4 Tvo 121/2000
Datum rozhodnutí: 19.10.2000
Dotčené předpisy:




4 Tvo 121/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2000 stížnost obžalovaného J. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 6 To 47/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Výše uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto podle § 68 tr. ř. o vzetí obžalovaného J. J. do vazby z důvodů § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. s tím, že vazba se mu započítává od 26. 8. 2000 od 00.00 hod., kdy skončí výkon trestu odnětí svobody.

Proti tomuto usnesení podal obžalovaný v zákonné lhůtě stížnost, ve které namítá, že v daném případě se jedná o hrubé porušení zákona a omezení jeho osoby, když v minulosti již v této věci ve vazbě byl a posléze z ní byl propuštěn. V závěru proto žádá, aby byl z vazby propuštěn a současně připojil nabídku slibu ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná.

Z obsahu předloženého trestního spisu i z napadeného usnesení vyplývá, že obžalovaný J. J. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2000, sp. zn. 56 T 23/99 uznán vinným trestnými činy pod body 1), 2) podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., pod bodem 3) podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a pod bodem 4) zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2, 3 tr. zák. Za to byl odsouzen podle § 250 odst. 4, § 35 odst. 2 tr. zák. za trestné činy uvedené pod body 1), 2) a sbíhající se trestný čin z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 12. 1996 sp. zn. 3 T 37/96 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let s výkonem ve věznici s ostrahou. Za trestné činy uvedené pod body 3), 4) rozsudku bylo podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení dalšího trestu. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný v zákonné lhůtě odvolání, na jehož základě se věcí začal zabývat odvolací soud, kterým je Vrchní soud v Praze. Ten postupně nařídil dvě veřejná zasedání, v nichž mělo být projednáno odvolání obžalovaného, a to na 15. 5. 2000 a posléze na 3. 7. 2000. V obou případech musela být veřejná zasedání odročena na neurčito, neboť obžalovaný u prvního z nich vyjádřil svoji nedůvěru k ustanovenému obhájci a poté co mu byla poskytnuta možnost jiného obhájce si zvolit, přesto do dne konání v pořadí druhého veřejného zasedání tak neučinil. Obžalovaný byl v rámci veřejného zasedání konaného dne 3. 7. 2000 předsedou odvolacího senátu upozorněn, že bude uvažováno o jeho vzetí do vazby z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř., neboť dne 26. 8. 2000 mu má skončit trest odnětí svobody, který v té době vykonával. Obžalovaný se k této skutečnosti nevyjádřil. Dne 24. 8. 2000 bylo v neveřejném zasedání Vrchním soudem v Praze rozhodnuto o vzetí obžalovaného do vazby z výše uvedených důvodů.

S obavami vyjádřenými v odůvodnění napadeného usnesení jmenovaného soudu lze vyslovit souhlas. Obžalovaný je stíhán za závažnou převážně majetkovou trestnou činnost, jíž se měl dopouštět po delší časové období a byl mu za ni uložen, byť dosud nepravomocně, citelný trest odnětí svobody. Obava, že obžalovaný by po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak vyhnul dalšímu průběhu trestního stíhání či hrozícímu trestu, je zcela reálná, a to s ohledem na chování obžalovaného během řízení před odvolacím soudem. Jeho počínání, související s odmítnutím ustanoveného obhájce a zdráháním si zvolit obhájce jiného, vyvolává důvodné podezření, že obžalovaný tak jednal proto, aby odvolací řízení v této věci oddálil na dobu, kdy již bude propuštěn z výkonu trestu na svobodu. Smysl takového postupu ze strany obžalovaného pak lze spatřovat v jednání, které je předpokládáno v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Obdobný závěr lze učinit i u dalšího deklarovaného vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Obžalovaný byl v nedávné minulosti odsouzen za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2, 3 tr. zák., a to na základě již zmiňovaného trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. 3 T 37/96 a přesto se vzápětí dopustil jednání, které vyvolalo jeho stíhání pro stejně kvalifikovaný trestný čin. Obava, že by obžalovaný na svobodě v obdobné trestné činnosti pokračoval i tentokrát se tudíž zakládá na zcela konkrétních skutečnostech.

Výhrady obžalovaného uvedené v podané stížnosti jsou zcela liché. Vzetí do vazby bylo zákonným právem odvolacího soudu, vycházejícím z ustanovení § 68 tr. ř., pokud k tomu shledal dostatečné důvody (§ 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.). Nic na tom nemůže změnit okolnost, že obžalovaný byl do vazby vzat tak, aby do ní byl převeden ihned poté, co mu skončí dříve uložený trest odnětí svobody, ani to, že v této věci již jednou ve vazbě byl. S ohledem na závažnost trestných činů, pro něž je stíhán, mohla by být u jeho osoby vazba prodlužována teoreticky až na dobu čtyř roků (§ 71 odst. 3 tr. ř.).

Pokud jde o nabídku slibu obžalovaného podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř., lze konstatovat, že s ohledem na závažnost projednávané trestné činnosti je nutné učiněný slib označit za nedostatečný a neschopný zajistit účast obžalovaného na dalším průběhu trestního řízení a zabránit mu v pokračování trestné činnosti. Z tohoto důvodu nebylo možné učiněný slib přijmout.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud zamítl stížnost obžalovaného J. J. jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., když neshledal ani žádných vad v řízení, které napadenému usnesení předcházelo.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 19. října 2000

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec