4 Tdo 881/2011
Datum rozhodnutí: 13.07.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 881/2011-27

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. července 2011 o dovolání obviněného P. R., roz. C., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 2 To 11/2011, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 11/2009, t a k t o :

Dovolání obviněného P. R. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 50 T 11/2009, byl obviněný P. R. uznán vinným v bodě l/a,b výroku rozsudku pokusem zločinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2/ trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009. Dopustil se jich tím, že

1/a
přesně nezjištěného dne v měsíci květnu 2005 v O., ul. O. v pobočce ČSOB, a.s. P., jako zplnomocněný zástupce obchodní společnosti SIDO+Z, spol. s.r.o. se sídlem v O. Z., ul. kpt. V., na základě plné moci jednatele této společnosti P. V. ze dne 11. 5. 2005, podepsané jeho jménem nezjištěnou osobou, s cílem neoprávněně získat peněžní prostředky z úvěrové smlouvy, požadoval poskytnutí kontokorentního úvěru ve výši 5.000.000,- Kč, přičemž předložil fiktivní přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2003 a za rok 2004, včetně fiktivních rozvah a výkazů zisku a ztrát za uvedená období roku 2003 a 2004 a dále jako ručení za poskytnutý kontokorentní úvěr předložil seznam fiktivních pohledávek obchodní společnosti SIDO+Z, spol. s.r.o., za jinými obchodními společnostmi a za podnikatelem J. V., jako údajnými obchodními partnery, a to jednak ke dni 25. 7. 2005 ve výši 11.468.753,- Kč a jednak ke dni 25. 5. 2005 ve výši 5.628.346,- Kč, a dále zástupce banky pověřeného vyřízením žádosti ubezpečoval, že se jedná o finančně zdravou, prosperující firmu, která hospodaří se ziskem a má dobrou perspektivu, ač si byl vědom toho, že jím předkládané doklady a ústně tvrzené skutečnosti nedopovídají realitě, kdy však po prověření žádosti a uváděných údajů úvěrovým zaměstnancem banky nebyl žádaný úvěr poskytnut, takže ČSOB, a.s. P., škoda nevznikla,

1/b
přesně nezjištěného dne v měsíci květnu 2005 v O. v ul. O. v pobočce ČSOB, a.s. P., jako zplnomocněný zástupce obchodní společnosti NIDA, spol. s.r.o. se sídlem ve V. K., na základě plné moci jednatele této společnosti P. P., ze dne 11. 5. 2005, s cílem neoprávněně získat peněžní prostředky z úvěrové smlouvy, požadoval poskytnutí kontokorentního úvěru ve výši 2.000.000,- Kč, přičemž předložil fiktivní přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2003 a 2004, včetně fiktivních rozvah a výkazů zisku a ztrát za období let 2003 a 2004 a jako ručení za poskytnutý kontokorentní úvěr předložil seznam fiktivních pohledávek obchodní společnosti NIDA, spol. s.r.o. za jinými obchodními společnostmi jako údajnými obchodními partnery ke dni 25. 5. 2005 v celkové výši 5.424.512,- Kč, dále zástupce banky pověřeného vyřízením žádosti ubezpečoval, že se jedná o finančně zdravou, prosperující firmu, která hospodaří se ziskem a má dobrou perspektivu, ač si byl vědom toho, že jím předkládané doklady a ústně tvrzené skutečnosti nemusí odpovídat realitě, kdy však po prověření žádosti a uváděných údajů úvěrovým zaměstnancem banky nebyl žádný úvěr poskytnut, takže ČSOB, a.s. P. škoda nevznikla,

a takto se jednáním uvedeným v bodech 1 a), b) pokusil ke škodě ČSOB, a.s. P. neoprávněně získat peněžní prostředky z úvěrových smluv ve výši 7.000.000,- Kč,

2.
přesně nezjištěného dne počátkem měsíce dubna 2006 v O., v ul. N. v pobočce Komerční banky, a.s. P., jako prokurista obchodní společnosti CYBERNET, spol. s.r.o. se sídlem v U. H., P., s cílem neoprávněně získat peněžní prostředky z úvěrové smlouvy, podal žádost o úvěr ve výši 1.500.000,- Kč a vedl jednání ohledně tohoto úvěru, přičemž v souvislosti s podanou žádostí předložil bance prostřednictvím R. H. vědomě fiktivní přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2004, dále předložil zcela fiktivní rozvahu a výkaz zisku a ztrát obchodní společnosti CYBERNET, spol. s.r.o, za rok 2004, když údaje v těchto předložených dokladech byly rozdílné oproti správným údajům v dokladech, které zpracovala ekonomka této společnosti, a které byly dne 30. 6. 2005 předloženy Finančnímu úřadu v Uherském Hradišti, a na základě těchto fiktivních údajů, o nichž prohlásil, že jsou pravdivé, vylákal Profi úvěr ve výši 1.500.000,- Kč se splatností do 20. 4. 2007, když smlouvu o revolvingovém úvěru podepsal dne 21. 4. 2006, a poté, kdy byly finanční prostředky převedeny na účet u Komerční banky, a.s. P., ke kterému měl jako jediný dispoziční právo, vybral ke škodě Komerční banky, a.s. P. v hotovosti dne 24. 4. 2006 částku 1.000.000,- Kč a dne 2. 5. 2006 částku 400.000,- Kč, přičemž na jistinu čerpaného úvěru nebylo dosud nic zaplaceno.

Za to mu byl v sazbě § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce prokuristy, jakož i statutárních orgánů a členů statutárních orgánů obchodních společností a družstev, a to i na základě udělených plných mocí, na dobu čtyř roků.

Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 3 T 88/2009, který byl obviněnému doručen dne 7. 6. 2010 a nabyl právní moci dne 16. 6. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Komerční banka, a.s. se sídlem N. P., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný P. R. podal proti rozsudku soudu prvního stupně v zákonné osmidenní lhůtě odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání dne 15. 3. 2011 tak, že je usnesením sp. zn. 2 To 11/2011, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel v dovolání uvedl, že dokazování ke skutku pod bodem 2) výroku rozsudku nebylo provedeno v potřebném rozsahu, neboť z Komerční banky nebyla vyslechnuta jako svědek jediná osoba, nadto byla nesprávně vyhodnocena výpověď svědka H., který v hlavním líčení uvedl, že dovolatel nemohl vědět co je v obálce, kterou mu H. předal a kterou dovolatel následně bance předložil. Veškeré jednání se konalo osobně s jednateli těch společností, do kterých se dovolatel nezapojoval. Rovněž svědek Ing. V. potvrdil, že se dovolatel nevyznal v ekonomice společnosti ČSOB, a.s. a veškeré informace, které poskytoval, reprodukoval pouze ze získaných informací podaných mu svědkem H. Stejné to bylo v případě Komerční banky, a.s. Pokud jde o úvěr poskytnutý společnosti CYBERNET, spol. s.r.o., dovolatel připouští, že byl jejím prokuristou, avšak veškeré důležité podklady včetně daňového přiznání, byly předány prostřednictvím svědka H. bez účasti dovolatele.

Za zásadní vadu trestního řízení považuje dovolatel to, že nebyl vyslechnut jako svědek majitel firmy CYBERNET, spol. s.r.o. J. B., který vše vyřizoval se svědky V. a H. Soudy rovněž správně nevyhodnotily skutečnost, že svědek V. odepřel vypovídat proto, že by si mohl způsobit trestní stíhání. Soud rovněž vadně hodnotil výpovědi svědků, kteří podpořili verzi obhajoby dovolatele a tudíž jeho nevinu.

Závěrem navrhl, aby dovolací soud podle § 265k tr. řádu napadené rozhodnutí (míněno zřejmě usnesení Vrchního soudu v Olomouci) zrušil a věc vrátil soudu (míněn zřejmě Vrchní soud v Olomouci) k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se ke dni konání neveřejného zasedání k podanému dovolání písemně nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání, a dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 2 To 11/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. řádu, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. řádu a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu. Z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu s odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud posuzuje, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném zákonném ustanovení, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanovením hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Opakovaně bylo v rozhodnutích Ústavního i Nejvyššího soudu vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst.1 písm. g) tr. řádu, je nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený a doplnění v odůvodnění rozhodnutí), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho pospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo že měl být obžaloby zproštěn, a to zejména s odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. řádu, tzn., že v obžalobě označený skutek není trestným činem.

V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. řádu musí však dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité nebo určitá ustanovení trestního zákona (trestního zákoníku) a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 247/2009).

Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný sice dovolání označil jako podané z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak v tomto mimořádném opravném prostředku nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a neodstranily mezi nimi vzniklé rozpory. Výhrady dovolatele se výlučně soustředily jen proti správnosti zjištění, že se skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti. Konkrétně pak napadá závěr soudů zejména v tom, že se jednání, tak jak je popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, popsaným způsobem nedopustil. Svou účast na spáchané trestné činnosti bagatelizuje, přičemž ani okrajově nespecifikuje jak tedy mělo být právně jeho jednání posouzeno, v čem je užitá právní kvalifikace činu vadná. Obviněný v dovolání předestřel svoji verzi průběhu skutkového děje a ve skutečnosti neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku. Jeho výhrady mají povahu výtek skutkových, jimiž se primárně snaží dosáhnout změny ve zjištěních skutkového stavu a teprve až výsledkem tohoto procesu by měla být konstatována nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tak vůči usnesení odvolacího soudu fakticky namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů a neúplně provedeného dokazování. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proti ani není oprávněn se jimi zabývat.

Pro úplnost je třeba konstatovat, že mezi skutkovými zjištěními, která byla soudy po zhodnocení provedených důkazů učiněna, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy své závěry opřely o konkrétní zjištění, jež byla učiněna na základě provedených důkazů.

Z obsahu předloženého trestního spisu je zřejmé, že se soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů nižších stupňů. Je proto třeba uzavřít, že v tomto případě nebyl konstatován ani tzv. extrémní nesoulad skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy nebo že z nich v žádné možné interpretaci nemohou odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývat. Nejde tudíž o rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy České republiky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací námitky tak, jak byly v dovolání koncipovány a uplatněny obviněným, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a stojí mimo jeho rámec. Deklarovaný dovolací důvod předložené dovolací námitky nenaplňují.

Ze všech těchto důvodů (§ 265i odst. 2 tr. řádu) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. řádu)

V Brně dne 13. července 2011

JUDr. Danuše N o v o t n á
předsedkyně senátu