4 Tdo 970/2013
Datum rozhodnutí: 23.09.2013
Dotčené předpisy: § 341 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 970/2013-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2013 o dovolání obviněného M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 13 To 198/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 To 80/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 1 T 80/2012, byl obviněný M. H. uznán vinným ze spáchání přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 15. 3. 2010 u Okresního soudu v Chrudimi do protokolu sepsaného pod sp. zn. 31 Nc 652/2010 po předchozí dohodě s T. M. D. L., státní příslušnicí V., učinil prohlášení, že je pokrevním otcem následně dne 27. 3. 2010 narozené L. L., ač věděl, že není pokrevním otcem jmenované a prohlášení o otcovství k ní činil výlučně pro úplatu 10.000,- Kč, která mu byla 16. 3. 2010 vyplacena nezjištěným zprostředkovatelem, a věděl, že účelem společného prohlášení o otcovství nebylo zajistit rodičovskou péči o nezletilou, nýbrž v rozporu s § 87h odst. 1 písm. b), § 87l odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, v platném znění, získat obcházením zákona pro matku nezletilé oprávnění k trvalému pobytu.

Za uvedené jednání byl obviněný M. H. odsouzen podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.

Proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 1 T 80/2012, podal obviněný M. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 13 To 198/2013, tak, že ho jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 13 To 198/2013, podal následně obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že soudu prvního stupně předložil stanovisko Ústavu pro jazyk český AV ČR, ze kterého vyplývá, že z jazykového hlediska může být význam čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 i takový, že se nařizuje zastavení všech neskončených trestních stíhání, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let, s výjimkou trestních stíhání proti uprchlému zahájených více než 8 let před 1. 1. 2013. Tento výklad je dle názoru dovolatele i logický, protože není zastaveno pouze trestní stíhání těch obviněných, kteří se spravedlnosti déle než 8 let vyhýbají. Tento výklad je v souladu se zásadou in dubio pro reo ve prospěch obviněného. Trestní stíhání mělo být tedy vzhledem k jeho účasti na amnestii správně zastaveno, jsou proto dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a l) tr. ř. Dále obviněný podrobně rozebírá zákonný znak neoprávněný pobyt a v souvislosti s tím uvádí, že výklad pojmu neoprávněný pobyt nemůže být pro obviněného překvapující, tedy takový, který je extenzivní ve srovnání se zákonnou úpravou. Co se týká znaku neoprávněnosti, obviněný vytknul, že soudy pouze odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1295/2010, publikované pod č. 8/2012 Sb. rozh. tr. a fakticky tak odůvodnění jejich rozhodnutí neobsahují žádnou věcnou či právní argumentaci. Obviněný pak v této souvislosti uvedl, že podle názoru soudů obou stupňů je neoprávněný pobyt namístě konstatovat v případě, kdy cizinec pobývá na území republiky zcela nepovoleně, ovšem i v případě, kdy se jedná o pobyt povolený, k němuž došlo na základě obcházení zákona. K tomu obviněný srovnává výklad pojmu neoprávněně ve vztahu k § 118 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), učiněný soudní praxí Nejvyššího soudu, jenž dle názoru obviněného akceptuje pouze situace zcela nepovolené. Obviněný rovněž poukazuje na zákon o pobytu cizinců, který podle jeho mínění také v § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 a dalších vymezuje neoprávněný pobyt jako pobyt bez víza nebo platného oprávnění pobytu, přičemž dovozuje, že v trestním řízení by výklad měl být shodný. Navíc pouze takové jednání je zákonem o pobytu cizinců přestupkem a napomáhání v tom cizinci jinou osobou může být přečinem podle § 341 tr. zákoníku. Naopak jednání cizince spočívající v získání pobytu na základě uznání otcovství údajně není porušením povinnosti podle zákona o pobytu cizinců, a tedy napomáhání cizinci v tom nemůže být ani trestným činem. Obviněný rovněž vytknul, že jeho jednání, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně, je možné označit pouze jako přípravu, která však v případě přečinu podle § 341 tr. zákoníku není trestná. K tomu obviněný upozorňuje na objekt přečinu, jímž je rušení činnosti orgánů veřejné moci, a dovozuje, že jeho jednání se v rámci pravomoci příslušného správního orgánu nezačalo projevovat. Cizinka, vůči které obviněný jednal, totiž nemůže trvalý pobyt získat samotným účelovým uznáním otcovství k dítěti, ale až na základě žádosti. Do podání žádosti jsou přitom podle mínění obviněného všechny úkony pouze přípravou.

Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že ohledně námitky obviněného, že jeho stíhání bylo nepřípustné s ohledem na § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť se na něj vztahoval čl. II. rozhodnutí o amnestii, čistě jazykový výklad sice může být i takový, jak prezentoval obviněný v dovolání, avšak přihlédneme-li rovněž ke smyslu a podstatě amnestie, je zcela zřejmé, že správná interpretace je jiná. Citované ustanovení je totiž namístě vyložit tak, že jeho cílem je ukončení trestních stíhání, která jsou neskončená, od jejichž zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více jak 8 let a jsou vedena pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let, a to s výjimkou stíhání vedených proti uprchlému. Státní zástupce konstatoval, že rozhodnutí o amnestii se na obviněného nevztahovalo, tedy ani vedení trestního stíhání v předmětné věci nebylo nepřípustné a existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tak nelze dovodit.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce se neztotožnil s názorem obviněného, že nepomáhal k pobytu vykazujícímu znak neoprávněnosti. Ve věci obviněného je nutné nepřehlédnout, že podle učiněných zjištění jmenovaná cizinka měla na území České republiky povolený dlouhodobý pobyt. Poté, co s obviněným shodně prohlásili, že obviněný je otcem jejího dítěte, požádala o povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení rodiny s občanem Evropské unie podle § 87h odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Cílem celého jednání bylo a bylo to i v hrubých rysech zřejmé obviněnému získat pro cizinku splnění podmínek pro povolení trvalého pobytu. Jinak řečeno, cílem bylo zajistit, aby byl cizince povolen trvalý pobyt, jenž by jí však byl, pokud by byl plánovaný záměr naplněn, udělen neoprávněně, neboť otcem jejího dítěte nebyl obviněný. Přestože by tak tedy bylo cizinkou tvrzeno, fakticky by zákonem stanovené rozhodné podmínky nenastaly a její následný povolený trvalý pobyt by byl neoprávněný. Současně se domnívám, že popsaný názor lze opřít o § 87l odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, který umožňuje zrušení povolení k trvalému pobytu mimo jiné i tehdy, dopustil-li se držitel povolení obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství. Zmíněnou formulaci je podle mého názoru nutné vyhodnotit tak, že zákon za takových okolností povolený trvalý pobyt shledává neoprávněným (bez ohledu na to, zda pro danou situaci stanoví i sankci).

Přijmout potom není namístě ani poslední část argumentace obviněného, podle níž bylo jeho jednání pouhou přípravou, která není ve vztahu k přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 trestního zákoníku trestná. Obviněný se domnívá, že další vývojová fáze činu mohla nastat až podáním žádosti cizinkou, což je ovšem část skutkového děje, která mu podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nebyla kladena za vinu. Obviněný zde nesprávně vyložil znaky skutkové podstaty předmětného přečinu, zejména pokud jde o objektivní stránku. Vzhledem k tomu, že se jedná o pomoc při získání povolení, musí být nutně čin obviněného spáchán dříve, než je případně povolení, byť neoprávněně, vydáno. Obviněný, bez ohledu na další kroky cizinky a jejich popis ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, zcela naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku a tedy je namístě vyslovit závěr, že obviněný tento přečin spáchal.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. H.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že může být naplněn, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. O nepřípustné trestní stíhání ve smyslu citovaného dovolacího důvodu jde tehdy, pokud proti obviněnému bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání v rozporu s ustanoveními § 11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a § 11a tr. ř., která obsahují uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za následek, s výjimkami uvedenými v ustanoveních § 11 odst. 3 a § 257 odst. 3 tr. ř., nepřípustnost trestního stíhání a v konečném důsledku tedy buď nezahájení takového trestního stíhání nebo jeho zastavení. Obviněný M. H. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno, protože na posuzovanou trestní věc dopadá ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013.

V čl. II. rozhodnutí o amnestii je uvedeno nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let .

Přestože čistě jazykový výklad může být i takový, jak prezentoval obviněný v dovolání, je třeba souhlasit s odvolacím soudem, který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že již samotné stanovisko Ústavu pro jazyk český zdůrazňuje, že hodnotí předložený text jen z čistě jazykového hlediska, toto stanovisko nemá žádnou právní váhu a na jeho výkladu se nepodílela žádná osoba s právnickým vzděláním. Stanovisko pouze připouští, že z jazykového hlediska nemusí být význam souvětí jednoznačný. Nejvyšší soud se neztotožnil s výše uvedeným tvrzením obviněného, neboť je založeno na nesprávném výkladu ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 publikovaného pod č. 1/2013 Sb. Ve zmíněném aboličním ustanovení totiž prezident republiky nařídil, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Tato doba se přitom nevztahuje k trvání řízení proti uprchlému, jak se mylně domnívá obviněný ve svém dovolání, ale ke všem ostatním trestním stíháním, která mají být zastavena na podkladě aboličního ustanovení amnestie. Výjimka vázaná na řízení (trestní stíhání) vedené proti uprchlému zde znamená pouze tolik, že ustanovení čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 se neuplatní v případě, že jde o pravomocně neskončené trestní stíhání, které je ke zmíněnému dni vedeno jako řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Námitky obviněného týkající se toho, že nepomáhal k pobytu vykazujícímu znak neoprávněnosti, uplatněnému dovolacímu důvodu sice odpovídají, nelze jim však přisvědčit. Nejvyšší soud konstatuje, že při svém rozhodování neměl důvody odchýlit se od právních závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1295/2010.

Přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhá jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky.

Vzhledem k výše uvedené námitce obviněného je třeba se nejprve blíže zabývat otázkou, kdy je pobyt cizince na našem území neoprávněný. S ohledem na zájem státu na kontrole osob překračujících jeho hranice a pobývajících na jeho území není tento pobyt umožněn bez omezení komukoli, ale tato oblast je upravena právními předpisy, které tento pobyt určitým osobám buď přímo povolují nebo upravují podmínky, za nichž může být pobyt povolen rozhodnutím správního orgánu. V případě, kdy osoba, která není občanem České republiky, není držitelem příslušného povolení a nespadá ani pod žádné zákonné ustanovení, které bez dalšího některým skupinám osob (např. občané Evropské unie) nebo osobám v určitých situacích (např. osoba, která požádala o azyl) umožňuje na našem území legálně pobývat, je její pobyt neoprávněný. Jak již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, nelze zmíněný pojem vykládat ve všech ustanoveních trestního zákoníku, příp. trestního zákona zcela shodně, neboť je užíván v různém kontextu.

Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v platném znění (dále jen zákon o pobytu cizinců ) předpokládá udělení povolení k trvalému pobytu na území České republiky rodinnému příslušníkovi občana České republiky (§ 87h odst. 1 písm. b) tohoto zákona). V posuzovaném případě bylo dokazováním zjištěno, že jmenovaná cizinka měla na území České republiky povolený dlouhodobý pobyt, přičemž se snažila dosáhnout udělení trvalého pobytu a po sepsání prohlášení, že obviněný je otcem jejího dítěte, požádala o povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení rodiny s občanem Evropské unie podle § 87h odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Toto jednání bylo motivováno pouze tím, aby cizinka splnila podmínky pro povolení trvalého pobytu.

Ustanovení § 87l odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců pak umožňuje zrušení povolení k trvalému pobytu tehdy, dopustil-li se držitel povolení obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství. Protiprávnost stavu, kdy osoba získá trvalý pobyt na základě účelového prohlášení o otcovství, vyplývá ze samotného § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, který počítá s udělením tohoto povolení rodinnému příslušníkovi občana České republiky. Smyslem tohoto ustanovení je totiž udržování skutečných již existujících rodinných vazeb. Na jednání obviněného lze proto nazírat jako obcházení zákona o pobytu cizinců, neboť jím byl porušen smysl a cíle zákona. Z výše uvedeného pak lze dovodit, že zákon za takových okolností povolený trvalý pobyt shledává neoprávněným.

Další námitkou obviněného bylo, že jeho jednání tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně, je možné označit pouze jako přípravu, která v případě přečinu podle § 341 tr. zákoníku není trestná. Obviněný namítl, že další vývojová fáze činu mohla nastat až podáním žádosti cizinkou, což je ovšem část skutkového děje, která mu podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nebyla kladena za vinu. Ani tuto námitku neshledal Nejvyšší soud důvodnou.

Objektivní stránka předmětného přečinu spočívá v poskytnutí pomoci cizinci k neoprávněnému pobytu na území České republiky. Pachatelem tohoto přečinu je pak osoba, která pomáhá jinému (cizinci) k neoprávněnému pobytu. Trestnost poskytnutí pomoci cizinci k neoprávněnému pobytu na území České republiky je ovšem podmíněna tím, že pachatel tak jedná v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch. Jednání jiného (cizince) ovšem zmiňovaným ustanovením trestního zákoníku nijak postihováno není, a proto nerozhoduje, zda cizinec následně neoprávněný pobyt získal či jaké fáze souvisejících řízení o něm dosáhl. V průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. H. byl informován o tom, že důvodem uznání otcovství k dítěti cizinky českým občanem je právě to, aby matka získala povolení k pobytu na území České republiky. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že na základě prohlášení, že obviněný je otcem jejího dítěte, požádala matka T. M. D. L. o povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení rodiny s občanem Evropské unie podle § 87h odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky byl tedy dokonán již tím, že obviněný prohlášením, že je pokrevním otcem dítěte cizinky, umožnil cizince žádat o povolení k trvalému pobytu, tedy již tímto úkonem pomohl jinému (cizinci) k neoprávněnému pobytu.

Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný M. H. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. září 2013

Předseda senátu JUDr. Jiří Pácal