4 Tvo 116/2000
Datum rozhodnutí: 05.10.2000
Dotčené předpisy:




4 Tvo 116/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 5. října 2000 stížnost obžalovaného Ing. J. P., (dříve Ing. J. Š.), proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 5 To 102/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 10 T 13/96, byl obžalovaný Ing. J. P. uznán vinným návodem k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Pro výkon tohoto trestu byl obžalovaný podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný Ing. J. P. odvolání, o němž bude rozhodovat Vrchní soud v Praze. Senát vrchního soudu, který je podle rozvrhu práce příslušný k projednání opravného prostředku, tvoří jeho předseda JUDr. J. K. a soudci JUDr. B. P. a JUDr. V. K. Předseda senátu stanovil termín veřejného zasedání, v němž má být odvolání obžalovaného projednáno, na den 29. 11. 2000. Dne 7. 8. 2000 vznesl obžalovaný vůči senátu odvolacího soudu námitku podjatosti. Usnesením ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 5 To 102/2000 rozhodl tento senát podle § 30 odst. 1 tr. ř. tak, že shora uvedení soudci nejsou z projednávání věci obžalovaného Ing. J. P. vyloučeni.

Proti citovanému usnesení podal obžalovaný Ing. J. P. v zákonné lhůtě stížnost. Námitky, které obžalovaný uplatnil, spočívají především v poukazu na absurdnost situace, jíž spatřuje ve faktu, že orgán, jehož podjatost namítl, sám rozhodl, že podjatý, a tudíž vyloučen, není. Podle jeho názoru uvedený senát straní ve věci E. C.i, naopak od roku 1997 deklarují vinu obžalovaného, což je zneužití práva. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení zrušil a sám rozhodl tak, že soudce JUDr. J. K., JUDr. B. P. a JUDr. V. K. vyloučí z projednávání a rozhodování jeho trestní věci.

Nejvyšší soud se především zabýval otázkou, zda stížnost proti napadenému usnesení je přípustná. V této souvislosti nutno poznamenat, že v usnesení je uvedeno poučení, podle něhož stížnost přípustná je. Ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř., v němž je řešena otázka přípustnosti stížnosti uvádí, že usnesení soudu lze napadnout stížností jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští, a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce zákon připouští v ustanovení § 31 odst. 2 tr. ř. Vrchní soud v Praze byl soudem druhého stupně ve věci samé, t. j. pokud jde o podanou obžalobu, a jako soud druhého stupně má rozhodovat o odvolání obžalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze. Pokud však jde o dílčí otázku, týkající se vyloučení soudců odvolacího senátu, rozhodoval vrchní soud v této věci poprvé.

Podle čl. 10 Ústavy jsou ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. K mezinárodním smlouvám, které má ustanovení čl. 10 na mysli, patří Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb). Podle ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě a veřejně projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Z citovaného ustanovení tedy vyplývá mimo jiné právo obžalovaného Ing. P. na to, aby jeho věc byla projednána s p r a v e d l i v ě. Právo obžalovaného na spravedlivý proces ovšem nemůže být zaručeno za podmínek, kdy obžalovaný vznese námitku podjatosti vůči všem členům senátu odvolacího soudu a kdy o této námitce rozhodne senát odvolacího soudu, proti němuž námitka podjatosti směřuje. Vyloučit možnost přezkoumání takového rozhodnutí soudem vyššího stupně by se evidentně příčilo zásadám spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

K tomu jen lze dodat, že pokud by za uvedených okolností byl opravný prostředek obžalovaného pokládán za nepřípustný, bylo by to také zjevným porušením jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III.ÚS 86/98).

Z těchto důvodů Nejvyšší soud považoval stížnost obžalovaného Ing. J. P. za přípustnou.

Nejvyšší soud poté podle § 147 odst. 1 přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení předcházející napadenému usnesení, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro jeho poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

Podle ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, vyšetřovatel, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na níž byla poté podána obžaloba.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soudci senátu vrchního soudu se vůči osobě obžalovaného podjatými necítí, osobně jej neznají, nemají vztah ani k projednávané věci ani k osobám, jež jsou v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. taxativně uvedeny. Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil nic, co by uvedené závěry jakkoli zpochybňovalo.

Námitky obžalovaného vůči osobám soudců senátu Vrchního soudu v Praze nemají právní relevanci. Pokud jde o tvrzení, že uvedení soudci musejí být již ze zákona vyloučeni z projednávaní věci proto, že rozhodovali o jeho vazbě, nemá oporu v ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř. Takováto námitka by byla důvodná pouze v situaci, kdy by rozhodovali o vazbě obžalovaného ve fázi přípravného řízení, před podáním obžaloby. Pokud o vazbě obžalovaného rozhodovali v době po podání obžaloby v řízení před soudem, pak šlo o zákonem předvídaný procesní postup soudu druhého stupně, na nějž se ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř. nevztahuje. Okolnost, zda předchozí trvání vazby v posuzované trestní věci bylo či nebylo důvodné, byla předmětem rozhodování soudů tří stupňů a v jejich jednotlivých rozhodnutích byla tato otázka podrobně řešena.

Není zřejmé, z čeho obžalovaný Ing. J. P. dovodil otevřené deklarování podpory E. C., jak několikráte výslovně v písemném odůvodnění stížnosti uvádí. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve věci již jednou rozhodl rozsudkem ze dne 4. 12. 1998, sp. zn. 10 T 13/96, jímž byl obžalovaný Ing. P. uznán vinným přípravou k trestnému činu zpronevěry podle § 7 odst. 1 tr. zák. a § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trváni pěti let, byl současně stejným rozsudkem spoluobžalovaný E. C. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Vzhledem k tomu, že jak tehdy obžalovaný C., tak městský státní zástupce ohledně tohoto obžalovaného, nepodali proti rozsudku odvolání, nabyl rozsudek u E. C. právní moci dne 5. 5. 1999. Naopak jak obžalovaný Ing. P., tak městský státní zástupce ve vztahu k jeho osobě, proti tomuto rozsudku odvolání podali, a z podnětu obou těchto odvolání ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 1999, sp. zn. 5 To 61/99 tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. ohledně tohoto obžalovaného zrušil a věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z povahy věci je pak zřejmé, že o osobě E. C. vrchní soud vůbec nerozhodoval, a pokud jde o písemné odůvodnění usnesení, jímž byl rozsudek ve vztahu k obžalovanému Ing. P. zrušen, nevyplývá z něj žádný poznatek toho druhu, který by odůvodňoval obsah shora uvedené námitky obžalovaného.

Z dosud provedeného řízení, které probíhalo před vrchním soudem, nelze v žádném případě učinit závěr, že by obžalovaný byl odvolacím senátem tohoto soudu krácen na svých zákonných právech. Námitky obžalovaného tak nabývají povahy ryze subjektivních a nepodložených výhrad, jejichž akceptování by znamenalo, že by byl porušen ústavní princip, podle něhož nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci, upravený čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud neshledal stížnost Ing. J. P. důvodnou a podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. října 2000

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše Novotná