4 Tdo 975/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 975/2015-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 dovolání obviněného O. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 14 To 64/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 102/2014, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 4 T 102/2014, byl obviněný O. Š. (vedle spoluobviněných M. G. I. a M. S.) uznán vinným zločinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení dle § 276 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil společně se shora jmenovanými spoluobviněnými tím, že

v době od 02:00 hodin do 03:00 hodin dne 29. 12. 2013 v úseku při obou okrajích silnice mezi obcemi H.-D., okr. P., ve směru na obec D., úmyslným společným jednáním odstranili obecně prospěšné zařízení svislé zákazové nebo příkazové dopravní značky a dopravní značky upravující přednost - dopravní značku P1 křižovatka s vedlejší pozemní komunikací, u které ulomili pozinkovanou trubku a tímto i poškodili patku, která ji v zemi držela a značku poté pohodili do trávy,
- dopravní značku A 6a zúžená vozovka z obou stran, kterou celou vylomili ze země a pohodili do trávy,
- dopravní značku P1 - křižovatka s vedlejší pozemní komunikací spolu s dopravní značkou B 20a nejvyšší dovolená rychlost 70 km, umístěné na jedné trubce, kterou celou vylomili ze země a pohodili do trávy,
- dopravní značku P 4 dej přednost v jízdě s dodatkovou tabulkou E 3b vzdálenost STOP-150m, u které ulomili pozinkovanou trubku a značku poté pohodili do trávy,
- dopravní značku IJ 4b zastávka, u které u země ohnuli trubku nesoucí uvedenou značku,
- dopravní značku IS 4b směrová tabule, kterou celou vylomili ze země a pohodili do trávy,
- dopravní značku B 19 zákaz vjezdu vozidel přepravujících náklad, který může způsobit znečištění vody, u které u země ohnuli trubku nesoucí uvedenou značku,
- dopravní značku IP 22 změna místní úpravy, kterou celou vylomili ze země a pohodili do trávy,
- dopravní značku B 28 zákaz zastavení s dodatkovou tabulkou E 8a začátek úseku, u které u země ohnuli trubku nesoucí uvedenou značku,
- dopravní značku B 28 zákaz zastavení s dodatkovou tabulkou E 8b průběh úseku, u které ulomili pozinkovanou trubku a tímto i poškodili patku, která ji v zemi držela a značku poté pohodili do trávy,
čímž způsobili společnosti Správa a údržba silnic Pardubického kraje škodu ve výši 12.004,- Kč.
Za to byl obviněný O. Š. odsouzen podle § 276 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jeden a půl roku.

Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 4 T 102/2014, podal obviněný O. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 14 To 64/2015, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 14 To 64/2015, podal obviněný O. Š. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a c) tr. řádu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl, že podle jeho přesvědčení je výrok o vině založen na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Zásadní pochybení spatřuje v tom, že soudy opřely závěr o jeho vině pouze o výpověď svědka M., která však podle něj není důkazem, který by jej přímo usvědčoval z předmětného jednání. Jmenovaný svědek jej pouze identifikoval jako osobu, která se měla s dalšími dvěma muži dostavit do areálu poškozeného a kterou pak měl spatřit i před budovou soudu v den konání prvního hlavního líčení. Identifikaci jeho osoby svědky u hlavního líčení nepovažuje za úkon procesně férový, neboť svědci mají dle jeho mínění obecně tendenci slepě věřit orgánům činným v trestním řízení. Zdůraznil, že vzhledem k tomu, že svědectví svědka M. není důkazem, jenž by jej přímo usvědčoval z páchání trestné činnosti, musel soud vycházet z důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, a to z nezákonně provedené rekognice, neboť jeho obhájce o konání rekognice nebyl vůbec vyrozuměn, a dále z důkazů zajištěných v průběhu předchozího zkráceného přípravného řízení, které bylo ve věci původně vedeno nesprávně, neboť k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. V této souvislosti poukázal i na judikaturu Ústavního soudu, jež se dotýkala právě problematiky nesprávné realizace důkazního řízení, užití důkazů získaných a použitých v rozporu s procesními předpisy, porušení pravidel spravedlivého procesu a z toho odvoditelného extrémního nesouladu právních závěrů soudu s učiněnými skutkovými zjištěními.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu pak obviněný podotkl, že neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Přípravné řízení bylo původně zahájeno ve smyslu § 179a tr. řádu jako zkrácené a až později došlo ke změně právní kvalifikace na zločin, čímž došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu a k nezákonnému vylákání důkazů. V rámci zkráceného přípravného řízení byly podle jeho názoru prováděny úkony trestního řízení směřující k vydání rozhodnutí napadených dovoláním. Minimálně šlo o výslechy podezřelých a na základě nesprávného poučení ze strany orgánů činných v trestním řízení byla provedena i náhrada způsobené škody. Opětovně i v rámci tohoto dovolacího důvodu poukázal na skutečnost, že rekognice se svědky byla provedena nezákonně, aniž by obhájce byl o tomto úkonu vyrozuměn, přičemž tento úkon měl vliv na rozhodnutí soudů.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám ve věci rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, který obviněný uplatnil v druhé části dovolání, je založen na pochybení spočívajícím v tom, že obviněný v řízení neměl obhájce, ačkoli ho podle zákona mít měl. Samotný okamžik sdělení podezření však dle něj nezakládá důvod nutné obhajoby, ten nastává až okamžikem zahájení trestního stíhání. Obviněný tedy v rámci původně vedeného zkráceného přípravného řízení obhájce mít podle zákona nemusel, neboť důvod nutné obhajoby dán nebyl. Pokud jde o námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obviněný z velké části pouze zpochybňuje učiněná skutková zjištění soudů, což však pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze. Neztotožnil se ani s námitkou obviněného týkající se extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Ač v průběhu přípravného řízení došlo k několika pochybením procesního charakteru (bylo vedeno zkrácené přípravné řízení bez splnění zákonných podmínek, obhájci nebyli vyrozuměni o provedení rekognice), nelze podle něj souhlasit s tím, že by rozhodnutí soudů byla založena na procesně nepoužitelných důkazech. Soudy svá rozhodnutí učinily v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti pouze na základě důkazů procesně využitelných, a to důkazů provedených u hlavního líčení (ať už šlo o výslechy obviněných, svědků, nebo čtení či konstatování listinných důkazů). Pochybení policejního orgánu ohledně vedení zkráceného přípravného řízení bylo neprodleně napraveno a k rekognici jako takové soudy vůbec nepřihlížely, neboť ji důvodně považovaly za úkon procesně nepoužitelný. K pochybnostem obviněného ohledně výpovědi svědka M. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že tomuto svědkovi nebyly kladeny žádné sugestivní ani kapciozní otázky a nelze tedy proti jeho výpovědi ničeho namítat. I když je rozhodnutí o vině obviněného založeno v podstatě na důkazech nepřímých, v kontextu celé důkazní situace spoluvytvářejí podle něj nezbytnou logickou, nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, jež spoluzaložily důkazní situaci nevyvolávající důvodné pochybnosti a vedoucí k závěru o vině obviněného.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Citované ustanovení dopadá na případy porušení ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě podle § 36 tr. řádu. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, tak i ústavními předpisy. Proto se též porušení práva na obhajobu považuje za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu a § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 3158 s.).

Je přitom třeba zdůraznit, že nutná obhajoba začíná v přípravném řízení od okamžiku zahájení trestního stíhání a pokračuje v dalších stádiích řízení, pokud její důvod nadále trvá nebo pokud je jeden důvod, který odpadl, současně nahrazen jiným. Přestože přípravné řízení zahrnuje i postup před zahájením trestního stíhání, od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, nutná obhajoba počíná až od zahájení trestního stíhání, což vyplývá z použitého pojmu obviněný v návětě § 36 tr. řádu, když až od té doby se také řízení vede proti konkrétní osobě (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 443 s.).

Na základě výše uvedených skutečností je zřejmé, že samotný okamžik sdělení podezření nezakládá důvod nutné obhajoby. Ač bylo v případě posuzované věci původní zkrácené řízení vedeno v rozporu se zákonem, neboť příslušný policejní orgán nezvolil adekvátní právní kvalifikaci jednání obviněných [řízení bylo původně zahájeno ve smyslu § 179a tr. řádu jako zkrácené, ale na základě pozdějšího pokynu dozorujícího státního zástupce bylo předmětné jednání obviněných nutné posoudit jako zločin poškození a ohrožení obecně prospěšného zařízení dle § 276 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], tato skutečnost nemá vliv na to, že důvod nutné obhajoby obviněného O. Š. nastal až v okamžiku zahájení jeho trestního stíhání. V rámci původně vedeného zkráceného přípravného řízení důvod nutné obhajoby dán nebyl. Obviněný měl samozřejmě možnost zvolit si obhájce na plnou moc dle své vlastní úvahy, což ale neučinil. Stejně tak bylo pouze na něm a jeho rozhodnutí, zda a kdy nahradí způsobenou škodu.

Není proto pochyb o tom, že uvedenou námitkou obviněného nemohlo dojít k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť v řízení bylo postupováno zcela v souladu se zákonem a k žádnému porušení ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě nedošlo.

Dalším v dovolání deklarovaným dovolacím důvodem je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný většinou námitek podaných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by byl pachatelem dané trestné činnosti (zejména že výpověď svědka M. není důkazem, který by ho přímo usvědčoval z jednání, které je předmětem obžaloby) je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává k tvrzení obviněného, že byl neférově svědkem M. identifikován až při hlavním líčení, je z hlediska posuzované věci zcela právně irelevantní. Dle stávající soudní judikatury lze agnoskaci akceptovat jako další způsob ztotožnění osoby či věci v trestním řízení, byť jde o způsob v trestním řádu výslovně neupravený. Takový úkon sice přirozeně nemá v dílčí části týkající se identifikace stěžovatele kvalitu důkazního prostředku rekognice ve smyslu § 104b tr. řádu (a ani rekognicí není), nicméně ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, byl-li použit jako důkaz, že mu může být i v tomto ohledu v mezích svědecké výpovědi přiznána odpovídající váha a důkazní síla (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2414/13 ze dne 24. 3. 2014). Zásada volného hodnocení důkazů soudu umožňuje čerpat informace vztahující se k identifikaci pachatele i z dalších důkazních prostředků, nejen z rekognice, a to právě například z výpovědí přednesených při hlavním líčení. Napadený důkaz tak nebyl ničím neobvyklým či nestandardním a soudy jej mohly využít jako jeden z důkazů, na nichž založily výrok o vině. Současně navíc nešlo ani o důkaz osamocený, jak podrobně rozvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno plně odkázat.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podřadit pouze námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který spočívá dle obviněného v tom, že rozhodnutí soudů je založeno na důkazech získaných a následně i použitých v rozporu s procesními předpisy, z čehož obviněný dovozuje porušení zásad spravedlivého procesu. Dle názoru Nejvyššího soudu však jde o námitku neopodstatněnou.

Není pochyb o tom, že na počátku daného trestního řízení bylo vedeno zkrácené přípravné řízení, aniž k tomu byly dány zákonné podmínky. Toto pochybení bylo však dozorujícím státním zástupcem neprodleně napraveno a bylo řádně zahájeno trestní stíhání na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 18. 2. 2014. Je také pravdou, že rekognice byla provedena, aniž by o tomto úkonu byl vyrozuměn obhájce obviněného, což je podstatnou vadou řízení. Z hlediska správnosti a zákonnosti dalšího řízení, jež probíhalo před soudy obou stupňů je však podstatné, že oba soudy zmíněnou předchozí vadu řízení zaznamenaly, důvodně dospěly k závěru, že jde o úkon procesně nepoužitelný a jako důkaz jej neprovedly, nepřihlížely k němu a nezahrnuly jej do svých hodnocení. V tomto ohledu se obviněný prokazatelně ve svých závěrech mýlí a míjí se s realitou.

Nejvyšší soud vyhodnotil, ve shodě s názorem nalézacího a odvolacího soudu i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, obhajobu obviněného jako účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Provedeným dokazováním, a to zejména výpovědí svědka V. M., která však nestojí osamoceně, ale koresponduje s ostatními v řízení provedenými důkazy, bylo prokázáno, že obviněný se dopustil jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. I když je rozhodnutí založeno v podstatě na důkazech nepřímých, ve svém kontextu tvoří logický a ucelený řetězec důkazů, které jednoznačně prokazují vinu obviněného, což je zásada mající v trestním řízení své trvalé uplatnění.

Na základě shora uvedených skutečností je třeba učinit závěr, že obviněný O. Š. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat zločinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení dle § 276 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného O. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu