neví nic o administrativní proceduře, která proběhala v d. z. v M. B. Poněvadž obviněná neví věci, které by musela znát, kdyby se jednání v záložně účastnila, je nasnadě, že s pracovníky záložny jednala jiná žena. Původnímu řízení lze rovněž vytknout, že nebyl ustanoven R. Ž. a odhadce, kterého zřejmě objednala a zaplatila strana předstírající zájem o koupi. Dále nebylo zjišťováno, kdo byli další účastníci hovorů vedených z mobilního telefonu, jehož vlastnictví obviněná popírá. Návrh na obnovu řízení pak doplňuje rozbor případu provedený S. n. p. n. j. Š., přičemž zástupce tohoto spolku Z. J. navrhla obviněná slyšet u veřejného zasedání.

Krajský soud v Brně u prvního veřejného zasedání konaného ve věci povolení obnovy řízení vyslechl obviněnou S. V. Obhájce obviněné předložil soudu písemné doplnění návrhu na obnovu řízení, které zároveň soudu přednesl. V písemném vyhotovení předmětného doplnění návrhu je pak obsažen požadavek na doplnění dokazování výslechem zástupce spolku Š. Ing. Z. J., primáře oddělení nemocnice, kde byla obviněná hospitalizována, MUDr. V., dále pak opatřením znaleckého posudku o zdravotním stavu obviněné v průběhu hospitalizace a po ní a opatřením revizního znaleckého posudku z oboru písmoznalectví ohledně podpisů na listinách ze záložny. Soud vyslechl zástupce spolku Š. Ing. Z. J., který se měl dle svého tvrzení případem obviněné V. detailně zabývat. V závěru uvedeného veřejného zasedání shrnul obhájce obviněné na výzvu předsedkyně senátu návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků MUDr. V., v. B., pokud se podaří zjistit jeho pobyt, H., B. a M. a pořízením revizního znaleckého posudku z oboru písmoznalectví k posouzení podpisů na dokumentech ze záložny. Krajský soud z důvodu dalšího procesního postupu posléze veřejné zasedání odročil. U následujícího veřejného zasedání navrhl obhájce obviněné doplnit dokazování vedle již výše navržených důkazů ještě antropologickým zkoumáním fotky z falza občanského průkazu znějícího na jméno M. P. ml. Krajský soud však zamítl všechny důkazní návrhy, neboť podle jeho názoru nemohly vést k novým závěrům takového charakteru, aby bez nich soud nemohl o podaném návrhu rozhodnout.

Z protokolu o veřejném zasedání konaném v řízení o povolení obnovy poté, co byla věc krajskému soudu vrácena vrchním soudem s příkazem vyslechnout svědky B. a v. B., vyplývá, že motivací svědka B. k sepsání písemného prohlášení, jehož se týkala jeho výpověď, kterou co do obsahu výstižně popisuje krajský soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, byla žádost obviněné. Obviněná byla jeho kamarádka a obrátila se na něj při jejich náhodném setkání s prosbou o sepsání onoho prohlášení, protože začala mít problémy se soudy. K dotazu člena senátu pak svědek B. vypověděl, že byl v minulosti trestán za vydírání, nedovolené ozbrojování a řízení v opilosti.

Svědek v. B. podle protokolu o veřejném zasedání v řízení o povolení obnovy vypověděl, že kontakt na obviněnou dostal v bytě A. L. v B. na ul. F., a to od A. K. Ten mu řekl, že zná v P. nějakou ženu, jež shání peníze a potřebuje ručitele, kterému by dala nějaké peníze za to, že jí bude ručit za úvěr. A. K. jel s údajnou M. P. a jejím mužským doprovodem z B. do M. B. Svědek v. B. s nimi jel z B. do M. B. rovněž, šel s nimi do banky, kde se stal ručitelem. Pak jeli zpět do B. V. B. seděl podle své výpovědi v autě za údajnou P., která se měla odmaskovat až na zpáteční cestě, když si sundala paruku, řasy, vyndala něco z úst a najednou vypadala úplně jinak. Odsouzená mu ji připomíná v podobě, kdy se odmaskovala. Byla i stejně vysoká a odpovídala obviněné i věkově. Po bližším prohlédnutí obviněné na žádost obhájce obviněné svědek uvedl, že obviněnou stoprocentně poznává, a to podle zubů, obličeje, jeho výrazu i hlasu. V záložně měl údajnou P. vidět svědek N., který byl ředitelem z., jenž v. B. sdělil, že údajná P. tam již byla několikrát před tím. Na tuto výpověď svědka obviněná reagovala u veřejného zasedání tím, že svědka nezná, nikdy ho neviděla, nikdy s ním nekomunikovala a v M. B. nebyla. Obhájce obviněné poté zdůraznil, že obviněná byla přesvědčena, že ji svědek nezná a že ona nezná jeho. K dotazu předsedkyně senátu, kdo ještě viděl ženu, která měla v paruce přijet do B., v. B. odpověděl, že L. ženu neviděl, viděl ji pouze A. K. a on. Obhájce obviněné poté navrhl, aby byli jako svědci vyslechnuti A. K. a A. L. Tyto důkazní návrhy však byly usnesením soudu zamítnuty.

Vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona směřovala proti rozhodnutí vydanému v řízení o povolení obnovy řízení, vycházel Nejvyšší soud při posuzování důkazních návrhů uplatněných v rámci řízení o povolení obnovy důsledně ze skutkového stavu zjištěného v původním řízení aniž mohl skutkový stav včetně procesu jeho zjišťování v původním řízení jakkoli přezkoumávat. Proto se Nejvyšší soud nemohl shodně jako soudy rozhodující o povolení obnovy řízení věcně zabývat námitkami obhajoby obviněné obsaženými i v návrhu na povolení obnovy řízení a v jeho dodatcích zpochybňujících zákonnost původního rozhodnutí. Nejvyšší soud se pak zcela ztotožnil s názory soudů obou stupňů, pokud zamítly důkazní návrhy na výslech svědků MUDr. V., H. a M., prostřednictvím jehož výpovědi měla být ustanovena svědkyně J., i na pořízení revizního znaleckého posudku z oboru grafologie k posouzení podpisů na dokumentech ze záložny včetně požadavku na antropologické zkoumání fotky z falza občanského průkazu znějícího na jméno M. P. ml. Tyto důkazy totiž nesměřovaly ke zjištění nových skutečností soudu dříve neznámých, nýbrž jejich cílem bylo pokusit se o přehodnocení existujících závěrů soudů rozhodujících v původním řízení ohledně toho, že to byla obviněná S. V., kdo se vydával za údajnou D. N. a M. P. ml.

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že obviněnou usvědčily z jednání v roli D. N. a M. P. ml. provedené rekognice, obviněný V. a skutečnost, že obviněnou i u hlavního líčení řada vyslýchaných svědků ztotožnila. Lze uzavřít, že obviněná byla v původním řízení uznána vinnou na základě řady důkazů tvořících uzavřený řetězec. Aby mohla být vina obviněné v konkrétním případě účinně zpochybněna, muselo by v řízení o povolení obnovy hodnocením v tomto řízení provedených důkazů vyjít najevo, že v původním řízení provedené důkazy, jež ve svém souhrnu obviněnou usvědčily a tím i zjištěný skutkový stav, s vysokou pravděpodobností neodpovídaly po obsahové stránce skutečnosti včetně důvodů, proč tomu tak bylo. K takovému výsledku však návrhy na provedení důkazů ve veřejném zasedání konaném v řízení o povolení obnovy nesměřovaly s výjimkou návrhů na výslech svědků B. a v. B.

MUDr. V., jehož výslech byl v řízení o povolení obnovy navrhován, měl být v době pobytu obviněné v nemocnici primářem příslušného oddělení, kde byla obviněná hospitalizována. Jeho výslech měl vést ke zjištění mobility obviněné po dobu hospitalizace a po ní. Stejnou otázku pak měl objasnit i v návrhu na obnovu řízení navrhovaný znalecký posudek o zdravotním stavu obviněné po propuštění.

Zdravotní stav obviněné v době hospitalizace i po ní byl však v původním řízení dostatečně objasněn výslechem jejího ošetřujícího lékaře MUDr. K. Ten soudu sdělil, že obviněná se podrobila středně těžké plastické operaci, která vyžadovala minimální dobu hospitalizace, protože bylo zjištěno, že se jí rány dobře hojily. Proto byla obviněná brzy předána do domácího léčení s tím, že do 17. 6. 1998, kdy měla první kontrolu, měla být obviněná doma a sedět nebo ležet. Pokud by tento režim nedodržela, hrozilo riziko pouze v tom směru, že mohl být poškozen efekt podstoupené operace. Pokud pak obviněná tvrdí, že byla po dobu hospitalizace a po ní pod vlivem analgetik, i touto okolností se soud v původním řízení zabýval, když provedl důkaz listinou o tzv. průběhu nemoci, která byla vyžádána z Ú. v. n. v P. Z této vyplynulo, že obviněné byl aplikován Dolzin pouze v den operace 5. 6. 1998 a v následujících dnech již nikoliv. Dreny pak byly obviněné odstraněny dne 7. 6. 1998.

K otázce nástupu obviněné do nemocnice byla vyslechnuta svědkyně vrchní sestra S. Ta soudu popsala i postup, který by měl být dodržen, pokud pacient hodlá sám v době hospitalizace opustit oddělení. Z jejího výslechu i z logiky věci vyplynulo, že nelze zcela vyloučit, aby pacient oddělení svévolně opustil. Tvrzení, že by to ošetřující personál musel zaregistrovat, je podle Nejvyššího soudu pouhá domněnka, kterou nelze nezvratně prokázat. Běžné lůžkové nemocniční oddělení, kde není poskytována intenzivní péče, je totiž prostředím, kde je pohyb pacientů pod kontrolou ošetřujícího personálu, ale rozhodně není zařízením takového typu, kde by bylo možné s velkou mírou spolehlivosti hraničící s jistotou vyloučit možnost samovolného vzdálení se mobilního pacienta z oddělení, aniž by to ošetřující personál zaznamenal.

Jestliže se obhajoba obviněné snažila výše uvedenými důkazními návrhy zpochybnit závěr, že to byla obviněná, kdo si půjčil od svědka R. peníze, jelikož obviněná byla v době od 4. 6. do 8. 6. 1998 hospitalizována, nejednalo se o důkazní návrhy, které byly způsobilé zpochybnit již vyslovený závěr soudů obou stupňů o tom, že si obviněná od tohoto svědka peníze půjčila. K předání peněz ve formě půjčky totiž došlo až dne 19. 6. 1998, kdy obviněná již hospitalizována nebyla. Nejvyšší soud proto shodně se soudy nižších stupňů nepovažoval provedení navrhovaných důkazů za způsobilé zpochybnit existující rozhodnutí o vině obviněné.

K navrhovanému důkazu antropologickou analýzou fotografie z falza občanského průkazu znějícího na jméno M. P. Nejvyšší soud podotýká, že o možnosti provést tento důkaz soudy jednoznačně věděly, vzhledem k jeho charakteru již v původním řízení, ale k provedení tohoto důkazu nepřistoupily, neboť neměly pochyb o identifikaci obviněné. Pokud by bylo zkoumání této fotografie provedeno, mohlo by to vést podle Nejvyššího soudu nanejvýš k závěru o tom, že na fotografii je, nebo není obviněná V. Ani jedno z těchto možných zjištění by ale nebylo způsobilé zpochybnit vinu obviněné. Obviněnou V., jako osobu jednající v záložně pod jménem M. P., identifikoval svědek N. jako finanční ředitel záložny a posléze svědek v. B., k jehož výpovědi se Nejvyšší soud vyjádří níže v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Obviněná byla též ztotožněna dalším pracovníkem záložny Ing. M. O., který si byl za přítomnosti obviněné alias údajné M. P. ml. prohlédnout dům, jenž měl být dán záložně do zástavy.

Pokud byl navrhován důkaz pořízením revizního znaleckého posudku z oboru písmoznalectví ohledně podpisů na dokumentech ze záložny v situaci, kdy v řízení pořízenou grafologickou expertízou nebylo možné podpisy na těchto dokladech blíže specifikovat pro nedostatek původně opatřeného srovnávacího materiálu, i o možnosti použití tohoto důkazního prostředku soudy bezpochyby věděly. Přesto k jeho pořízení nepřistoupily, neboť to vzhledem k důkazní situaci nepovažovaly za potřebné v zásadě proto, že o identifikaci této osoby - obviněné a tedy i o tom, že předmětné podpisy učinila ona, neměly pochyb.

Krajský soud měl podle obhajoby obviněné opětovně vyslechnout i svědka M. za účelem zjištění totožnosti jeho kolegyně J., která se měla prohlídky vily zúčastnit společně s tímto svědkem. Soud však k výslechu navrhovaného svědka v řízení o povolení obnovy nepřistoupil. Nejvyšší soud se i v tomto směru s tímto postojem krajského soudu ztotožnil, neboť případné ustanovení svědkyně J. a její výslech nelze pokládat za nezbytně nutný, když obviněnou V. v roli M. P. ml. při prohlídce vily usvědčili svědek M., obviněný V. a konečně i svědek B. Ten se setkal spolu se svědkem M. a obviněnou V. coby M. P. ml. asi čtrnáct dní po prohlídce vily v hotelu I. v B. (viz str. 13 a 20 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2000, sp. zn. 11 T 3/99). Výslech svědkyně J., která nebyla na věci nijak zainteresována a svědka M. podle jeho výpovědi pouze doprovázela, by nemohl na těchto zjištěních nic zásadního změnit.

Navrhovaný výslech svědka H. měl krajský soud rozhodující o povolení obnovy řízení dovést ke zjištění, že obviněná V. v době, kdy se měla vydávat za D. N., nebyla a to ani později, těhotná. Tuto skutečnost však nebylo nutné zjišťovat ani ověřovat, neboť obviněná o sobě nikdy neprohlásila, že byla v kritickou dobu těhotná. Pokud pak údajná D. N. při prohlídce vily tvrdila, že je těhotná aniž o tom existoval jakýkoli objektivní důkaz, nemůže pouhé takové verbální prohlášení být okolností, která by apriori vylučovala, že se obviněná V. vydávala za D. N. Nebyl zde proto žádný důvod k této otázce svědka H. vyslýchat.

Pokud jde o výpověď svědka B., k této lze poznamenat, že tento svědek podle dříve provedených důkazů nebyl na žádném skutkovém ději, v rámci něhož byl spáchán trestný čin, účasten, a může o něm vědět nanejvýš z doslechu. Sám pak vypověděl pouze neurčitě o tom, že mu obviněný V. náhodně řekl o svém plánu spáchat něco nekalého za použití nastrčené ženy, kterou měl později opět náhodně vidět, s tím, že pak vše svalí na obviněnou V. O ničem dalším svědek B. informace nepodal. Lze proto uzavřít, že svědectví svědka B. ve světle ostatních provedených důkazů není způsobilé zpochybnit skutkové zjištění soudů obou stupňů učiněné v původním řízení ohledně toho, že údajná P. byla ve skutečnosti obviněná S. V. I v tomto ohledu se Nejvyšší soud zcela ztotožnil s úvahami a závěry soudů nižších stupňů.

Obhajobou obviněné požadovaná výpověď svědka v. B. se pak proti jejímu očekávání stala výpovědí, která obviněnou V. nevyvinila, ale naopak ji z trestné činnosti dodatečně též usvědčovala. Snaha obviněné pak tohoto svědka znevěrohodnit, když pro její osobu nevypovídal příznivě, je podle Nejvyššího soudu pouhým způsobem její obhajoby, navíc jediným možným, který jí zbyl v dané důkazní situaci, která se nevyvinula podle jejího očekávání. Vzhledem k tomu, že svědek v. B. ve veřejném zasedání uvedl, že to byla právě obviněná, kdo se v M. B. vydával za M. P. ml., nemohla tato výpověď podíl obviněné na trestném činu zpochybnit, ale naopak ji z něj usvědčovala.

Krajský soud pak zcela důvodně odmítl provést důkaz výslechem svědka L., neboť svědek v. B. o jeho osobě soudu sdělil pouze tolik, že se v jeho bytě setkal s A. K. O tom, že by měl svědek L. ve věci jinou úlohu, se svědek v. B. nezmínil a ani z jeho výpovědi nevyplynulo, že by se L. s údajnou P. znal. Pokud jde o A. K., ten měl být podle výpovědi svědka v. B. osobou, která ho seznámila s obviněnou, jež se vydávala za M. P. ml. Ani výslech A. K. nepovažoval Krajský soud v Brně v řízení o povolení obnovy za nutný. Nejvyšší soud se s jeho názorem ztotožnil, neboť je zjevné, že tento svědek byl obviněné nápomocen tím, že ji seznámil se svědkem v. B., který jí měl ručit u d. z. za úvěr. Jde tudíž o osobu, která byla do jednání obviněné určitým způsobem zapojena a měla tudíž na činnosti obviněné vůči d. z. určitou účast. Výslech A. K. by mohl vést kromě situace, kdy by si svědek nic nepamatoval či odmítl vypovídat, pouze ke dvěma zjištěním. Prvním z nich by bylo, že by tento svědek obviněnou z jednání v d. z. usvědčil stejně jako to již učinil svědek v. B. V případě, že by předmětný svědek u veřejného zasedání o povolení obnovy řízení tvrdil, že to nebyla obviněná, kdo se vydával v d. z. a po cestě do ní za M. P. ml., zůstala by jeho svědecká výpověď v celé šíři důkazů provedených v původním řízení, jež obviněnou usvědčují, zcela osamocena, nepodporována ani žádnou jinou indicií svědčící ve prospěch obviněné. Proto by taková výpověď působila zcela nevěrohodně a nebyla by způsobilá sama o sobě na původním skutkovém zjištění soudů obou stupňů a tím i na výroku o vině obviněné nic podstatného změnit.

Lze tudíž konstatovat, že pokud stížnost pro porušení zákona označila konečné rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž neshledal dostatečnými navrhované důvody k povolení obnovy řízení, za nesprávné a to včetně předchozího procesního postupu soudu, nemohl se s tímto hodnocením ministra spravedlnosti Nejvyšší soud ztotožnit. Stěžovatel totiž v podaném mimořádném opravném prostředku pouze nekriticky přejal argumentaci obviněné, event. její obhajoby uplatněnou v předchozím řízení a domáhal se toho, aby Nejvyšší soud sám dodatečně přehodnotil důkazy provedené a vyhodnocené soudy nižších stupňů v původním řízení, na pozadí důkazních návrhů či skutečností, které až na výjimky nebylo možné za nové vůbec označit, a pokud zcela výjimečně ano (výpovědi svědků B. a v. B.), nevyplynulo z nich nic, co by samo o sobě či s důkazy ostatními již známými do celého případu vneslo takové nové poznatky, které by mohly zvrátit původní rozhodnutí soudu o vině obviněné.

Protože na základě shora uvedeného Nejvyšší soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. 39 Nt 27/2003, jímž zamítl návrh na povolení obnovy řízení ve věci obviněné S. V., včetně řízení, které mu předcházelo, došlo k porušení zákona v neprospěch obviněné, podanou stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, jako nedůvodnou a to v neveřejném zasedání ( viz ust. § 274 tr. ř. ).



P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. ledna 2007







Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec