4 Tdo 802/2015
Datum rozhodnutí: 15.07.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 802/2015-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 4 To 18/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 122/2014, a rozhodl t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 2 T 122/2014, byl obviněný J. Š. uznán vinným jednak zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

dne 10. 11. 2013 na silnici mezi R., okres O. a O. K. Ch., kolem 14.15 hodin jako řidič vozidla zn. Škoda LXi 135 Forman Plus, v době, kdy byl stavěn policistou Policie ČR, Obvodního oddělení Hradec nad Moravicí, Bc. P. B. k provedení silniční kontroly, obviněný nerespektoval zřetelný pokyn policisty pomocí zastavovacího terče k zastavení vozidla, v úmyslu se vyhnout silniční kontrole, čelně najel na policistu, který stál těsně před nárazníkem vozidla, a protože neměl možnost nikam uhnout, převalil se na kapotu, a aby zabránil nekontrolovatelnému pádu na vozovku, chytil se levou rukou za pravý stěrač vozidla, který se však utrhl a policista přepadl přes kapotu na krajnici vozovky; přitom utrpěl zranění tržně zhmožděnou ránu palce levé ruky s dobou léčení sedmi dnů; obviněný nezastavil a pokračoval v jízdě; vozidlo řídil přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 145/2007 ze dne 29. 11. 2007, s nabytím právní moci téhož dne, vysloven trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců.

Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 3 T 132/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 4 To 126/2014, který nabyl právní moci dne 10. 6. 2014, byl obviněný odsouzen podle § 325 odst. 2, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 3 T 132/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 4 To 126/2014, který nabyl právní moci dne 10. 6. 2014, kterým byl obviněnému uložen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Policii ČR, KŘ pol. MS Kraje, 30. dubna 24, Ostrava, částku 600,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení.

Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 2 T 122/2014, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 4 To 18/2015, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 4 To 18/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že je přesvědčen, že rozhodující soudy hodnotily provedené důkazy nekomplexně a v extrémním rozporu s jejich obsahem, v důsledku čehož došly k nesprávným skutkovým zjištěním a právním závěrům. Podotkl, že nalézací soud neprovedl celou řadu důkazů svědčících o jeho nevině, zejména výslech jeho otce a výslech svědka D. M. P., který potvrdil, že obviněný byl v rozhodné době ve Š. Za zcela nepřiměřený pak považuje i uložený trest.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 15. 6. 2015 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výhrady obviněného proti nesprávnému a nekomplexnímu hodnocení v řízení provedených důkazů je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je zřejmé, že obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně vyložily, proč svá rozhodnutí opřely o výpovědi Bc. P. B., M. V. a J. M., z nichž jednoznačně vyplynulo, že předmětné vozidlo v daném místě a čase dne 10. 11. 2013 řídil obviněný, který navíc při zastavování vozidla policistou, stojícím těsně před nárazníkem vozidla, pokračoval v jízdě. V důsledku tohoto postupu se vozidlo dostalo do kontaktu s poškozeným Bc. P. B., jenž se převalil na kapotu a utrpěl přitom zranění s dobou léčení sedmi dnů. Obhajoba obviněného byla pak zcela důvodně vyhodnocena jako účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Především nalézací soud se otázce hodnocení věrohodnosti výpovědí jednotlivých svědků náležitě věnoval a podrobně vysvětlil, proč neuvěřil tvrzením obviněného a dalších svědků (B. Š., P. J., V. M., G. D.) o pobytu obviněného v zahraničí v inkriminované době, o jiné barvě jeho vlasů, apod.

Pokud obviněný v dovolání namítá neúplnost dokazování, zejména že nebyl opětovně vyslechnut jeho otec a svědek D. M. P., Nejvyšší soud zjistil, že příslušné soudy ve svých rozhodnutích uvedly, proč podle jejich přesvědčení není na místě provádět další dokazování výslechem jmenovaných svědků, když dospěly k závěru, že ostatní již shromážděné a provedené důkazy jsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci. Otázka viny obviněného byla s potřebnou mírou jistoty již vyřešena, proto příslušné soudy správně vyhodnotily provádění dalších důkazů jako nadbytečné.

Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

Jak vyplývá již z výše uvedeného, v posuzované věci Nejvyšší soud konstatuje, že se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť rozhodující soudy se návrhem na doplnění dokazování řádně zabývaly a rozhodly o neúčelnosti dalšího dokazování, neboť obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je plně v kompetenci rozhodujících soudů, jejichž závěrům v tomto ohledu Nejvyšší soud plně přisvědčuje.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřadit ani námitky obviněného týkající se údajné nepřiměřenosti uloženého trestu. Proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení § 58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody.

Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. S odkazem na obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze pouze namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná, proto ani v tomto směru nelze argumentaci obviněného přisvědčit.

Na základě shora specifikovaných skutečností Nejvyšší soud nenabyl pochyb o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o jeho vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ji ve svém důsledku jednoznačně prokazují, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Pochybení nebylo shledáno ani ve výroku o trestu a náhradě škody.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).


V Brně dne 15. července 2015


JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu