4 Tdo 833/2013
Datum rozhodnutí: 28.08.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 833/2013-32

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2013 o dovolání obviněného J. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2013 sp. zn. 1 To 28/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 13/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. B. o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný J. B. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2013 sp. zn. 52 T 13/2012 uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že jako člen organizované skupiny působící na území více států, přinejmenším v N., H. a České republice za účelem dovozu hašiše z H. do České republiky a jeho vývozu z České republiky do N. pro další členy organizované skupiny T. S., K. L., A. D., vycestoval dne 31. 1. 2011 tahačem zn. DAF, s přívěsem Chereau, registrovaným na firmu Godani, s.r.o., se sídlem ve S. P., z České republiky přes S. r. N. do H. pro nejméně 233 kg hašiše, který si v H. opatřil u dalších neustanovených členů organizované skupiny, se kterými spolupracoval již v minulosti, a tento náklad ukryli do speciálně vybudovaných dutých schránek v prostorách návěsu mezi skříní a jeho rámem, ukrytý hašiš dne 2. 2. 2011 v době kolem 16:30 hod. dovezl do České republiky, kde v prostorách industriální zóny u P. u dálnice D1 nedaleko sjezdu z dálnice D1 na J. tahač s návěsem a ukrytým hašišem odstavil a dne 3. 2. 2011 v dopoledních hodinách tahač předal k další jízdě řidiči R. Z., který podle instrukcí J. B. uskutečnil dne 4. 2. 2011 v P. nakládku ledového čaje z Pepsi-coly, a tento přepravil do N., dne 5. 2. 2011 kolem 19:40 hod. byl náklad ledového čaje vyložen v N. v O. a R. Z. pak podle pokynů J. B. odjel s přívěsem a tahačem do místní části L., kde čekal u benzínové čerpací stanice Shell až do 7. 2. 2011, kdy ho zde kontaktoval vedoucí skladu T. S., a informoval ho o tom, že podle sdělených instrukcí od J. B. má odstavit návěs ve skladištní budově podniku Eurotransport, a.s., na ulici L. v L. (místní část O.) a s tahačem má odjet mimo areál, což R. Z. J. B. telefonicky okamžitě potvrdil, a proto R. Z. vedoucímu skladu vyhověl a návěs na určeném místě ve skladištní hale dne 7. 2. 2011 kolem 17:00 hod. a od této doby další členové organizované skupiny a T. S. a K. L. demontovali chladící skříň přívěsu z podvozku, do skladištní haly vyložili ukrytých 233 kg hašiše a do jedné ze speciálně vybudovaných schránek na podvozku přívěsu uložili za dovezený hašiš 3,1 mil. norských korun, což je v přepočtu 9.473.600,- Kč, přičemž norské koruny do skladu přinesl A. D. na pokyn K. L., dne 8. 2. 2011 v 09:30 hod. byli členové organizované skupiny, kteří byli přítomni ve skladu společnosti Eurotransport, a.s., zadrženi norskými policisty a následně obviněni z nezákonného dovozu narkotik do N. v obzvláště rozsáhlém množství,

tohoto jednání se všichni členové organizované skupiny dopustili s vědomím, že hašiš je omamná látka, která obsahuje účinnou látku tetrahydrokanabinol a je psychoaktivní složkou konopí koncentrovanou v pryskyřici, přičemž konopí a pryskyřice z konopí jsou uvedeny v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., dále jsou omamné látky zařazené do seznamu IV. podle Úmluvy o omamných látkách a tetrahydrokanabinol je uveden v příloze č. 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a tetrahydrokanabinol je uveden v příloze č. 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a ve vyhlášce č. 62/1989 Sb. mezi psychotropními látkami zařazenými do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách .

Za to byl obviněnému J. B. podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. V souladu s § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Nokia 6303, se SIM kartou O2 a mobilního telefonu zn. Nokia 2700, se SIM kartou T-mobile.

Odvolání obviněného podané proti tomuto rozsudku zamítl podle § 256 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 5. 2013 sp. zn. 1 To 28/2013 jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný uplatněný dovolací důvod blíže odůvodnil tak, že na základě provedených důkazů nelze učinit závěr, že by byl ve spojení s členy jakékoli organizované skupiny, kdy se vyžaduje, aby byl obviněný alespoň srozuměn s tím, že je s ní ve spojení, kdy se za spojení považuje stav určité kooperace s lidmi, kteří tvoří skupinu, ve které dochází k vzájemné spolupráci a v níž jsou rozděleny určité role či úkoly. Obžaloba předložila jen důkazy, z nichž vyplývá, že obviněný z rodinných důvodů komunikoval s E. v. M., avšak nebylo prokázáno, že by tato osoba byla jakkoli ve spojení s organizovanou skupinou, kterou tvořili na území N. zejména odsouzení T. S., K. L. a A. D. Dále chybí jakákoli zjištění týkající ze způsobu fungování tohoto spojení, jeho obsahu, kdo jej zajišťoval, zda jej navazoval obviněný či byl někým ze shora uvedených mužů kontaktován. Jediné telefonní spojení s číslem m. původu, aniž byl předložen jeho obsah, který ani neměl časovou souvislost s uskutečněnou cestou obviněného přes N. do H. dne 31. 1. 2011, nemůže podle obviněného postačovat k naplnění tohoto znaku, neboť se jednalo o jediný telefonát, a ani nebylo prokázáno, kdo obviněnému volal, co bylo předmětem hovoru, a zda měl souvislost s činností shora uvedených odsouzených. Z této skutečnosti nelze dovodit, že by obviněný věděl, že na území N. budou dovezeny drogy a že jako protihodnota budou vyváženy peníze. Obviněný dále poukázal na to, že pokud jeho jednání nevykazuje znak ve spojení s organizovanou skupinou, pak je irelevantní se zabývat tím, zda se skutečně jednalo o organizovanou skupinu, a v kolika státech působila.

Dovolatel dále zpochybnil, že měl v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. Z žádného důkazu totiž podle něj nevyplývá, že znal či byl alespoň v okamžiku započetí své cesty dne 31. 1. 2011 srozuměn s tím, že jím řízená nákladní souprava v sobě bude obsahovat drogy, a už vůbec ne s tím, že budou z území N. jako protihodnota za drogy vyváženy peníze, jaká bude jejich výše a komu jsou určeny. Nebylo prokázáno, že to byl právě obviněný jako osoba, v jejíž prospěch byly finanční prostředky určeny, či že věděl, komu jsou peníze určeny nebo byl alespoň srozuměn s tím, že se mají předmětným tahačem z území N. vyvážet peníze pro určitou osobu. Ohledně závěru o úmyslném jednání obviněného musí být konstatováno alespoň kdy nebo kde či alespoň kým nebo alespoň jakým způsobem se do návěsu drogy dostaly nebo kdo je vlastníkem či distributorem drog. Není-li takového závěru, pak nelze odpovědět na otázku, zda byl obviněný minimálně srozuměn s tím, že drogy pomáhá přemisťovat z určitého místa do jiného místa, a to od majitele či distributora drog k jejich dalšímu distributorovi nebo jejich konečnému příjemci. Pokud jednání obviněného nevykazuje úmysl vztahující se k zisku vlastního prospěchu či k zisku jiné osoby, je pak irelevantní zabývat se tím, zda se jednalo o prospěch velkého rozsahu.

Základní skutková podstata daného typu trestného činu obsahuje více alternativ distribuce drog. Je proto zapotřebí, aby bylo prokázáno, že obviněný svým úmyslným jednáním alespoň jednu z nich naplnil. Obviněný se domnívá, že se závadného jednání ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku nedopustil a nemohl se proto ani dopustit jednání obsaženého v kvalifikované skutkové podstatě zakotvené v ustanovení § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Obviněný s ohledem na uplatněnou dovolací argumentaci učinil návrh ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon napadeného usnesení, proti němuž bylo podáno dovolání, neboť obviněný se domnívá, že pokud by mu bylo alespoň z části vyhověno, mohla by mít tato skutečnost významný dopad na vydání zprošťujícího rozhodnutí či nového rozhodnutí o výměře a druhu trestu. Zároveň na podporu svého návrhu dále uvedl, že má v současné době vážně nemocnou matku. Ke zhoršení jejího zdravotního stavu došlo po úmrtí jejího manžela v době pobytu obviněného ve vazbě a obviněný nemůže jakkoliv přispět k jeho zlepšení či alespoň udržení s ohledem na svůj současný výkon trestu odnětí svobody.

Posléze v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2013 sp. zn. 1 To 28/2013 a aby tomuto soudu přikázal znovu věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněného do této doby nevyjádřil.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2013 sp. zn. 1 To 28/2013 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká), které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. a bylo podáno prostřednictvím jeho obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

K první námitce obviněného týkající se jeho nesouhlasu s právní kvalifikací jeho jednání jako spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu § 283 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku je nutno uvést, že ji uplatnil téměř výlučně formálně, protože ji obsahově vymezil převážně námitkami skutkovými. Napadá rozsah provedeného dokazování, když tvrdí, že nebylo dostatečně prokázáno jeho napojení na holandskou větev organizované skupiny a dále na dnes již odsouzené v N. S., L. a D., neboť podle svého vyjádření pouze komunikoval s holandským zetěm své partnerky E. v. M. z rodinných důvodů. Taková argumentace však nepředstavuje nesouhlas s právním posouzením skutku či jiným nesprávným hmotně právním posouzením ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nespokojenost s rozsahem provedeného dokazování a zjištěným skutkovým stavem, když namítá, že nebylo provedeno dostatečné penzum důkazů, aby nalézací soud mohl uzavřít, že došlo k naplnění tohoto zákonného znaku. Sám prezentuje svou verzi průběhu skutkového děje odlišně, než jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, a bagatelizuje svou úlohu v předmětné organizované skupině, když popírá, že by se žalovaného jednání dopustil. To je však s ohledem na uplatněný dovolací důvod nepřípustné.

Organizovaná skupina není v trestním zákoníku nikterak definována, avšak podle ustálené judikatury se jí rozumí sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Přitom se nevyžaduje, aby byl pachatel za člena této skupiny výslovně přijat nebo k ní výslovně přistoupil. Úplně postačí, když se pachatel do skupiny fakticky včlení a aktivně se na její činnosti podílí. Nevyžaduje se ani, aby šlo o soustavnou trestnou činnost, postačuje, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti (k tomu srov. rozhodnutí č. 45/1986, č. 1/1980, č. 53/1976-II. aj. Sb. rozh. trest). Pachatel pak musí vědět, že jde o takovou organizovanou skupinu.

Požadovaný znak ve více státech" je naplněn, pokud organizovaná skupina působí alespoň ve dvou státech, přičemž jedním z nich může být i Česká republika (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. 5 Tdo 794/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/2005).

Tvrzení dovolatele, že uvedené znaky byly odvozeny toliko z jediného telefonátu z čísla m. původu, se nezakládá na pravdě, neboť nalézací soud na straně 20 až 25 odůvodnění odsuzujícího rozsudku velice podrobně popsal a logicky zdůvodnil rozsah spolupráce mezi jednotlivými osobami zainteresovanými v organizované skupině působící nejméně v H., N. a ČR a zcela tak vyvrátil konstantní obhajobu obviněného, který jakoukoliv souvislost mezi ním, zjištěným množstvím hašiše v N. a spácháním skutku ve spojení s organizovanou skupinou od počátku trestního řízení popíral.

Soud prvého stupně v tomto směru důvodně odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. 8 Tdo 940/2010, na nějž poukazovala obhajoba). Dále s odkazem na rozhodnutí č. R 45/1986 vymezil definici organizované skupiny a shledal, že se obviněný trestné činnosti dopustil jako člen organizované skupiny, navíc působící ve více státech, a to nejméně tří států ČR, H. a N., takže znak ve více státech" byl jednoznačně naplněn. Dále konstatoval, že obviněný přispěl k jejímu fungování tak, že v rámci sjednaných dohod mezi h. a n. stranou přispěl zapůjčením své kamionové soupravy, v níž byly drogy ukryty, a sám či prostřednictvím svých řidičů tyto drogy přepravoval z H. do N., kde osoby identifikované v N. (S., L. a D.) byly adresáty a odběrateli drogové zásilky. Vzájemná provázanost členů této organizované skupiny, povaha jejich úloh i vědomí sledovaného cíle nevzbuzují pochybnosti ani o tom, že každý ze zúčastněných věděl, že je členem organizované skupiny působící na území nejméně tří států. Nepodařilo-li se zjistit totožnost všech členů organizované skupiny, nevylučuje tato okolnost podle nalézacího soudu zhodnocení skupiny jako organizované. Postačí, že bylo prokázáno, že mezi nejméně třemi reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími osobami existovala vzájemná součinnost na realizaci trestné činnosti, tedy že obviněný působil mezi skupinou dodavatelů a norských odběratelů, zde pro tuto činnost pravomocně odsouzených, která byla kamuflována, koordinována, a to po vzájemné dohodě všech tří zmíněných složek.

Je proto zřejmé, že dopustil-li se obviněný navíc takového jednání jako aktivní člen organizované skupiny, tím spíše je znak ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle § 283 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku naplněn, neboť k němu postačí i volnější forma spolupráce pachatele s takovou skupinou, neboť zákon nevyžaduje, aby se dopustil tohoto trestného činu jako její člen.

Dovolatel dále namítl nedostatečné naplnění znaku spáchání žalovaného činu v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. U této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se vyžaduje úmyslné zavinění. Avšak k dokonání činu ve smyslu § 283 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku postačuje, aby pachatel jednal v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, ale nemusí tohoto prospěchu dosáhnout.

Soud prvního stupně na straně 28 odůvodnění svého rozhodnutí shrnul, že obviněný si byl dobře vědom toho, že nakládá neoprávněně s hašišem jako s drogou, se kterou je obchodování nelegální. Vědomě tedy hašiš od neustanovených osob na území H. převzal, osobně jej ukryl nebo nechal ukrýt ve své kamionové soupravě a prostřednictvím ní drogu nechal převézt přes území ČR až do N., kde ji předal objednavatelům za částku 3,1 milionů n. korun, což svědčí o jeho přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tyto finanční prostředky byly přitom bezprostředně po vyjmutí drogy z návěsu uloženy do tajných schránek jako platba na dodané zboží, takže je podle nalézacího soudu zcela nerozhodné, zda a jaká část peněz měla připadnout obviněnému, protože pokud se podílí jako člen organizované skupiny na její trestné činnosti, nese plnou trestní odpovědnost za rozsah kompletního finančního prospěchu z ní získaného, s kterýmžto závěrem lze zcela souhlasit.

Nalézací soud pak řádně posoudil zajištěný obnos peněz ve výši cca 9.500.000,- Kč jako prospěch velkého rozsahu , když v souladu s § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku musí tato částka činit alespoň 5.000.000,- Kč. Jak správně podotkl také soud druhého stupně v odůvodnění napadeného usnesení, lze předpokládat, že by se zdaleka nejednalo o konečný výsledný zisk za dovezený hašiš, jelikož tento by se jistě značně zvýšil při prodeji drogy konečným spotřebitelům.

Soud prvního stupně se pak na str. 27 až 28 odůvodnění svého rozsudku dostatečně podrobně a logicky zabýval i naplněním zákonného znaku spáchání činu ve velkém rozsahu ve smyslu § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. V tomto lze na zmíněnou pasáž odůvodnění poukázat a zároveň v této souvislosti též připomenout rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, v němž je řešena problematika (obecně řečeno) vyšších množství jednotlivých látek (drog) v návaznosti na naplnění odpovídajících zákonných znaků kvalifikovaných skutkových podstat příslušných trestných činů, tedy i trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku.

Závěrem lze tedy konstatovat, že veškerými zákonnými znaky trestného činu, jímž byl obviněný v konečném důsledku uznán vinným, se oba soudy nižších stupňů podrobně ve svých rozhodnutích zabývaly a to včetně těch, které obviněný nakonec učinil i obsahem svého dovolání. Nejvyšší soud proto v podrobnostech odkazuje především na odůvodnění odsuzujícího rozsudku krajského soudu v celé jeho šíři, neboť by nebylo účelné, aby byl znovu doslovně reprodukován jeho obsah.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. B. jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Zde je třeba přičinit poznámku, že pokud obviněný dodatečně prostřednictvím svého obhájce vyjádřil svůj nesouhlas, aby bylo rozhodnuto o jeho dovolání v neveřejném zasedání, tak podle posledně citovaného ustanovení trestního řádu Nejvyšší soud není u tohoto druhu rozhodnutí (odmítnutí dovolání) vázán souhlasem či nesouhlasem dovolatele ohledně zvoleného typu zasedání. Tomu tak je pouze u jiných rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

S ohledem na odmítnutí mimořádného opravného prostředku obviněného tak Nejvyšší soud neshledal ani důvod k vyhovění jeho žádosti podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odklad výkonu jemu uloženého trestu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. srpna 2013
Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c