4 Tdo 8/2017
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 332 odst. 1,2 písm. b) tr. zákoníku



4 Tdo 8/2017-24

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovolání obviněného L. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 11 To 111/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 43/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 1 T 43/2015, byl obviněný L. B. uznán vinným ze spáchání zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 al. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

dne 7. 2. 2015 v době kolem 7.00 hod. v ulici N. Z., v místě za křižovatkou ulic N. Z. x Č., v obci K., soudní okres K., poté, co byl v rámci dohledu nad bezpečností silničního provozu jako řidič osobního automobilu Škoda Felicia combi, zastaven při silniční kontrole hlídkou Policie České republiky, Obvodního oddělení Kostelec nad Černými lesy, po provedené dechové zkoušce vzniklo důvodné podezření na jeho přestupkové jednání, byl službou konajícím a ve služebním stejnokroji oblečeným policistou nprap. M. P., poučen o tom, že bude provedena opakovaná dechová zkouška na přítomnost alkoholu v dechu a pokud bude pozitivní, tak bude věc řešena jako podezření ze spáchání přestupku, které je nutno oznámit správnímu orgánu Městskému úřadu Říčany, bez možnosti věc projednat v blokovém řízení, za současného zadržení řidičského průkazu, k tomuto obviněný L. B. uvedl, že ho to zničí, že má chvíli do důchodu, a že má u sebe nějaké peníze, s tím, zdali by to nešlo nějak udělat, nato byl znovu a důrazně upozorněn nprap. M. P., že věc nelze řešit blokově ani na místě, přesto obviněný L. B., v úmyslu se vyhnout zadržení svého řidičského průkazu a projednání věci před správním orgánem, nprap. M. P. nabídl částku ve výši 2.000,- Kč, aby policisté věc neřešili, poté, co byl ze strany nprap. M. P. poučen o tom, že rozhovor bude dále nahráván, bude provedena opakovaná dechová zkouška a v případě jejího pozitivního výsledku mu bude na místě zadržen řidičský průkaz a věc bude oznámena správnímu orgánu, obviněný L. B. nprap. M. P. zopakoval svoji předchozí nabídku, a to slovy: heleďte, já vám dám ty peníze, fakt jsem zničenej, úplně , s tím, že policisté od něj dostanou částku ve výši 2.000,- Kč, za to, že věc dále nebudou řešit a neprovedou druhou dechovou zkoušku, takto jednal v úmyslu působit na zasahující policisty, aby porušili své služební povinnosti a obviněný se tak zcela vyhnul postihu za své předchozí protiprávní jednání.

Za uvedené jednání byl obviněný L. B. odsouzen podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 15 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 1 T 43/2015, podal obviněný L. B. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 11 To 111/2016, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 11 To 111/2016, podal obviněný L. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Má za to, že skutek, pro který je stíhán, nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Stejně tak je zcela přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem. Je si vědom, že dovolání není prostředkem k revizi skutkových zjištění, která učinily soudy I. a II. stupně, avšak pokud jsou právní závěry v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a existenci tohoto extrémního nesouladu namítne, pak jsou takové vady uplatnitelné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí v daném případě vyplývá nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jelikož celé řízení stojí na nezákonně získaných důkazech, když provedený zvukový záznam byl pořízen v rozporu s právními předpisy a je tak pro účely trestního řízení zcela nepoužitelný. Obviněný je přesvědčen o tom, že je v rozporu s principem právního státu, principem zákonnosti a právem na spravedlivý proces, když byl odsouzen bez jakéhokoliv zákonně získaného důkazu svědčícího o jeho vině, má za to, že vzhledem ke způsobu, jakým byly provedené důkazy získány, ke kolika zásadním porušením ustanovení trestněprávních předpisů ze strany příslušníků Policie ČR v posuzovaném případě došlo, v neposlední řadě vzhledem k tomu, že se soudu nepodařilo nijakým způsobem vyvrátit tvrzení obhajoby, došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a jiného hmotněprávního posouzení, tím byly naplněny důvody pro podání dovolání. Jediné skutkové zjištění použitelné pro rozhodnutí o vině a trestu bylo totiž získáno na základě výslechu obviněného, který podal přesvědčivé důkazy o své nevině, celé trestní řízení je tak následkem nešťastného omylu, do kterého se nedostal sám, nýbrž se o něj výraznou měrou přičinil policista P. sugestivně vedeným rozhovorem v průběhu silniční kontroly. V dané věci tak nebyl dosažen spolehlivý a zákonný podklad, na základě kterého by, i přes možný stupeň podezření, bylo možno v rámci zákonem stanoveného procesu zjišťování, vyhodnocení rozhodných skutečností a odpovídajícího právního posouzení skutkových zjištění dosáhnout jistoty ohledně viny obviněného.

V bodě II., 1) svého dovolání obviněný namítá protizákonnost jednání policisty P., neboť nebylo objasněno, zda nedošlo k zahájení nahrávání dříve, než jak je soudu známo z poskytnuté nahrávky, případně zda nebyla obviněnému položena návodná otázka ještě před tím, než nahrávání započalo, resp. zda nebyl k nabídce úplatku vybídnut, ať už vědomě či nevědomě zasahujícím policistou. Poukazuje na to, že zasahující policista s ním vedl rozhovor na téma přestupku v blokovém či ve správním řízení stejným způsobem a používal totožné slovní obraty po celou dobu silniční kontroly, tedy i před zahájením pořizování zvukové nahrávky. Je tak zřejmé, že zasahující policista si protizákonnost kladení návodných otázek neuvědomoval po celou dobu zásahu, nikoli jen na zvukovém záznamu. Jestli potom odvolací soud neuznal zákonnost prováděných důkazů od okamžiku, kdy byla na záznamu položena návodná otázka, neměl by soud uznat zákonnost důkazů vzešlých ze silniční kontroly od jejího počátku, poněvadž se zasahující policista sugestivně vedeným rozhovorem dopustil zjevné nezákonnosti a tím zatížil celý průběh silniční kontroly i pro účely trestního řízení.

V bodě II., 2) namítá nezákonnost postupu policistů, když nebylo prokázáno, že by jej policisté poučili o jeho právech ve smyslu zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, z čehož dovozuje porušení principů trestního práva a práva na spravedlivý proces. Vedle této skutečnosti namítá, že také nebyl poučen o tom, že případná kladná odpověď na otázku policisty P. může vést k jeho postihu za přestupek. Současně ust. § 60 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, umožňuje každému odepření podání vysvětlení v případě, že by mu hrozilo nebezpečí postihu za přestupek, popřípadě za trestný čin. Vzhledem k výše uvedenému dodává, že nebyl poučen ani ve smyslu § 60 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a to za situace, kdy byl opakovaně tázán k požití alkoholu po první dechové zkoušce. V neposlední řadě poukazuje také na skutečnost, že nebyl řádně poučen o svých právech jako osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, neboť z výpovědi zasahujícího policisty je zřejmé, že zvukový záznam začal pořizovat z toho důvodu, že pojal podezření, že se jej snaží obviněný uplácet. V okamžiku, kdy takovéto podezření pojal a přestal šetřit dopravní přestupek a zahájil šetření objasňující naplnění trestného činu podplácení, měl obviněného řádně poučit o možnosti odepřít podání vysvětlení, pokud by si tímto podáním mohl přivodit vlastní trestní stíhání. Skutečnost, že nebyl ani v jednom z výše uvedených právních důvodů poučen o možnosti odepřít podání vysvětlení, způsobuje nepoužitelnost nejen zvukového záznam, ale i nepoužitelnost všech skutečností, o kterých se zasahující policisté dozvěděli v rámci prováděného zásahu a o kterých vypovídali jako svědci.

V bodě II., 3) rozporuje legálnost provedené nahrávky a zároveň nesplnění podmínek ustanovení § 158 odst. 6 tr. ř., který je dle jeho názoru nadřazen ustanovení § 89 tr. ř. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně posoudil zákonnost průběhu silniční kontroly včetně zákonnosti a použitelnosti zvukového záznamu pro účely trestního řízení, tímto postupem se dopustil mylné právní úvahy a zatížil tak celý průběh trestního řízení podstatnou vadou, která má vliv na rozhodnutí o vině a trestu obviněného.

V bodě II., 4) navazuje námitkou, že příslušné záznamové zařízení nebylo certifikováno a je přesvědčen, že není možné použít soukromé zařízení, které není platně certifikováno a schváleno pro použití Policií ČR jako záznamové zařízení. Policie ČR není oprávněna používat jiná technická zařízení než ta, která jsou řádně certifikována a schválena příslušným orgánem k používání policií ČR. Ve vztahu k použití zvukového záznamu dále namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly skutečností, zda bylo se soukromým zařízením zasahujícího policisty, resp. s informacemi na něm uloženými, nakládáno způsobem, který stanovuje § 60 odst. 2 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii ČR. Vzhledem k tomu, že se soud nezabýval zákonnými předpoklady použitelnosti zvukového záznamu jako důkazu v trestním řízení ve smyslu § 60 odst. 2 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, má obviněný za to, že se jedná o nepřezkoumatelnou část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

V bodě II., 5) akcentuje judikaturu ve vztahu k posuzování věrohodnosti výpovědí zasahujících policistů a dodává, že vzhledem k tomu, že pořízený zvukový záznam je pro účely trestního řízení absolutně nepoužitelný, staví soud odsuzující rozsudek pouze na výpovědi policisty P.

V bodě II., 6) popisuje ze svého pohledu průběh silniční kontroly, přičemž namítá, že jeho jednání bylo důsledkem prostého nepochopení situace a prokazatelně nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu.

V bodě II., 7) poukazuje na výpověď svědka S., má za to, že neodporuje jeho obhajobě, že jeho jednání bylo motivováno výlučně tím, aby věc nebyla dále řešena ve správním řízení, tedy aby byla vyřešena na místě uložením blokové pokuty. Ba naopak svědčí fakticky ve prospěch obviněného, když nepotvrdil výpověď policisty P. ohledně náležitého poučení a naopak potvrdil výpověď obviněného, že žádné peníze v ruce během provádění silniční kontroly neměl a ani gestikulací policistovi P. peníze nenabízel.

V bodě II., 8) obviněný uvádí, že soudy důkazní nouzi o úmyslu působit na policisty při výkonu jejich povinností nezákonným způsobem překlenuly úvahou k tíži obviněného, přičemž měly v jeho případě postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.

Pod bodem III. namítá nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, když má za to, že z něj nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení provedených důkazů, přičemž soudy se nezabývaly rozpory mezi provedenými důkazy. Domnívá se proto, že došlo k porušení ústavněprávního zákazu libovůle rozhodování a principů spravedlivého procesu.

Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu Praze ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 11 To 111/2016 a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 1 T 43/2015 a věc dle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil nalézacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky obviněného uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.).

Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, o vině obviněného svědčí dostatek procesně použitelných důkazů, a to nikoli jen vlastní tvrzení zasahujících policistů, ale zároveň i jimi pořízená nahrávka. Tato situace přitom danou věc podstatně odlišuje od věcí, v nichž rozhodoval Nejvyšší správní soud a Ústavní soud a na něž obviněný poukazuje. Státní zástupce se přitom neztotožňuje se striktními závěry obviněného ohledně procesní použitelnosti tohoto důkazu, a to tím spíše, že obdobnou námitkou se již pečlivě zabýval odvolací soud. Obviněným předestřené argumenty pak dle názoru státního zástupce nejsou způsobilé zpochybnit zákonnost takového důkazního prostředku. Pokud v této souvislosti obviněný zdůrazňuje ustanovení § 158 tr. ř., jde patrně o nepochopení celé situace. Zasahující policisté totiž na místě nekonali úkony trestního řízení, ale prováděli silniční kontrolu. Jejich činnost tedy nebyla upravena trestním řádem, jak se patrně obviněný domnívá. Úkony trestního řízení pak mohly být zcela logicky zahájeny ve věci až následně, jen stěží ještě před vlastním protiprávním jednáním obviněného.

Pokud jde o námitky obviněného v bodě III. jeho dovolání, má státní zástupce za to, že jde o pouhou polemiku s odůvodněním soudních rozhodnutí, tedy námitky obsahově s přihlédnutím k ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. I přes stručnost odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně má státní zástupce za to, že i ve spojení s podrobnějšími úvahami soudu odvolacího obě soudní rozhodnutí obsahově odpovídají zákonným požadavkům a lze z nich bez zřejmých obtíží dovodit jak úvahy soudů při hodnocení důkazů, tak i soudy ustálená skutková zjištění. Státní zástupce se proto rozhodně neztotožňuje s názorem obviněného, že by rozhodnutí soudů byla nepřezkoumatelná.

Obviněný tak dle názoru státního zástupce ve svém dovolání nevznesl žádnou konkrétní hmotněprávně relevantní námitku, a na půdorysu jím uplatněného dovolacího důvodu tak v podstatě ani nevytvořil procesní prostor k přezkumu právního posouzení. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože předchozím řízením byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího dle názoru státního zástupce zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného, přestože deklaruje dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., obsahově směřuje pouze proti skutkovým zjištěním a procesnímu postupu soudů v oblasti dokazování. Dovolání obviněného tak nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., toto dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný L. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně výpovědi svědka S. a svědka P.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (nezákonnost postupu policistů, procesní použitelnost provedené nahrávky), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky spáchaných trestných činů. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

V bodě II., 1) dovolání obviněný namítl protizákonnost jednání policisty P., ohledně skutečnosti, zda nedošlo k zahájení nahrávání dříve, než jak je soudu známo z poskytnuté nahrávky, případně zda nebyla obviněnému položena návodná otázka ještě před tím, než nahrávání započalo. K tomuto Nejvyšší soud konstatuje, že nebylo zjištěno žádné protizákonné jednání policisty P., neboť z jeho strany nedošlo ani k položení návodné otázky před započetím nahrávání a ani nebyla prokázána skutečnost, že by obviněný byl k úplatku vybídnut. Odvolací soud navíc správně nepoužil jako důkaz část nahrávky, která hraničí s tzv. policejní provokací.

K námitce obviněného ohledně procesní použitelnosti pořízené nahrávky Nejvyšší soud uvádí, že v daném případě byl zvukový záznam pořízen v souladu se zákonem (ustanovení § 62 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů), navíc obviněný o pořizování zvukového záznamu věděl (jak vyplývá z výpovědi svědka P. i samotného obviněného). Důvodem pro jeho pořízení byla obava policisty, že obviněný přistoupí k nabídce neoprávněné výhody, aby zamezil zadržení řidičského průkazu a postoupení věci k přestupkovému řízení. Soud prvního stupně posoudil, zda je možné nahrávku použít jako důkaz, či zda se jedná o nepřípustný zásah do soukromí osoby, a dovodil, že v tomto případě se o nepřípustný zásah nejednalo. Při posuzování proporcionality použití zvukového záznamu, tedy porovnáním závažnosti v kolizi stojícího práva na soukromí osoby a veřejného zájmu na odhalení trestního jednání a potrestání pachatele, lze dojít k závěru, že osobnostní práva obviněného v projednávaném případě zásadním způsobem porušena nebyla a nahrávku tudíž bylo možno použít.

Nejvyšší soud se neztotožňuje ani s názorem obviněného, který policistům upírá právo pořizovat nahrávky jejich činnosti. Je třeba zdůraznit, že zasahující policisté na místě nekonali úkony trestního řízení podléhající zvýšené regulaci (srov. např. § 158d odst. 2 tr. ř.), ale prováděli silniční kontrolu. Podle § 89 odst. 2 tr. ř. může jako důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání.

Zpochybňuje-li obviněný výpověď policisty S., jde zcela zjevně o námitku obsahově vybočující z rámce uplatněného dovolacího důvodu. Obviněný takto pouze předkládá vlastní hodnocení této výpovědi, které je však odlišné od hodnocení provedeného soudy. Dle názoru Nejvyššího soudu lze naopak z provedených důkazů, zejména z výpovědí svědků S. a P., zcela zřetelně a bez zřejmých pochybností dovodit, že obviněný si byl velmi dobře vědom toho, že nabízí peněžní prostředky jakožto úplatek. Ostatně je třeba zdůraznit, že ani běžné blokové řízení není návrhovým řízením, v jehož rámci by přestupce navrhoval výši peněžité sankce za projednávaný přestupek, neboť správní sankci vyměřuje správní orgán v rámci svého správního uvážení.

Nelze se ztotožnit ani s námitkou ohledně údajně nesprávného postupu policistů při výkonu silniční kontroly. Namítá-li nedostatky v poučení obviněného policisty, nejde o okolnost jakkoli významnou z hlediska jeho trestní odpovědnosti. I kdyby totiž policisté pochybili při poučení, nejde o okolnost, která by ho následně jakkoli vyviňovala z učiněné nabídky úplatku. Součástí obecné poučovací povinnosti dle zákona o policii pak zcela jistě není povinnost policisty poučovat osobu, proti níž koná, že policistovi nesmí poskytnout či nabídnout úplatek. Policisté zákonnou poučovací povinnost splnili již tím, když obviněnému sdělili, že řešení jeho přestupkového jednání není možné na místě v blokovém řízení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kolíně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi svědka M. P., kterou potvrdil i svědek M. S. a dále ze zvukového záznamu, pořízeného policistou P. na soukromé nahrávací zařízení. Polemika obviněného s důkazy, jak je soudy hodnotily a jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného L. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 1. 2017

JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu