4 Tz 101/2005
Datum rozhodnutí: 17.08.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 101/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. srpna

2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. P. K. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. M., proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987, sp. zn. 4 T 162/87, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987, sp. zn. 4 T 162/87, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného J. M.

Napadený rozsudek se z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. M., z p r o š ť u j e obžaloby býv. vojenského obvodového prokurátora Olomouc ze dne 12. 11. 1987, sp. zn. 4 OPv 299/87, pro skutek spočívající v tom, že ač řádně a včas převzal povolávací rozkaz řady C číslo 157084 vydaný Městskou vojenskou správou O., na základě něhož byl povinen nastoupit dne 30. 9. 1987 do 9.00 hod. k výkonu vojenského cvičení u v. ú. M., toto v průběhu prezentace odmítl, přičemž prohlásil, že vojenské cvičení nenastoupí z důvodů svého náboženského přesvědčení a je tak rozhodnut i pro případ dalšího povolání k výkonu vojenské služby, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999.



Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987, sp. zn. 4 T 162/87, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30.11.1999, kterého se dopustil tím, že ač řádně a včas převzal povolávací rozkaz řady C číslo 157084 vydaný Městskou vojenskou správou O., na základě něhož byl povinen nastoupit dne 30. 9. 1987 do 9.00 hod. k výkonu vojenského cvičení u v. ú. M., toto v průběhu prezentace odmítl, přičemž prohlásil, že vojenské cvičení nenastoupí z důvodů svého náboženského přesvědčení a je tak rozhodnut i pro případ dalšího povolání k výkonu vojenské služby. Za uvedené jednání byl obviněný J. M. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1990, byl pro výkon trestu zařazen do I. nápravně výchovné skupiny. Podle § 47 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest ztráty vojenské hodnosti. Rozsudek nabyl právní moci dne 8. 12. 1987.

Pro úplnost je třeba uvést, že z obsahu přiloženého spisu vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. Nt 221/99 vyplývá, že dne 19. 10. 1999 podal obviněný J. M. návrh na přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Olomouci návrh jmenovaného usnesením ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. Nt 221/99, podle § 9 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zamítl jako opožděně podaný. Na základě podané stížnosti Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 27 Rto 1/2000, zrušil podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. výše citované usnesení z důvodu porušení ustanovení § 10 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, o povinné účasti státního zástupce při veřejném zasedání v řízení podle zákona o soudní rehabilitaci. Dne 26. 7. 2001 doplnil obviněný J. M. své podání v tom smyslu, že podává alternativní návrh na povolení obnovy řízení ve své věci. Novým usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2001, sp. zn. Nt 221/99, byl návrh obviněného na přezkum rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, znovu zamítnut jako opožděně podaný, přičemž návrhem na povolení obnovy řízení se okresní soud věcně nezabýval. Proti tomuto usnesení podal obviněný J. M. opět stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 12. 2002, sp. zn. 27 Rto 5/2001, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný J. M. dne 26. 3. 2003 ústavní stížnost, kterou dne 8. 4. 2004 Ústavní soud odmítl usnesením, sp. zn. I. ÚS 179/03, jako zjevně neopodstatněnou.

Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987, sp. zn. 4 T 162/87, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. M. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, jakož i v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění, s přihlédnutím k článku 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.



V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě trestného činu obviněného J. M. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu zejména článkem 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Výše uvedený trestný čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou, ve smyslu § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, k němuž je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahuje. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci proto pochybil, když nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného J. M. vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z dokazování vyplývalo, že v dané věci je třeba pečlivě objektivizovat důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987, sp. zn. 4 T 162/87, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. M. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., příp. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.

Podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, se trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách dopustí ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě, nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.

Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný J. M. se dostavil v termínu stanoveném v povolávacím rozkazu řady C číslo 157084 vydaném Městskou vojenskou správou O. k vojenskému útvaru M., kde však v průběhu prezentace prohlásil, že k výkonu vojenského cvičení nehodlá nastoupit nyní ani v budoucnu a to výlučně z důvodu svého náboženského přesvědčení. V tomto směru lze poukázat na neměnné výpovědi obviněného učiněné jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Na základě těchto výpovědí obviněného a dalších důkazů objektivní povahy bývalý Vojenský obvodový soud dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný odmítl nastoupit vojenskou službu z důvodu jeho náboženského vyznání, což vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku. Skutkový závěr soudu, podle něhož obviněný J. M. nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze z důvodu svého náboženského přesvědčení, je správný a má oporu v provedených důkazech.

V posuzované věci bylo zcela jednoznačně zjištěno, že obviněný odmítl nastoupit vojenské cvičení jen z toho důvodu, že výkon tohoto cvičení byl v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Bývalý Vojenský obvodový soud však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999.

Z výše uvedeného lze dovodit, že čin obviněného směřoval k uplatnění základního práva občana, zaručeného mu Ústavou a dalšími mezinárodními pakty. Obviněný svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení podle Ústavy. Zde je třeba připomenout, že čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR z roku 1960 (zák. č. 100/1960 Sb.) zaručoval občanům svobodu vyznání. V čl. 32 odst. 2 pak bylo uvedeno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Svoboda vyznání a svědomí sice byla Ústavou formálně zaručena, ale norma nižší právní síly (zákon), kterou by realizace této, Ústavou garantované, svobody byla zajištěna, vydána nebyla. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby obviněný mohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by tím současně popřel své náboženské přesvědčení zaručené mu Ústavou, nebylo takové jednání možné posoudit jako trestný čin. V tomto směru lze dále poukázat na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a na čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (zák. č. 120/1976 Sb.), který byl v době spáchání posuzovaného činu pro tehdejší ČSSR právně závazný. Tento pakt umožňuje podrobit náboženskou svobodu nebo víru jen takovým omezením, která jsou nutná k ochraně veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod. K výše uvedenému je třeba konstatovat, že za situace, kdy zde nebyla jiná alternativa k výkonu vojenské služby pro případ, že její výkon by vedl k popření náboženského přesvědčení občana, pak nebylo možno čin občana, kterým jen realizoval Ústavou a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný čin. Pro úplnost je možno dodat, že výše uvedený právní názor vyplývá z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003.

Na základě těchto výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného J. M. V souladu s ustanovením § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987, sp. zn. 4 T 162/87, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného J. M. pro tento skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. J. P.