4 Tdo 825/2010
Datum rozhodnutí: 16.11.2010
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1,2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.



4 Tdo 825/2010-16

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 10 To 133/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 19/2010, podané v neprospěch obviněného M. B. , a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 10 To 133/2010, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 26 T 19/2010.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Kladně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :


Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně podal návrh na potrestání obviněného M. B. za skutek spočívající v tom, že obviněný dne 3. 2. 2010 kolem 18.00 hod. na silnici mezi obcemi T. Z., okres K., řídil osobní automobil zn. Renault 19, přestože mu bylo Magistrátem města Brna dne 30. 10. 2009, pod č.j. ODSČ-595/B-09, doručeno veřejnou vyhláškou oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení za porušování povinností stanovených předpisy v dopravě, čímž ve smyslu § 123c odst. 3 věty druhé zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, pozbyl ke dni 7. 11. 2009 řidičské oprávnění, přičemž s touto skutečností byl prokazatelně seznámen minimálně dne 27. 1. 2010, a to v rámci zkráceného přípravného řízení vedeného pod sp. zn. KRPS-2798/TČ-2010-010320 na OOP Kladno Švermov.

Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 26 T 19/2010, byla dle § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu za použití § 188 odst. 1 písm. b) tr. řádu a § 171 odst. 1 tr. řádu trestní věc obviněného M. B. postoupena Městskému úřadu ve Slaném z důvodu, že skutek mohl být posouzen jako přestupek.

Stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 10 To 133/2010, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.

Nejvyšší státní zástupkyně podala podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. řádu s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti státního zástupce, ačkoli již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a bylo jím rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V dovolání napadla jediný výrok tohoto usnesení, kterým byla zamítnuta stížnost státního zástupce proti označenému usnesení Okresního soudu v Kladně.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvedla, že s právním posouzením skutku, tak jak k němu dospěly soudy obou stupňů, nelze souhlasit, neboť toto právní posouzení vykládá ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku nepřípustně zužujícím způsobem.

Jestliže Okresní soud v Kladně a Krajský soud v Praze ve svých usneseních dospěly ke shodnému závěru, že popsaným jednáním obviněného nedošlo ke spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku z důvodu, že při pouhém dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení za porušování povinností stanovených předpisy v dopravě absentuje rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci jako znaku skutkové podstaty tohoto přečinu, pak dovolatelka tento právní názor nesdílí a poukázala na to, že za rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je v takových případech nutno považovat ta rozhodnutí, na základě kterých došlo k odebrání bodů, a to ať už po uznání pachatele vinným trestným činem nebo přestupkem. Dle názoru dovolatelky na tom nic nemění skutečnost, že zákonodárce nestanovil správnímu orgánu povinnost vydávat další speciální formální rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění po dosažení celkového počtu 12 bodů v registru řidičů.

Podle jejího názoru nelze vycházet z úzkého slovního výkladu, když zákon č. 361/2000 Sb. v ustanovení § 123c odst. 3 hovoří o pozbytí , nikoli o odnětí řidičského oprávnění. K tomuto pozbytí totiž dochází právě na podkladě rozhodnutí vydaných v přestupkovém nebo trestním řízení, která mají ex lege za následek ztrátu bodů v bodovém hodnocení. Dovolatelka poukázala na to, že zákon č. 361/2000 Sb. používá formulace pozbývá řidičské oprávnění i v ustanovení § 94a odst. 1, které se týká ztráty oprávnění k řízení motorových vozidel v důsledku uložení trestu, resp. sankce zákazu činnosti a kdy tedy nemůže být pochyb o tom, že k tomuto pozbytí dochází na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci.

V závěru odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka s ohledem na použitou argumentaci dospěla k závěru, že jednání obviněného M. B. bylo nejen protiprávní a společensky škodlivé, ale vykazovalo i formální znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a proto nemělo být podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu postoupeno Městskému úřadu ve Slaném.

Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Kladně.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu. Nejvyšší státní zástupkyně je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupkyně dovolání opřela, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V posuzovaném případě je z obsahu dovolacích námitek zřejmé, že dovolatelka se cestou tohoto mimořádného opravného prostředku nedomáhá revize učiněných skutkových zjištění, nýbrž že napadá nesprávné právní posouzení skutku toliko jako přestupku a nikoliv jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Obsah podaného dovolání tedy odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Obsah dovolání je rovněž v souladu s použitým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť dovolání s odkazem na tento dovolací důvod obsahuje námitku, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly pro takové rozhodnutí splněny podmínky.

Ve vazbě na naplnění těchto dovolacích důvodu je rovněž relevantně uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť dovolatelka tvrdí, že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku soudem druhého stupně, ačkoli byly v předcházejícím řízení dány důvody dovolání dle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. řádu.

Nejvyšší soud přezkoumal právní posouzení žalovaného jednání obviněného s ohledem na učiněná skutková zjištění, zohlednil vznesené námitky dovolatelky a dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.

Podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku se přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost nebyla zpochybňována, vyplývá, že obviněný, ačkoli prokazatelně věděl o skutečnosti, že v důsledku dosažení 12 bodů v registru řidičů není oprávněn řídit motorová vozidla, této skutečnosti nedbal a motorové vozidlo řídil. Soudy obou stupňů toto skutkové zjištění právně posoudily tak, že se nejedná o spáchání přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a dospěly k závěru, že obviněný popsaným jednáním bezesporu protiprávním naplnil pouze znaky skutkové podstaty přestupku. Neshledaly, že by jednáním obviněného byl zmařen či podstatně ztížen výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci. Soud prvního stupně tento názor odůvodnil mimo jiné tím, že osoba, která řídila motorové vozidlo, aniž k tomu byla na základě dosažení 12 přestupkových bodů oprávněna, nemůže mařit či podstatně ztěžovat výkon rozhodnutí, nebylo-li žádné rozhodnutí příslušného orgánu vůbec vydáno. Tentýž soud rovněž v odůvodnění svého usnesení upozornil, že výzva správního orgánu k odevzdání řidičského průkazu za takové rozhodnutí být považována nemůže, neboť se nejedná o zákaz jako takový, nýbrž pouze o zákonem předpokládaný technický postup k odebrání řidičského průkazu. K obdobnému právnímu názoru dospěl i soud odvolací, který jako nedůvodnou zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu podanou stížnost státního zástupce.

Nejvyšší soud se s právním posouzení skutku soudy obou stupňů neztotožnil. Za neakceptovatelný považuje především právní názor uvedený v odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, že v případě dosažení 12 bodů v registru řidičů dochází k pozbytí řidičského oprávnění ex lege, aniž by bylo jakékoli rozhodování správního či jiného orgánu zákonem předpokládáno. Tento závěr je zjevně nesprávný vzhledem ke skutečnosti, že již samo dosažení jakéhokoli počtu těchto bodů není myslitelné bez rozhodnutí příslušného orgánu, naopak je tímto rozhodnutím přímo podmíněno.

Důsledkem dosažení 12 bodů u jednoho řidiče (daného výsledkem jednotlivých rozhodnutí příslušného orgánu či příslušných orgánů) je pak vznik povinnosti příslušného obecního úřadu s rozšířenou působností podle § 123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. oznámit písemně tuto skutečnost řidiči a vyzvat jej k odevzdání řidičského průkazu a podle téhož zákonného ustanovení řidič pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů od doručení tohoto oznámení.

Pozbytí řidičského oprávnění však samo o sobě není důsledkem tohoto oznámení obecního úřadu s rozšířenou působností (od doručení pouze běží zákonná lhůta, jejímž uplynutím řidič řidičské oprávnění pozbude), nýbrž důsledkem samotného dosažení 12 bodů zaznamenaných do registru řidičů podle § 123b odst. 1 zák. č. 361/200 Sb.

Jestliže § 123b odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. stanoví, že řidiči motorového vozidla, kterému byla příslušným orgánem uložena sankce za přestupek, sankce za jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, nebo mu byl uložen kázeňský trest za jednání mající znaky přestupku anebo mu byl soudem uložen trest za trestný čin, a přestupek, jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, jednání mající znaky přestupku anebo trestný čin, spáchal jednáním zařazeným do bodového hodnocení, se zaznamená v registru řidičů stanovený počet bodů a současně je důsledkem dosažení takto získaných a do registru řidičů zaznamenaných 12 bodů pozbytí řidičského oprávnění, pak je nutno zaznamenání bodů do registru řidičů chápat rovněž jako druh sankce uložené v jednotlivých řízeních, o nichž rozhodovaly příslušné orgány, byť právní následek pozbytí řidičského oprávnění nastane až po dosažení souhrnného počtu 12 bodů.

Za rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je tedy třeba považovat ta rozhodnutí, na základě kterých došlo k zaznamenání bodů do registru řidičů .

Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné zdůrazňovat, že řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění je z povahy věci i ze zákona činností zakázanou a že tedy k zákazu této činnosti vedou ta rozhodnutí (ve svém souhrnu, ale i jednotlivě každé z nich), na základě kterých došlo k zaznamenání bodů do registru řidičů, neboť s takovým účinkem zákon tato rozhodnutí spojuje. Vědomost o tomto právním účinku dle názoru Nejvyššího soudu ostatně ani nikterak nenarušuje obecné právní vědomí, jakož ani právní vědomí orgánů činných v přestupkovém či trestním řízení. Není nezbytné - a dle názoru Nejvyššího soudu by bylo i právně vadné a zjevně tak ani nebylo úmyslem zákonodárce - aby kromě (vedle) jednotlivých výše uvedených rozhodnutí příslušných orgánů, na základě jejichž rozhodnutí jsou body do registru řidičů zaznamenávány, muselo existovat ještě další rozhodnutí příslušného orgánu, který by jen sumarizovalo výsledky předchozích rozhodnutí příslušných orgánů, expresis verbis konstatovalo zisk 12 bodů a v důsledku této skutečnosti vyslovovalo zákaz činnosti již zakázané.

Nejvyšší soud dále konstatuje, že jestliže dle právní úpravy platné do 31. 12. 2009 (§ 180 d tr. zák.) se trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dopouštěl každý , kdo řídil motorové vozidlo bez příslušného řidičského oprávnění, tedy mezi jinými i ti z okruhu pachatelů tohoto trestného činu, kteří pozbyli řidičské oprávnění v důsledku dosažení 12 bodů v registru řidičů, pak trestným činem bylo takové jednání bez ohledu na to, z jakých důvodů pachatel řidičské oprávnění nemá. Nejvyšší soud je toho názoru, že úmyslem zákonodárce při tvorbě a schválení nového trestního zákoníku bylo sice zrušit specializovanou skutkovou podstatu trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění a jednání odpovídající svou povahou znakům skutkové podstaty tohoto dosavadního trestného činu podřadit pod nově formulovaný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, nebylo však jeho úmyslem rozdělit právní postavení okruhu pachatelů tohoto dosavadního trestného činu a založit touto změnou zánik trestní odpovědnosti té podskupiny osob řídících motorová vozidla bez řidičského oprávnění, která pozbyla řidičského oprávnění po dosažení 12 bodů v registru řidičů a naopak ponechat tuto trestní odpovědnost u té části pachatelů, kteří pozbyli řidičské oprávnění jiným způsobem. Takový úmysl zákonodárce nelze z ničeho dovodit a dle názoru Nejvyššího soudu by takový úmysl byl i v příkrém rozporu s obecným principem spravedlnosti.

Pro úplnost je třeba uvést, že vyjádřený právní názor má oporu ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky schváleného dne 27. 10. 2010 pod sp. zn. Tpjn 302/2010.

Nad rámec dovolacích námitek Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že k případnému (nepřípustnému) vyčlenění jednání výše popsaného pouze mezi přestupky dle zákona o přestupcích a jejímu nezařazení mezi trestné činy (resp. přečiny) dle trestního zákoníku není žádného důvodu ani z hlediska společenské škodlivosti takového jednání, ani z hlediska požadavku ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 trestního zákoníku.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal podané dovolání jako důvodné a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 10 To 133/2010, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 26 T 19/2010. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. řádu Okresnímu soudu v Kladně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud v Kladně, jemuž takto byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozhodnutí, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 16. listopadu 2010



Předsedkyně senátu JUDr. Danuše N o v o t n á