4 Tdo 90/2017
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1 tr. zákoníku



4 Tdo 90/2017-36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 o dovoláních, která podali, obviněný Ing. J. B. , a v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupce , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 5 To 247/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 11/2016, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 5 To 247/2016, ve výroku o trestu.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. B. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 6 T 11/2016, byl obviněný Ing. J. B. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a jednak pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 5. 9. 2015 v době kolem 01:00 hod. v P. J., D., v baru Hangár, po předchozí slovní rozepři a vzájemné strkanici, udeřil poškozeného P. S., do obličeje levou rukou svírající sklenici, a to směrem shora dolů s dopadem ruky na oblast pravé očnice, když nárazem na čelní krajinu nad pravým okem se sklenice rozbila a střepy z ní způsobily poškozenému dvě řezné rány v čelní krajině hlavy vpravo a další četné povrchové řezné ranky v téže lokalitě, úder ruky způsobil poškozenému výron na horním a dolním víčku pravého oka s drobným krevním výronkem pod spojivkou pravého oka, přičemž tyto objektivně zjištěné úrazové změny ze soudnělékařského hlediska nedosahovaly závažnosti ublížení na zdraví .

Za uvedené jednání byl obviněný Ing. J. B. odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému: Vojenská zdravotní pojišťovna ČR, IČ: 47114975, škodu ve výši 13.110 Kč.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 6 T 11/2016, podali obviněný Ing. J. B. i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 odvolání v neprospěch obviněného, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 5 To 247/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný byl uznán vinným ze spáchání jednak pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 5. 9. 2015 v době kolem 01:00 hod. v P. J., D., v baru Hangár, po předchozí slovní rozepři a vzájemné strkanici, z nápřahu razantně udeřil poškozeného P. S., do obličeje levou rukou svírající sklenici, a to směrem shora dolů s dopadem ruky na oblast pravé očnice, když nárazem na čelní krajinu nad pravým okem se sklenice rozbila a střepy z ní způsobily poškozenému dvě řezné rány v čelní krajině hlavy vpravo a další četné povrchové řezné ranky v téže lokalitě, úder ruky způsobil poškozenému výron na horním a dolním víčku pravého oka s drobným krevním výronkem pod spojivkou pravého oka, při úderu sklenicí do hlavy, spojeném s jejím rozbitím, může následný účinek střepů v obličejové části hlavy způsobit i mnohem závažnější poranění nebo poranění důležitého orgánu, např. řezné rány s přímým poraněním větších cévních a nervových pletení zde probíhajících, případně i s poruchou cítivých a hybných funkcí obličeje, nebo poranění oka a nitroočních struktur s možností trvalé poruchy zraku, s možností vzniku takovýchto závažných poranění musel být přinejmenším srozuměn, jelikož je všeobecně známo, že na hlavě člověka jsou umístěny důležité orgány a že při úderu sklenicí může dojít k jejímu rozbití a pořezání obličeje od střepů .

Za uvedené jednání byl obviněný Ing. J. B. odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Odvolání obviněného Ing. J. B. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 5 To 247/2016, podali následně obviněný Ing. J. B. (prostřednictvím svého obhájce) a nejvyšší státní zástupce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (dovolání nejvyššího státního zástupce).

Obviněný Ing. J. B. ve svém dovolání uvedl, že soud druhého stupně nedůvodně zasahoval do volného hodnocení důkazů soudu prvého stupně a v návaznosti na to nesprávně kvalifikoval jednání dovolatele. Odvolací soud opřel své odůvodnění použití přísnější právní kvalifikace pouze o výpověď poškozeného, přičemž tato prvotní výpověď poškozeného je dle názoru dovolatele v rozporu s jediným objektivním důkazem, a to znaleckým posudkem znalce MUDr. Ivana Procházky. Dále namítl, že bez bližšího zdůvodnění pak odvolací soud neuvěřil svědkyni B. D., která jako pracovnice předmětného zařízení popsala jednání, které bylo předmětem tohoto řízení. I tuto skutečnost považuje obviněný za pochybení soudu druhého stupně, který tedy ani nerespektoval skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně ani zásadu trestního řízení in dubio pro reo . Navíc soud druhého stupně hodnotil důkazy v rozporu s další zásadou trestního řízení, a to se zásadou presumpce neviny. Výše naznačený chybný postup odvolacího soudu pak vedl i k chybnému závěru o právní kvalifikaci jednání dovolatele a k závěru o jeho vině. Obviněný dále vyjádřil názor, že vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že svým nemohl naplnit subjektivní stránku skutkové podstaty těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.

Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 6 T 11/2016, a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 1. 12. 2016 sdělila, že se k dovolání obviněného nebude vyjadřovat.

Nejvyšší státní zástupce, který podal dovolání v neprospěch obviněného Ing. J. B., za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejprve připomenul dosavadní vývoj předmětné trestní věci a zrekapituloval závěry rozhodnutí soudu druhého stupně. Dále uvedl, že s rozhodnutím odvolacího soudu se není možno ztotožnit, pokud dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány podmínky pro užití moderačních ustanovení § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku a tím i k uložení trestu odnětí svobody pod zákonnou trestní sazbou uvedenou v § 145 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jestliže (1. podmínka) vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele (2. podmínka) by bylo použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené pro pachatele nepřiměřeně přísné a (3. podmínka) nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Pro aplikaci tohoto ustanovení je nutné respektovat jeho výjimečný charakter a používat je jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech kumulativně stanovených podmínek v něm uvedených. Podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku potom může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za pokus trestného činu a má vzhledem k povaze a závažnosti pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Protože i snížení trestu podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku je opatřením mimořádným, je pro jeho aplikaci nezbytné, aby posuzované jednání pachatele nedosahovalo závažnosti jiných obdobných případů. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 798).

V této souvislosti uvedl, že nic z výše uvedených okolností na straně obviněného zaznamenat nelze. Způsob provedení činu a okolnosti, za nichž byl čin obviněným spáchán, korespondují s typovou závažnosti žalovaného zločinu (ukončeného ve stadiu pokusu) a žádnými výjimečnými okolnostmi provázeny nejsou. Odvolací soud ani žádné mimořádné skutečnosti v daném případě nezmiňuje. Připomíná pouze provedenou náhradu škody a neposkvrněný rejstřík trestů, což ale jistě vyváží skutečnost, resp. přitěžující okolnosti, že obviněný spáchal čin se zbraní a dopustil se dvou trestných činů. Jednání obviněného je tzv. ukončeným pokusem trestného činu, když obviněný uskutečnil vše potřebné k dokonání trestného činu, resp. ke vzniku následku, přičemž k dokonání, tj. ke způsobení vážné újmy na zdraví poškozeného, nedošlo pouhou souhrou náhod, nikoli z vůle obviněného (odvolací soud sám konstatoval, že o úmyslu obviněného směřujícího ke způsobení těžké újmy na zdraví nepochybuje). Obviněný sice dosud nebyl soudně trestán, nicméně řádným životem nežil, o čemž svědčí jím spáchané několikeré přestupky různého charakteru. Není za tohoto stavu proto dán důvod přistupovat k obviněnému benevolentněji než k pachatelům obdobných skutků a aplikovat na jeho jednání mimořádný institut uvedený v § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku, když nedostatek následku a v důsledku toho nižší typová společenská škodlivost činu se dají zcela dobře vystihnout v rámci standardní trestní sazby uložením trestu při její spodní hranici. Jinak řečeno, obviněný se dopustil pokusu zločinu a k tomu i dalšího již dokonaného přečinu, přičemž v rámci zmíněného pokusu učinil zjevně vše, aby nastal následek. Vedle toho odvolací soud současně nedovodil žádné zvláštní okolnosti případu nebo poměry pachatele, které by mohly zavdávat důvod k užití předmětného ustanovení, neboť, stran okolností případu, byly u obviněného dány nepochybné okolnosti polehčující a hodné zřetele, avšak současně i momenty přitěžující, stejně tak jako poměry pachatele nelze považovat za soubor znaků v dané kvalitě či kvantitě se u obdobných útoků nevyskytujících, na něž by bylo nutné reagovat mimořádným přístupem. Proto shrnul, že Městský soud v Praze zatížil svůj rozsudek vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud obviněnému uložil trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 5 To 247/2016 ve výroku o trestu, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se obviněný Ing. J. B. do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V posuzované věci tak jde o případ, kdy námitky dovolatele (nejvyššího státního zástupce) směřují vůči trestu uloženému ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

K dovolání obviněného Ing. J. B. Nejvyšší soud podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to zejména s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud pečlivě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva.

