4 Tdo 852/2013
Datum rozhodnutí: 29.08.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 852/2013-36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2013 o dovolání obviněného J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 10 To 341/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 65/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 2 T 65/2012, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 29. 8. 2010 kolem 11.45 hodin, na komunikaci v prostoru zvaném T. v katastru obce M. na okrese N., při natáčení reklamního filmu jako řidič bojového vozidla pěchoty BVP 1 číslo 165 bez přidělené registrační značky nezvládl řízení BVP a narazil do pravého křídla otevřených zadních dveří vozidla VW Transporter, odstaveného při levém okraji komunikace ve směru jeho jízdy a do poškozeného A. H., který stál na viditelném místě u pravých zadních dveří odstaveného vozidla VW Transporter, přičemž poškozený při střetu utrpěl zlomeninu stydké a křížové kosti a kontuzi břicha a hrudníku s následnou hospitalizací na chirurgickém oddělení nemocnice v N., ve FN P. M. a v nemocnici v P. K. od 29. 8. 2010 do 20. 10. 2010 a s dalším dlouhodobým léčením spojeným s omezením v obvyklém způsobu života zejména bolestivostí postižených míst a potížemi při chůzi a na vozidle VW Transporter vznikla škoda majiteli společnosti Materiál, s.r.o., ul. L., Č., ve výši cca 30.000,- Kč.

Za uvedený přečin byl obviněný J. K. podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený A. H. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 2 T 65/2012, podali odvolání obviněný J. K., poškozený A. H. a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 10 To 341/2012, tak, že podle § 259 odst. 2, 3 tr. řádu napadený rozsudek doplnil o výrok, jímž podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozenou Oborovou zdravotní pojišťovnu zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví P. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného J. K. a poškozeného A. H. byla podle § 256 tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 10 To 341/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své obsáhlé dovolací argumentace namítl, že v dosavadním řízení byla nesprávně řešena otázka exitence subjektivní stránky předmětného trestného činu, kdy je jeho zavinění dovozováno ze zanedbání obecné povinnosti podle § 415 občanského zákoníku. Obviněný se domnívá, že i v případě, že by byla prokázána jeho neopatrná jízda, bylo by mu možno přičítat pouze poškození daného vozidla, nikoliv však zranění poškozeného, neboť dle dohody a přijatých bezpečnostních opatřeních měl být prostor prázdný, bez přítomnosti jakékoliv osoby, tudíž přítomnost poškozeného nemohl předpokládat či předvídat. Dle obviněného tak existuje zřejmá absence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného. Dále dovolatel zpochybňuje a podrobně rozebírá odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 621/2011, které dle jeho mínění na posuzovaný případ nedopadá. Tvrdí, že nejednal v rozporu s pravidly obecné opatrnosti, ale naopak aktivně trval na bezpečnostních opatřeních (před jízdou provedl pěší obchůzku, apod.), navíc odpovědnost za provedená bezpečnostní opatření byla na filmovém štábu, nikoliv na něm. Rozhodující soudy při posuzování věci údajně přehlédly aktivní chování poškozeného, který svými jednotlivými kroky zvyšoval nebezpečí pro sebe. Obviněný je toho názoru, že zranění poškozeného nemohl zabránit, že ho nemohl vidět, naopak zdůrazňuje, že sám poškozený zranění zabránit mohl. Analýzou svého chování a chování poškozeného pak dospívá k závěru, že další újma (vyjma poškození předmětného vozidla) by bez přítomnosti poškozeného již nevznikla. Poškozený porušil zásady opatrnosti vstupem do vozovky, vstoupil na místo, kde nemohl v případě potřeby uniknout, neodstoupil do bezpečí, dokud měl ještě možnost, apod. Dovolatel připouští, že změna chování na jeho straně mohla ideálně vést k tomu, že by nedošlo ke kontaktu BVP a VW Transporter, avšak na zranění poškozeného kontakt zmíněných vozidel nemá žádný vliv, protože přítomnost poškozeného nebyla zjištěna a nebyla ani předvídatelná. Podle jeho přesvědčení bylo příčinou zranění výlučně jednání poškozeného, který svým jednáním porušil ustanovení § 415 občanského zákoníku a svoje předmětné jednání považuje v porovnání s jednáním poškozeného za natolik malého významu, že mu není možno přikládat trestněprávní rozměr. V souvislosti s otázkou trestní odpovědnosti obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2278/07 ze dne 5. 8. 2010) i Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2261/2006 a sp. zn. 25 Cdo 1598/2005) s tím, že s ohledem na zásadu ultima ratio není dána jeho trestní odpovědnost, neboť je vyloučena i jeho odpovědnost civilní, neboť zavinění v žádné z jeho podob nebylo a ani nemohlo být naplněno.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám ho podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby zprostil.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že rozhodující soudy obou stupňů správně dospěly k závěru, že obviněný prokázaným jednáním porušil přinejmenším obecné prevenční ustanovení § 415 občanského zákoníku. Ani rizikové chování poškozeného nepřerušuje příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem, je-li současně prokázáno, že obviněný jednal v příkrém rozporu s pravidly obecné opatrnosti. V této souvislosti odkázala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství na rozhodnutí Nejvyššího soudu 8 Tdo 621/2011 a uzavřela, že deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplněn nebyl.

Z uvedených důvodů státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřila současně souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postup orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Námitky obviněného, že jeho jednání postrádá subjektivní stránku předmětného trestného činu a že není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného je tak možno z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považovat za právně relevantní, avšak jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Předně je třeba zdůraznit, že tyto námitky byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. K.

Podle ustanovení § 415 občanského zákoníku je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Jde o závaznou právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté smluvně, ale třeba i bez konkrétně stanoveného pravidla chování počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu samému. Porušením právní povinnosti z hlediska obecné odpovědnosti za vzniklou škodu je i nedodržení občanskoprávní prevence podle § 415 občanského zákoníku.

Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Tento trestný čin lze spáchat konáním i opomenutím ve smyslu § 112 tr. zákoníku a z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu. Při nevědomé nedbalosti pachatel neví, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. O zavinění z nevědomé nedbalosti jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. trest.). Při zjišťování příslušné formy nedbalosti nestačí zkoumat jen vnitřní, psychický vztah pachatele k zákonným znakům trestného činu. Je třeba též zjišťovat, zda tu byly přiměřené důvody při vědomé nedbalosti, resp. zda pachatel podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl při nedbalosti nevědomé. Měřítkem (kritériem) nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení. Objektivní vymezení žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně se vyžaduje opatrnost vyšší, zejména u určitých povolání. Měřítko náležité opatrnosti je zpravidla určeno zvláštními právními předpisy upravujícími příslušnou oblast (např. silniční dopravu, zdravotnictví). Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Závěr o tom, zda je dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je sice závěrem právním, ten se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu prvního, případně druhého stupně, vyplývajících z provedeného dokazování. Současně mezi takovým zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem musí být příčinný vztah.

V případě posuzované věci bylo v řízení provedenými důkazy prokázáno, že obviněný při natáčení reklamního filmu řídil bojové vozidlo pěchoty BVP a poté, co minul kolejnice, na nichž se nacházela kamera, zachytil o otevřené dveře vozidla VW Transporter a boční částí BVP k němu přimáčkl vedle stojícího poškozeného A. H. V důsledku této nehody došlo k těžkému poranění poškozeného A. H. s dlouhodobým léčením a trvalými následky. Předmětný skutkový děj se odehrál na účelové komunikaci, kde v místě projíždějících bojových vozidel neměl nikdo stát. Všichni účastníci natáčení byli řádně poučeni, kde se mají nacházet při natáčení konkrétních scén a pokud poškozený stál na zcela nevhodném a nebezpečném místě (když si natáčel průjezd vozidel na mobilní telefon), jak vyšlo v řízení najevo, není pochyb o jeho spoluvině.

Z hlediska zavinění jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku je však třeba zdůraznit, že v průběhu řízení byla vyvrácena obhajoba obviněného spočívající v tom, že poškozeného stojícího vedle vozu VW Transporter neviděl. Dokazováním vyšlo najevo, že ho musel vidět a tudíž vědět, kde poškozený stojí. I přesto však projel trasu co nejblíže kameře a za ní stojícímu vozidlu VW Transporter, vedle něhož poškozený stál. Pokud se i za takové situace rozhodl jízdu nebezpečným způsobem provést, nelze konstatovat, že si počínal opatrně. Naopak postupoval značně neopatrně a svým jednáním porušil minimálně povinnosti uvedené v ustanovení § 415 občanského zákoníku. Jeho jednání bylo základní příčinou předmětné nehody i následku v podobě zranění poškozeného, na čemž nemůže nic změnit ani velmi rizikové chování poškozeného. Jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, obviněný při svých zkušenostech s řízením příslušného typu vozidel musel vědět a předpokládat, že manévrovací schopnosti takových vozidel jsou značně omezené, tudíž si musel být vědom toho, že při průjezdu v blízkosti vedle stojícího poškozeného může z jeho strany dojít k ohrožení či porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Obviněný však bez přiměřeného důvodu spoléhal na to, že ke vzniku žádného zranění nedojde /jednal tedy z vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/. Ani spoluzavinění ze strany poškozeného nemůže tak obviněného vyvinit z trestní odpovědnosti

Pokud se týká otázky příčinné souvislosti mezi jednání obviněného a následkem v podobě zranění poškozeného, k té považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje , jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele.

V projednávané věci bylo soudy nižších stupňů zjištěno, že primární příčinou vzniku těžkého ublížení na zdraví poškozeného bylo nezodpovědné až riskantní jednání obviněného, jež bylo v příkrém rozporu s pravidly obecné opatrnosti. Proto ani výše deklarovaná značná míra spoluzavinění poškozeného na způsobeném následku nemohla být důvodem, aby obviněnému nebyla přičítána trestní odpovědnost za způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému. Lze tak uzavřít, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem nebyla přerušena, byť k jejímu jednání přistoupila další skutečnost, jež spolupůsobila při vzniku následku (riskantní jednání i samotného poškozeného, jež bylo v rozporu s bezpečnostními pravidly). I za této situace však jednání dovolatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo.

Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud plně akceptuje závěry, které vyslovil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. V daném případě nelze uvažovat o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně. Navíc odvolací soud zcela přiléhavě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 621/2011, řešící obdobnou skutkovou i právní problematiku. Ani v tomto směru proto Nejvyšší soud nemohl obviněnému přisvědčit.

Je tak zřejmé, že dané jednání obviněného vzhledem k charakteru porušení pravidel obecné opatrnosti i s ohledem na následky nehody nemohlo být řešeno pouze prostředky práva civilního, resp. nemohla být uplatněna zásada ultima ratio, jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. srpna 2013

Předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotná