4 Tdo 799/2013
Datum rozhodnutí: 27.08.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 799/2013-53

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2013 o dovolání obviněného O. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 7 To 80/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 36/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 21 T 36/2012, byl obviněný O. L. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

v období od měsíce září 2009 do počátku roku 2010 v úmyslu se obohatit vylákal od poškozených finanční částky za zprostředkování úvěrů nebo zařízení dalších služeb, případně prodeje zboží, ve všech případech se vydávaje za osobu jménem O. K., ačkoli věděl, že přísliby nesplní, poškozeným úvěry ani služby nezařídil a peníze nevrátil, konkrétně

1) v přesně nezjištěné době počátku podzimu roku 2009 v P., ul. S. vylákal od poškozené Z. D., finanční hotovost ve výši 10.000 Kč za příslib zprostředkování úvěru, sjednání úvěru nezprostředkoval a peníze jí dosud nevrátil, 2) v přesně nezjištěné době v průběhu září až října 2009 v M. v motorestu vylákal od poškozeného R. T., finanční hotovost ve výši 20.000 Kč a dále dne 22. 10. 2009 v Z. v místě bydliště poškozeného vylákal od něj další peníze ve výši 35.000 Kč, a to s příslibem zajištění převedení leasingu na vozidla, užívaná poškozeným, na třetí osobu, převod nezprostředkoval a peníze v částce 55.000,- Kč mu nevrátil,

3) v přesně nezjištěné době v průběhu října 2009 v P., Z. P. b. vylákal od poškozené M. B., finanční částku celkem ve výši 20.000 Kč za příslib zprostředkování úvěru, sjednání úvěru nezprostředkoval a peníze jí nevrátil, 4) dne 15. 10. 2009 ve V. v motorestu T. vylákal od poškozené J. J., finanční částku ve výši 25.000 Kč, kterou mu vyplatila dne 25. či 26. 10.2009, za příslib zprostředkování sjednání úvěru, tento nezprostředkoval a peníze jí nevrátil, 5) dne 4. 11. 2009 ve V. v motorestu T. vylákal od poškozené J. J., další peníze ve výši 18.000 Kč pod záminkou nutnosti platby pojištění přislíbeného úvěru, peníze jí nevrátil, 6) v přesně nezjištěné době koncem listopadu 2009 ve V. v motorestu T. vylákal od poškozené J. J., další peníze ve výši 5.500 Kč pod záminkou provedení platby odstupného pro třetí osobu za převzetí již projednaného úvěru ve prospěch této osoby, platbu neprovedl a peníze jí nevrátil, 7) v blíže nezjištěné době koncem listopadu 2009 ve V. a dne 9. 12. 2009 ve V. M. v motorestu vylákal od poškozeného Ing. N. F., finanční hotovost v celkové výši 120.000 Kč za příslib vymožení jeho pohledávky, pohledávku nevymohl a peníze mu nevrátil, 8) v přesně nezjištěné době na podzim roku 2009 v P., Č. M. v restauraci Š. vylákal od poškozeného P. B., finanční hotovost ve výši 15.000 Kč za příslib zprostředkování úvěru, úvěr nezprostředkoval a peníze mu nevrátil, 9) v přesně nezjištěné době v průběhu ledna 2010 v K. v penzionu vylákal od poškozené N. M., finanční hotovost ve výši 7.000 Kč za tvrzení, že ji potřebuje k platbě cla za zboží, které měl mít na S., ačkoli to nebyla pravda, peníze jí nevrátil, 10) v P., ul. S. v prodejně s oblečením Ch. S. vylákal od poškozené E. H., za příslib zajištění jeho prodeje dne 13. 1. 2010 zboží v hodnotě 58.662 Kč, dne 15. 1. 2010 zboží v hodnotě 64.820 Kč a dne 16. 1. 2010 další zboží v hodnotě 210.150 Kč, prodej nezprostředkoval ani zboží v celkové hodnotě 333.632,- Kč nevrátil, přičemž část věcí v hodnotě 39.343,- Kč jí byla vrácena poškozenou M. B.,
tímto pokračujícím jednáním způsobil poškozeným celkovou škodu ve výši 609.132,-Kč.

Za uvedené jednání byl obviněný podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 7. 2010, sp. zn. 15 T 99/2010, který právní moci nabyl téhož dne, a Okresního soudu v Písku ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 5 T 94/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka Tábor ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 14 To 382/2010, který nabyl právní moci dne 19. 1. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Dále byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným
- N. M., částku ve výši 7.000,- Kč,
- R. T., částku ve výši 55.000,- Kč,
- M. B., částku ve výši 20.000,-Kč,
- J. J., částku ve výši 48.500,- Kč,
- Ing. N. F., částku ve výši 120.000,-Kč,
- E. H., částku ve výši 294.289,- Kč,
- P. B., částku ve výši 15.000,-Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená E. H. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Zmíněným rozsudkem byl obviněný O. L. současně podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 18. 5. 2012, sp. zn. 1 ZT 393/2011, pro jednání popsaná pod body 2), 8) a 10) obžaloby, právně kvalifikovaná jako dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jichž se měl dopustit tím, že

- v přesně nezjištěné době v průběhu ledna 2010 v K. v penzionu vylákal od poškozené N. M., finanční hotovost ve výši 3.000 Kč pod záminkou odtažení vozidla, peníze ji dosud nevrátil,

- v přesně nezjištěné době koncem listopadu 2009 ve V., v motorestu T. vylákal od poškozené J. J., další peníze ve výši 5.000 Kč pod záminkou zprostředkování prodeje vozidla, peníze ji dosud nevrátil,

- dne 12. 11. 2009 ve V. v motorestu T. vylákal od poškozené J. J., další peníze ve výši 15.000 Kč pod záminkou úhrady nájmu za motorest, peníze ji dosud nevrátil,

neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu byly poškozené N. M. a J. J., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 21 T 36/2012, podal obviněný O. L. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 7 To 80/2013. Podle § 256 tr. řádu je zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 7 To 80/2013, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své obsáhlé dovolací argumentace (zkráceně) uvedl, že dle jeho názoru byla porušena pravidla hodnocení důkazů a požadavky § 125 tr. řádu na odůvodnění rozhodnutí. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou proto nepřezkoumatelná, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces; odvolací soud se nadto nevypořádal se zásadou subsidiarity trestní represe. V rámci výtky nesprávného hodnocení důkazů obviněný citoval svědecké výpovědi týkající se skutků č. 7, 8 a 10 (s poukazem na nevěrohodnost svědků a rozpory ve svědeckých výpovědích) s tím, že podle něj zdůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jsou zcela v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a rozhodující soudy měly doplnit dokazování o další důkazy, případně rozhodnout při uplatnění zásady in dubio pro reo . Dále obviněný poukázal na skutečnost, že u skutku č. 10 nebyla prokázána výše škody a návrh obhajoby na vypracování revizního znaleckého posudku byl zamítnut. Rovněž je přesvědčen, že se příslušný soud měl zabývat otázkou právní kvalifikace jednání D. M. Z provedeného dokazování údajně nijak nevyplynulo, že by dovolatel sebe obohatil a ani odvolací soud se s touto skutečností nevypořádal. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný zdůraznil, že odvolací soud se dostatečným způsobem nevypořádal s tím, proč nelze aplikovat princip ultima ratio. Má za to, že se jedná o civilní věc a zcela postačuje uplatnění právních předpisů podle civilního práva.

Vzhledem k výše zmíněným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o přerušení výkonu trestu dle § 265h odst. 3 tr. řádu.

K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, v němž zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení. K uplatněným dovolacím námitkám uvedl, že z převážné míry jsou doslovně shodné s obsahem odvolání, které obviněný podal proti rozsudku nalézacího soudu. Ani náznakem nelze dovolateli přisvědčit v tom, že by soud druhého stupně k projednání jeho odvolacích námitek nepřistoupil dostatečně odpovědně. Naopak v důvodech napadeného rozhodnutí je přesně a výstižně popsáno, proč odvolací soud nedal obviněnému v jeho námitkách za pravdu a proč je označil jako nedůvodné. S tímto názorem soudu druhého stupně se státní zástupce bezvýhradně ztotožňuje, aniž pokládá za potřebné tyto důvody znovu opakovat či je jakkoli rozvíjet. Je tak zřejmé, že obviněný rozvádí z valné části ty výhrady, které již jednou neúspěšně uplatnil v rámci řízení o řádném opravném prostředku, a v tomto rozsahu by mělo být dovolání pokládáno za zjevně neopodstatněné, což plně konvenuje konstantní judikatuře Nejvyššího soudu.

Státní zástupce poukázal rovněž na to, že ač dovolání se opírá dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, není z jeho odůvodnění zřejmé že by vytýkal vadně aplikované normy hmotného práva. Naopak jeho argumentace nepokrytě směřuje ke změně skutkových zjištění, což by obstálo pouze tehdy, pokud by učiněná skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry stály v extrémním nesouladu s výsledky dokazování. Takovýto závěr však z napadeného rozhodnutí ani jemu předešlého řízení nevyplývá. Státní zástupce má za to, že dovolatelem uplatněné výhrady proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů nemohou naplnit jím deklarovaný dovolací důvod. Obdobně mimo tento dovolací důvod stojí námitka nerespektování ustanovení § 125 tr. řádu, které upravuje náležitosti odůvodnění rozsudku a nemá proto s uplatněným dovolacím důvodem rovněž žádnou souvislost. Lichá je rovněž námitka týkající se účasti D. M., neboť na tu již naprosto správně ve svých rozhodnutích odpověděly soudy obou stupňů, přičemž pro právní posouzení jednání obviněného jsou aktivity této osoby zcela bez významu, nadto, když proti této osobě nebylo vedeno trestní řízení.

Plně lze odkázat na obsah rozhodnutí obou soudů ve vztahu ke zpochybňované existenci subjektivní stránky trestného činu, za bezvýznamné lze mít i úvahu o aplikaci principu ultima ratio . V tomto ohledu odkázal státní zástupce na judikaturu Nejvyššího soudu obsahující pravidlo, že trestného činu se lze dopustit i formálně bezvadným úkonem učiněným podle civilního právního odvětví.

Pokud jde o návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, nelze z obsahu dostupného spisového materiálu zjistit, zda předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala podle § 265h odst. 3 tr. řádu. Nebude-li obviněnému vyhověno v individuálním návrhu na přerušení trestu ze zdravotních důvodů, není dán žádný racionální důvod pro to, aby byl výkon trestu jakkoli modifikován.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně nedůvodné, přičemž z převážné části bylo podáno z jiných důvodů, než jsou stanoveny v § 265b tr. řádu. Rozhodnutí nechť je učiněno v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, přičemž pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil rovněž ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s takovýmto rozhodnutím učiněným v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněný O. L. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však většinou uplatněných námitek ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění, neúplnost dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, apod., na což ostatně upozorňoval ve svém vyjádření i státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství. Na základě shora specifikovaných skutečností je zřejmé, že obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc je třeba zdůraznit, že zmíněné námitky byly obviněným uplatňovány již v předchozích stádiích trestního řízení, a to i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tedy v podstatě jen o opakování obhajoby, se kterou se již v předchozím řízení rozhodující soudy dostatečně vypořádaly. V tomto ohledu je možno na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně beze zbytku odkázat.

V průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný O. L. se dopustil jednání popsaného ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Dle názoru Nejvyššího soudu byla obhajoba obviněného správně vyhodnocena jako ryze účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Dokazováním vyšlo najevo, že obviněný nepodnikal v žádné z oblastí, v nichž nabízel poškozeným pomoc , navíc podvodnost jeho záměru je zjevně doložena i tím, že vůči všem poškozeným a svědkům vystupoval pod smyšlenou identitou, tj. pod jménem O. K., a takto v úmyslu obohatit se v rozhodném období (od září 2009 do počátku roku 2010) vylákal od poškozených finanční částky za zprostředkování úvěrů nebo zařízení dalších služeb, ačkoliv od počátku věděl, že přísliby nesplní, poškozeným nic nezařídí a peníze si ponechá pro vlastní potřebu. Je tak zřejmé, že již v době převzetí peněz jednal v úmyslu je nepoužít k účelu, za jakým je z poškozených podvodně vylákal.

Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry soudů obou stupňů v tom, že obviněný O. L. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ji jednoznačně prokazují. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

K námitkám obviněného, že nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy (zejména vypracován revizní znalecký posudek ohledně výše škody) Nejvyšší soud v obecné poloze uvádí, že ač se ve své podstatě nejedná o námitky hmotně právního charakteru, dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy , tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

V posuzované věci se však o případ tzv. opomenutých důkazů zjevně nejedná, neboť dovolatel označil za opomenuté takové důkazní návrhy, jimiž se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušný obviněným navrhovaný důkaz by neměl na úplnost skutkových zjištění a z nich vyvozené právní závěry žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu plně ztotožnil.

V této souvislosti je třeba výslovně odkázat na usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, z něhož mimo jiné vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Pro úplnost je třeba dodat, že soudu prvního stupně nelze důvodně vytýkat, že se v napadeném rozsudku nezabýval otázkou možné právní kvalifikace jednání D. M., neboť na toho nebyla podána obžaloba.

Jedinou námitku, kterou lze z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považovat za právně relevantní, je vyslovený právní názor, že na posuzovaný případ je potřeba aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio (resp. že odvolací soud se dostatečným způsobem nevypořádal s tím, proč nelze v případě projednávané věci aplikovat princip ultima ratio). Tuto námitku však neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou. Pokud se obviněný domáhal své beztrestnosti z důvodu ultima ratio, zcela oprávněně již odvolací soud tomuto jeho požadavku taktéž již uplatněnému v odvolacím řízení nevyhověl.

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013).

Takto definovanou zásadou ultima ratio jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).

V případě projednávané věci a s ohledem na výše uvedené nesdílí Nejvyšší soud názor, že by posuzovaný čin obviněného O. L. vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Již jen samotná skutečnost, že jednání obviněného naplňuje formální znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tedy znaky kvalifikované skutkové podstaty, jednoznačně nasvědčuje závěru, že takový čin by bylo možno jen stěží hodnotit jako nedostatečně společensky škodlivý. Závěru o vysoké míře škodlivosti činu naopak nasvědčují konkrétní okolnosti jeho spáchání (tj. výše způsobené škody, spáchání činu řadou dílčích útoků, zneužití důvěry a naivity poškozených, opakované utvrzování poškozených ze strany obviněného, že situace se vyvíjí zdárně, osoba obviněného jako recidivisty v oblasti majetkové trestné činnosti, apod.). Zmíněné skutečnosti nepodporují závěr, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestně právním řešením. Naopak za situace, kdy obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, přestože věděl, že své závazky nesplní a ani objektivně splnit nemůže, není pochyb o tom, že takové jeho jednání již stojí mimo rámec občanskoprávních vztahů, jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem učiněno.

Pokud jde o vznesenou námitku o chybějícím znaku skutkové podstaty zločinu, jímž byl uznán vinným, spočívajícím v neexistenci úmyslného zavinění, v tomto směru jak nalézací soud (str. 21 jeho rozsudku), tak odvolací soud (str. 5 jeho usnesení) podrobně odůvodnily své závěry o existenci zavinění ve formě přímého úmyslu dle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž pro správnost těchto závěrů na ně Nejvyšší soud také výslovně odkazuje. Je tak zřejmé, že i tato námitka dovolatele je zjevně neopodstatněná.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného O. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. srpna 2013

Předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotná