4 Tdo 821/2013
Datum rozhodnutí: 03.09.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 821/2013-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2013 o dovolání obviněného R. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. 11 To 477/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 124/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného R. Č. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 2011 sp. zn. 3 T 124/2010 byl obviněný R. Č. uznán vinným v bodě I. 1) zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože dne 12. 4. 2010 v době od 09.00 hodin do 09:30 hodin na tř. Č. v N. B., okr. H. K. po předchozí hádce, kdy se snažil bránit družku M. P., který ji slovně a fyzicky napadal, fyzicky napadl M. P. tak, že ho jednou udeřil pěstí do obličeje a způsobil mu tak otřes mozku a zlomeninu lícně čelistní a klínové dutiny s posunem úlomku (zlomenina horní čelisti vpravo se zakrvácením do pravé čelistní a klínové dutiny a zlomenina boční a spodní stěny pravé očnice), což si vyžádalo hospitalizaci v době od 12. 4. 2010 do 18. 4. 2010 a další léčení po dobu nejméně 6 týdnů. V bodě I. 2) téhož rozsudku byl dále uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, protože dne 18. 4. 2010 kolem 22:30 hodin před restaurací P. ve S. ul. v N. B., okr. H. K. a po předchozí hádce hrubými vulgárními výrazy nadával M. O. a následně ji fyzicky napadl tak, že ji jednou udeřil pěstí do hrudníku a dále jí vyhrožoval zabitím s pomocí nože.

Za to byl odsouzen podle § 146 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 a § 84 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem.

V bodě II. pak byl obviněný R. Č. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby ze skutku popsaném ve výroku téhož rozsudku okresního soudu, v němž byl spatřován přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

Proti odsuzující části rozsudku okresního soudu podal odvolání obviněný do výroků o vině a trestu, dále proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce a to v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Obě odvolání projednal ve veřejném zasedání Krajský soud v Hradci Králové a usnesením ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. 11 To 477/2011 je zamítl podle § 256 tr. ř.

Na tomto místě je třeba uvést, že výše citované rozhodnutí odvolacího soudu bylo již druhým v pořadí, jelikož první usnesení tohoto soudu ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 11 To 477/2011 bylo na podkladě dovolání obviněného zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 Tdo 1511/2012 a Krajskému soudu v Hradci Králové bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rovněž toto druhé rozhodnutí odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Tento dovolací důvod spatřuje, jako již v předchozím dovolání, v nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání pod bodem I. 1) rozsudku nalézacího soudu, kdy namístě byla mírnější právní kvalifikace podle § 146a odst. 1, 2 tr. zákoníku, tj. ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Poukazuje, že pouze vystoupil na pomoc napadené fyzicky slabší osobě Ch. Následně došlo mezi ním a P. k pošťuchování a z důkazů nelze učinit závěr, že by poškozeného udeřil pěstí do obličeje. I kdyby k tomu ale došlo, soudy pochybily, když nevzaly v úvahu jeho pohnutku, snahu pomoci slabší osobě a předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, což byl důvod k použití právní kvalifikace podle § 146a tr. zákoníku.

Dovolatel dále poukazuje na tu část odůvodnění v rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž zrušil v pořadí první zamítavé usnesení soudu odvolacího a uložil mu, aby se námitkami v odvolání obviněného, v nichž se domáhá mírnější právní kvalifikace, podrobněji zabýval, což ale odvolací soud neučinil ani v usnesení novém, následujícím. Podrobně pak cituje z usnesení Nejvyššího soudu i nového usnesení soudu krajského a zdůrazňuje, že odvolací soud v daném ohledu dostatečně nesplnil pokyn dovolacího soudu. Napadené rozhodnutí proto pokládá za nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé.

V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený výrok usnesení krajského soudu, pokud jím zamítl odvolání obviněného, dále aby případně zrušil i celou odsuzující část rozsudku soudu prvního stupně, a aby soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

K podanému dovolání obviněného se tentokrát státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství písemně nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací se v prvé řadě zabýval tím, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podaného dovolání a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve věci samé soudem ve druhém stupni tak, že byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku, přičemž jej podal prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné dvouměsíční lhůtě a u orgánu (soudu prvního stupně), který je k tomu příslušný ( § 265e odst. 1 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., byla zároveň posouzena otázka, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž je dovolatelem odkazováno. Nejvyšší soud se v důsledku tohoto zabýval opodstatněností dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Zde nejprve třeba uvést, že pokud dovolatel v závěru dovolání činí konečný návrh v tom smyslu, aby byl dovolacím soudem mj. zrušen i rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se skutku pod bodem I. 2), jenž byl posouzen jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, tak takový návrh nekoresponduje s námitkami vznesenými v předchozí části podaného dovolání, které napadají výhradně skutek pod bodem I. 1) uvedeného rozsudku, vztahující se ke zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Odsuzující částí rozsudku okresního soudu týkající se přečinu výtržnictví [skutek I. 2)] a na ní navazující částí usnesení krajského soudu se tudíž Nejvyšší soud nezabýval.

Pokud jde o zbývající část podaného dovolání namířenou proti skutku v bodě I. 1) právně kvalifikovanou, jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tak nemohlo být dovolacím soudem přihlíženo k tomu typu námitek, které brojily proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování, neboť takové námitky se nevztahují k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení. Z charakteru těchto námitek je evidentní, že mají povahu vad skutkových, kterými se obviněný snaží primárně dosáhnout změny zjištěného skutkového stavu, a na tomto základě pak poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu skutkové, a tudíž nikoli relevantní, takže dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat, zejména když na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je patrno, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na podrobné odůvodnění jeho rozhodnutí.

Za souladnou s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze označit výhradně tu námitku, která soudům opakovaně vytýká, že popřípadě nekvalifikovaly jednání obviněného [ skutek pod bodem I. 1)], jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, 2 tr. zákoníku. Dovolací soud ve svém předchozím zrušujícím usnesení uložil odvolacímu soudu, aby se předmětnou námitkou obviněného podrobněji zabýval, ale lze konstatovat, že tak odvolací soud ve svém novém rozhodnutí dostatečně neučinil. Je pravdou, že se v něm snažil blíže vysvětlit soudem prvního stupně použitou právní kvalifikaci podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale k citované privilegované skutkové podstatě zmíněného přečinu se prakticky nevyjádřil vůbec. Odůvodnění jeho rozhodnutí je proto v této části nedostatečné.

Podle § 265a odst. 4 tr. ř. jen proti důvodům rozhodnutí není dovolání přípustné. Jelikož zde již není jiný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jako tomu bylo v případě předchozím, kdy tímto důvodem bylo porušení procesních předpisů v souvislosti s konáním veřejného zasedání o odvolání obviněného, tak na vznesenou námitku obviněného k právní kvalifikaci skutku musí reagovat dovolací soud (jestliže tak z neznámých důvodů nebyl schopen učinit soud odvolací).

Podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku se přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dopustí rovněž ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného .

Podle této dikce osoba pachatele uvedeného trestného činu nemusí být totožná s osobou, vůči níž se poškozený dopustil předchozího zavrženíhodného jednání.

Skutečností je, že v popisu skutku, jak byl vyjádřen v odsuzujícím rozsudku okresního soudu, se mj. uvádí, že obviněný se snažil bránit družku později poškozeného M. P. (M. Ch.), jelikož P. ji slovně a fyzicky napadl.

Zde je třeba poukázat na usnesení Nejvyššího soudu publ. pod č. 47/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož za předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, které je jednou z podmínek použití této privilegované skutkové podstaty trestného činu se považuje takové jeho jednání, které je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, sobectví a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Spáchání činu v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného předpokládá, že pachatel na něj útočí v návaznosti na jeho předchozí zlé, zraňující, ponižující jednání nebo jednání hrozící způsobením závažné újmy na právech a pod vlivem jeho zraňujícího, ponižujícího či jinak negativně působícího účinku. Čin však není spáchán v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jestliže sice poškozený pachateli (nebo jiné osobě) způsobil příkoří, ale jediným cílem pachatele bylo následně se poškozenému pomstít.

V případě jednorázového jednání se pak musí jednat o natolik intenzivní předchozí jednání poškozeného, že se stane omluvitelnou pohnutkou jednání pachatele a důvodem pro použití zmíněné privilegované skutkové podstaty.

V přezkoumávaném případě ale z dokazování vyplynulo, že byť poškozený M. P. předtím na ulici slovně a fyzicky napadal svoji družku M. Ch., což jistě bylo v rozporu s morálkou (případně nejenom s ní), tak je ale zároveň zjevné, že tato pouliční potyčka mezi jmenovanými osobami nedosahovala takové intezity a povahy, aby předmětné jednání P. bylo možné označit za zavrženíhodné ve smyslu výše konstatovaných postulátů. Navíc obviněný Č. proti P. násilně vystoupil až poté, kdy se již M. Ch. uchýlila do bezpečí uvnitř automobilu obviněného. Obviněný tudíž na ochranu Ch., zejména použitím fyzického násilí vůči P. (úder pěstí do obličeje) vystupovat nemusel a pokud tak přesto učinil, je zjevné, že to nebylo pod pohnutkou pomoci její osobě, nýbrž se z jeho strany jednalo o odvetné jednání vůči P. Nelze tak akceptovat názor dovolatele, že k jeho jednání vůči poškozenému došlo za splnění podmínek, umožňujících právní kvalifikaci podle § 146a odst. 1, 2 tr. zákoníku.

Za správnou a souladnou se zákonem lze pak označit užitou právní kvalifikaci uvedeného jednání, jako zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jelikož obviněný se dopustil úmyslného násilného jednání, způsobilého vyvolat u poškozeného újmu na zdraví, přičemž z nedbalosti obviněného u poškozeného nastala těžká újma na zdraví. V tomto lze v podrobnostech odkázat jednak na příslušné pasáže odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, ale i předchozího usnesení dovolacího soudu ze dne 16. 1. 2013.

Vzhledem k tomu, že podané dovolání obviněného R. Č. bylo na základě výše uvedených zjištění a závěrů shledáno jako zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. U činil tak z a podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. září 2013

Předseda senátu: JUDr. František Hrabec