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní, když obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení některých důkazů (konkrétně výpovědi svědkyně B. D., znaleckého posudku MUDr. Ivana Procházky) a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. V této souvislosti lze připomenout, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Zejména tedy prvotní nepřesnosti z rozhodnutí nalézacího soudu byly korigovány soudem druhého stupně. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a soudy poté automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Námitka obviněného Ing. J. B. týkající se nenaplnění subjektivní stránky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku je právní námitkou relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému způsobí těžkou újmu na zdraví.

Pokusem je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který spočíval v podstatě v tom, že obviněný z nápřahu razantně udeřil poškozeného do obličeje levou rukou svírající sklenici, a to směrem shora dolů s dopadem ruky na oblast pravé očnice, když nárazem na čelní krajinu nad pravým okem se sklenice rozbila a střepy z ní způsobily poškozenému dvě řezné rány v čelní krajině hlavy vpravo a další četné povrchové řezné ranky v téže lokalitě, úder ruky způsobil poškozenému výron na horním a dolním víčku pravého oka s drobným krevním výronkem pod spojivkou pravého oka, při úderu sklenicí do hlavy, spojeném s jejím rozbitím, může následný účinek střepů v obličejové části hlavy způsobit i mnohem závažnější poranění nebo poranění důležitého orgánu, např. řezné rány s přímým poraněním větších cévních a nervových pletení zde probíhajících, případně i s poruchou cítivých a hybných funkcí obličeje, nebo poranění oka a nitroočních struktur s možností trvalé poruchy zraku, s možností vzniku takovýchto závažných poranění musel být přinejmenším srozuměn, jelikož je všeobecně známo, že na hlavě člověka jsou umístěny důležité orgány a že při úderu sklenicí může dojít k jejímu rozbití a pořezání obličeje od střepů.

Popsaný skutek evidentně vykazuje znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to i z hlediska subjektivní stránky, která spočívá v úmyslném zavinění.

Zavinění je výrazem vnitřního psychického vztahu pachatele k činu. Autentickým zdrojem poznatků potřebných pro posouzení otázky zavinění je především výpověď samotného pachatele. Jestliže pachatel popírá zavinění, lze na ně usuzovat z objektivních okolností, za nichž došlo k činu, ze způsobu provedení činu, z povahy prostředků použitých k jeho spáchání, z cíle, který byl činem sledován, apod.

V posuzovaném případě šlo o to, že mezi obviněným a poškozeným došlo k incidentu, přičemž obviněný po vzájemné strkanici napadl poškozeného úderem sklenice a způsobil mu dvě řezné rány v čelní krajině hlavy vpravo a další četné povrchové řezné ranky v téže lokalitě, úder ruky způsobil poškozenému výron na horním a dolním víčku pravého oka s drobným krevním výronkem pod spojivkou pravého oka. Pokud obviněný z relativní blízkosti udeřil poškozeného skleničkou do obličeje, je jasné, že uvedené jednání bylo chtěné. Obecně vzato je úder skleněným předmětem do oblasti lidské hlavy (konkrétně obličeje) mechanismem, jehož následkem může být vážná porucha zdraví v některé z forem vymezených v § 122 odst. 2 tr. zákoníku, typicky pak poškození důležitého orgánu podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, delší dobu trvající porucha zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku apod. V dané věci takový následek reálně hrozil zejména v souvislosti s rozbitím skleničky a následným působením skleněných střepů na hlavě, resp. v obličeji poškozeného, v blízkosti oka (tedy poblíž důležitého smyslového orgánu). Reálná možnost vzniku těžkého zranění poškozeného byla i ze subjektivního hlediska obviněného předvídatelná. Obviněný neučinil nic pro to, aby se střetu s poškozeným vyhnul, naopak během předmětného incidentu udeřil poškozeného sklenicí do obličeje. Za tohoto stavu obviněný musel nutně akceptovat i reálně hrozící následek v podobě těžkého zranění poškozeného. Okolnost, že poškozený nakonec utrpěl jen zranění lehčí, nevyplývala z ničeho, co by se dalo hodnotit ve prospěch obviněného. Není tedy nic nesprávného na závěru odvolacího soudu o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k hrozící těžké újmě na zdraví poškozeného. O úmyslu obviněného nevyvstávají žádné důvodné pochybnosti.

Právní posouzení skutku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Rozsudek Městského soudu v Praze tedy není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného Ing. J. B. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nyní k dovolání nejvyššího státního zástupce.

Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného s odůvodněním, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, resp. že pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku nebyly splněny podmínky.

Za jednání, které bylo soudem prvního stupně kvalifikováno jednak jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, když výkon uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců, přičemž trestní zákoník pro výše uvedené jednání stanoví trestní sazbu odnětí svobody v rozmezí šest měsíců až tři léta. Z podnětu odvolání státního zástupce následně soud druhého stupně zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a jednání obviněného kvalifikoval jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. S přihlédnutím k ustanovení § 58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Aplikaci ustanovení § 58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku soud druhého stupně odůvodnil zejména tím, že obviněný nebyl dosud soudně trestán, poškozenému jako kompenzaci mu způsobené újmy uhradil částku ve výši 35.000 Kč a rovněž zcela uhradil škodu zdravotní pojišťovně spočívající v náhradě nákladů na léčbu poškozeného. S ohledem na tyto významné polehčující okolnosti a s přihlédnutím k tomu, že jednání obviněného zůstalo toliko ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a k těžké újmě ani zdaleka nedošlo, odvolací soud snížil za použití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku výměru trestu pod spodní hranici trestní sazby. Stručné odůvodnění uzavřel odvolací soud závěrem, že by použití zákonem stanovené trestní sazby odnětí svobody bylo pro obviněného přece jen příliš přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i podmíněným trestem kratšího trvání.

Ustanovení § 58 tr. zákoníku je nazváno Mimořádné snížení trestu odnětí svobody . Z toho logicky vyplývá, že okolnosti případu nebo poměry pachatele musí být alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé spodní hranici sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam.

Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze nápravy pachatele dosáhnout i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby.

Pro aplikaci tohoto ustanovení je nutné respektovat jeho výjimečný charakter a používat je jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech kumulativně stanovených podmínek v něm uvedených. Musí jít o souhrn takových výjimečných okolností, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně tím proto snižují jeho závažnost. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku tak lze považovat např. existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností, nepříznivý zdravotní stav pachatele, závislost rodinných příslušníků pachatele na jeho výdělku, péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména péči o nezletilé děti, nebo skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován apod. Naopak skutečnost, že pachatel nahradil škodu způsobenou trestným činem nebo že naplnil jen mírnější alternativu určité skutkové podstaty za takové okolnosti považovat nelze (srov. závěry publikované pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě shora uvedené výjimečné okolnosti pro mimořádné snížení trestu u obviněného zjištěny nebyly.
Podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele mimo jiné za pokus trestného činu a má vzhledem k povaze a závažnosti pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.

Mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus trestného činu se uplatní tehdy, jestliže v daném konkrétním případě nedosahuje takové závažnosti, jaké odpovídá trestní sazba trestu odnětí svobody stanovené na dokonaný trestný čin spáchaný pachatelem, tedy když i trest odnětí svobody uložený na samé dolní hranici takové sazby by byl nepřiměřeně přísný a když zároveň lze nápravy pachatele dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. I když není použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku vázáno na okolnosti případu nebo na poměry pachatele, hrají tyto významnou roli a bez jejich zhodnocení není možné stanovit, jestli by výměra trestu v rámci zákonné trestní sazby skutečně byla pro pachatele skutečně nepřiměřeně přísná, ani jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti. Protože i snížení trestu podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku je opatřením mimořádným, je pro jeho aplikaci nezbytné, aby posuzované jednání pachatele nedosahovalo závažnosti jiných obdobných případů. Ke snížení trestu proto lze přistoupit pouze za předpokladu, že povaha a závažnost jednání pachatele vybočuje z typově podobných jednání; skutečnost, že trestný čin byl ukončen ve stadiu k pokusu, nemůže sama o sobě, aniž by ji provázely další výjimečné skutečnosti, odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, a nestačí k tomu ani zjištění, že pachatel dosud žil řádným životem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 798).

Trestní zákoník v ustanovení § 58 odst. 5 umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus trestného činu jen za předpokladu, že vzhledem k jeho povaze a závažnosti by uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a současně, že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Povaha pokusu bude vyplývat zejména z charakteru jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřoval. Závažnost pokusu je dána především tím do jaké míry se rozvinul a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu. Okolnost, že došlo pouze k pokusu trestného činu, však nemůže sama o sobě odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby.

Nejvyšší soud s ohledem na jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, a jeho hrozící i vzniklé následky, musel přisvědčit námitce nejvyššího státního zástupce, že podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody v tomto případě splněny nebyly. Použití moderačního ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku není vázáno na okolnosti případu ani poměry pachatele, jak je tomu v ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ale bez jejich zhodnocení nelze stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti, a jestli by výměra tohoto trestu byla skutečně nepřiměřeně přísná pro pachatele pokusu trestného činu. Nelze pominout, že snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku je mimořádné a vyžaduje proto, aby pokus nedosahoval závažnosti jiných obvyklých případů, navíc lze k němu přistoupit jen za předpokladu, že vzhledem k jeho povaze a závažnosti, posuzované především podle hledisek uvedených v § 39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku, by uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné sazby bylo nepřiměřeně přísné a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Jak správně konstatoval nejvyšší státní zástupce v rámci svého dovolání, způsob provedení činu a okolnosti, za nichž byl čin obviněným spáchán, korespondují s typovou závažností žalovaného zločinu (ukončeného ve stadiu pokusu) a žádnými výjimečnými okolnostmi provázeny nejsou. Byť těžká ujma na zdraví poškozenému v důsledku jednání obviněného nevznikla a jednání zůstalo ve fázi pokusu, významně k tomu nepřispěl obviněný, ale pouhá souhra náhod. Za této situace nemůže použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku odůvodnit ani argumentace odvolacího soudu provedenou náhradou škody a čistým rejstříkem trestů obviněného (když na bezúhonný způsob života občanů České republiky lze nahlížet spíše jako na běžný standard, nikoli okolnost neobvyklou či výjimečnou), přičemž je třeba podotknout, že obviněný sice dosud nebyl soudně trestán, avšak řádným životem nežil, o čemž svědčí jím spáchané přestupky různého charakteru. Uvedené skutečnosti nemají potenciál zlehčovat jednání, jehož se obviněný dopustil a pro které byl uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, navíc s přihlédnutím ke způsobu provedení trestného činu, k němuž došlo se zbraní. V posuzovaném případě se obviněný dopustil nejen pokusu zločinu, ale i dalšího již dokonaného přečinu, přičemž v rámci zmíněného pokusu učinil zjevně (ve smyslu jednání, jinak pod shodnou kvalifikaci podřazovaných) vše, aby nastal následek.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud nemůže přisvědčit odvolacímu soudu, že by v předmětné trestní věci byly na straně obviněného, resp. v projednávaném případu, přítomny takové okolnosti, jež by zavdaly oprávněnost aplikace mimořádného institutu uvedeného ustanovení § 58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, neboť nedostatek následku a v důsledku toho nižší typovou společenskou škodlivost činu lze adekvátně vyjádřit v rámci standardní trestní sazby uložením trestu při její spodní hranici.

Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 5 To 247/2016, zrušit ve výroku o trestu, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. potom Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze tedy předmětnou trestní věc znovu projedná a rozhodne o odvolání obviněného v souladu s právním názorem vysloveným v tomto usnesení.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu