4 Tdo 936/2013
Datum rozhodnutí: 17.09.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 936/2013-40

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2013 o dovolání obviněného Mgr. K. A. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 68 To 77/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 247/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného Mgr. K. A. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 4 T 247/2011, byl obviněný Mgr. K. A. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 8. 2006 (dále jen tr. zákon ) ad 1a) 1b), dále pokusem trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1 tr. zákona ad 2) a trestným činem útisku podle § 237 tr. zákona ad 3a) 3b), jichž se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

1a)
v přesně nezjištěné době v roce 1993 v H., okres P., na ul. J., ve společném bydlišti, v bytě své tehdejší družky Mgr. I. H., ke které se do bytu přistěhoval, a kde s družkou bydlela také její nezletilá dcera J. H., na jejíž výchově a výživě se také podílel, nejméně v jednom případě nezletilou osahával přes ošacení na těle, a to tak, že v obývacím pokoji při hře, kdy se vzájemně požďuchovali a lechtali, sjel svou rukou do jejího rozkroku a zatlačil jí na přirození,

1b)
a poté v přesně nezjištěné době od roku 1997 do 8. 11. 2000 v H., okres P., na ul. H. v rodinném domě, který zakoupil společně se svou tehdejší družkou Mgr. I. H., a kde společně i s nezletilou J. H. bydleli, opakovaně, s přesně nezjištěnou četností, osahával nezletilou přes oblečení a také na nahém těle tak, že ji sahal na prsa s tím, že zkoušel, jestli jí prsa rostou, sahal jí na stehna, přitom rukama sjel až do jejího rozkroku, kde jí svou rukou zatlačil na přirození,

2)
v přesně nezjištěné době v jarních měsících roku 2008, nejpozději přede dnem 25. 5. 2008, v H., na ul. K., v 1. patře budovy internátu Střední zdravotnické školy v H., v jednom z pokojů tohoto internátu, kam s ním poškozená J. H., šla pro matrace do bytu, který od něho měla v té době pronajatý, požadoval po jmenované, aby se s ním vyspala s tím, že ví o tom, že poskytovala erotické služby na privátu a neměl by to být tedy pro ni žáden problém, a když to poškozená odmítla, začal ji přes její slovní nesouhlas objímat, nato ji povalil na postel, kde ji osahával pod tričkem, rukou se ji snažil sahat i pod kalhoty, poškozená se bránila, snažila se od něho odtáhnout, což se jí nepodařilo, neboť byl silnější, stále na ni naléhal, klekl si na ni, přitom ji jednou rukou držel obě její ruce a druhou rukou ji osahával pod trikem, líbal ji na prsou, poškozená se mu snažila vysmeknout a také ho slovně vyzývala, aby toho zanechal, až se ji podařilo nohama mu zatlačit na břicho a odtlačit ho od sebe, přetočila se na břicho, přesto ji znovu stáhl k sobě zpátky, přitom si stahoval své kalhoty a třel si svůj pohlavní úd, po celou dobu se mu poškozená bránila, takže nakonec svého jednání zanechal,

3a)
v přesně nezjištěné době okolo měsíce února 2009, nejpozději přede dnem 1. 3. 2009, v H., okres P., na sídlišti H., v bytě, který měla v té době poškozená J. H., od něho pronajatý, zneužil její tíživé situace, kdy neměla dostatek vlastních finančních prostředků na úhradu nájemného, tak, že po ní požadoval pohlavní styk s tím, že zajistí, aby se mohla vrátit do trvalého bydliště k její matce a k němu, a to i se svým psem, ke kterém měla citovou vazbu, a dále s tím, že pokud s ním nebude mít pohlavní styk, tak řekne její matce o tom, že provozovala na privátu erotické služby, takže poškozená nakonec souhlasila s pohlavním stykem, který s ním vykonala,

3b)
v přesně nezjištěné době okolo měsíce března 2009, asi do 14 dnů po události popsané pod bodem 3a), v H., okres P., na ul. H., ve společném bydlišti, kam se poškozená J. H. po předchozí události vrátila z pronajatého bytu, stejným způsobem požadoval po poškozené pohlavní styk s tím, že si jde pro další splátku a ona musí dodržet dohodu, přitom ji připomínal, že o ní ví spoustu věcí a určitě nechce, aby se o těchto věcech dozvěděli jiní, takže poškozená nakonec souhlasila s pohlavním stykem, který s ním vykonala.

Za uvedené jednání byl obviněný podle § 242 odst. 2 tr. zákona a § 35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soudu v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 68 To 77/2013, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 68 To 77/2013, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že nesouhlasí s posouzením předmětných skutků jako trestných činů, neboť se o trestné činy nejedná. Dle jeho názoru napadené rozhodnutí a v něm použitá právní kvalifikace stojí na nesprávně provedeném dokazování. Předně se obviněný domnívá, že příslušné soudy straní poškozené, když její výpověď považují za zcela věrohodnou a pravdivou a případné rozpory v její výpovědi omlouvají, naopak rozpory v jeho výpovědi zdůrazňují. Dále dovolatel vytýká rozhodujícím soudům, že u skutku pod bodem 1a) nevzaly v potaz závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, podle kterého u něj nebyly shledány žádné příznaky svědčící pro přítomnost sexuální deviace typu pedofile, hebefilie, apod. a že zcela pomíjí důkazy předložené ve věci obhajobou (výpisy SMS, dřevěná soška). V řízení bylo také údajně zcela opomenuto, že obviněný zná podrobnosti o vztazích poškozené z období, kdy provozovala sexuální služby, na což u hlavního líčení poukazoval a což znevěrohodňuje výpověď poškozené, avšak soud tyto skutečnosti nedával do vzájemných souvislostí a vůbec je nevysvětlil. Obviněný je toho názoru, že pokud by rozhodující soudy hodnotily všechny ve věci opatřené důkazy správně, logicky a ve vzájemných souvislostech, musely by rozhodnout v jeho prospěch.

Z uvedených důvodů dovolatel závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám ho předmětné obžaloby zprostil z důvodu podle § 226 písm. a) tr. řádu, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Okresnímu soudu v Přerově k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 30. 8. 2013 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněný Mgr. K. A. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný totiž ve svém mimořádném opravném prostředku pouze tvrdí, že se trestného činu nedopustil a rozhodujícím soudům vytýká vadná a neúplná skutková zjištění, jakož i nesprávné hodnocení provedených důkazů.

Na základě shora specifikovaných skutečností je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc je třeba zdůraznit, že vadné hodnocení v řízení provedených důkazů obviněný namítal již v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí.

Obviněný se svými v dovolání deklarovanými námitkami v podstatě snaží Nejvyšší soud přesvědčit o své verzi skutkového děje, která sice odpovídá jeho představám, avšak je odlišná od zjištění soudů prvního a druhého stupně.

Z posuzované trestné činnosti je obviněný usvědčován zejména výpovědí poškozené J. H., v jejíchž podrobných výpovědích z přípravného i z hlavního líčení nebyly shledány žádné rozpory a navíc je její výpověď potvrzována i dalšími svědeckými výpověďmi a také listinnými důkazy. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, jakým způsobem se vypořádal s výpověďmi svědků, proč eventuelně neprovedl další důkazy a zejména pak je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy. Stejně tak z usnesení odvolacího soudu plyne, proč nepovažoval další dokazování za potřebné, a které skutečnosti ho vedly k závěru o hodnověrnosti výpovědí poškozené a svědků, kteří svojí výpovědí obviněného usvědčovali.

Je tak možno uzavřít, že rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zdůvodnily, proč vyhodnotily výpověď poškozené J. H. jako věrohodnou a naopak obhajobu obviněného jako ryze účelovou, činěnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně je proto v tomto směru možno beze zbytku odkázat.

Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zákona /ad 1a) 1b)/, pokusu trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1 tr. zákona /ad 2)/ a trestného činu útisku podle § 237 tr. zákona /ad 3a) 3b)/. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, z něhož mimo jiné vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Obviněným uplatněné námitky tak nejsou podřaditelné pod uvedený zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného Mgr. K. A. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).


V Brně dne 17. září 2013


Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše Novotná