4 Tdo 933/2015
Datum rozhodnutí: 19.08.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 933/2015-32

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 dovolání obviněného M. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 2 To 8/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 10/2014, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 43 T 10/2014, byl obviněný M. P. uznán vinným: - zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
- přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku,
- přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku,
kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

dne 3. 3. 2014 v noci kolem 01.54 hod. v obci M., okr. J., s cílem vlastního obohacení po rozbití skleněné výplně vstupních uzamčených dveří objektu prodejny C. vnikl po rozbití skleněné výplně dalších uzamčených dveří a vytrhnutí jejich rámu do této prodejny, načež zde vzal a ve zde odcizených igelitových taškách odnesl různé potraviny, cukrovinky a cigarety různých značek v úhrnné ceně 5.075,40 Kč, čímž tak Jednotě, spotřebnímu družstvu v Jindřichově Hradci, IČ 000 31 879, jako provozovateli této prodejny a vlastníkovi uvedených věcí způsobil jejich odcizením celkovou škodu ve výši 5.075,40 Kč a poškozením oněch dveří pak i další škodu v celkové výši 11.672,65 Kč, načež poté, co byl i s takto odcizenými jím odnášenými věcmi přibližně 50 m od této prodejny přistižen J. K., který se ho pokusil zadržet a jel za obviněným v jím řízeném motorovém vozidle tov. zn. Renault Clio, tak při tomto pronásledování ve směru na D. V. za obcí M., na polní cestě ve vzdálenosti asi 80 m od silnice, po výzvě, ať vrátí odcizené věci a vyčká na příjezd Policie ČR, obviněný se slovy ať si to sežerou mrštil taškami s odcizenými věcmi na kapotu vozidla J. K., přistoupil ke dveřím řidiče a s nožem v pravé ruce tyto otevřel a oním nožem s čepelí dlouhou 9 cm se J. K., jako svědka jeho předchozí zde popsané trestné činnosti, pokusil bodnout do oblasti hlavy, krku a hrudníku, což se mu však nepodařilo s ohledem na intenzivní aktivní odpor J. K., jemuž se podařilo obviněného ruku s nožem zachytit a velkou silou ho vytlačit a zamezit mu ve vlastním bodnutí, kdy při tom poškozený J. K. utrpěl povrchové řezné poranění na kloubu prostředníčku pravé ruky o délce 12 mm, kteréžto bagatelní zranění si vyžádalo lékařské ošetření bez nutnosti pracovní neschopnosti, přičemž obviněný na poškozeného K. zaútočil uvedeným nožem s vědomím toho, že se jedná o svědka jeho předchozí krádeže v oné prodejně, kdy obviněný vedl útok nožem cíleně proti hlavě, krku a hrdi napadeného K., kde se nacházejí životně důležité orgány, kdy mohlo dojít k protnutí velké cévy, dýchací trubice, nervů včetně míchy, případně plic, kdy o možnosti vzniku takovýchto zranění obviněný v okamžiku snahy o bodnutí napadeného K. do krku a hrdi věděl, přičemž k takovémuto následku u napadeného K. nedošlo jen díky tomu, že se obviněnému ubránil.

Za to a za sbíhající se trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 11 T 2/2014, byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl let a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to otevíracího nože hnědé barvy o délce čepele 9 cm. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 11 T 2/2014, včetně všech dalších rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Jednotě, spotřebnímu družstvu v Jindřichově Hradci, škodu ve výši 12.295,25 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená Jednota, spotřební družstvo v Jindřichově Hradci, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody nařízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 43 T 10/2014, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 2 To 8/2015, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 2 To 8/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu. Zdůraznil, že opakovaně poukazoval na nesrovnalosti a nejasnosti ve vypracovaném znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie s tím, že v době spáchání trestného činu nebyl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání, nacházel se ve stavu prosté alkoholové opilosti a trpěl poruchami natolik závažnými, že byla nutná jeho hospitalizace v psychiatrických léčebnách. Rovněž vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání, kdy dle jeho mínění rozhodně nebylo v průběhu provedeného dokazování zjištěno, co bylo jeho úmyslem. Podotkl, že poškozený seděl ve vozidle a nijak aktivně nepřistupoval k jeho možnému zadržení a že z výpovědi manželky poškozeného svědkyně K. nelze vyvodit, jakým způsobem, kam a čím byl veden útok na poškozeného. Svědkyně Ř. uvedla, že obviněný měl s poškozeným incident spočívající v tom, že obviněný hodil tašky na kapotu auta poškozeného, ale k potyčce s poškozeným nedošlo. Domnívá se proto, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádření v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v podaném odvolání, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Dodala, že ze znalcem učiněného podrobného popisu eventuálních možných zranění poškozeného jednoznačně vyplynulo, že jednání obviněného, tedy útok nožem do oblasti hlavy, krku, trupu a horních končetin bylo způsobilé poškozenému učinit až zranění smrtelná. Pokud jde o námitku obviněného stran jeho nepříčetnosti, pak tato obhajoba byla dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyvrácena vypracovaným znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie v souladu s ostatními provedenými důkazy. Ani svědkyně K. útok vedený nožem na poškozeného nevyloučila. Právní kvalifikace jednání obviněného je tedy dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zcela přiléhavá.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřila rovněž souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Obviněný v dovolání opakovaně namítá, že v době spáchání trestného činu nebyl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání, nacházel se ve stavu prosté alkoholové opilosti a trpěl poruchami natolik závažnými, že byla nutná jeho hospitalizace v psychiatrické léčebně. Tato jeho obhajoba však byla vyvrácena vypracovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze kterého vyplynulo, že obviněný v době spáchání daných trestných činů netrpěl žádnou duševní poruchou a schopnost rozpoznat nebezpečnost a protiprávnost jeho jednání byla plně zachována, resp. byla zmenšena v míře nikoliv podstatné v důsledku před tím požitého alkoholu a jím navozené alkoholové opilosti. Dle znalce se obviněný již nacházel ve fázi, kdy odbourával alkohol a navíc si na většinu svého jednání velmi dobře pamatuje. Bylo zjištěno, že obviněný má s požíváním alkoholu i dalších psychoaktivních látek a s jejich vlivy na své chování bohaté zkušenosti, přesto je dále užívá, i když je schopen se jejich požití zdržet, resp. plně abstinovat. Dále znalec uvedl, že pobyt obviněného na svobodě není z psychiatrického hlediska nebezpečný, nejsou dány důvody pro žádnou formu a druh ochranného léčení, včetně léčení protialkoholního.

Nejvyšší soud, ve shodě se soudy prvního i druhého stupně, neshledal důvodné pochybnosti o správnosti závěrů zmíněného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to tím spíše za situace, kdy závěry znaleckého zkoumání byly v souladu s ostatními v řízení provedenými důkazy. Nelze tak nic namítat proti závěru rozhodujících soudů v tom, že obviněný byl v době spáchání dané trestné činnosti příčetný a za své jednání nese plnou trestní odpovědnost.

Pochybení pak nebylo shledáno ani v použité právní kvalifikaci. Dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, poškozený J. K. utrpěl povrchní zcela lehké poranění zasahující jen mělce do kůže třetího prstu pravé ruky, kdy toto poranění vzniklo mechanismem řezným, tedy tahem a tlakem. K tomuto lehkému poranění poškozeného však došlo pouze v důsledku jeho duchapřítomnosti a intenzivního aktivního odporu, kdy se mu podařilo ruku obviněného s nožem zachytit a velkou silou ho vytlačit a zamezit mu ve vlastním bodnutí. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že podle znaleckých závěrů útokem obviněného byly ohroženy krk, hrudník a horní končetiny poškozeného s tím, že příslušný útok byl způsobilý poškozenému učinit až zranění smrtelná, jak podrobně popsaly již nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat. Je proto zřejmé, že použitá právní kvalifikace byla zcela na místě, resp. že se nabízela přísnější právní kvalifikace podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku a pouze s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius bylo nutné setrvat na závěru soudu prvního stupně, že obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví.

Pokud obviněný v dovolání poukazuje také na skutečnost, že svědkyně Z. K. ve své výpovědi jednoznačně neuvedla, že na poškozeného útočil nožem, k tomu je třeba podotknout, že jmenovaná svědkyně útok vedený nožem nevyloučila. Ve své výpovědi mimo jiné uvedla, že muž vzal tašky, hodil je na kapotu vozidla, otevřel dveře u řidiče a začal na manžela útočit. Dodala, že si všimla, že se obviněnému něco zablesklo v ruce, ale jestli měl v ruce nůž nebo nějaký jiný předmět nebyla schopna určit. Je nutno zohlednit, že svědkyně předmětný útok pozorovala z místa spolujezdce v nočních hodinách na polní cestě, takže nůž nemusela vidět. Její vyjádření není v rozporu s ostatními provedenými důkazy, zejména s výpovědí poškozeného J. K. Navíc nelze přehlédnout, že sám obviněný doznal, že vzal nůž, který s sebou nosí a chtěl poškozeného vystrašit, že se ho snažil zatlačit do auta a z místa činu utéct.

Příslušné soudy proto nepochybily, když při svém rozhodování vyšly primárně z usvědčujících výpovědí poškozeného J. K. i jeho manželky Z. K., které správně vyhodnotily jako věrohodné a pravdivé. Jedná se o výpovědi v rozhodných bodech shodné a korespondující s ostatními v řízení provedenými důkazy.

Ze všech výše rozvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného M. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 19. srpna 2015


JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu