4 Tvo 87/2000
Datum rozhodnutí: 25.07.2000
Dotčené předpisy:




4 Tvo 87/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2000 stížnost obžalovaného M. L., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 5 Ntv 8/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Výše uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto podle § 71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení vazby obžalovaného M. L. do 30. 11. 2000.

Proti tomuto usnesení podal obžalovaný v zákonné lhůtě stížnost a to též prostřednictvím svého obhájce.

V odůvodnění stížnosti vypracované obhájcem obžalovaného je nejprve poukazováno na dosud provedené dokazování v řízení před soudem I. stupně a z něj je dovozována neprůkaznost protiprávního jednání, jehož se obžalovaný měl podle podané obžaloby dopustit konkrétně pod jejími body I/1-8, VII/1, 2, 4. Pokud jde o bod VII/3 podané obžaloby, je zdůrazňována obhajoba obžalovaného, že jednal v nutné obraně. Z toho je pak vyvozován závěr, že by obžalovaný měl být v celém rozsahu zproštěn obžaloby. Ohledně vazebních důvodů podle § 67 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., je zpochybňována jejich existence a pokud jde o důvod podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., je navrhováno přijetí slibu složeného u hlavního líčení dne 19. 6. 2000. Současně by mělo být přihlédnuto k tomu, že v případě propuštění z vazby má obžalovaný zajištěn řádný pracovní poměr, o čemž soudu I. stupně předložil písemné potvrzení. V této souvislosti je vyjádřen nesouhlas s argumentem, že nemá stálé bydliště, neboť může bydlet jak u své manželky, tak v místě trvalého bydliště. Je tedy nutno zvážit, zda skutečně existují skutečnosti, které reálně odůvodňují obavu, že by uprchl nebo se skrýval v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání. Poukazováno je též na jeho osobní a rodinnou situaci. V další části je pak deklarován nesouhlas s existencí koluzních důvodů vazby, když všichni svědci již byli před soudem slyšeni a skutečnost, že se nepodařilo předvolat svědka K., je označována v této souvislosti za irelevantní. Není zde žádná konkrétní skutečnost, která by odůvodňovala obavu, že by obžalovaný na kohokoli ze svědků působil v úmyslu mařit tak objasňování skutečností závažných pro trestní řízení. Více než dvouletá délka vazby v daném případě není nezbytná neboť tím dochází k presumpci rozhodnutí o vině a tím i o trestu, přičemž tato délka vazby není adekvátní délce řízení, které při optimálním postupu orgánů činných v trestním řízení mohlo být podstatně kratší. Sama skutečnost, že se někteří svědci nedostavují, by neměla být důvodem k prodloužení vazby vůči obžalovanému. V závěru je proto navrhováno, aby napadené usnesení bylo zrušeno a obžalovaný byl z vazby propuštěn za současného přijetí slibu podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obžalovaný ve svém vlastním odůvodnění podané stížnosti nejprve poukázal na odůvodnění vypracované jeho obhájcem, s nímž se v plném rozsahu ztotožnil. V další části se pak i on podrobně zabývá konkrétními argumenty, které podle jeho názoru vylučují existenci vazebních důvodů podle § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. u jeho osoby, přičemž většina je shodných s těmi, na které poukázal jeho obhájce. Ohledně důvodů tzv. předstižné vazby vyjádřil domněnku, že by nemělo být v této souvislosti poukazováno na jeho předchozí odsouzení z doby, kdy byl mladistvý, neboť tato mu byla zahlazena. Obžalovaný pro případ, že by u něj přesto byly shledány důvody vazby útěkové či předstižné, taktéž navrhl, aby byl přijat jeho slib složený u soudu I. stupně a na tomto základě bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze a on byl z vazby propuštěn na svobodu.

Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná.

Podle obsahu předloženého spisu i usnesení Vrchního soudu v Praze je obžalovaný stíhán ve skupinové věci pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. a trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., jichž se měl dopustit v období od března 1997 do května 1998 jednáním blíže popsaným v podané obžalobě.

Do vazby byl obžalovaný vzat usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. Nt 2359/98, z důvodů § 67 písm. a), b), c) tr. ř. (v tehdy platném znění) s tím, že počátek vazby je datován dnem 29. 7. 1998.

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud, v tomto typu rozhodování o důvodnosti prodloužení vazby nad dva roky, není kompetentní hodnotit doposud provedené důkazy v řízení před soudem I. stupně a vyvozovat z nich jakékoli skutkové či právní závěry. V současném stadiu trestního stíhání je toto výhradním právem nalézacího soudu a bude jeho úkolem dokončit důkazní řízení a poté v dané věci meritorně rozhodnout. Tudíž k těm částem odůvodnění podané stížnosti, jež polemizuje s očekávaným výrokem soudu o vině obžalovaného, se Nejvyšší soud nehodlá vyjadřovat.

Nejvyšší soud dále zjistil, že návrh na prodloužení vazby nad základní dvouletou lhůtu byl podán ve smyslu § 71 odst. 5 tr. ř. osobou k tomu oprávněnou, a ve lhůtě, která je k tomu vymezena v ustanovení § 71 odst. 6 tr. ř.

Vrchní soud v Praze nepochybil, pokud lhůtu trvání vazby u obžalovaného prodloužil, neboť pro tento postup jsou dány i podmínky uvedené v § 71 odst. 3 tr. ř.

Není pochyb o tom, že u obžalovaného nadále trvají důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. (v platném znění). Jmenovaný je stíhán pro celou řadu závažných trestných činů a v případě uznání viny mu tak hrozí uložení citelného trestu odnětí svobody. To spolu s okolností, že se v místě svého trvalého bydliště nezdržoval a byl na pohybu, což vyplývá z žádosti vyšetřovatele o souhlas se zadržením podezřelého na č. l. 45 spisu, stále vyvolává obavu, že by se v případě propuštění z vazby na svobodu mohl skrývat, aby se tak dalšímu průběhu trestního stíhání, případně hrozícímu trestu vyhnul. Z obsahu spisu i předloženého návrhu na prodloužení vazby obžalovaného dále vyplývá, že dosud nebyli vyslechnuti někteří svědci, jejichž objektivní výpověď je pro rozhodnutí soudu nezbytná. Jde zejména o výpovědi svědkyň N. N. a A. J., přičemž je nutné zabránit reálné možnosti obžalovaného tyto svědkyně ovlivnit, aby vypovídaly v jeho prospěch, když obdobné snahy, byť nikoli přímo od osoby obžalovaného, byly zaznamenány v případě svědkyně S. B. (č. l. 1711 spisu). Vzhledem k výše uvedenému je evidentně patrné, že v případě obžalovaného M. L. i nadále přetrvávají důvody vazby útěkové i koluzní. Pokud jde o důvody vazby předstižné, lze odkázat na výstižné odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze z něhož vyplývá, že obžalovaný se měl trestné činnosti dopouštět i poté, kdy již byl za její část stíhán a byl dokonce podán návrh na jeho vzetí do vazby, jemuž z procesních důvodů nemohlo být vyhověno. V tomto směru je proto třeba veškeré uplatněné námitky stěžovatele odmítnout.

Mimo existenci vazebních důvodů Nejvyšší soud shledal, že jsou dány i další zákonné předpoklady pro aplikaci ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř., v konkrétním případě, že z jiných závažných důvodů nebylo možné trestní stíhání obžalovaného skončit ve dvouleté vazební lhůtě a jeho propuštěním na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo alespoň podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Jak bylo z předloženého trestního spisu zjištěno, soud I. stupně po podání obžaloby dne 12. 11. 1999 nařídil hlavní líčení na 27. a 28. 1. 2000, kdy byli vyslechnuti obžalovaní, značná část svědků a byly přečteny další důkazní materiály. Protože se ale někteří ze svědků k hlavnímu líčení nedostavili, muselo být odročeno a to na 9. 3. 2000. Vzhledem k tomu, že manželka obžalovaného M. L. zvolila svému manželovi jiného obhájce a tento ačkoli na základě plné moci převzal obhajobu obžalovaného dne 16. 1. 2000, přesto podal žádost o odročení hlavního líčení z důvodu potřeby řádného prostudování spisu, jež soudu došla dne 7. 3. 2000, kdy již nebylo reálně možné hlavní líčení odvolat. I pro nedostavení se obhájce obžalovaného M. L. pak bylo nutné hlavní líčení nařídit na jiný termín. Obdobně se pak nemohlo konat hlavní líčení dne 2. 6. 2000, neboť se k němu nedostavil obhájce spoluobžalovaného J. H. a vzápětí se k hlavnímu líčení, jež bylo odročeno na 19. 6. 2000 nedostavil obhájce obžalovaného M. L. Poté byla předsedkyně senátu soudu I. stupně nucena podat žádost o prodloužení vazby obžalovaného M. L. k Vrchnímu soudu v Praze, neboť dvouletá vazební lhůta mu končí dne 29. 7. 2000. Z uvedeného je zjevné, že vzniklé průtahy, které v průběhu řízení před soudem nastaly, nebyly způsobeny jeho nečinností či liknavostí, ale došlo k nim v důsledku malé disciplinovanosti obhájců a to též obhájce obžalovaného M. L. Je to pak spolu s nesnadným zabezpečením účasti některých svědků u hlavního líčení zásadní důvod, proč dosud nebylo možné v dané věci trestní stíhání skončit.

V dané souvislosti je třeba zdůraznit i potřebu dosažení účelu trestního řízení v souladu s ustanovením § 1 odst. 1 tr. ř. jenž spočívá mj. v náležitém zjištění trestných činů, ve spravedlivém potrestání jejich pachatelů, přičemž provedené řízení musí též působit k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti. Toho by ovšem v konkrétním případě nebylo možné dosáhnout, pokud by nebyla zabezpečena účast obžalovaného v dalším řízení, nebylo mu zároveň zabráněno v jeho případném maření a ovlivňování, jakož i v dalším páchání trestné činnosti.

Lhůta trvání vazby obžalovaného byla prodloužena na nezbytně nutnou dobu s ohledem na rozsah důkazů, které ještě bude nutné provést, aby ve věci mohlo být rozhodnuto, přičemž zároveň nelze vyloučit reálnou možnost vyvolání odvolacího řízení.

Pokud se týká nabídky slibu obžalovaného podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř., je třeba zdůraznit, že o jeho přijetí či nepřijetí Nejvyšší soud v tomto řízení nerozhoduje. Tuto nabídku je třeba vždy spojit s případnou žádostí o propuštění z vazby, o níž je oprávněn rozhodnout v tomto stadiu řízení pouze procesní soud.

S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší soud podanou stížnost zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., jako nedůvodnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 25. července 2000



Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec