4 Tvo 68/2000
Datum rozhodnutí: 21.06.2000
Dotčené předpisy:




4 Tvo 68/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 21. června 2000 stížnosti obviněných 1) T. M. A. A. R., nar. 6. 7. 1966, a 2) J. F., nar. 25. 7. 1962, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2000 sp. zn. 6 Ntv 8/2000, v trestní věci Úřadu vyšetřování pro ČR, ČVS: ÚVV-102/20-96, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti z a m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozhodl napadeným usnesením podle § 71 odst. 3 tr. ř. tak, že u obviněných T. M. A. A. R. a J. F. prodloužil lhůtu trvání vazby do 30. 11. 2000 u každého z obviněných.

V zákonné lhůtě podali proti citovanému usnesení stížnosti oba obvinění.

Obviněný T. M. A. A. R. považuje argumentaci vrchního soudu o existenci vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. za vysloveně diskriminační, zejména pokud tvrdí, že existuje obava, že obviněný jakožto cizinec s platným cestovním pasem by mohl uprchnout nebo se skrývat. Vrchní soud pomíjí, že v České republice legálně žije od roku 1983, podniká zde, má povolen pobyt a dosud neměl potíže se zákonem. V místě pražského bydliště se vždy zdržoval. Nejsou dány ani důvody, jimiž by bylo možno odůvodnit další trvání vazby. Je chybou vyšetřovatele, že trestní věc obviněného spojil s další trestní věcí jiného pachatele, jemuž sdělil obvinění teprve nedávno, a opakuje tak již výslechy několikráte provedené znovu. Důvody, které byly státním zástupcem uvedeny v žádosti o prodloužení vazby, jsou účelové, neboť obviněný nemůže být postihován tím, že vyšetřovatel zavinil výše popsanou procesní situaci. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a aby byl z vazby propuštěn na svobodu.

Obviněný J. F. namítal, že přípravné řízení v části, jež se ho dotýká, je prakticky uzavřené. Samotný fakt, že je obviněný ohrožen vysokou trestní sazbou nemůže vést vrchní soud k závěru, že by se po propuštění z vazby na svobodu skrýval nebo uprchl. Závěr vrchního soudu, že propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařen nebo podstatně ztížen účel trestního řízení, nemá oporu v dalším průběhu přípravného řízení. Samotná skutečnost, že na počátku trestního stíhání byly jisté potíže se zadržením obviněného, nemůže vést k závěru, že po dvouleté vazbě by to mohlo pokračovat. Obviněný je bez finančního prostředků a tudíž je lichá obava, že by mohl změnit identitu nebo zemi pobytu. Soud by také měl vážit finanční náročnost vazby, kterou je zatěžován státní rozpočet. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení zrušil a návrh na prodloužení vazby zamítl.

Nejvyšší soud České republiky podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo ohledně osob obou obviněných, a dospěl k závěru, že podané stížnosti nejsou důvodné.

Obvinění T. M. A. A. R. a J. F. jsou spolu s dalšími 29 spoluobviněnými stíháni pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 dílem dokonaný dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. jako členové zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Trestná činnost obviněných měla spočívat v tom, že od počátku roku 1996 nejméně do konce měsíce srpna 1997 na základě zejména padělaných nevyplacených poštovních poukázek typu A" a C" si nechal zasílat na účty, které byly u různých peněžních ústavů, větší částky peněz, které byly bezprostředně vybírány nebo to měli obvinění v úmyslu, čímž byla s. p. Česká pošta Praha způsobena škoda ve výši nejméně 40 000 000,- Kč, a jednání obviněných směřovalo ke způsobení škody ve výši 250 000 000,- Kč.

Konkrétní podíl obviněného R. na popsané trestné činnosti měl spočívat v tom, že po vzájemné dohodě s obviněným M. M. založili dne 9. 4. 1997 běžný účet v COOP bance a. s, pobočka P. 2, dále účet u FB. a. s., pobočka P,, a účet v KB., pobočka P., čísla účtů předali dalším osobám, které na ně prostřednictvím padělaných nevyplacených poštovních poukázek, vložených do poštovní přepravy, zasílaly různé finanční částky, přičemž obviněný M. na pokyn obviněného R. vystavil příkazy k bankovním převodům peněz, které takto měly být získány, z jednotlivých účtů na další účet vedený u ČSOB a. s., pobočka P., založený pro firmu C,, k němuž měl obviněný R. jako jediný dispoziční právo. Tímto způsobem mělo být získáno více než 56 000 000,- Kč. Dále měl obviněný po dohodě s obviněným M. od něj získat plnou moc, na jejímž základě uzavřel na jméno obviněného M. obchodní smlouvu s firmou FIO B. s. r. o. se sídlem v P., za účelem nákupu a prodeje cenných papírů, přičemž firma jim sdělila číslo svého účtu, vedeného u IPB a. s., pobočka P., kam měly být zaslány peníze k nákupu cenných papírů, a na uvedený účet pak směřovaly finační částky, jež byly uvedeny na padělaných nevyplacených poštovních poukázkách. K přesné identifikaci platby byl určen variabilní symbol shodný s rodným číslem plátce, přičemž obviněný R. na základě uvedené plné moci určil jako plátce sebe a obviněného M.. Číslo účtu včetně variabilního symbolu byly předány dalším osobám, které opět pomocí padělaných nevyplacených poštovních poukázek měly zasílat na účet plátce, obviněného M., další peníze v celkové výši nejméně 36 752 000,- Kč. Následně pak na základě dopisu, zaslaného obviněným R.em zástupci firmy FIO B. s. r. o. panu K., měly být peníze došlé na účet plátce M. okamžitě převedeny na účet obviněného R.

Obviněný J. F. měl na počátku dubna 19896 podle pokynů, předaných mu od obviněných R. a P. spoluobviněnými K. a H., založit účty u několika peněžních ústavů, a to ČSOB a. s., pobočka J., COOP banka a. s. B., Komerční banka a. s., pobočka V., a O., V.B. a. s., pobočka H., KB. a. s., pobočka Ž. n. S., A.B a. s., pobočka U.H., B.H. a. s., pobočka H., B.D.S. a. s., pobočka O., F.B. a. s. Z. a vyzvedl z nich postupně částku nejméně 5 872 000,- Kč, poukázanou ve dvanácti případech padělanými nevyplacenými poštovními poukázkami typu A". Vyzvednuté peníze měl následně předat zpět obviněným K. a H. Jeho zisk měl činit 3% z uvedené částky. Dále je stíhán za to, že si v měsíci lednu 1996 u IPB a. s. Ž.C. P. založil prostřednictvím pošty Hodonín 3 postžirový účet se základním vkladem 200,- Kč a neoprávněně z něho odčerpal částku 17 300,- Kč.

Vazba obviněného T. M. A. A. R. počala dnem 17. 12. 1997, o čemž rozhodl dne 19. 12. 1997 usnesením pod sp. zn. Nt 863/97 soudce Obvodního soudu pro Prahu 1. Důvody vazby byly shledány podle § 67 písm. a), b) tr. ř. (ve znění tehdy platném). Lhůta trvání vazby byla několikráte prodlužována, naposledy usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 1999 sp. zn. 6 Ntv 17/99 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 1. 2000 sp. zn. 3 Tvo 3/2000 do 31. 5. 2000, přičemž nadále byl shledán důvod vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. (ve znění zákona č. 166/1998 Sb.).

Obviněný J. F. byl vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 1998 sp. zn. 7 Nt 3672/98 s e stanovením počátku vazby od 28. 5. 1998, z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. Naposledy byla lhůta trvání vazby u tohoto obviněného prodloužena usnesením Okresního soudu pro Prahu- východ ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. Nt 544/2000 do 28. 5. 2000, kdy končí dvouletá lhůta trvání vazby podle § 71 odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky především zjistil, že žádost o prodloužení lhůty trvání vazby byla podána ve smyslu § 71 odst. 5 tr. ř. osobou k tomu oprávněnou, a to ve lhůtě, která je v souladu se zákonným požadavkem ustanovení § 71 odst. 6 tr. ř

Vrchní soud v Praze nepochybil, pokud lhůtu trvání vazby u obou obviněných prodloužil, neboť pro tento postup jsou dány podmínky uvedené v § 71 odst. 3 tr. ř.

Není pochyb o tom, že u obou obviněných nadále trvají důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř.. Oba jsou stíháni pro rozsáhlou a závažnou majetkovou trestnou činnost, kde s ohledem na užitou právní kvalifikaci činu, jakož i skutečnost, že se měli trestné činnosti dopouštět jako členové zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., vzhledem k ustanovení § 44 odst. 1 tr. zák. je zcela reálná úvaha o ohrožení obviněných vysokým trestem odnětí svobody. Tato okolnost zesiluje obavu z toho, že v případě propuštění obviněných na svobodu, uprchnou nebo se budou skrývat, aby se tak hrozícímu trestu vyhnuli. Jako zcela právně irelevantní nutno hodnotit námitky obviněných, že takováto obava není ničím reálně podložena a jde o pouhou dedukci soudu, nemající v obsahu trestního spisu oporu. Proti této námitce svědčí zcela konkrétní jednání obviněného Jana Filipa, po němž bylo v souvislosti s tímto trestním stíháním vyhlášeno 4. 7. 1996 Policií ČR pátrání, poté proti němu bylo trestní řízení vedeno jako proti uprchlému podle § 302 odst. 1 tr. ř. a násl. Teprve na základě zatýkacího rozkazu ze dne 11. 3. 1998, který podle § 376 odst. 1 tr. ř. vydal Městský soud v Brně, byl posléze zadržen. Obviněný podle ve spise založených zjištění orgánů Policie ČR přecházel na území Slovenské republiky mimo vyznačené hraniční přechody, přes tzv. zelenou hranici a na území Slovenské republiky se na různých místech dlouhodobě zdržoval. Naproti tomuto jako konstrukci, nemající právě v těchto zjištěných oporu, nutno označit obviněným vyjádřený názor, že na podobné eskapády do budoucna již nemá finanční prostředky, a proto je vyloučené, aby se obdobné jednání opakovalo. Jako nepřípadná byla hodnocena stížnostní námitka obviněného T. M. A. A. R.., že důvodem vazby ve vztahu k jeho osobě je existence diskriminačního prvku. Pro takovýto závěr, mimo ryze subjektivního a neodůvodněného pocitu obviněného, není v obsahu trestního spisu opora. Vrchní soud se přesvědčivě vypořádal s faktem, že obviněný je státním občanem Tuniské republiky, jejíž platný cestovní pas vlastní , kde má rovněž trvalé bydliště a nadto je k Tunisku vázán i rodinnými vazbami. Tato okolnost, mimo již výše uvedené, zesiluje obavu z možného útěku obviněného z České republiky, který by pro něj nepříznivou situaci spojenou s trestním stíháním a hrozícím vysokým trestem odnětí svobody mohl řešit. Není tak zřejmé, z čeho obviněný diskriminační prvky existence vazebního důvodu dovozuje.

Vrchní soud mimo zdůvodnění jednoznačné existence vazebního důvodu u obou obviněných, se také vypořádal i s hodnocením, zda jsou dány podmínky pro prodloužení vazby i ve smyslu § 67 odst. 2 tr. ř., přičemž pro správnost těchto závěrů, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje, na ně také plně odkazuje.

Mimo existenci vazebního důvodu, jakožto conditio sine qua non prodloužení vazební lhůty, Nejvyšší soud shledal, že jsou dány i další zákonné předpoklady pro aplikaci ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř., v konkrétním případě, že pro obtížnost věci nebylo možno trestní stíhání v zákonné lhůtě dvou let skončit a propuštěním obviněných na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení trestního řízení v tom rozsahu, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Věc je vzhledem již k počtu trestně stíhaných osob a dosud provedenému okruhu důkazů mimořádně obtížná, rozsáhlá (v současné době má spis cca 12 000 stran). Z tohoto pohledu se pak námitka obviněných, že k jejich újmě jsou ve společném řízení stíháni i další pachatelé, jeví jako zcela nepřípadná, nadto pak proti dikci ustanovení § 20 odst. 1 tr. ř. o povinnosti konat společné řízení, když naopak toto ustanovení orgánům činným v trestním řízení uvedený postup přímo přikazuje. Námitka o nečinnosti vyšetřovatele a z toho plynoucích nedůvodných průtahů ve věci, není případná, neboť z konkrétního procesního postupu vyšetřovatele vyplývá, že ve věci provádí úkony, jichž je k objasnění věci třeba, při porovnání časové posloupnosti provedených důkazů je rovněž zřejmé, že postup vyšetřovatele je soustředěný, bez známek liknavosti či delších časových prodlev.

Lhůta trvání vazby u obou obviněných byla prodloužena na nezbytně nutnou dobu, jíž období do 30. 11. 2000 je, a to vzhledem k rozsahu důkazů, jež mají být provedeny a jež státní zástupce ve své žádosti dostatečně konkrétně specifikoval. Ani v tomto směru pak Nejvyšší soud neshledal pochybení a důvod ke korekci rozhodnutí.

Za tohoto stavu věci, kdy stížnosti obviněných T. M. A. A. R. a J. F. nejsou důvodné, Nejvyšší soud je podle § 148 odst. 1 písm.c) tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 21. června 2000

JUDr. František H r a b e c

předseda senátu