4 Tdo 896/2013
Datum rozhodnutí: 17.09.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.



4 Tdo 896/2013-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2013 o dovolání obviněného Ing. F. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 42 To 341/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 5/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 1 T 5/2011, byl obviněný Ing. F. Š. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

jako jednatel a 50 % vlastník společnosti VFS Trading, s.r.o., Ž. n. S., S. /dále jen VFS Trading, s.r.o./, v rozporu s ustanovením § 135 odst. 2 obchodního zákoníku /dále jen ObZ/ v tehdy platném znění ve spojení s § 194 odst. 5 ObZ, a tedy zcela v rozporu s péčí řádného hospodáře, jakož i v rozporu s článkem III pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 5. 1993 mezi ním jako zaměstnancem a společností VFS Trading, s.r.o., jako zaměstnavatelem

1.
dne 29. 3. 2005 ve společnosti VFS Trading, s.r.o., v zištném úmyslu předložil účetní A. M. k vyúčtování jím údajně absolvovanou zahraniční pracovní cestu z P. do F. n. M. z 8. 3. 2005 až 15. 3. 2005 a uplatnil nárok na stravné ve výši 440 EUR, t. j. 13.360,- Kč, proplacení letenky ve výši 17.724,- Kč a dopravu služebním vozidlem na letiště P. tam i zpět ve výši 4.206,40 Kč, přičemž vyúčtování a proplacení pracovní cesty si jako jednatel společnosti svým podpisem sám odsouhlasil, ačkoli ve skutečnosti se žádné pracovní cesty nezúčastnil, neboť jednak společnost VFS Trading, s.r.o., nemá a nikdy neměla ve F. n. M. žádného obchodního partnera a jednak dne 8. 3. 2005 v 17.10 hodin cestu letecky z P. do F. n. M. a dále ve 20.05 hodin na ostrov M. a poté dne 15. 3. 2010 v 19.05 hodin zpět do P. absolvovala manželka jmenovaného Mgr. L. Š., přičemž veškeré shora uvedené náklady hradila společnost VFS Trading, s.r.o., čímž svým úmyslným jednáním obohatil sebe a svoji manželku Mgr. L. Š. v celkové výši nejméně 35.291,- Kč,

2.
dne 2. 5. 2006 ve společnosti VFS Trading, s.r.o., v zištném úmyslu bez předchozího souhlasu valné hromady společnosti VFS Trading, s.r.o., tedy bez souhlasu druhého jednatele společnosti Ing. V. S., v rozporu s § 196a odst. 1 ObZ, tedy zcela neplatně, jakož i v rozporu s článkem VII Společenské smlouvy společnosti VFS Trading, s.r.o., uzavřel za společnost VFS Trading, s.r.o., jako věřitel se svojí manželkou Mgr. L. Š. jako dlužníkem smlouvu o půjčce na částku 2.300.000,- Kč s termínem splatnosti do 31. 12. 2008 a uvedená částka byla společností bezodkladně vyplacena na účet uvedený obviněným, přičemž dne 29. 1. 2007 opět bez vědomí druhého jednatele Ing. V. S. uzavřel za společnost VFS Trading, s.r.o., s Mgr. L. Š. dodatek ke smlouvě o půjčce ze dne 2. 5. 2006, jehož obsahem bylo posunutí splatnosti půjčky ve výši 2.300.000,- Kč až do 31. 12. 2013, v důsledku čehož pohledávka společnosti VFS Trading, s.r.o., nebyla účetně vedena jako pohledávka v prodlení, ačkoli ve skutečnosti se jednalo o plnění z neplatného právního úkonu dle § 39 občanského zákoníku v tehdy platném znění /dále jen OZ/, tedy jednalo se o plnění z bezdůvodného obohacení, jehož nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se dle § 107 odst. 1 OZ promlčel dne 2. 5. 2008, což mělo mimo jiné za následek, že plnění z poskytnuté neplatné půjčky se stalo právně nedobytným, neboť Mgr. L. Š. u současně probíhajícího civilního řízení u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 14 C 163/2008 odmítá zaplatit poskytnutou půjčku mimo jiné s odkazem na promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, čímž se svým jednáním obviněný a Mgr. L. Š. jako manželé obohatili na úkor společnosti VFS Trading, s.r.o., ve výši 2.300.000,- Kč a snížili tak její likviditu s ohledem na smluvní ujednání, že úroky z půjčky jsou splatné až v okamžiku půjčky.

Za uvedené jednání byl obviněný Ing. F. Š. podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, 3 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře padesáti denních sazeb. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 2.000,- Kč, tj. celkem 100.000.- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na pět měsíců a podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost VFS Trading, s.r.o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 1 T 5/2011, podali odvolání obviněný Ing. F. Š., státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou a poškozená společnost VFS Trading, s.r.o. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 42 To 341/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného Ing. F. Š. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon ) - ad 1) a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákona - ad 2), kterých se podle skutkové věty výroku uvedeného rozsudku dopustil tím, že

jako jednatel a 50 % vlastník společnosti VFS Trading, s.r.o., Ž. n. S., S. /dále jen VFS Trading, s.r.o./, v rozporu s ustanovením § 135 odst. 2 obchodního zákoníku /dále jen ObZ/ v tehdy platném znění ve spojení s § 194 odst. 5 ObZ, a tedy zcela v rozporu s péčí řádného hospodáře, jakož i v rozporu s článkem III pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 5. 1993 mezi ním jako zaměstnancem a společností VFS Trading, s.r.o., jako zaměstnavatelem

1.
dne 29.3.2005 ve společnosti VFS Trading, s.r.o., v zištném úmyslu předložil účetní A. M. k vyúčtování jím údajně absolvovanou zahraniční pracovní cestu z P. do F. n. M. z 8. 3. 2005 až 15. 3. 2005 a uplatnil nárok na stravné ve výši 440 EUR, t. j. 13.360,- Kč, proplacení letenky ve výši 17.724,- Kč a dopravu služebním vozidlem na letiště P. tam i zpět ve výši 4.206,40 Kč, přičemž vyúčtování a proplacení pracovní cesty si jako jednatel společnosti svým podpisem sám odsouhlasil, ačkoli ve skutečnosti se žádné pracovní cesty nezúčastnil, neboť jednak společnost VFS Trading, s.r.o., nemá a nikdy neměla ve F. n. M. žádného obchodního partnera a jednak dne 8. 3. 2005 v 17.10 hodin cestu letecky z P. do F. n. M. a dále ve 20.05 hodin na ostrov M. a poté dne 15. 3. 2010 v 19.05 hodin zpět do P. absolvovala manželka jmenovaného Mgr. L. Š., přičemž veškeré shora uvedené náklady hradila společnost VFS Trading, s.r.o., čímž svým úmyslným jednáním obohatil sebe a svoji manželku Mgr. L. Š. v celkové výši nejméně 35.291,- Kč,

2.
dne 2. 5. 2006 ve společnosti VFS Trading, s.r.o., v zištném úmyslu, a to za účelem zakoupení bytu dcerou Mgr. V. Š., bez předchozího souhlasu valné hromady společnosti VFS Trading, s.r.o., bez souhlasu druhého jednatele společnosti Ing. V. S., v rozporu s § 196a odst. 1 obchodního zákoníku a v rozporu s článkem VII Společenské smlouvy společnosti VFS Trading, s.r.o., uzavřel za společnost VFS Trading, s.r.o., jako věřitel se svojí manželkou Mgr. L. Š. jako dlužníkem smlouvu o půjčce na částku 2.300.000,- Kč s termínem splatnosti do 31. 12. 2008 a uvedená částka byla na jeho pokyn společností bezodkladně vyplacena na účty uvedené obviněným, a to číslo účtu v částce 2.057.190,- Kč majitele Rezidence Jeremenkova, a.s., a číslo účtu v částce 242.810,- Kč majitele D. W., a dne 29. 1. 2007 také bez vědomí druhého jednatele Ing. V. S. uzavřel za společnost VFS Trading, s.r.o., s Mgr. L. Š. dodatek ke smlouvě o půjčce ze dne 2. 5. 2006, jehož obsahem bylo posunutí splatnosti půjčky ve výši 2.300.000,- Kč až do 31. 12. 2013, v důsledku čehož pohledávka společnosti VFS Trading, s.r.o., nebyla účetně vedena jako pohledávka v prodlení, ačkoli ve skutečnosti se jednalo o plnění z neplatného právního úkonu dle § 39 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tedy jednalo se o plnění z bezdůvodného obohacení, jehož nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se dle § 107 odst. 1 občanského zákoníku promlčel dne 3. 5. 2008, což mělo mimo jiné za následek, že plnění z poskytnuté neplatné půjčky se stalo právně nedobytným, čímž svým jednáním obviněný způsobil společnosti VFS Trading, s.r.o., škodu ve výši 2.300.000,- Kč.

Za popsané jednání byl obviněný Ing. F. Š. podle § 248 odst. 3 tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 53 odst. 1, § 54 odst. 1, 2 tr. zákona byl obviněnému současně uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.

Odvolání obviněného a poškozené společnosti VFS Trading, s.r.o., byla citovaným rozsudkem odvolacího soudu zamítnuta podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 42 To 341/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ke skutku uvedenému pod bodem 1) v rámci své obsáhlé dovolací argumentace namítl, že odvolací soud se důsledně nevypořádal s otázkou, zda v daném případě byla jeho jednáním naplněna subjektivní stránka tvrzeného trestného činu (zavinění) a zda byly naplněny zákonné znaky příslušné skutkové podstaty po stránce objektivní. Dle názoru dovolatele odvolacím soudem dovozovaný zištný úmysl postrádá opodstatnění, neboť v předmětné době byl 50% společníkem společnosti VFS Trading, s.r.o., takže by vlastně vytýkaným jednáním poškozoval sebe sama. Obviněný je navíc toho názoru, že výše skutečné majetkové škody nemůže být představována částkou, o níž se měl spolu s manželkou obohatit, neboť došlo k zaúčtování daných nákladů do účetnictví společnosti. Nemohlo tak dojít k naplnění zákonem požadovaného škodlivého následku, natož k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Podle dovolatele si odvolací soud navíc neujasnil, zda se tvrzeného jednání dopustil jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, domnívá se, že nebyly splněny podmínky § 88 odst. 1 tr. zákona a že použitá právní kvalifikace jeho jednání je právně nesprávná. K tomu dodal, že nesprávnost právního posouzení je třeba považovat i v ignoraci soukromoprávního základu projednávané věci s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe.

Ohledně skutku uvedeného pod bodem 2) výroku rozsudku obviněný podotkl, že odvolací soud nevěnoval pozornost podmínkám pro naplnění materiální stránky tvrzeného trestného činu, nijak nezkoumal, v jakém postavení obviněného (tj. společníka, jednatele či zaměstnance) byl předmětný úkon učiněn. Stejně jako u skutku pod bodem 1) se domnívá, že nebyly splněny zákonné podmínky § 88 odst. 1 tr. zákona a použitá právní kvalifikace jeho jednání je nesprávná. V inkriminované době byl nejen jednatelem společnosti, ale i jejím 50% společníkem, takže v konečném důsledku by i v tomto případě - příslušným jednáním poškozoval sebe sama a pro absenci zavinění ho nebylo možno uznat vinným. I jednání pod bodem 2) má dle něj základ v soukromoprávním vztahu mezi ním a poškozenou společností. Tato společnost měla dostatek nástrojů a času, jak mohla danou situaci řešit, avšak neučinila žádné kroky k ochraně svých majetkoprávních nároků. Odvolací soud však zcela ignoroval liknavost a nedůslednost při ochraně oprávněných majetkových zájmů samotnou poškozenou společností.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný poukázal na skutečnost, že odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci vyslovil právní názor, kterým zavázal soud prvního stupně, avšak s odstupem doby ho ve svém druhém odvolacím rozhodnutí změnil, a to za situace, kdy se nic nezměnilo na skutkovém základu věci. Takový postup považuje obviněný za postup mimo rámec spravedlivého procesu a právního státu, proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že obviněný v podstatné části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká rozhodujícím soudům nižších stupňů nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, nýbrž zpochybňuje správnost a úplnost provedeného dokazování. Jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a hodnocení důkazů však neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci deklarovaného dovolacího důvodu nelze dále akceptovat ani námitky ohledně údajně nesprávně stanové výši způsobené škody ani výtku dovolatele, že odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí změnil právní kvalifikaci jednání obviněného z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku na trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon) a podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákona.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podřadit pouze námitky týkající se jednak tvrzené nesprávné právní kvalifikace, a to ať již z důvodu nedostatku subjektivní či objektivní stránky trestného činu zpronevěry, či neužití principu ultima ratio . Tyto námitky však byly shledány neopodstatněnými.

Trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1 tr. zákona se dopustil ten, kdo si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Druhý odstavec citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel uvedeným jednáním způsobil škodu nikoli malou, třetí odstavec pak hovoří mimo jiné o značné škodě nebo jiném zvlášť závažném následku /písm. c)/ a o spáchání činu v postavení osoby, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného /písm. a)/.

Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva, předávací protokol apod. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.

V případě posuzované věci bylo provedeným dokazování zjištěno, že obviněný Ing. F. Š. byl jednatelem, 50% spoluvlastníkem a současně také zaměstnancem poškozené společnosti VFS Trading, s.r.o. Ohledně skutku uvedeného pod bodem 1) bylo v průběhu řízení prokázáno, že jednáním obviněného ke škodě poškozené společnosti VFS Trading, s.r.o., získala finanční prospěch jeho manželka Mgr. L. Š., a to na základě předem uhrazených letenek ze strany poškozené společnosti. K jejich uhrazení došlo prostřednictvím vystavené faktury, v níž byly uvedeny údaje o osobě obviněného, které nesouhlasily s příslušnými vystavenými letenkami. O těchto okolnostech obviněný věděl, stejně tak věděl, že vyúčtovanou zahraniční cestu neuskutečnil on, nýbrž jeho manželka Mgr. L. Š. I když obviněný zmíněnou cestu neabsolvoval, přesto ji následně poškozené společnosti vyúčtoval a vyplacené peníze včetně výplaty stravného převzal.

U skutku uvedeného pod bodem 2), z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný svým výše popsaným úmyslným jednáním zmenšil majetek poškozené společnosti VFS Trading, s.r.o., ve prospěch jiných osob o částku 2,300.000,- Kč, jak podrobně rozvádí odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat.

Z tzv. právní věty výroku rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, považoval skutkové podstaty trestných činů zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákona a podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákona jednáním obviněného za naplněné tím, že si obviněný přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, tento čin spáchal jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného a způsobil takovým činem značnou škodu.

Dle názoru Nejvyššího soudu soud druhého stupně nepochybil při stanovení právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 tr. zákona, neboť obviněný si předmětným jednáním přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tímto činem na cizím majetku značnou škodu ve smyslu znění § 89 odst. 11 tr. zákona, když se svěřenými finančními prostředky (tj. cizí svěřenou věcí) vědomě naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byly dány do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření. Obviněný sice byl s ohledem na svou funkci oprávněn jednat za společnost, avšak realizace tohoto oprávnění musela být v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku a stanovami společnosti, za což rozhodně nelze považovat svévolné odčerpávání finančních prostředků společnosti pro vlastní potřebu, jak to činil obviněný. Na posouzení jednání obviněného nemůže mít vliv ani okolnost, jak tvrdí v podaném dovolání, že by příslušným jednáním poškozoval sebe sama, neboť byl pouze 50% vlastníkem společnosti.

Nejvyšší soud se však neztotožnil s postupem odvolacího soudu v tom, že předmětný skutek posoudil podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry zakotvené v § 248 odst. 3 písm. a) tr. zákona, neboť obviněný nebyl osobou, která měla zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozené společnosti.

Dle stávající soudní judikatury lze za osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu § 248 odst. 3 písm. a) tr. zákona, považovat jen takového pachatele, u kterého je podle jeho pracovního, funkčního anebo jiného právního vztahu k poškozenému hlavní úlohou péče o zabezpečování zájmů poškozeného. Taková zvláštní povinnost může vyplývat z právního předpisu (např. zákonný zástupce nezletilého, opatrovník apod.) nebo ze smlouvy (plné moci). Samotná smlouva o hmotné odpovědnosti uzavřená mezi pracovníkem a zaměstnavatelem, stejně jako postavení vedoucího pracovníka, nezakládají tuto povinnost (srov. rozhodnutí č. 28/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Znak zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného je vykládán velice úzce a tuto povinnost nezakládá ani dohoda o hmotné odpovědnosti ani postavení vedoucího zaměstnance. Její existence může vycházet buď z právní úpravy anebo ze smlouvy, avšak nelze ji automaticky vyvozovat z prostého faktu, že určitá osoba má smluvně nebo zákonem stanovenou povinnost opatrovat nebo spravovat majetek poškozeného. Zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného není možné dovodit u vedoucího pracovníka, jednatele obchodní společnosti, předsedy akciové společnosti, případně jiných osob pouze na základě jejich postavení ve vedoucí funkci či v čele podniku a jemu podobného subjektu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1480/2008, ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003, ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 6 Tdo 110/2010).

V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 42 To 341/2012, mimo jiné uvedl, že obviněný byl v postavení jednatele firmy, byl také 50% spoluvlastníkem firmy a současně byl v zaměstnaneckém poměru vůči této firmě, proto se jednalo o osobu, která má povinnost zvlášť hájit zájmy poškozeného, a to jednak ze zákona a jednak z pracovní smlouvy (viz str. 8 rozsudku).

S tímto názorem však vzhledem k výše citované soudní judikatuře nelze souhlasit a předmětné jednání obviněného proto není možno posoudit jako trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákona a § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákona, ale toliko jako trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zákona a § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona.

I s přihlédnutím ke shora zmíněnému pochybení odvolacího soudu však Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by bylo nutno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit, a to z toho důvodu, že i při zpřesněné právní kvalifikaci by se v zásadě postavení obviněného nijak nezměnilo, neboť by mu byl ukládán trest podle totožného zákonného ustanovení § 248 odst. 3 tr. zákona. Současně je nutno dodat, že náprava zjištěné právní vady by nemohla vést k zásadní změně druhu a výše uloženého trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu a trestu peněžitého. V této souvislosti lze plně odkázat na přiléhavou argumentaci odvolacího soudu.

K pochybnosti obviněného o správnosti použité právní kvalifikace s odkazem na to, že zjištěné jednání nemůže být posuzováno podle norem trestního práva, neboť jde jen o občanskoprávní vztah, Nejvyšší soud uvádí, že se s touto právní úvahou obviněného neztotožnil. V daném případě byly v jednání obviněného shledány všechny zákonné znaky trestného činu, což vylučuje možnost uplatnění principu ultima ratio , jehož se obviněný v dovolání domáhal. Tento princip totiž vychází ze zásady, že je zcela nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Obviněný však v projednávané věci spáchal čin, který nemá povahu obvyklých občanskoprávních vztahů, ale jde o čin, který má jednoznačně trestní charakter, jak bylo výše vysvětleno. Je proto nezbytné, aby na něj dopadly prostředky trestního práva, a to včetně nástrojů trestní represe.

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu. V daném případě Nejvyšší soud z důvodu výše rozvedených shledal podmínky pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení v posuzovaném případě a proto dovolání obviněného Ing. F. Š. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 17. září 2013

Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše Novotná