4 Tdo 988/2013
Datum rozhodnutí: 23.09.2013
Dotčené předpisy: § 148 odst. 1 tr. zák.



4 Tdo 988/2013-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2013 o dovolání obviněného M. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 10 To 167/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 129/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. 1 T 129/2012, byl obviněný M. Z. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 24. 9. 2011 kolem 20.15 hodin v obci K. na okrese Ch., poté, co došlo k velké hádce v domě, vědom si toho, že jeho strýc O. T., bytem S., K., vyšel za ním z tohoto objektu, v rozporu s ustanovením § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., tomu nevěnoval pozornost a jako řidič při rozjíždění se svým vozidlem Ford Tranzit, zaparkovaným v protisměru při levé straně místní komunikace vedoucí podél návesního rybníku na silnici III. třídy, u domu v prostoru křižovatky, přední částí vozidla narazil do svého strýce O. T., pohybujícího se proti směru rozjezdu motorového vozidla, přičemž jeho přítomnost před automobilem v důsledku vlastního rozčilení a tím spojené snížené pozornosti zjistil opožděně a v době, kdy hrozícímu nárazu vozidlem již nestačil zabránit, přičemž při této nehodové události při níž došlo i k poškození motorového vozidla zejména v oblasti čelního skla a předního víka motoru O. T., u něhož dvě hodiny po nehodě byla zjištěna v krvi koncentrace hladiny alkoholu ve výši 0,57 g/kg, utrpěl dvojitou zlomeninu lícního oblouku vlevo, otřes mozku I. stupně, tržnou ranku v oblouku levého obočí a oděrky v levé části temenní krajiny, s čímž byl do 27. 9. 2011 hospitalizován na chirurgickém oddělení Chrudimské nemocnice, a dále do 22. 11. 2011 v domácím léčení a v pracovní neschopnosti, když intenzivnější bolesti levé tváře a spánkové krajiny, spojené s bolestmi při kousání tuhé stravy, přetrvávaly po dobu čtyř až pěti týdnů.

Za uvedené jednání byl obviněný M. Z. odsouzen podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu trvání 1 roku.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, se sídlem P., K. náhradu škody ve výši 8.791,- Kč.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému O. T., náhradu škody ve výši 19.440,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený O. T., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tímto rozsudkem bylo rovněž podle § 226 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obviněného M. Z. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 24. 9. 2011 krátce po 20.15 hodin a poté, co v obci K. na okrese Ch. při rozjíždění se s motorovým vozidlem Ford Tranzit, v prostoru křižovatky místní komunikace se silnicí III. třídy u domu srazil přední částí automobilu na zem v protisměru jdoucího chodce O. T., bytem K. a způsobil mu zjevná poranění obličejové části, spočívající ve dvojité zlomenině lícního oblouku vlevo, v otřesu mozku I. stupně, v tržné rance levého obočí a v oděrkách temenní krajiny vlevo, a v důsledku nichž byl jmenovaný nejen krátkodobě hospitalizován, ale minimálně po dobu čtyř až pěti týdnů podstatněji omezen v běžném způsobu života, když pracovní neschopnost mu byla ukončena ke dni 22. 11. 2011, neposkytl zraněnému jakoukoli potřebnou pomoc a z místa nehody ujel, v němž byl obžalobou spatřován přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, neboť tento skutek není trestným činem.

Proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. 1 T 129/2012, podali obviněný M. Z. a poškozený O. T. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 10 To 167/2013, tak, že je jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 10 To 167/2013, podal následně obviněný M. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že Krajský soud v Praze nebyl k projednání odvolání příslušný, neboť v předchozím řízení nebyly dány podmínky pro odnětí věci Krajskému soudu v Hradci Králové a její přikázání Krajskému soudu v Praze. V rozsáhle zpracovaných námitkách dovolatel namítl, že odvolací soud podle názoru odvolatele rozhodl nezákonně, když jeho dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi zamítl, protože nebyly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně (jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo) trpělo závažnými vadami. Obviněný uvedl, že popis skutku v rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahuje skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, čím byl naplněn zákonný znak uvedeného přečinu kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání nebo uloženou mu dle zákona . Dále pak obviněný vyjádřil názor, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (stejně tak jako odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu) neodpovídá § 125 tr. ř. a rovněž namítl, že se soudy nezabývaly řádně otázkami odpovědnosti obviněného za škodu. Z toho, že soudy neakceptovaly návrhy obviněného na provedení dalších důkazů, obviněný dovodil, že došlo k tzv. opomenutí důkazu, což samo o sobě zakládá dovolací důvod. Dovolatel se obsáhle zabýval způsobem hodnocení provedených důkazů a rovněž namítl nepřiměřenost uloženého trestu zákazu činnosti.

Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud obviněný tvrdí, že Krajský soud v Praze nebyl k projednání věci příslušný (a že byl tedy obviněný odňat zákonnému soudci Krajského soudu v Hradci Králové), pak jde o námitku zjevně lichou. S ohledem na vztah soudců Krajského soudu v Hradci Králové k otci obviněného, rovněž soudci tamního soudu, rozhodl Vrchní soud v Praze o odnětí věci Krajskému soudu v Hradci Králové a o přikázání věci Krajskému soudu v Praze k projednání odvolání podaných proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi. Tím došlo k zákonem předvídané změně zákonného soudce a není proto případná námitka, že Krajský soud v Praze nebyl k projednání věci příslušný. Je samozřejmě možné dát obviněnému za pravdu v tom, že odnětí a přikázání věci má být opatřením zásadně výjimečným. Taková výjimečná situace však v dané trestní věci nastala. Vrchní soud v Praze rozhodl o odnětí věci Krajskému soudu v Hradci Králové na návrh samotného Krajského soudu v Hradci Králové, kterému předcházelo rozhodnutí obou příslušných trestních senátů Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích o tom, že jsou pro poměr k otci obžalovaného vyloučeny z provádění úkonů trestního řízení. Nemohl-li
Krajský soud v Hradci Králové věc projednat z důvodu vyloučení senátů, kterým by jinak věc dle rozvrhu práce připadla, nemohl Vrchní soud v Praze postupovat jinak, než že věc Krajskému soudu v Hradci Králové odňal a přikázal ji jinému krajskému soudu, u něhož důvody vyloučení dány nebyly. Dále státní zástupce uvedl, že pokud obviněný tvrdí, že skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Chrudimi není přečinem dle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, pak ani této námitce nelze přisvědčit. Skutek, tak jak je ve výroku zmíněného rozsudku popsán, znaky skutkové podstaty bezezbytku naplňuje, a to včetně znaku porušení důležité povinnosti uložené podle zákona . Ustanovení zákona č. 361/2000 Sb.,ve znění pozdějších předpisů, které obviněný při spáchání činu porušil, je přímo citováno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, přičemž jeho porušení zjevně je porušením důležité povinnosti. Jde totiž o povinnost, jejíž nedodržení pravidelně vede ke vzniku újmy na zdraví a škodám na majetku. Jestliže obviněný v podstatě dovozuje, že neprovedením jím navrhovaných důkazů došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, pak této námitce nelze přisvědčit. Stejně tak nelze přisvědčit tomu, že by neprovedením navrhovaných důkazů došlo k tzv. opomenutí důkazu, které zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K obsáhlé polemice obviněného s hodnocením důkazů, na jehož základě nalézací
i odvolací soud shledaly obviněného vinným, je nutno konstatovat, že tvrzené porušení ustanovení trestního řádu o hodnocení důkazů nenaplňuje žádný ze zákonných důvodů dovolání, neboť takové námitky nesměřují proti nesprávné hmotněprávní kvalifikaci, nýbrž proti údajnému porušení procesního předpisu, které důvod dovolání nezakládá.

Námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu (nadměrné přísnosti uloženého trestu zákazu činnosti) se vymykají zákonem taxativně stanoveným dovolacím důvodům, když trest ukládaný Okresním soudem v Chrudimi nebyl co do druhu a výměry uložen v rozporu s trestním zákoníkem.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. Z.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že dovolání lze podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

V posuzovaném případě bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 8 Ntd 9/2013, podle § 25 tr. ř. rozhodnuto o odnětí trestní věci obviněného M. Z. Krajskému soudu v Hradci Králové a přikázání této věci Krajskému soudu v Praze. V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze shledal, že je důvod k postupu, který navrhl předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové. Vrchní soud v Praze dospěl k názoru, že dlouholeté pracovní zařazení otce obviněného Mgr. M. Z. na pobočce Krajského soudu v Hradci Králové v pozici soudce ve spojení s požadavkem na zajištění naprostého vyloučení jakékoli pochybnosti ohledně nestrannosti při rozhodování odvolacího soudu, zvlášť, když poškozený, který podal odvolání, je rovněž v příbuzenském vztahu k rodině jmenovaného soudce, přičemž mu nebyl přiznán uplatněný nárok na náhradu škody v plné výši, je skutečně takovým důležitým důvodem, jaký pro změnu zákonného soudce předpokládá ustanovení § 25 tr. ř.

V ustanovení § 25 tr. ř. je uvedeno, že z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen. Důležité důvody zákon blíže nevymezuje, neboť jejich posouzení vychází z konkrétních podmínek projednávané věci. Rozumí se jimi především takové důvody, které zajišťují nestranné a zákonné projednání věci, náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, i uplatnění všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení. Významné je i splnění výchovného účelu trestního řízení na pachatele i ostatní členy společnosti a co nejrychlejší projednání věci. Při úvaze, zda v konkrétní projednávané trestní věci jsou dány důležité důvody pro delegaci, nelze vycházet jen z jednoho určitého hlediska či skutečnosti, ale je třeba zvažovat všechny v úvahu přicházející okolnosti případu ve vzájemné souvislosti. Vždy musí být bráno v úvahu řádné zabezpečení a dosažení účelu trestního řízení. Předtím než místně příslušný soud učiní přípisem podnět k delegaci, je třeba, aby zjistil všechny okolnosti významné pro posouzení, zda jsou dány důležité důvody pro odnětí a přikázání věci, např. namítaný příbuzenský vztah k soudci nebo jinému pracovníku soudu, okolnosti, pro něž jsou všichni soudci tohoto soudu vyloučeni apod.

Vrchní soud v Praze rozhodl o odnětí věci Krajskému soudu v Hradci Králové na základě návrhu na delegaci Krajského soudu v Hradci Králové, kterému předcházelo rozhodnutí obou příslušných trestních senátů Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, o tom, že jsou pro poměr k otci obviněného vyloučeny z provádění úkonů trestního řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem státního zástupce i vrchního soudu, že pokud nemohl Krajský soud v Hradci Králové věc projednat z důvodu shora uvedených (dlouholeté pracovní zařazení otce obviněného na pobočce Krajského soudu v Hradci Králové, vyloučení senátů, kterým by jinak věc dle rozvrhu práce připadla), tedy vznikly pochybnosti ohledně nestrannosti při rozhodování odvolacího soudu, nebylo možné v posuzovaném případě postupovat jinak, než že Vrchní soud v Praze věc Krajskému soudu v Hradci Králové odňal a přikázal ji jinému krajskému soudu. Dovolání podané s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je tak zjevně neopodstatněné.

Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný M. Z. sice podal dovolání také z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti v části dovolání nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně toho, jak soudy hodnotily důkazy, proti rozsahu provedeného dokazování, a dále, že soudy měly uplatnit zásadu in dubio pro reo, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolacím důvodem nejsou ani námitky týkající se navrhovaných důkazů, které soudy neprovedly. Tyto námitky mají rovněž ryze skutkovou povahu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Obviněný v souvislosti s nevyhověním jeho návrhům na provedení dalších důkazů poukazuje na tzv. opomenuté důkazy. V dané věci se však nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se na str. 3 odůvodnění usnesení zabývá právě otázkou, proč neshledává návrhy na doplnění dokazování důvodnými. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že uvedl, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Chrudimi spočíval v podstatě v tom, že dne 24. 9. 2011 v obci K. na okrese Ch., poté, co došlo k velké hádce v domě, vědom si toho, že jeho strýc O. T., vyšel za ním z tohoto objektu, v rozporu s ustanovením § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., tomu nevěnoval pozornost a jako řidič při rozjíždění se svým vozidlem Ford Tranzit, zaparkovaným v protisměru při levé straně místní komunikace vedoucí podél návesního rybníku na silnici III. třídy v prostoru křižovatky, přední částí vozidla narazil do svého strýce O. T., pohybujícího se proti směru rozjezdu motorového vozidla, přičemž jeho přítomnost před automobilem v důsledku vlastního rozčilení a tím spojené snížené pozornosti zjistil opožděně a v době, kdy hrozícímu nárazu vozidlem již nestačil zabránit, přičemž při této nehodové události O. T. utrpěl dvojitou zlomeninu lícního oblouku vlevo, otřes mozku I. stupně, tržnou ranku v oblouku levého obočí a oděrky v levé části temenní krajiny. Podle zjištění uvedených ve výroku o vině obviněný svým jednáním porušil povinnosti, které mu jako řidiči byly uloženy ustanoveními § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Při posouzení uplatněné právní námitky proto Nejvyšší soud při takto zjištěném skutkovém stavu dospěl k závěru, že znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku byly naplněny.

Ve vztahu k námitce obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu zákazu činnosti je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/03 Sb. rozh. tr.).

Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný M. Z. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. Z. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. září 2013

Předseda senátu JUDr. Jiří Pácal