4 Tdo 9/2011
Datum rozhodnutí: 02.02.2011
Dotčené předpisy: § 219 odst. 1 tr. zák.



4 Tdo 9/2011-43

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. února 2011 o dovolání obviněného M. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 7 To 67/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 16/2009, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 9 T 16/2009, byl obviněný M. H. uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 13. 3. 2009 v přesně nezjištěné době okolo 15.40 hod. v Ch., ulice S., okr. Ch., P. kraj, ve 3. patře domu při návštěvě u majitelky bytu J. M., po vzájemném slovním konfliktu v prostoru kuchyně bytu tuto s úmyslem usmrtit fyzicky napadl tím způsobem, že ji silou strčil tak, že poškozená narazila hlavou na zeď a upadla na zem, kde ji oběma koleny zaklekl v oblasti hrudníku pod prsy a oběma rukama ji uchopil za krk a škrtil ji palci v přední části krku, dále ji zakryl dýchací otvory, čímž poškozené způsobil krevní výron v měkkých pokrývkách lebních, krevní podlitinu na přední straně horní části hrudníku přecházející na levou stranu krku, krevní výrony ve sliznici ústní předsíně, krevní podlitinu na zevní straně horní poloviny paže, krevní podlitinu na levém koleni, krevní výron ve svalstvu přední stěny hrudní, krevní výron ve sliznici hrtanu, zlomeninu hrtanu v místě obou horních rohů štítné chrupavky, dvojitou zlomeninu hrudní kosti, zlomeninu 1. a 2. žebra oboustranně při hrudní kosti, pohmoždění horního laloku pravé a levé plíce, když poškozená na místě jednání zemřela v důsledku udušení při zakrytí dýchacích otvorů, poté s jejím tělem manipuloval v úmyslu, aby její smrt vypadala jako nešťastná náhoda, kdy tělo přetáhl z kuchyně do chodby a poté zpět do kuchyně, kde jej zanechal na zemi v poloze hlavou směrem ke sporáku a nohama směrem k lednici, když poté z místa činu odešel.

Za uvedené jednání byl obviněný M. H. odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků, podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra H. K. částku 2.113,- Kč a poškozené J. L. částku 240.000,- Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 9 T 16/2009, podal obviněný M. H. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 7 To 27/2010, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

Krajský soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 9 T 16/2009, opětovně rozhodl tak, že uznal obviněného M. H. vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkové věty tohoto rozsudku dopustil tím, že dne 13. 3. 2009 v přesně nezjištěné době okolo 15.40 hod. v Ch., ulice S., okr. Ch., P. kraj, ve 3. patře domu při návštěvě u majitelky bytu J. M., po vzájemném slovním konfliktu v prostoru kuchyně bytu tuto s úmyslem usmrtit fyzicky napadl tím způsobem, že ji silou strčil tak, že poškozená narazila hlavou na zeď a upadla na zem, kde ji oběma koleny zaklekl v oblasti hrudníku pod prsy a oběma rukama ji uchopil za krk a škrtil ji palci v přední části krku, dále ji zakryl dýchací otvory, čímž poškozené způsobil krevní výron v měkkých pokrývkách lebních, krevní podlitinu na přední straně horní části hrudníku přecházející na levou stranu krku, krevní výrony ve sliznici ústní předsíně, krevní podlitinu na zevní straně horní poloviny paže, krevní podlitinu na levém koleni, krevní výron ve svalstvu přední stěny hrudní, krevní výron ve sliznici hrtanu, zlomeninu hrtanu v místě obou horních rohů štítné chrupavky, dvojitou zlomeninu hrudní kosti, zlomeninu 1. a 2. žebra oboustranně při hrudní kosti, pohmoždění horního laloku pravé a levé plíce, když poškozená na místě jednání zemřela v důsledku udušení při zakrytí dýchacích otvorů, poté s jejím tělem manipuloval v úmyslu, aby její smrt vypadala jako nešťastná náhoda, kdy tělo přetáhl z kuchyně do chodby a poté zpět do kuchyně, kde jej zanechal na zemi v poloze hlavou směrem ke sporáku a nohama směrem k lednici, když poté z místa činu odešel.

Za uvedené jednání byl obviněný M. H. odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků, podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra H. K. částku 2.113,- Kč a poškozené J. L. částku 240.000,- Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 9 T 16/2009, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 7 To 67/2010, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Následně podal obviněný M. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 7 To 67/2010, prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že dle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru a došlo jím k porušení základních práv obviněného, a to zejména práva na obhajobu. V průběhu řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, když za základ výroku o vině je považována pouze výpověď svědka M., kterou je nutno považovat za nevěrohodnou a navržení svědci (Z. Č., P. J., J. J. a F. D.), kteří se mohli k věrohodnosti tohoto svědka vyjádřit, slyšeni nebyli. Obviněný dále uvedl, že soud prvního stupně opětovně rozhodující ve věci se řídil názorem nadřízeného soudu jen velmi okrajově, připustil nové svědectví, které bylo pořízeno až poté, kdy vešlo ve známost rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a nepřipustil zásadní svědecké výpovědi navrhované obhajobou (paní Ch. a V.), které mají význam zejména ohledně přístupu cizích osob do domu ve S. ulici v Ch. Za velmi zásadní považuje obviněný skutečnost, že když dle názoru odvolacího soudu není procesně použitelný protokol o prověrce výpovědi na místě, pak je zřejmé, že není možné považovat za relevantní ani důkazy navazující, a to zejména doplněk znaleckého posudku, který z tohoto protokolu vychází, stejně tak jako výpověď znalce. Lze použít jen základní znalecký posudek, kde je zaznamenána pouze vágní formulace, že nelze vyloučit cizí zavinění. Obviněný se domnívá, že nebylo žádným způsobem prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, proto je třeba respektovat zásadu presumpce neviny a vzniklé pochybnosti vyložit v jeho prospěch. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265l tr. ř. přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby podle § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný v rámci své argumentace předložené v dovolání napadá především správnost dokazování a učiněných skutkových závěrů, když namítá, že soudy chybně nebo nedostatečně hodnotily provedené důkazy a že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Závěr o vině obviněného lze však dovodit logickým způsobem z provedených důkazů. Popsané námitky se tak zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Stejně tak není možno akceptovat tvrzení obviněného o nezákonném důkazu, neboť zmíněná prověrka na místě nebyla při rozhodování soudů obou stupňů užita. Soudy obou stupňů neakceptovaly návrhy obhajoby na doplnění dokazování, což však zejména soud odvolací ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil, proto ani v tomto rozsahu není možno dovolání obviněného přisvědčit. Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) odmítl a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. H. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování ze strany soudů co do jejich věrohodnosti či průkaznosti je nutno považovat výhrady obviněného proti údajnému neprovedení či nesprávnému vyhodnocení předložených důkazů a výpovědí.

Obviněný M. H. se tedy svým dovoláním domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky uplatněné obviněným v dovolání je nutno považovat za námitky čistě skutkové a tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní a současně se jedná o námitky, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně.

V průběhu důkazního řízení bylo jednoznačně prokázáno, jak správně zjistily soudy obou stupňů, že obviněný M. H. měl s poškozenou J. M. dne 11. 3. 2009 rozpory týkající se fungování bytového družstva v domě, kde oba žili, a to zejména ohledně instalace plastových oken, jejich financování a výběru realizační firmy. Za prokázanou je dále nutno považovat okolnost, že poškozená J. M. byla velmi opatrnou osobou, dveře u svého bytu vždy zajišťovala řetízkem, do bytu nepouštěla cizí lidi, navštěvoval ji pouze její syn či další členové rodiny, výjimečně některé ženy z téhož domu a rovněž obviněný M. H. ohledně v záležitosti týkající se výměny oken v domě. Také bylo prokázáno, že do bytu poškozené J. M. nebylo vniknuto násilím a nic se z něj neztratilo, poškozená neměla v domě konflikt s nikým vyjma obviněného, se kterým měla spory ohledně výměny oken. Obviněný byl tak jedním z mála lidí, které poškozená pouštěla do svého bytu a byl jediný, s kým měla konflikt. Dům, v němž obviněný i poškozená žili, byl bez použití klíče nepřístupný a poškozená zemřela násilnou smrtí. Ze svědecké výpovědi svědka J. M. vyplynulo, že obviněný dne 13. 3. 2009 odešel z práce domů dříve než obvykle a poškozenou J. M. navštívil v jejím bytě.

Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 7 To 27/2010, shledal, že nalézací soud v odůvodnění svého prvního rozhodnutí ve věci (tj. rozsudek ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 9 T 16/2009) vycházel z nezákonně získaného důkazu, kterým byla prověrka výpovědi podezřelého (obviněného) na místě, která byla provedena v neprocesním stádiu řízení a podle názoru vrchního soudu nebyla neodkladným ani neopakovatelným úkonem. Neexistuje tedy žádný přímý důkaz, který by usvědčoval obviněného ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., avšak souhrn nepřímých důkazů jednoznačně obviněného ze spáchání tohoto trestného činu usvědčuje, jak konstatovaly soudy obou stupňů, které následně při svém rozhodování neužily nezákonně získaný důkaz, tj. prověrku výpovědi obviněného na místě.

K námitce obviněného vůči použití důkazu svědeckou výpovědí svědka J. M. je třeba uvést, že obě procesní strany mají v kterémkoliv stádiu trestního řízení právo opatřovat a předkládat nové důkazy na podporu svých tvrzení, tedy i příslušný státní zástupce byl oprávněn navrhnout provedení důkazu výslechem jmenovaného svědka v odvolacím řízení. Svědek J. M. vypověděl z hlediska daného trestního řízení velmi podstatnou a závažnou skutečnost, tj. že obviněný v inkriminovaný den odešel z práce domů dřív a navštívil poškozenou J. M. v jejím bytě. Svědek J. M. vypovídal zcela jasně, spolehlivě a přesvědčivě a odvolací soud u něj neshledal tendenci k poškozování obviněného křivou výpovědí. V této souvislosti Nejvyšší soud České republiky podotýká, že daný svědek důsledně trval na tom, že obviněný před ním nikdy nezmínil fyzické napadení poškozené, resp. skutečnost, že poškozenou zabil. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl shodně se soudy obou stupňů k závěru, že pochybnosti obviněného ohledně věrohodnosti svědecké výpovědi svědka J. M. nelze považovat za relevantní s tím, že výslechy dalších obhajobou navrhovaných svědků k této otázce, tj. Z. Č., P. J., J. J. a F. D., kteří se všichni v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, by byly důkazy nadbytečnými.

Za správný je nutno považovat i postup odvolacího soudu ohledně konstatování, že nalézací soud nepochybil, když zamítl opakovaný návrh obhajoby na výslech svědkyň V. a Ch. sousedek poškozené J. M. Svědkyně H. P. (také sousedka poškozené) i příbuzní poškozené (tj. svědek E. M. st., E. M. ml. a J. M.) shodně před soudem vypověděli, že obyvatelé příslušného domu pečlivě dbali na centrální uzamykání celého objektu a že poškozená úzkostlivě střežila své soukromí, jak již bylo uvedeno výše. Z logiky věci proto plyne, že výslechy dalších svědkyň (tj. sousedek paní V. a paní Ch.) k této otázce by byly také úkony z procesního hlediska nadbytečnými. Navíc odvolací soud za účelem vyhovění návrhu obhajoby jmenované svědkyně k hlavnímu líčení předvolal, tyto se však omluvily z důvodu nepříznivého zdravotního stavu.

Odvolacímu soudu není možno vytknout ani skutečnost, že odmítl jako zcela nadbytečný návrh na opatření znaleckého posudku z oboru gastroskopie a znaleckého posudku na posouzení zdravotnické dokumentace poškozené. Je zřejmé, že vzhledem k věku poškozené (81 let) je třeba u takového člověka předpokládat zvýšenou lomivost kostí. Odvolací soud tak dospěl ke zcela správnému závěru, že pokud by u poškozené přispěla ke vzniku zlomenin zvýšená lomivost kostí, na jednání a úmyslu pachatele by to nic nezměnilo. Také problematika nálezu nedojedeného jídla na kuchyňském stole v bytě poškozené byla odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozsudku podrobně rozebrána a bez jakýchkoliv pochybností objasněna.

V průběhu řízení byl vedle znaleckých posudků na osobu obviněného vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který vypracovali znalci MUDr. P. T., Ph.D. a MUDr. P. R. a ze kterého jednoznačně vyplynulo, že smrt poškozené nastala dne 13. 3. 2009 v důsledku udušení při zakrytí dýchacích otvorů úst i nosu. Závěry tohoto posudku jsou naprosto logické a přesvědčivé, a to i bez použití nezákonně získaného důkazu protokolu o prověrce výpovědi obviněného na místě činu, a vyvracejí závěry znaleckého posudku předloženého obhajobou, tj. znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který vypracoval znalec MUDr. D. V., PhD. Znalec MUDr. P. T., Ph.D., osobně u hlavního líčení jednoznačně a logicky vyvrátil závěry znaleckého posudku MUDr. D. V., Ph.D., naopak znalec MUDr. D. V., Ph.D., nebyl schopen adekvátně odpovídat na otázky, které mu byly u hlavního líčení položeny.

Po zhodnocení uvedených skutečností se Nejvyšší soud České republiky ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně rozhodujících ve věci v tom, že na základě uzavřeného řetězce nepřímých důkazů je nutno učinit logický závěr, že pachatelem posuzovaného trestného činu, který měl i motiv poškozenou usmrtit, je obviněný M. H.

Není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím.

Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že námitky obviněného vznesené v podaném dovolání nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného M. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 2. února 2011


Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal