4 Tz 100/2005
Datum rozhodnutí: 14.09.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 100/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. září 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného P. Ž., proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6. 1984, sp. zn. 5 T 142/84, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Pravomocným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6. 1984, sp. zn. 5 T 142/84, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999 v neprospěch obviněného P. Ž.

Tento rozsudek se z r u š u j e .

Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný P. Ž. z p r o š ť u j e obžaloby prokurátora býv. Vojenské obvodové prokuratury v Brně ze dne 23. 5. 1984, sp. zn. 7 OPv 163/84, pro skutek spočívající v tom, že dne 4. dubna 1984, kdy se dostavil na základě povolávacího rozkazu řady B č. 075632, vydaného OVS M., k v. ú. B. k výkonu vojenské základní služby, i přes provedený pohovor s komisí určenou velitelem útvaru odmítl se podrobit prezentačním úkonům s odůvodněním, že mu jeho náboženské přesvědčení brání vykonávat vojenskou službu, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., neboť tento skutek není trestným činem.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. Ž. byl rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6. 1984, sp. zn. 5 T 142/84, který nabyl právní moci 29. 6. 1984, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 4. dubna 1984, když se dostavil na základě povolávacího rozkazu řady B č. 075632, vydaného OVS M., k v. ú. B. k výkonu vojenské základní služby, i přes provedený pohovor s komisí určenou velitelem útvaru odmítl se podrobit prezentačním úkonům s odůvodněním, že mu jeho náboženské přesvědčení brání vykonávat vojenskou službu.

Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně se zařazením do první nápravně výchovné skupiny.

V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, poněvadž návrh na soudní rehabilitaci byl z důvodu jeho opožděného podání zamítnut, a to usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1993, sp. zn. 2 Rtv 13/93. Citované rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 8. 1993.

Podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného P. Ž. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6. 1984, sp. zn. 5 T 142/84. Napadeným rozhodnutím byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění, jakož i v ustanovení § 269 odst. 1 tehdy účinného tr. zák. s přihlédnutím k článku 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech v neprospěch obviněného P. Ž.

V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na doslovné znění jednotlivých shora citovaných ustanovení, kterými se býv. Vojenský obvodový soud v Brně při svém rozhodování neřídil. Obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinností výkonu vojenské služby. Obviněný pak neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, přestože svoboda svědomí je základním lidským právem absolutní povahy, které je v případě odepření vojenské služby právem určujícím. Jednání obviněného směřovalo k uplatnění uvedeného základního práva, které mu bylo zaručeno zejména článkem 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Čin obviněného byl považován za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. K ustanovením tohoto zákona je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahují, neboť návrh na rehabilitační řízení podle § 5 zákona o soudní rehabilitaci nebyl podán včas.

Nalézací soud proto podle ministra spravedlnosti pochybil, když nepřihlédl ke skutečnosti, že posuzovaný skutek vzhledem k motivaci obviněného P. Ž. nebyl vůbec trestným činem, neboť obviněný svým jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z dokazování vyplývalo, že v dané věci je třeba pečlivě objektivizovat důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly.

Na tomto porušení zákona nemůže nic změnit ani skutečnost, že na základě amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 8. 5. 1985 byl obviněnému P. Ž. prominut zbytek trestu odnětí svobody ve výši 4 měsíce a 27 dnů, a to usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Bratislavě ze dne 10. 5. 1985, sp. zn. Nt 526/85.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6. 1984, sp. zn. 5 T 142/84, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tehdy účinného tr. ř., jakož i v ustanovení § 269 odst. 1 tehdy účinného tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo následně postupováno podle § 270 odst. 1, popř. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999 kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.

Z odůvodnění rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 5 T 142/84 Nejvyšší soud zjistil, že skutkový stav věci byl provedenými důkazy plně objasněn. Obviněný se ke svému jednání doznal a uvedl, že vojenskou základní službu nevykoná, neboť mu v tom brání jeho víra a přesvědčení, jelikož je zastáncem víry svědků J. Z osobních dokladů obviněného bylo zjištěno, že pochází ze silně nábožensky založené rodiny a je o něm všeobecně známo, že je vyznavačem víry svědků J. Soudně do té doby trestán nebyl.

Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný odmítl nastoupit službu v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tehdy účinného tr. zák. z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.

V této souvislosti je proto třeba podotknout, že v době, kdy se obviněný P. Ž. dopustil posuzovaného jednání spočívajícího v nenastoupení služby v ozbrojených silách, tehdejší Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb., svobodu svědomí vůbec nezmiňovala a v čl. 32 upravovala pouze svobodu náboženského vyznání, o které zároveň stanovila, že tato nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Podle názoru Ústavního soudu se však maximy plynoucí z náboženské víry podílí na svobodě svědomí, která se řadí k tzv. absolutním přirozeným právům, jež nelze omezit obyčejným zákonem. Proto lze dovozovat, že i když nebyla svoboda svědomí v ústavě z roku 1960 explicitně uvedena, obviněný ji jako své absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení podílely. Za to byl obviněný odsouzen v roce 1984 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Soud pak pochybil, když přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).

Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Z konfrontace napadeného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uznal obviněného Ž. vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák.

Na základě shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle ustanovení § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6. 1984, sp. zn. 5 T 142/84, byl v neprospěch obviněného P. Ž. porušen zákon v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999. Podle ustanovení § 269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Protože Nejvyšší soud neměl vzhledem k výše uvedenému pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, mohl za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného P. Ž. obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. František H r a b e c