4 Tdo 862/2015
Datum rozhodnutí: 04.08.2015
Dotčené předpisy: § 147 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 862/2015-25

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. srpna 2015 o dovolání obviněného M. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 6 To 41/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 2 T 106/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 2 T 106/2014, byl obviněný M. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:
dne 2. 8. 2013 v době kolem 12.00 hodin řídil mimo obec O., okr. F. M., po silnici osobní motorové vozidlo tovární značky Citroën Xsara, ve směru jízdy k obci S. H., když u čerpací stanice odbočoval vlevo na vedlejší pozemní komunikaci v době, kdy již byl předjížděn motocyklem zn. Suzuki 600, řízeným alkoholickými nápoji ovlivněným řidičem M. B., který předjížděl kolonu vozidel v úseku, kde bylo předjíždění dopravním značením B 21a zakázáno, v důsledku čehož došlo ke střetu vozidel, kdy při této dopravní nehodě došlo k poškození vozidla tovární značky Citroën Xsara ke škodě majitelky H. G., k poškození motocyklu Suzuki ke škodě majitele M. B. a k jeho zranění spočívající v poranění drobné hemoragii a poranění charakteru difuzního axonálního poškození povšechné poranění bílé hmoty mozkové, vedoucí k těžké trvalé poruše vědomí, dále otevřené fraktuře předloktí vlevo a zhmoždění plic s dobou léčení delší šesti týdnů.

Za uvedené jednání byl obviněný M. Š. odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 16 (šestnácti) měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, se sídlem Michálkovická 108, Ostrava, IČ 47673036, částku ve výši 1.371.392,50 Kč a M. B., částku 23.332,-Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. Okresní soud ve Frýdku - Místku odkázal Revírní bratrskou pokladnu, zdravotní pojišťovnu a M. B. se zbytkem nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 2 T 106/2014, podal obviněný M. Š. v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 6 To 41/2015, kdy podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu a výrok o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, tak, že obviněný M. Š. je odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníků výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, se sídlem Michálkovická 108, Ostrava, IČ 47673036, částku ve výši 822.835,50 Kč a M. B., částku ve výši 13.999,05 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. Krajský soud v Ostravě odkázal Revírní bratrskou pokladnu, zdravotní pojišťovnu a M. B. se zbytkem nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 6 To 41/2015, podal následně obviněný M. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž uvádí, že soud v napadeném rozhodnutí rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně v rozporu s rozhodnutím uveřejněným ve sbírce pod R 53/1979, když se jedná o rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tz 33/78 a dále v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 10/2008. Obviněný je přesvědčen, že skutečným viníkem dopravní nehody je poškozený M. B., který mohl nehodě předejít tak, že by nejezdil opilý, nepředjížděl v místě zákazu předjíždění a neriskoval s čerstvým řidičským oprávněním na novou motorku, na kterou nebyl zvyklý, navíc při jízdě rychlostí, která nebyla přesvědčivě zjištěna. Napadenému rozhodnutí obviněný vytýká především to, že se nezabývá otázkou předjíždění v zákazu předjíždění a opilostí motocyklisty, přestože na nutnost právního posouzení této skutečnosti bylo opakovaně poukazováno. Obviněný dále uvádí, že v judikatuře není vyjasněn výklad pojmu odbočování použitý v § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu a navrhuje Nejvyššímu soudu, aby sjednotil výklad pojmu odbočování s důrazem na vymezení, zda odbočování začíná uvedením ukazatele znamení o směru jízdy do chodu, nebo až příčným přemisťováním vozidla. Obviněný uvádí, že ač soud prvního stupně uzavřel, že se znalci v podstatě shodli a odvolací soud tento závěr i přes námitky v odvolání aproboval, pominuly oba soudy důležitou okolnost, konkrétně právě hodnocení, kdy podle znalců začíná odbočovací manévr. Obviněný dále soudům vytýká, že nesprávně vyhodnotily výsledky provedeného dokazování, když ve skutkové větě zcela chybí prokázaná okolnost, že při odbočování vlevo měl obviněný zapnutý ukazatel změny směru jízdy vlevo. Obviněný se dále věnoval námitkám právní povahy. Konkrétně namítl, že soud první instance jako zásadní a primární zavinění dopravní nehody vymezil ve vztahu k obviněnému porušením ustanovení § 21 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když podle tohoto ustanovení při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy. Při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti, to vše zejména s odkazem na ustanovení § 2 citovaného zákona. Obviněný dále dává k posouzení otázku zda je zákonné a spravedlivé, aby byl ve věci odsouzen a uznán vinným za situace, když byl krajským soudem podíl viny stanoven v poměru 70 % ku 30 % ve prospěch obviněného, a uvádí, že pokud je větší vina na straně poškozeného, měl by být obviněný zproštěn obžaloby. Jako důkaz dále v dovolání uvádí celou řadu povinností, které poškozený porušil, a tím poukazuje na to, že závěr soudu, že poškozený porušil tři povinnosti a obviněný pouze jednu, je nesprávný a neúplný. Obviněný má za to, že se soudy nezabývaly zcela a beze zbytku povinnostmi uloženými druhému účastníku nehody zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když z tohoto zákona bylo poukázáno oběma soudy pouze na část dotčených ustanovení. Obviněný dále poukazuje na skutečnost, že znalec RNDr. Skácel došel ve svém znaleckém posudku k závěru, že poškozený by měl možnost nehodě zabránit jak bržděním, tak vyhnutím se za situace, kdy bylo prokázáno, že znamení o změně směru jízdy dával obviněný již 50 metrů před křižovatkou. Tuto skutečnost považuje obviněný za podklad pro zproštění obžaloby, neboť soudy zavrhly jednu z alternativ reakce poškozeného na situaci, kterou sám svým nezodpovědným chováním vytvořil. V neposlední řadě potom obviněný své námitky shrnul a uvedl, že míra zavinění dopravní nehody neodpovídá skutečnosti a soudy obou stupňů se v tomto směru nevypořádaly s argumentací obhajoby, také mylně aplikovaly ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále se vyjádřil k jednotlivým námitkám. Státní zástupce shrnul, že obviněný v rámci dovolání uvádí, že dotčená soudní rozhodnutí odporují judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu cituje. Dále uvádí, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nehodu, byť pouze z 30 % zavinil. Podle názoru obviněného je viníkem nehody ze 100 % sám poškozený, protože předjížděl v místě zákazu předjíždění, byl ovlivněn alkoholem, jel nepřiměřenou rychlostí, měl čerstvé řidičské oprávnění a novou motorku, na kterou nebyl zvyklý. Obviněný dále poukazuje na problematičnost výkladu pojmu odbočování a neposledně vytýká soudům, že ve skutkové větě rozsudku okresního soudu absentuje vyjádření prokázaného skutkového zjištění, že při odbočování vlevo měl zapnutý ukazatel změny směru jízdy vlevo. Státní zástupce konstatuje, že námitky obviněného lze pod uplatněný dovolací důvod v zásadě přiřadit, avšak nejsou důvodné. Obviněný má sice pravdu v tom, že poškozený dopravní nehodu z větší části zavinil sám, nicméně zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Námitka obviněného, že na jeho straně není dáno zavinění, je tedy dle názoru státního zástupce nedůvodná. Obviněný se na dopravní nehodě podílel a jeho relativně nižší míra zavinění, když nehodu z větší části zavinil sám poškozený, byla soudy náležitě a dostatečně zohledněna. Pokud jde o výtky, že soudy rozhodly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, se státní zástupce ztotožnil s názorem krajského soudu, dle kterého obviněným vzpomínaná judikatura na řešený případ nepřiléhá. Právní závěry obsažené v rozhodnutích, na která obviněný odkazuje, nemohou být v této věci bez dalšího aplikovány. Pokud jde o námitku, že tzv. skutková věta rozsudku okresního soudu neobsahuje skutkové zjištění, dle kterého obviněný dával znamení o změně směru jízdy, lze podle státního zástupce této námitce přitakat. Takto významná skutečnost by měla být v tzv. skutkové větě vyjádřena výslovně, neboť má dopad na míru viny obviněného. Nicméně jak státní zástupce dodává, skutková zjištění soudů se nevyčerpávají obsahem tzv. skutkové věty, nýbrž jsou zachycena v odůvodnění, z něhož je patrné, že soudy s faktem, že obviněný dával znamení o změně směru jízdy, pracovaly a přihlédly k němu.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce shrnuje, že z dostupného spisového materiálu nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, ale naopak z něho vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně, že ve skutkové větě chybí prokázaná okolnost, že při odbočování vlevo měl obviněný zapnutý ukazatel směru jízdy vlevo) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Soudy neměly důvod hodnotit výpověď obviněného jako nevěrohodnou. Z toho důvodu považují za prokázané, že obviněný dával znamení o změně směru jízdy vlevo před místem střetu. Soudy v odůvodněních přijatých rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Tato skutková zjištění jasně vyplývají z důkazů, a to z výpovědi svědka R. G., spolujezdce, který uvedl, že obviněný prováděl klasický odbočovací manévr, při němž dal blinkr ve vzdálenosti možná 40 50 metrů před křižovatkou. Pokud jde tedy o námitku, že tzv. skutková věta rozsudku okresního soudu neobsahuje skutkové zjištění, dle kterého obviněný dával znamení o změně směru jízdy, lze souhlasit, že tato skutečnost by měla být v tzv. skutkové větě vyjádřena výslovně, neboť má dopad na míru viny obviněného. Nicméně jak státní zástupce správně dodává, skutková zjištění soudů se nevyčerpávají obsahem tzv. skutkové věty, nýbrž jsou zachycena v odůvodnění, z něhož je patrné, že soudy s faktem, že obviněný dával znamení o změně směru jízdy, pracovaly a přihlédly k němu. Absence výslovné zmínky je tedy pouhým nedostatkem formálním, který nemá vliv na správnost dotčených soudních rozhodnutí.

Právně relevantní námitka obviněného spočívá zejména v nesprávném právním posouzení subjektivní stránky souzeného trestného činu, resp. přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, když v této souvislosti obviněný namítl, že míra spoluzavinění dopravní nehody poškozeným byla soudy obou stupňů posouzena nesprávně. Konkrétně poukázal na to, že oba soudy se nezabývaly zcela a beze zbytku povinnostmi uloženými poškozenému zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, když z tohoto zákona bylo poukázáno oběma soudy pouze na část dotčených ustanovení. Otázkou naplnění subjektivní stránky se zabýval nejprve nalézací soud, který dospěl k závěru, že spoluúčast poškozeného M. B. na vzniku dopravní nehody je vysoká, a proto nedošlo jednáním obviněného k porušení důležité povinnosti a jeho jednání kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku bez použití kvalifikované skutkové podstaty. Ačkoli okresní soud neuvedl při stanovení právní kvalifikace ani při hodnocení zavinění podíl poškozeného na dopravní nehodě, lze z důvodů odůvodnění rozhodnutí o náhradě škody dojít k závěru, že spoluzavinění bylo stanoveno v poměru 50 % obviněného a 50 % poškozený. S tímto závěrem ovšem odvolací soud nesouhlasil, neboť z popisu skutkové věty vyplývá, že obviněný porušil jednu povinnost stanovenou zákonem o silničním provozu, zatímco poškozený porušil několik povinností stanovených tímto zákonem, jak na to správně poukázal obviněný v odvolání, a proto krajský soud jako soud odvolací dospěl k závěru, že při poměru porušení povinností je správný podíl na vzniku dopravní nehody u obviněného 30 % a u poškozeného M. B. 70 % a správně tak přihlédl i k podílu samotného poškozeného na vzniku nehodového děje.

Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví je jakékoli jednání, jehož následkem je těžká újma na zdraví. Těžkou újmu na zdraví lze způsobit jak konáním, tak opomenutím takového jednání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Z výkladového ustanovení § 112 tr. zákoníku vyplývá, že nelze do jednání v trestněprávním smyslu zahrnovat jakékoli opomenutí, ale musí se jednat o opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němu byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu, resp. své povinnosti bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku.

Námitka obviněného, že na jeho straně není dáno zavinění, není ovšem důvodná. Obviněný se na dopravní nehodě podílel a jeho relativně nižší míra zavinění, když nehodu z větší části zavinil sám poškozený, byla soudy náležitě a dostatečně zohledněna. Podle § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, musí řidič při odbočování na křižovatce dávat znamení o změně směru jízdy a nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Tato zvýšená opatrnost se projevuje v tom, že se při odbočovacím manévru, nikoli pouze při samotném odbočení, řidič přesvědčí, že odbočení může bezpečně provést bez ohrožení a omezení jiných účastníků silničního provozu. Je evidentní, že výše uvedené povinnosti obviněný nedostál, v důsledku čehož pak mimo jiné došlo k dopravní nehodě. Na straně poškozeného je nutno taktéž hledat podstatný podíl viny, neboť ten porušil nejen v místě stanovený zákaz předjíždění, ale zřejmě i ustanovení o maximální povolené rychlosti a rovněž taktéž zákaz řízení motorových vozidel pod vlivem alkoholu.

Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že při odbočování má řidič dva základní okruhy povinností. Jednak dávat znamení o změně směru jízdy, a dále pak nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. První okruh obsahuje povinnost dávat znamení o změně směru jízdy, čímž řidič dává ostatním účastníkům silničního provozu jasně předem najevo svůj úmysl odbočit s vozidlem daným směrem. Druhý okruh obsahuje povinnosti neohrozit řidiče jedoucí za ním a dbát zvýšené opatrnosti, které musí řidič dodržet již přímo při provádění odbočování, tj. při změně směru jízdy. Výše citované ustanovení § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu tedy obsahuje více povinností řidiče při odbočování, které na sebe časově navazují. I když odbočující řidič začne dávat včas znamení o změně směru jízdy ještě před zahájením odbočování, tím se jeho povinnosti nevyčerpávají, protože má další významné povinnosti spočívající v tom, že při samotném odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a současně musí dbát zvýšené opatrnosti. Dodržení všech těchto povinností je nutno posuzovat v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem, které pak odůvodňují závěr, zda střet předjíždějícího vozidla s vozidlem odbočujícím vlevo zcela zavinil jen jeden z řidičů nebo, jak je tomu v tomto případě, tento střet v různé míře oba řidiči spoluzavinili.

Je třeba zdůraznit, že danou problematikou se Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti již zabýval, a to v usnesení ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 918/2013, ze kterého mimo jiné vyplývá, že pokud obviněný má možnost včas vidět řidiče vozidla, kterým je předjížděn, je povinen na tuto situaci reagovat a odbočování přerušit.

Podle názoru Nejvyššího soudu uvedeného v usnesení sp. zn. 5 Tdo 10/2008, na které se obviněný taktéž obrací, nelze po řidiči vozidla požadovat, aby se při odbočování nepřetržitě či průběžně díval za sebe a nevěnoval se náležitě odbočovacímu manévru, jakož i nesledoval, co se děje ve směru jeho jízdy. Přitom je nutné zdůraznit, že vozidla jedoucí za odbočujícím vozidlem, které má řádně zapnutý směrový ukazatel ohlašující změnu směru jízdy, si mají počínat tak, aby na tuto změnu stihly za normálních okolností zareagovat včas. Ovšem skutečnost, že jiná osoba porušila předpisy o provozu na pozemních komunikacích a vlastním zaviněním vytvořila nebezpečnou situaci, neomlouvá řidiče, jestliže sám porušil povinnost stále ovládat vozidlo a počínat si tak, aby doprava nebyla ohrožena. Otázka spoluzavinění je otázkou přiměřenosti důvodů spoléhání se řidiče na dopravní kázeň ostatních účastníků silničního provozu ve smyslu § 5 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a její správné řešení je podmíněno pečlivým objasněním okolností konkrétního případu.

Námitky obviněného lze tedy pod uplatněný dovolací důvod v zásadě přiřadit, avšak nejsou důvodné. Obviněný má sice pravdu v tom, že poškozený dopravní nehodu z větší části zavinil sám, nicméně zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Zavinění obviněného lze dovodit z toho, že jako řidič motorového vozidla byl vázán § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nicméně toto pravidlo obviněný porušil. To vyplývá ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem, dle kterých obviněný v době nejpozději pět sekund před samotným střetem mohl jako řidič vozidla, který měl v úmyslu odbočit vlevo, registrovat předjíždějící motocykl. Obviněný sice dával znamení o směru jízdy, avšak v době, ve které již poškozený prováděl předjížděcí manévr. Obviněný tedy při odbočování nedbal zvýšené opatrnosti, což bylo jeho povinností, proto nevyužil možnosti, kterou objektivně měl, tedy možnosti registrovat předjíždějící motocykl a možnosti odbočovací manévr nerealizovat, resp. přerušit. Při dostatečně opatrně provedeném odbočovacím manévru by si býval poškozeného všiml, neboť mu v tom nic nebránilo. Skutečnost, že obviněný dával znamení o změně směru jízdy, ho nemůže vyvinit, neboť poškozený předjížděcí manévr zahájil již předtím, než obviněný začal odbočování signalizovat. Nemůže ho vyvinit ani z toho důvodu, že i když odbočující řidič začne dávat včas znamení o změně směru jízdy ještě před zahájením odbočování, tím se jeho povinnosti nevyčerpávají, protože má další významné povinnosti spočívající v tom, že při samotném odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a současně musí dbát zvýšené opatrnosti. Také tyto povinnosti obviněný nerespektoval, ač mu v tom nebránily žádné objektivní okolnosti.

Nejvyšší soud připomíná rozhodnutí sp. zn. 3 Tz 317/2001, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem NS 16/2002, které uvádí, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby. V tomto případě je tedy dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného v rámci nehodového děje ve vztahu ke způsobenému následku na zdraví poškozeného, který se projevil účinkem spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. Š. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. srpna 2015
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu