4 Tdo 8/2011
Datum rozhodnutí: 27.01.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 8/2011-45

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2011 o dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 6 To 819/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 4 T 149/2008, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 4 T 149/2008, byl obviněný J. S. uznán vinným jednak trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon) a jednak trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona, kterých se dopustil tím, že

v období nejméně od roku 2001 v Ž. v H. ulici a na jiných předchozích adresách přechodného pobytu v Ž., bezdůvodně a surově v jejich společném bytě fyzicky, ale i psychicky týral syny jeho družky J. K., a to D. K. nejméně do října 2005 a J. K., nejméně do června 2007, stejně tak týral od 1. 6. 2004 i svou družku J. K. tak, že je všechny tloukl, fackoval, kopal do nich, vyhrožoval jim, nadával jim a hrubě je urážel, tahal je za vlasy po podlaze a tito, ač utrpěli různá zranění, jako podlitiny, modřiny a tržné rány, ze strachu nikdy nevyhledali lékařské ošetření, oba syny jeho družky tloukl bužírkou, pokud po ranách byla zeď zašpiněna od krve, museli skvrny zamalovat, v říjnu 2005 proto D. K. před tímto týráním z domova utekl, v březnu 2007 udeřil kladivem do zad J. K. proto, že tento kladivo i s batohem zapomněl na chodbě domu, tento utrpěl v důsledku úderu velkou podlitinu na zádech nad pasem, oba synové jeho družky také museli opakovaně za trest klečet na podlaze, v jednom případě udeřil J. K. smetákem zezadu do hlavy a tento ze zadní části hlavy krvácel, vícekrát museli oba synové jeho družky jít sami ven, utrhnout si nějaký klacek a tímto je pak zbil, svou družku J. K. opakovaně doma zmlátil proto, že mu během směny nezamávala ze zaměstnání přes výlohu prodejny, kde prodávala, J. K. se synem J. K. také ze strachu před dalším týráním od obviněného odešla ke své sestře M. P. do Ch., kam se však obviněný po čtyřech dnech dostavil a přemluvil ji, aby se k němu vrátila, tuto šikanoval i v zaměstnání, kam za ní neodůvodněně chodil, celou směnu před prodejnou či benzínovou čerpací stanicí, kde pracovala, čekal, tato na něho musela dělat různé posunky, opakovaně jí volal telefonem a nutil ji, aby mu do telefonu i vícekrát během několika minut opakovala, že ho miluje, že ho nikdy neopustí a podobně, tato pak měla z těchto důvodů v zaměstnání potíže a musela z něho i odejít.

Označeným rozsudkem Okresního soudu v Lounech byl obviněný odsouzen podle § 215 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 6 To 819/2009, odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e tr. řádu proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve které napadl rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Podle názoru dovolatele toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení podmínek nezbytných k naplnění znaků skutkové podstaty trestných činů, pro které byl odsouzen. Soudy obou stupňů rozhodly v rozporu se zákonem, pokud dospěly k závěru, že jednání obviněného vůči D. K. a J. K. (i kdyby se tohoto jednání dopustil tak, jak je popisováno soudem, což obviněný popírá) naplnilo znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Obviněný namítl, že nebyl manželem matky D. a J. K. a dle zákona o rodině se tudíž na jejich výchově nepodílel. S matkou dětí sice žil ve společné domácnosti jako její druh, avšak zákonem o rodině ani jiným předpisem mu nelze přisuzovat povinnost starat se o výchovu dětí či se na ní podílet a v tomto ohledu žádná oprávnění ani povinnosti. Podle jeho názoru nelze ze skutkových zjištění soudů obou stupňů ani dovodit, že by došlo ke konkludentní dohodě mezi ním a matkou dětí v tom směru, že by se měl podílet na výchově jejích synů, neboť k takové dohodě by mohlo dojít jen s jeho souhlasem.

Odvolací soud pochybil, pokud opětovně nevyslechl jako svědkyni J. K., jak v odvolání obviněný navrhoval, čímž mohl jednoznačně zjistit vztah mezi obviněným a D. a J. K., případně zjistit také dohodnutý rozsah oprávnění a povinností obviněného k nim. Bez provedení těchto důkazů nelze bez dalšího dovodit, že jeho jednání popisované v odůvodnění napadeného usnesení a rozsudku soudu prvního stupně naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona.

V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby věc přikázal tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že námitky dovolatele jsou shodné s jeho obhajobou uplatněnou již v jeho odvolání, s nimiž se soud druhého stupně řádně vypořádal. Pokud jde o naplnění znaku "zvlášť surovým způsobem", státní zástupce upozornil, že odvolací soud poukázal na opakované bití nezletilých bužírkou či holí, v jednom případě též ránu do zad kladivem, což lze posoudit jako naplnění tohoto znaku. Pokud pak jde o vztah obviněného k poškozeným dětem, státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 870/2006 a 7 Tdo 340/2006, kde byla právní problematika tohoto druhu řešena.

Státní zástupce se ztotožnil s názorem soudů obou stupňů na použitou právní kvalifikaci činů a podané dovolání označil za zjevně neopodstatněné. S ohledem na toto hodnocení navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a vyslovil souhlas s projednáním tohoto dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzovaném případě je obsah podaného dovolání v souladu s použitým dovolacím důvodem toliko částečně. V části svého mimořádného opravného prostředku totiž dovolatel zpochybňuje samotná skutková zjištění soudu, konkrétně pokud popírá, že by se svého trestného jednání vůči D. a J. K. dopustil tak, jak je popisováno soudem, dále že vůči J. K. se jednání popsaného v rozhodnutí obou soudů nedopustil v intenzitě a době trvání, jak je uvedeno v rozhodnutích obou soudů, a dále když napadá údajně nedostatečný rozsah provedeného dokazování spočívající v tom, že odvolací soud nepřistoupil k výslechu J. K. Tato námitka je zcela nedůvodná, neboť svědkyně byla podrobně vyslechnuta v přípravném řízení v hlavním líčení ( čl. 325-327 spisu), stejně jako svědkové J. K. a D. K., a hodnocením jejich výpovědí se soud prvního stupně velmi pečlivě zabýval ve svém rozsudku (viz čl. 397-400, 408-409 spisu). Nadto byla obviněnému v hlavním líčení v dostatečné šíři poskytnuta zákonná možnost klást svědkyni dotazy a k její výpovědi se v intencích ustanovení § 214 tr. řádu vyjádřit. Jelikož jde o výhrady uplatněné výlučně ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu (resp. jeho procesního postupu při dokazování), je v této části dovolání nepřezkoumatelné a pokud by se obsah dovolání omezil pouze na tyto výhrady, muselo by být dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

V souladu se zákonným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je však ta námitka dovolatele, ve které je napadeno údajně nesprávné právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zákona, a to znaku osoby, která je v jeho péči nebo výchově . Svým charakterem jde o námitku vůči právnímu posouzení skutku a tedy námitku shodující se s použitým zákonným dovolacím důvodem.

Trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Čin se posoudí podle § 215 odst. 2 písm. a) tr. zákona mimo jiné tehdy, spáchá-li ho pachatel zvlášť surovým způsobem a podle § 215 odst. 2 písm. b) tr. zákona, pokračuje-li pachatel v páchání takového trestného činu po delší dobu.

Pro naplnění znaků trestného činu týrání svěřené osoby, jak jsou vymezeny v ustanovení § 215 odst. 1 tr. zákona, není třeba, aby tu byl zvláštní či výslovný akt, jímž je osoba svěřena do péče nebo výchovy pachatele. Vztah mezi pachatelem a jinou osobou, který je citovaným ustanovením vymezen jako péče nebo výchovy, může vzniknout i fakticky, tj. neformálně na konkludentním základě. To je zřejmé ze samotného znění ustanovení § 215 odst. 1 tr. zákona, které je vyjádřeno dikcí osobu, která je v péči nebo výchově , aniž by byl stav péče nebo výchovy jakkoli dále specifikován co do způsobu svého vzniku. V posuzovaném případě vznikl vztah mezi obviněným a poškozenými tak, že obviněný své družce a jejím synům umožnil, aby bydleli v jeho bytě. Tak se vyvinulo společné soužití obviněného, jeho družky a jejích synů. Toto soužití bylo z hlediska své povahy srovnatelné s rodinným soužitím, což se projevovalo nejen tím, že obviněný poškozeným umožnil bydlení ve svém bytě, ale i tím, že se podílel na úhradě nákladů spojených s jejich hmotnými potřebami a zájmy, a že vůči oběma synům K. uplatňoval vliv k usměrňování jejich chování, tj. podstatě výchovný vliv. Skutečný vztah mezi obviněným a D. a J. K. tudíž byl takový, že poškození byli v péči obviněného, jak to Okresní soud v Lounech vyjádřil v tzv. právní větě rozsudku, přičemž tato péče existovala fakticky, bez nutnosti zvláštního či výslovného právního titulu.

Týráním ve smyslu § 215 odst. 1 tr. zákona se rozumí zlé nakládání pachatele s osobou, která je v jeho péči, přičemž toto jednání se musí vykazovat vyšším stupněm hrubosti, bezcitnosti a také určitou trvalostí. Přitom nemusí jít jen o fyzické týrání, ale i o psychické útrapy, které se z hlediska osoby, jež je tomuto týrání vystavena, mohou jevit jako výrazné příkoří. Všechna kriteria posuzované jednání obviněného naplňovalo. Podle zjištění soudů, jak jsou zejména podrobně odůvodněna v rozsudku Okresního soudu v Lounech, šlo o bití pěstmi, bužírkou, tahání za vlasy po zemi, údery kladivem do zad, smetákem do hlavy a hrubé nadávky. Zlému nakládání byli J. a D. K. vystaveni nejméně od roku 2001 do června roku 2007 a tyto okolnosti potvrdila řada vyslechnutých svědků. Celý souhrn jednotlivých aktů a dílčích jednání ve vztahu k oběma chlapcům odůvodňuje závěr, že šlo o týrání. Rozhodně popsané způsoby nelze akceptovat jako použitelné metody v rámci tzv. přísné výchovy. Jednání obviněného se vyznačovalo takovým stupněm hrubosti a bezcitnosti, že jím byly daleko překročeny meze pouhé, byť přísné, výchovy a nejednalo se o ojedinělé nebo nahodilé překročení těchto mezí.

Je mimo pochybnost, že oba poškození byli osobami v péči obviněného a z jeho strany šlo o jejich týrání. Námitky obviněného v těchto směrech uplatněných, tak evidentně nemohou obstát.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání v té části, ve které je svým obsahem v souladu s použitým dovolacím důvodem, je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. S. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).



V Brně dne 27. ledna 2011


Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á