4 Tz 10/2002
Datum rozhodnutí: 17.04.2002
Dotčené předpisy:




4 Tz 10/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch E. S., již zemřelého, proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 1954, č. j. T 8/54-62, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř., takto:

Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 1954, č. j. T 8/54-62,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. a v ustanovení § 166 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákona č. 67/1952 Sb., v neprospěch obviněného E. S.

Tento rozsudek s e z r u š u j e . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. s e z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného E. S. pro skutek spočívající v tom, že po nastoupení vojenské základní služby u vojenského útvaru v B. dne 18. 12. 1953 odmítl obléci stejnokroj a plnit povinnosti, které pro něho z vojenské služby vyplývají, odvolávaje se při tom na své náboženské přesvědčení,

čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb.



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 1954,

č. j. T 8/54-62, byl tehdy vojín základní služby E. S., příslušník vojenského útvaru B., uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen tr. zák. 1950 ) pro skutek spočívající v tom, že po nastoupení vojenské základní služby u vojenského útvaru v B. dne 18. 12. 1953 odmítl obléci stejnokroj a plnit povinnosti, které pro něho z vojenské služby vyplývají, odvolávaje se při tom na své náboženské přesvědčení a odsouzen podle § 270 odst. 1 tr. zák. 1950 k trestu odnětí svobody na 2 a 1/2 (dva a půl) roku a podle § 43 a § 44 odst. 2 téhož zákona ke ztrátě čestných práv občanských na dobu tří let. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 18. ledna 1954.

Ministr spravedlnosti České republiky podal proti cit. rozsudku u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona s tím, že jím byl v neprospěch obviněného E. S. porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 a § 2 odst. 3 trestního řádu č. 87/1950 Sb. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti především připomenul, že již rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 1952, č. j. Vt 33/52-62, byl obviněný E. S. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 proto, že od nástupu vojenské služby dne 30. 8. 1952 odmítá vykonávat jakoukoliv službu pro armádu, odvolávaje se na náboženské přesvědčení, za což mu byl uložen trest odnětí svobody na 21 měsíců.

Ministr spravedlnosti dále poukázal na to, že v obou rozsudcích je konstatováno, že obviněný dal najevo úmysl trvale nevykonávat vojenské povinnosti (trvale se vojenské službě vyhnout) s odvoláním na náboženské přesvědčení, neboť byl Svědkem Jehovovým. To podle stěžovatele je podle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR (např. nálezy sp. zn. IV ÚS 81/95 a sp. zn. 1 ÚS 184/96, resp. 32/1997 Sb.) porušením zásady ne bis in idem , kterou lze dovodit z ustanovení § 220 odst. 1, § 166 odst. 1 písm. b), § 89 odst. 1 písm. f) a § 89 odst. 2 písm. d) zák. č. 87/1950 Sb., jež lze vyložit jako odpovídající současnému znění § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že stížností pro porušení zákona napadeným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 1954, č. j. T 8/54-62, byl v neprospěch obviněného E. S. porušen zákon ve shora citovaných ustanoveních, aby Nejvyšší soud tento rozsudek podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil a dále postupoval podle ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř.

Obhájce obviněného se v písemném vyjádření k stěžovatelově návrhu na zrušení napadeného rozsudku připojil s tím, že bylo na místě vycházet z ustanovení § 89 odst. 1 písm. g) a § 166 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1950 Sb., ve znění zák. č. 67/1952 Sb., z nichž zásada ne bis in idem přímo vyplývala.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 1954, č. j. T 8/54-62, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, a přestože řízení, napadené části rozhodnutí předcházející nemohl přezkoumat (protože podle zprávy Vojenského ústředního archivu byl procesní soudní spis již skartován), shledal, že stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána důvodně, i když jeho odkaz na výše cit. ustanovení zákona č. 87/1950 Sb. nejsou zcela přiléhavá, neboť napadeným rozsudkem k porušení zákona skutečně došlo a zákon byl takto porušen v neprospěch obviněného E. S., jak bude dále rozvedeno.

Z rozsudku téhož soudu ze dne 12. listopadu 1952, č. j. Vt 33/52-62, Nejvyšší soud zjistil, že voj. E. S., přísl. VÚ B., byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 na tom skutkovém podkladě, že od nástupu vojenské služby dne 30. 8. 1952 odmítá vykonávat jakoukoli službu pro naší armádu, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení , za což byl podle § 270 odst. 1 tr. zák. 1950 odsouzen k trestu odnětí svobody na 21 (dvacet jedna) měsíců. Z údajů vyznačených na kopii rozsudku Vojenským historickým archivem, když soudní spis i této věci se týkající byl skartován, vyplývá, že E. S. nastoupil výkon trestu odnětí svobody 12. listopadu 1952 a odpykal jej 3. 6. 1953.

Zásada ne bis in idem , patřila již podle rakousko - uherského trestního řádu soudního (zák. č. 119/1873 ř. z.) k základním zásadám trestního řízení a znamenala, že nemůže být znovu stíhán ten, proti němuž dřívější trestní stíhání skončilo pravomocným rozsudkem soudu. Tuto zásadu bylo možno nepřímo dovodit i z řady ustanovení zák. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jak na to správně poukázal ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, avšak zřejmě přehlédl, že krátce po vydání byl cit. trestní řád novelizován zákonem č. 67/1952 Sb., takže poté byla již tato zásada výslovně vyjádřena např. v ustanoveních § 89 odst. 1 písm. g) a § 166 odst. 1 písm. c). V řízení proti E. S., vedeném pod sp. zn. T 8/54, měl proto Nižší vojenský soud v Plzni postupovat podle trestního řádu v novelizovaném znění. Ustanovení § 166 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1950 Sb., ve znění zák. č. 67/1952 Sb. (dále jen tr. ř. 1952 ) totiž znělo: soud zastaví trestní stíhání, jestliže dřívější trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem nebo bylo soudem zastaveno a nebyla povolena obnova . Dovozování zásady ne bis in idem z jiných ustanovení tohoto trestního řádu bylo tudíž nadbytečné.

Po zjištění, že trestní stíhání obviněného E. S. pro skutek, pro který je znovu stíhán, skončilo cit. již pravomocným rozsudkem č. j. Vt 33/52-62 ze dne 12. listopadu 1952, a ten nebyl v předepsaném řízení zrušen, bylo povinností Nižšího vojenského soudu trestní stíhání proti němu zastavit podle § 166 odst. 1 písm. c) tr. ř. 1952, když tutéž povinnost nesplnil již v přípravném řízení prokurátor podle § 89 odst. 1 písm. g) tr. ř. 1952.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal mimo jiné na to, že soud v napadeném rozsudku nevyhodnotil skutečnost, že jde o týž skutek, tj. odmítání plnění vojenských povinností z náboženských důvodů. Zde je na místě uvést, že otázka totožnosti skutku při opakovaném odmítnutí vykonávat vojenskou službu, když pachatel již v prvním řízení vyjádřil úmysl tuto službu nevykonávat trvale z důvodu náboženského přesvědčení, byla v minulosti ve více rozhodnutích Ústavního soudu ČR jasně formulována tak, že opětovným odsouzením takového pachatele byla porušena zásada ne bis in idem (viz např. nález ze dne 18. září 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, ročník 1995 - II. díl).

Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného E. S. porušen zákon v ustanoveních § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 a § 166 odst. 1 písm. c) tr. ř. 1952, tento rozsudek, jakož i všechna na něj obsahově navazující rozhodnutí, pokud tímto zrušením pozbyla podkladu, podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil a protože z povahy věci vyplývalo, že nové rozhodnutí na základě výše uvedených zjištění může Nejvyšší soud učinit sám, trestní stíhání E. S. podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil.

Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu není, nestanoví-li zákon jinak, stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

V Brně dne 17. dubna 2002

Předseda senátu:

JUDr. Juraj M a l i k