4 Tdo 884/2011
Datum rozhodnutí: 25.08.2011
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. a, d) tr. zákoník, § 205 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 884/2011-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2011 o dovolání obviněného M. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 5 To 16/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 42/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 11. 2010, sp. zn. 5 T 42/2010, byl obviněný M. D. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, dále přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku., kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 5. 1. 2010 kolem 03.28 hodiny v K.-N. M., okres K., na ul. H. v baru K., v podnapilém stavu, veden záměrem získat jeho peníze a další věci, znenadání zezadu přistoupil k R. O., sedícímu na židli u stolu, a z tohoto stolu vzal jeho pánskou látkovou příruční tašku zn. Adidas tmavěmodré barvy s bílými pruhy, obsahující pánskou koženou peněženku černé barvy s finanční hotovostí ve výši nejméně 500,- Kč, igelitový sáček s finanční hotovostí v mincích ve výši 3.800,- Kč, dvě platební karty Visa Elektron k účtu u Lyods bank ve Velké Británii a platební kartu Visa Elektron k účtu u České spořitelny, a.s., vystavené na jeho jméno, jeho občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce zdravotní pojišťovny a další osobní doklady, osvědčení o technickém průkazu dvou motorových vozidel zn. Hyundai H1 a Audi A6 a další doklady k těmto vozidlům, svazek klíčů od bytu a od uvedených vozidel, načež s touto příruční taškou z místa utekl, následně takto získanou finanční hotovost použil pro svou potřebu a tašku s ostatními věcmi vyhodil, a způsobil tak R. O. škodu ve výši nejméně 9.300,- Kč, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 3 T 48/2007, který nabyl právní moci dne 15. 8. 2007, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, přičemž tento výrok o trestu byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 1 T 93/2007, jenž nabyl právní moci dne 5. 11. 2007, a kterým mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. 12. 2008, sp. zn. 17 PP 234/2008, které nabylo právní moci dne 8. 12. 2008, se stanovením zkušební doby v trvání 6 let, přičemž usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 17 PP 234/2008, jež nabylo právní moci dne 25. 6. 2010, bylo rozhodnuto o výkonu zbytku tohoto trestu odnětí svobody.

Za uvedené jednání byl obviněný M. D. odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla současně poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Krajská pobočka pro Moravskoslezský kraj, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 11. 2010, sp. zn. 5 T 42/2010, podal obviněný M. D. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 5 To 16/2011, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 5 To 16/2011, podal následně obviněný M. D. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný v dovolání uvedl, že se doznal k odcizení pánské látkové příruční tašky a současně potvrdil obsah této tašky, proto souhlasí s právní kvalifikací tohoto skutku jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku a přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Zároveň však obviněný tvrdí, že se nedopustil přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho jednáním nedošlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Dle mínění obviněného nebylo v průběhu dokazování bez větších pochybností prokázáno, že byl naplněn znak subjektivní stránky zmíněného přečinu, tzn. že by došlo k zavinění ve formě ať už dolus directus či dolus eventualis, neboť nebylo prokázáno, že by věděl, že se někde v příruční tašce nacházejí dvě platební karty. Tuto příruční tašku neprohledával, zajímaly ho pouze finanční prostředky v hotovosti, o kterých věděl, že je má poškozený u sebe a po jejich zmocnění tašku i s ostatními věcmi odhodil do popelnice. Navíc poškozený u hlavního líčení potvrdil, že se v průběhu večera s nikým nebavil o tom, že by měl mít v příruční tašce nebo v peněžence nějaké platební karty, obviněný proto nemohl předpokládat, že se jich v případě krádeže příruční tašky také zmocní. V této souvislosti obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, s nímž je podle jeho mínění dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě v přímém rozporu. Zmíněný soud rovněž nerespektoval ustanovení týkající se dokazování, a to zejména pokud jde o z nich vyplývající zásady vyhledávací, materiální pravdy a volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 4, 5 a 6 tr. ř.).

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a ve smyslu ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již opatřením, zpřístupněním, přijetím či přechováváním platebního prostředku jiného bez souhlasu oprávněné osoby. Již Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí správně uvedl, že i přes existenci nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, doznala situace ve společnosti ohledně platebních karet výrazných změn, platební karty jsou již běžným platebním prostředkem, proto obviněný mohl důvodně předpokládat, že v odcizené příruční tašce se mohou mimo peněz v peněžence a dalších dokladů nacházet také platební karty. Obviněný tudíž ve vztahu k opatření si nepřenosné platební karty poškozeného jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

V návaznosti na shora uvedené státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud České republiky připomíná, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. D.

Obviněný podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Z uvedených skutečností je zřejmé, že námitky obviněného ohledně údajných porušení ustanovení týkajících se vedení dokazování zejména ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. nemají povahu hmotně právně relevantních námitek.

Jedinou relevantní námitkou, kterou obviněný uplatnil v podaném dovolání, je námitka týkající se údajného nenaplnění subjektivní stránky přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný poukázal na to, že se tohoto přečinu nedopustil, neboť dle jeho názoru nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu s poukazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne ze dne 17.6.2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03.

Podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dopustí ten, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu. Z hlediska subjektivní stránky se jedná o trestný čin úmyslný, postačí však, když úmysl, a to jak přímý tak nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, zahrnuje opatření, zpřístupnění, přijetí či přechovávání platebního prostředku jiného bez souhlasu oprávněné osoby. Zákon nevyžaduje, aby úmysl směřoval k použití platebního prostředku k bezhotovostní platbě, k výběru hotovosti či jiné operaci.

Z uvedeného vyplývá, že k naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu postačí takové jednání pachatele, které spočívá v tom, že sobě nebo jinému opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného. Není přitom podstatné, zda pachatel platební prostředek použil (popř. zamýšlel použít) k placení či nikoliv.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že v průběhu předmětného trestního řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný znenadání zezadu přistoupil k poškozenému sedícímu u stolu a z tohoto stolu vzal jeho příruční tašku obsahující pánskou koženou peněženku s finanční hotovostí, igelitový sáček s finanční hotovostí, dvě platební karty a další osobní a obdobné doklady poškozeného, dále svazky klíčů od bytu a vozidel poškozeného a s touto příruční taškou z místa utekl.

Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, vyslovil názor, že z faktu odcizení tašky či jiného zavazadla, v němž se nachází platební karta, nelze dovozovat bez jakéhokoliv dalšího dokazování eventuální úmysl pachatele ve vztahu k trestnému činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b zák. č. 140/1961 Sb. (dřívější trestní zákon), resp. že závěr o eventuálním úmyslu musí být opřen o konkrétní zjištěné skutečnosti. Je však třeba zdůraznit, že příslušný nález Ústavního soudu České republiky se týká skutku spáchaného v roce 2001. Nejvyšší soud České republiky z hlediska dané problematiky dospěl k přesvědčení, ve shodě s názorem odvolacího soudu i názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že situace ve společnosti, pokud se týká pořizování, držení a užívání platebních karet, doznala od vydání citovaného nálezu Ústavního soudu České republiky z roku 2004 (týkajícího se skutku spáchaného v roce 2001) značných změn. V současné době je u každého dospělého jedince běžné každodenní používání platebních karet, které jsou obvyklým platebním prostředkem. V případě odcizení příruční kabelky nebo peněženky lze předpokládat, že s nimi bude odcizena i platební karta či platební karty v nich vložené. Není tedy pochyb o tom, že v případě projednávané věci obviněný mohl důvodně předpokládat, resp. musel být minimálně srozuměn s tím, že v odcizené příruční tašce poškozeného se mohou kromě peněz a dalších dokladů nacházet také platební karty, proto ve vztahu k opatření si nepřenosné platební karty poškozeného jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný M. D. svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky nejen přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku a přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, ale i přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud České republiky proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného M. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. srpna 2011

Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal