4 Tvo 79/2000
Datum rozhodnutí: 12.07.2000
Dotčené předpisy:




4 Tvo 79/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. července 2000 stížnosti obžalovaných F. H., a F. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 7 Ntv 4/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti zamítají.

O d ů v o d n ě n í :

Výše citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto podle § 71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení vazby obžalovaných do 31. 10. 2000.

Proti tomuto usnesení podali v zákonné lhůtě oba obžalovaní stížnost, a to prostřednictvím svých obhájců.

Obhájce obžalovaného F. H. v odůvodnění podané stížnosti poukázal na zákonné podmínky prodloužení vazby nad dva roky a vyjádřil názor, že nejsou splněny pokud jde o hledisko obtížnosti věci ani ohledně existence jiných závažných důvodů. Případné průtahy vznikly opakovanými požadavky znalců na prodloužení lhůty ke zpracování znaleckých posudků. Pokud obžalovaný využíval svých práv daných mu zákonem, např. když požadoval tlumočníka, kterému rozumí, nebo využíval práva podávat stížnosti a opravné prostředky, jedná se o běžné a obvyklé skutečnosti, s nimiž trestní řád počítá a nespojuje s nimi žádné závažné důvody, jež by mohly opravňovat prodlužování vazby. Důvody spočívající v organizačních problémech, špatném materiálním vybavení soudů a nedostatečném personálním zabezpečení soudcovských míst, o něž se v podstatě opírá napadené usnesení vrchního soudu, svědčí o průtazích nezaviněných osobou obžalovaného a nemohou být kladeny k jeho tíži tak, že trvání vazby bude opakovaně prodlužováno. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a zároveň přihlédl ke zdravotnímu stavu obžalovaného, který by se v případě propuštění z vazby okamžitě podrobil léčbě, území ČR by neopustil a aktivně se účastnil probíhajícího řízení před krajským soudem.

Obhájce obžalovaného F. H. taktéž považuje prodloužení vazby ohledně osoby tohoto obžalovaného za nedůvodné a neopodstatněné. Problémy a potíže, které podle názoru soudu prodlužují trestní řízení nezavinil žádný z obžalovaných a tím méně F. H. Ten se naopak k průběhu celého řízení stavěl vstřícně a jeho výpověď v mnohém koresponduje i s jinými důkazy. Není důvod se domnívat, že by se jeho přístup změnil v případě propuštění z vazby. Celá jeho rodina, se kterou se stýká, žije nyní v Čechách a není zde tudíž ani nebezpečí, že by uprchnul, skrýval se nebo se jinak vyhýbal trestnímu řízení. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a obžalovaného propustil z vazby.

Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že podané stížnosti nejsou důvodné.

Podle obsahu předloženého trestního spisu i usnesení Vrchního soudu v Praze jsou oba obžalovaní stíháni pro zvlášť závažný trestný čin /§ 219 odst. 1, odst. 2 písm. a, f) tr. zák/ dílem dokonaný, dílem nedokonaný (§ 8 odst. 1 tr. zák.) a pro další trestný čin (§ 185 odst. 1 tr. zák.), jichž se měli dopustit dne 13. 6. 1998 jednáním blíže popsaným v podané obžalobě.

Vazba obžalovaného F. H. počala dnem 13. 6. 1998, o čemž rozhodl dne 14. 6. 1998 usnesením pod sp. zn. Nt 140/98 soudce Obvodního soudu Plzeň-jih. Důvody vazby byly shledány podle § 67 písm. a, b) tr. ř. (ve znění tehdy platném). Obviněný F. H. byl vzat do vazby usnesením soudce téhož soudu ze dne 8. 7. 1998 pod sp. zn. Nt 143/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 1998 sp. zn. 9 To 462/98 z důvodů § 67 písm. a, b, c) tr. ř. s tím, že počátek vazby je datován dnem 7. 7. 1998. V průběhu trestního řízení byly vazební důvody u obou obžalovaných omezeny na důvody podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. (v platném znění).

Nejvyšší soud především zjistil, že návrh na prodloužení vazby nad základní dvouletou lhůtu byl podán ve smyslu § 71 odst. 5 tr. ř. osobou k tomu oprávněnou, a ve lhůtě, která je k tomu vymezena v ustanovení § 71 odst. 6 tr. ř.

Vrchní soud v Praze nepochybil, pokud lhůtu trvání vazby u obou obžalovaných prodloužil, neboť pro tento postup jsou dány i podmínky uvedené v § 71 odst. 3 tr. ř.

Není pochyb o tom, že u obou obžalovaných nadále trvají důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Oba jsou stíháni pro závažnou trestnou činnost směřující proti životu a zdraví a s ohledem na stávající právní kvalifikaci jejich jednání jsou ohroženi trestem odnětí svobody od dvanácti do patnácti let nebo i výjimečným trestem. To spolu se skutečností, že se jedná o osoby, které na území České republiky nemají vybudovány dostatečné fixní vztahy, zvýrazňuje obavu, že by v případě propuštění na svobodu mohli uprchnout nebo se skrývat, aby se tak vyhnuli dalšímu průběhu trestního stíhání, případně hrozícímu vysokému trestu. Konečně zmíněná důvodnost vazby obžalovaných byla v předchozím průběhu řízení několikrát deklarována rozhodnutími Krajského soudu v Plzni a na ně navazujícími rozhodnutími Vrchního soudu v Praze, coby soudu stížnostního, a v tomto směru na ně lze v podrobnostech odkázat.

Mimo existenci vazebního důvodu Nejvyšší soud shledal, že jsou dány i další zákonné předpoklady pro aplikaci ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř., v konkrétním případě, že z jiných závažných důvodů nebylo možné trestní stíhání obžalovaných skončit ve dvouleté vazební lhůtě a jejich propuštěním na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo alespoň podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého usnesení podrobně popsal celý dosavadní průběh trestního stíhání obžalovaných a poukázal i na komplikace a složitosti, které ho provázely, zejména po podání obžaloby ke Krajskému soudu v Plzni. Na tomto místě a v této souvislosti je sice třeba dát za pravdu argumentům obhájce obžalovaného F. H., že uplatňování procesních práv ze strany obžalovaného nelze samo o sobě v žádném případě označit za okolnost, jež by mohla odůvodnit prodloužení vazby takového obžalovaného, ale pokud se tak zjevně děje zejména proto, aby byla narušena realizace již nařízeného a organizačně zabezpečeného procesního úkonu (např. hlavního líčení), může takto vzniklý průtah označení takového jiného závažného důvodu nabýt. V předmětné věci je třeba zmíněný výklad aplikovat např. na skutečnost spočívající v námitce obžalovaných týkající se tlumočení do jejich mateřského jazyka. Ačkoli v průběhu přípravného řízení neměli vůči úrovni a správnosti tlumočení žádné výhrady a dokonce opakovaně uváděli, že česky rozumí a v tomto jazyce budou i vypovídat, teprve v hlavním líčení, jež se mělo konat dne 7. 3. 2000, prohlásili, že chtějí vypovídat v mateřském jazyce, kterým je srbština a že přítomná tlumočnice, táž jako v přípravném řízení, používá při tlumočení slova, jimž nerozumějí a podle jejich přesvědčení netlumočí správně. Po vznesení takové námitky ze strany obžalovaných muselo být hlavní líčení ihned odročeno a došlo tak fakticky k jeho zmaření, čemuž se dalo předejít včasným písemným sdělením těchto případných námitek předsedovi senátu. Protože tak obžalovaní neučinili a své námitky vznesli až v hlavním líčení samém, případně těsně před jeho konáním, kdy se již zabezpečení jiného tlumočníka nemohlo organizačně zdařit, nelze než dovodit, že tak jednali úmyslně, se záměrem zmařit konání hlavního líčení a docílit tak průtahu v řízení. Motivem takového počínání mohl být právě blížící se konec dvouleté vazební lhůty u obou obžalovaných a s tím i spojený předpoklad, že budou muset být z vazby propuštěni.

K ostatním případným námitkám, jež byly v podaných stížnostech obžalovaných vzneseny, je třeba uvést, že trestní stíhání v té které věci probíhá v konkrétních procesních podmínkách, toho kterého orgánu činného v trestním řízení. Pokud v jeho konkrétním postupu nejsou shledány průtahy, jež by byly zapříčiněny liknavostí, nesoustředěností či dokonce bezdůvodnou nečinností, nelze v případech zejména takovéto závažné trestné činnosti akceptovat argumenty vyznačující se obecností a paušálním poukazováním na délku řízení. Dosavadní průběh trestního stíhání v dané věci ovlivnily některé okolnosti (námitky vůči tlumočnici, vyžádání spisu Ústavním soudem z důvodu podání ústavní stížnosti jedním z obžalovaných), které procesní soud nemohl za stávajícího běhu událostí ovlivnit ani je řešit jiným způsobem, než jak to učinil. Z jeho strany tedy nedošlo k žádným neodůvodněným průtahům a pokud se přesto nepodařilo trestní stíhání obžalovaných skončit v základní dvouleté vazební lhůtě, stalo se tak právě z jiných závažných důvodů, jak to má na mysli ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř.

Zdůraznit je třeba i potřebu dosažení účelu trestního řízení ve smyslu posledně uvedeného ustanovení trestního řádu, když tento účel vyplývá z ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. a spočívá m.j. v náležitém zjištění trestných činů, ve spravedlivém potrestání jejich pachatelů, přičemž provedené řízení musí též působit k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti. Toho všeho by v konkrétním případě nebylo možné dosáhnout, pokud by obžalovaní byli z vazby propuštěni na svobodu dříve, než ve věci proběhne kompletní dokazování a než ve věci bude meritorně rozhodnuto. Proto i doba, o níž byla vazba obžalovaných vrchním soudem prodloužena, se s ohledem na rozsah dalšího předpokládaného dokazování v žádném případě nejeví jako nepřiměřená, ale naopak jedná se o dobu nezbytně nutnou.

Vzhledem k výše uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud podané stížnosti zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 12. července 2000

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec