4 Tz 1/2009
Datum rozhodnutí: 30.03.2009
Dotčené předpisy:




4 Tz 1/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 30. března 2009 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné A. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 7 To 14/2008, a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á , neboť není důvodná.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná A. R. podala dne 13. 4. 2007 návrh na povolení obnovy řízení ve věci, jež byla proti ní u Městského soudu v Praze vedena pod sp. zn. 43 T 4/2003. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. Nt 217/2007, návrh obviněné na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. d) tr. řádu zamítl, neboť neshledal důvody obnovy podle § 278 tr. řádu.

V zákonné lhůtě podala proti tomuto usnesení obviněná A. R. stížnost, kterou projednal Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání dne 30. 1. 2008. Usnesením z tohoto dne sp. zn. 7 To 14/2008, její stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.

Ministr spravedlnosti podal dne 20. 1. 2009 podle § 266 odst. 1 tr. řádu k Nejvyššímu soudu České republiky stížnost pro porušení zákona proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 7 To 14/2008, a to ve prospěch obviněné.

V písemném vyhotovení tohoto mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti nejprve provedl zevrubnou rekapitulaci případu od podání obžaloby po konečné rozhodnutí ve věci, včetně rozhodování o mimořádných opravných prostředcích Nejvyšším soudem, o ústavní stížnosti Ústavním soudem, a předchozích návrzích obviněné na povolení obnovy řízení procesním soudem.

Podstatou stížnostních námitek je přesvědčení stěžovatele, že se soudy obou stupňů řádně nezabývaly novými skutečnostmi, které obviněná uváděla. Především měl být proveden opětovný výslech poškozeného E. S., který již nezatížen vlastním trestním řízením, které bylo proti němu vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pro pokus trestného činu znásilnění vůči obviněné R., by mohl svou výpověď modifikovat. A poté mohly soudy provést případně další potřebné důkazy k objasnění důvodnosti návrhu obviněné na povolení obnovy řízení. S postupem soudů, které aniž provedly jakýkoli důkaz uplatněný v návrhu na povolení obnovy, a rozhodly, že ve věci nebyly shledány okolnosti odůvodňující povolení obnovy, nelze souhlasit .

Závěrem stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 7 To 14/2008, byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1, § 148 odst. 1 písm. c), § 278 odst. 1 tr. řádu a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněné A. R. Podle § 269 odst. 2 tr. řádu nechť Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zruší, stejně tak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. Nt 217/2007, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na obě zrušená usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl postup podle § 270 odst. 1 tr. řádu s tím, aby věc byla přikázána Městskému soudu v Praze s pokynem znovu ji v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud zaslal opisy stížnosti pro porušení zákona obviněné A. R. i Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství podal dne 26. 2. 2009 písemné vyjádření, v němž navrhl, aby stížnost pro porušení zákona byla zamítnuta jako nedůvodná podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Podle jeho názoru se argumentace tohoto mimořádného opravného prostředku opírá nikoli o dostupné reálné důkazy, nýbrž o úvahy o případné existenci či dokonce o hypotetickou změnu výpovědi poškozeného ve prospěch obviněné.

Nejvyšší státní zastupitelství zastává od posledního pravomocného rozhodnutí v posuzované trestní věci konzistentní právní názor, že předmětné meritorní rozhodnutí je nejen v souladu se zákonem, ale je i spravedlivé. V tomto smyslu se Nejvyšší státní zastupitelství vyjadřovalo ke všem mimořádným opravným prostředkům a stejné stanovisko vyjádřilo i v řízeních před Ústavním soudem.

Nelze pominout, že podaná stížnost pro porušení zákona nezbytně směřuje též proti rozhodnutí Ústavního soudu, který věc projednával na podkladě ústavní stížnosti obviněné, a který usnesením ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 631/06, její stížnost odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud mimo jiné výslovně uvedl, že se ztotožňuje s důvody, jimiž Nejvyšší soud České republiky vysvětlil neopodstatněnost námitek obviněné A. R., pokud se týkaly postupu soudu, jenž nepřihlédl k reportáži TV N. o této kauze. Státní zástupce neshledal důvodnou rovněž tu námitku, že soudy rozhodly, aniž provedly navrhované důkazy a vysvětlil poslání obnovy řízení a její zákonem stanovené důvody.

Obsílka, zaslaná obviněné na udanou adresu trvalého bydliště, kterou má vyznačenu v evidenci obyvatel, a kterou rovněž udala jako adresu, kde se bude zdržovat při propuštění z výkonu trestu, se vrátila jako nedoručená. Nejvyšší soud zjišťoval, zda obviněná nezměnila adresu trvalého bydliště, či zda nevykonává vazbu či trest odnětí svobody, a po negativních informacích příslušných institucí, rozhodl v intencích § 275 odst. 2 tr. řádu tak, že obviněné ustanovil pro toto řízení obhájkyni JUDr. M. Š.

Obhájkyně obviněné ve svém písemném vyjádření ze dne 26. 3. 2009 se s argumentací ministrova mimořádného opravného prostředku plně ztotožnila. Poukázala na rozpor v tvrzeních poškozeného, jež jednak uvedl jako svědek při výslechu v trestním řízení, které bylo vedeno proti obviněné, a těmi, které uvedl v pořadu TV N. v reportáži Na ostří nože . Podle obhájkyně okolnost, že poškozený vypovídal v trestním řízení proti obviněné jako svědek pod sankcí křivé výpovědi neznamená, že skutečně křivě nevypovídal. Televizní reportáž poskytuje dle jejího názoru nové možnosti pro objasnění, jak se samotné napadení s největší pravděpodobností událo a plynou z ní natolik zásadní skutečnosti, že soudy obou stupňů chybovaly, pokud tyto skutečnosti při svém rozhodování nevzaly v úvahu. Právě nový výslech poškozeného by mohl přinést nový pohled na reakci obviněné, která se pouze bránila sexuálně motivovanému útoku poškozeného, který byl nadto pod vlivem alkoholu. Pokud jde o navrhovaný způsob rozhodnutí ve věci, ztotožnila se s petitem stížnosti pro porušení zákona.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části předcházející, věc projednal v intencích ustanovení § 274 tr. řádu v neveřejném zasedání a dospěl k následujícím závěrům.

Nejvyšší soud považuje především za potřebné z důvodu přehlednosti stručně připomenout procesní vývoj kauzy.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 43 T 4/2003, byla obviněná A. R. uznána vinnou pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 tr. zákona, za což jí byl uložen v sazbě § 219 odst. 1 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona jí byl uložen též trest propadnutí věci, a to vyhazovacího nože, tzv. motýlka .

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 7 To 88/03, byl z podnětu odvolání obviněné napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu zrušen a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. řádu vrácena Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po provedeném řízení vydal Městský soud v Praze dne 3. 11. 2003 pod sp. zn. 43 T 4/2003, ve věci nový rozsudek, jímž byla obviněná A. R. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Výkon tohoto trestu byl podle § 60a odst. 1 tr. zákona za použití § 58 odst. 1 a § 60a odst. 2 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. zákona byla obviněná povinna se ve zkušební době nejčastěji jedenkráte v měsíci dostavit k probačnímu pracovníkovi Městského soudu v Praze. Opětně jí byl uložen i trest propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona vyhazovacího nože tzv. motýlka .

Městský soud v Praze formuloval skutkovou větu svého rozsudku tak, že se obviněná trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona dopustila tím, že dne 2. 7. 2002 kolem 01.30 hod. v P., E., před nočním klubem K. b. , fyzicky napadla z nezjištěné příčiny vyhazovacím nožem zvaným motýlek poškozeného E. S. a svým jednáním mu způsobila řeznou ránu vpředu a vpravo na krku délky asi 10 cm pronikající ke štítné chrupavce bez postižení velkých krčních cév a nervů, bodnou ránu s vbodem délky asi 1,5 cm v levé srdeční krajině ve výši 4. - 5. žebra při hrudní kosti s bodným poraněním osrdečníku a levé srdeční komory a bodnou ránu s vbodem v oblasti pupku délky asi 2 cm nepronikající do dutiny břišní, přičemž v důsledku zranění byl poškozený okamžitě převezen do FN K. V., kde byl následně operován.

Proti rozsudku podali v zákonné osmidenní lhůtě odvolání jak obviněná tak městský státní zástupce, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 7 To 174/2003 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce tento rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. c), d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám nově rozhodl, že při shodném popisu skutku tak, jak byl citován z rozhodnutí soudu prvního stupně, uznal obviněnou vinnou pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 tr. zákona. Trest byl obviněné vyměřen podle § 219 odst. 1 tr. zákona za použití § 40 odst. 1 tr. zákona v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm.- a) tr. zákona byl obviněné opět uložen i trest propadnutí věci vyhazovacího nože motýlka .

Jak obviněná tak Nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné - podali proti posledně citovanému rozsudku dovolání, která Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. 4 Tdo 951/2004, odmítl.

Stížnost pro porušení zákona, kterou ve prospěch obviněné podal ministr spravedlnosti rovněž proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005 sp. zn. 4 Tz 199/2004, zamítnuta jako nedůvodná podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 4 Tdo 951/2004, jakož i proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 7 To 174/2003, podala obviněná ústavní stížnost. Nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04, byla obě tato rozhodnutí zrušena pro porušení práv obviněné podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Podle názoru Ústavního soudu vrchní soud, aniž jakkoli změnil skutková zjištění i znění skutkové věty v rozsudku soudu prvního stupně, kvalifikoval toto jednání přísněji, jako pokus trestného činu vraždy, přičemž mezi skutkovou větou a zvolenou právní kvalifikací existoval evidentní nesoulad. Ten byl spatřován v neexistenci popisu základního zákonného znaku pokusu trestného činu vraždy, který by charakterizoval subjektivní stránku trestného činu ve stadiu pokusu. Naopak skutková věta tak, jak byla formulována vrchním soudem, popisuje pouze znaky trestného činu ublížení na zdraví. Za dostačující nepovažoval ani odůvodnění subjektivní stránky Nejvyšším soudem v rozhodnutí o dovolání, neboť nejde o závěry skutkové, ale právní.

Vrchní soud v Praze tak znovu v pozici soudu druhého stupně rozhodoval o odvoláních obviněné A. R. a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, podaného v neprospěch obviněné, jež byla podána proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. 43 T 4/2003. Z podnětu odvolání státního zástupce byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. řádu částečně zrušen, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu Vrchní soud v Praze nově uložil obviněné v sazbě § 222 odst. 1 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon zařadil obviněnou podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Odvolání obviněné bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu zamítnuto.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná dovolání k Nejvyššímu soudu, který je usnesením ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 601/2006, odmítl.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 601/2006, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 7 To 149/2005, napadla obviněná ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 631/06, odmítl.

Obviněná A. R. podala dne 1. 6. 2004 návrh na povolení obnovy řízení ve věci Městského soudu v Praze vedené pod sp. zn. 43 T 4/2003, o níž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. Nt 212/2004, tak, že jej zamítl, neboť důvody pro povolení obnovy neshledal. Podanou stížnost obviněné proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2006 sp. zn. 7 To 53/2006, zamítl jako nedůvodnou.

Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona, kterou proti dvěma výše citovaným rozhodnutím v souvislosti s rozhodováním o obnově řízení podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné, vyslovil rozsudkem ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 4 Tz 112/2006 porušení zákona, k němuž došlo v neprospěch obviněné, a obě napadená rozhodnutí zrušil.

Městský soud v Praze pak v novém řízení v souladu s právním názorem, který Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 4 Tz 112/2006, vyslovil, návrh obviněné na povolení obnovy zamítl podle § 283 písm. d) tr. řádu, neboť směřoval proti rozhodnutí, ohledně něhož obnova řízení přípustná není.

Obviněná A. R. podala dne 8. 1. 2007 další návrh na povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 43 T 4/2003, o němž již bylo rozhodnuto soudy obou stupňů tak, jak je popsáno výše, a rozhodnutí vzešlá z těchto řízení jsou na podkladě ministrem spravedlnosti podaného mimořádného opravného prostředku předmětem současného přezkumu Nejvyšším soudem.

Uplatněná námitka ministra spravedlnosti je doslovně převzatou argumentací, kterou uplatnila obhajoba již vícekrát v průběhu jednotlivých řízení, a to jednak formou průběžných procesních námitek, jednak jako stížnostní námitku proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jakožto dovolací námitku a konečně jako námitky uplatněné v ústavních stížnostech.

Podle ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém nepoměru s účelem trestu.

Jak právní teorie tak stávající právní praxe shodně považují za nové skutečnosti (nova producta) takové, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu řízení týká. Skutečností dříve neznámou je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Novým důkazem (novum repertum) je pak důkaz, který nebyl v původním řízení obsažen ve spise, uplatněn procesní stranou nebo proveden. Za dříve neznámý důkaz je možno považovat též důkaz provedený, jehož obsah je jiný než v původním řízení např. výpověď korunního svědka. Zde však musí být hodnoceny okolnosti a důvody, které vedly k obsahové změně důkazu (srov. Š., P., a kol., Trestní řád Komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C.H.B. 205, str. 2174)

Novum spatřuje obviněná, potažmo ministr spravedlnosti, ve vyjádření poškozeného S., jež učinil v odvysílaném pořadu televize N. (18. 4. 2004) Na vlastní oči , v reportáži Na ostří nože . Jeho výpověď v tomto pořadu je dle obviněné podstatně odlišná od té, kterou učinil jako svědek před soudem. Tento rozpor zakládá obavu, že svědek v zájmu své vlastní záchrany před soudem lhal, tudíž křivě vypovídal, soudům se nepodařilo objasnit motiv jejího jednání a to je samo o sobě dostačujícím důvodem pro obnovu procesu.

V tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 4 Tdo 951/2004, v němž se touto námitkou zabýval a vypořádal v dovolacím řízení, přičemž s odůvodněním neopodstatněnosti těchto námitek se ztotožnil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04. Obdobný názor poté, co se podrobně vypořádal s naplněním všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou, zaujal Nejvyšší soud i v rozhodnutí ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 601/2006. Konečně pak stejnou problematiku řeší i další rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 631/06. Na str 3 citovaného nálezu mj. uvádí: k námitkám, že nebylo přihlédnuto k reportáži TV N., se již jednou ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. II. ÚS 460/04 kde se ztotožnil s odůvodněním neopodstatněnosti těchto námitek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. 4 Tdo 951/2004), od tohoto názoru nemá Ústavní soud důvod odchýlit se ani v nyní projednávané věci .

Nejvyšší soud připomíná, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, představujícím mimořádný průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Role soudu v řízení o obnově je vymezena jednoznačně zkoumat, zda existence navrhovaných nových skutečností a důkazů je způsobilá a schopná sama o sobě či ve spojení s důkazy již známými, odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí soudu. Dříve než soud přistoupí k provedení navrhovaného důkazu je oprávněn a povinen hodnotit, zda navrhované novum vykazuje takovou kvalitu, jíž ustanovení § 278 tr. řádu presumuje. Hodnocení správnosti původního rozhodnutí soudu ve věci, jakož i hodnocení důkazů, které soudy v původní věci provedly, však soudu rozhodujícímu o obnově řízení nepřísluší. Vychází ze závazných pravomocných rozhodnutí, jež byla v konkrétně posuzované věci nadto prověřena řádnými i mimořádnými opravnými prostředky, a opakovaně byla také posuzována i ústavnost těchto rozhodnutí z hlediska respektování ústavních práv obviněné, zejména z pohledu garance spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obhajoba obviněné o jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zákona, a z toho se odvíjející její úvahy o beztrestnosti jejího útoku, byla bezezbytku vyvrácena, a Městský soud v Praze, rozhodující o povolení obnovy řízení, zcela případně v odůvodnění svého rozhodnutí na čl. 19 spisu, podrobně rozebral závěry Vrchního soudu v Praze, činěné v intencích právního názoru Ústavního soudu při posuzování trestnosti útoku obviněné a stanovení jeho právní kvalifikace z hlediska naplnění všech znaků užité skutkové podstaty trestného činu. Pro správnost a přiléhavost argumentace na tyto pasáže odůvodnění Nejvyšší soud plně odkazuje.

Stížnost pro porušení zákona nekonstatuje, že výslech svědka S. je novým důkazem, který má onu povahu a kvalitu zvrátit dosavadní pravomocné rozhodnutí, ale je založena na kalkulu, že svědek by mohl vypovídat jinak. Jinými slovy předjímá možnou změnu výpovědi ve prospěch obviněné a z toho se odvíjející další právně procesní postupy, které by takováto případná změna výpovědi měla přivodit. Stížnostní námitka ministra spravedlnosti rovněž pomíjí existenci citovaných nálezů Ústavního soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se novem spatřovaným ve vyjádření poškozeného v televizním pořadu zabývaly a vypořádaly. Byť sice formálně na str. 4 svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti připouští, že proti stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 951/2004, nelze nic namítat , jeho závaznost však, a to i ve spojení se dvěma již citovanými nálezy Ústavního soudu ihned zpochybnil tvrzením, že neprovedením tohoto důkazů soudy obou stupňů porušily zákon. Tímto tvrzením se tak dostává do rozporu hned se dvěmi základními zásadami formální logiky. Především se zásadou sporu (principium contradictionis), která stanoví, že dva sporné soudy nemohou být pravdivé, a zásadou o vyloučeném třetím (principium exclusi tertii), podle níž nelze zamítnout oba soudy, z nichž jeden nějakému předmětu něco přisuzuje a druhý témuž předmětu v téže čase totéž upírá.

Námitka stěžovatele, že Městský soud v Praze rozhodl o zamítnutí návrhu obviněné na obnovu řízení, aniž by sám provedl dokazování v rozsahu, který navrhovala, není dle názoru Nejvyššího soudu důvodná. Poškozený S. byl opakovaně v nalézacím řízení v původní trestní věci obviněné vyslechnut, obviněná měla možnost se k jeho tvrzením ve smyslu ustanovení § 214 tr. řádu vyjádřit, tvrzení poškozeného byla ve spojení s obhajobou obviněné konfrontována a zohledňována v provedených znaleckých posudcích, a tyto důkazy byly vyhodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu. Nelze přisvědčit hypotetickému předpokladu, že nyní již bude poškozený vypovídat bez obavy z možného vlastního trestního postihu konečně pravdu , neboť tato úvaha devalvuje předchozí jednoznačné závěry soudů v podrobně vedených řízeních na podkladě pouhé vlastní konstrukce alternativního skutkového děje. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možné náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 566/03, nejnověji pak nález ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 2306/07). Tyto závěry nutno vztáhnout i na řízení o obnově, jež je ovládáno stejnými základními právními idejemi a principy, stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu.

Pokud Městský soud v Praze jako soud prvního stupně zamítl návrh obviněné A. R. na povolení obnovy řízení ve věci vedené u tohoto soudu pod původní sp. zn. 43 T 4/2003, jde o rozhodnutí plně konvenujícím všem výše popsaným zásadám, a především pak proto, že nebyly shledány zákonné podmínky pro její povolení ve smyslu ustanovení § 278 tr. řádu.

Rovněž Vrchnímu soudu v Praze jakožto soudu stížnostnímu nelze vytknout namítané porušení zákona podle § 147 odst. odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Tento soud splnil svou povinnost přezkoumat správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž stěžovatel podal stížnost a přezkoumal také správnost řízení, které napadenému usnesené předcházelo. V písemném odůvodnění rozhodnutí jednoznačně konstatoval, že není novou okolností to, že v reportáži TV N. připustil S. sexuální zájem o obviněnou, neboť z jeho svědeckých výpovědi, učiněných v původním řízení, možnost takového kontaktu s obviněnou nevylučoval, zejména když jej obviněná vyzvala k odchodu z baru, a on sám, aniž na ni naléhal či se choval hrubě, vyčkával co bude . Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 7 To 14/2008, přiléhavě poukazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, proti nimž návrh na obnovu řízení směřoval, zejména na hlubokou analýzu výpovědi obviněné, ohledně posouzení její věrohodnosti coby otázky výlučně právní, na logický řetězec ostatních důkazů potvrzující vinu obviněné, na čemž nemůže reportáž TV N. a vyjádření poškozeného v ní nic změnit. Pokud Vrchní soud v Praze podanou stížnost obviněné A. R. do usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. Nt 217/2007, jako nedůvodnou zamítl, činil tak v souladu se zákonnými předpoklady uvedenými v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Vzhledem k rozboru výše uvedenému Nejvyšší soud neshledal podanou stížnost ministra spravedlnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 7 To 14/208, důvodnou, proti ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. března 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á