4 Tdo 795/2013
Datum rozhodnutí: 28.08.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 795/2013-22

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2013 o dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 11 To 542/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 91/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného P. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Je třeba uvést, že Okresní soud Praha-západ v této trestní věci rozhodoval již podruhé, neboť původní odsuzující rozsudek ze dne 23. 4. 2012 sp. zn. 1 T 91/2011 zrušil k odvolání obviněného P. K. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 8. 2012 sp. zn. 11 To 322/2012 podle § 258 odst. 1 písm. a) d) tr. ř. a věc vrátil podle § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně.

Obviněný P. K. byl poté rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 11. 2012 sp. zn. 1 T 91/2011 uznán vinným za zde popsané skutky pod body I. 1-5 a II. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (za skutek ad bod I. 4), které spáchal dílem sám a skutek ad bod II. dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se samostatně stíhaným J. H.

Za to mu byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let podle § 73 odst. 1, 2 tr. zákoníku a trest propadnutí věcí zde blíže specifikovaných podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 5. 2011 sp. zn. 3 T 12/2011, který nabyl právní moci dne 22. 9. 2011, jakož i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Obviněný byl dále podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství Praha-západ sp. zn. Zt 29/2011 pro dílčí skutky v odsuzujícím rozsudku specifikované pod písmeny a) a b), neboť nebylo prokázáno, že je spáchal. Poškozená CITYLINER, s.r.o., byla proto podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání, které proti uvedenému rozsudku obviněný podal, zamítl Krajský soud v Praze podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 11 To 542/2012.

Citované usnesení napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

Naplnění prvního z těchto dovolacích důvodů spatřuje v tom, že odsuzující rozsudek spočívá v nesprávném a neúplném zjištění skutkového stavu, neboť při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Nesouhlasí s tím, že by měl spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a domnívá se, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s jeho obhajobou. Jedinými důkazy pro uznání viny obviněného za tento přečin byly kamerové záznamy ze dne 13. 1. a 16. 1. 2011, podle nichž však nelze jednoznačně a bez pochybností určit přesný vzhled řidiče automobilu. Obviněný již v hlavním líčení uvedl, že ani v jednom případě vozidlo neřídil, kdy dne 13. 1. 2011 seděly v automobilu dvě osoby a dne 16. 1. 2011 jen jedna osoba. Soudkyně Okresního soudu Praha-západ nepřihlédla k tvrzení obviněného, že dne 16. 1. 2011 řídila vozidlo jiná osoba a že obviněný byl ve vozidle ukryt, a tato okolnost nebyla zahrnuta ani do protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 11. 2012. Výše uvedeným postupem soudu prvního stupně byla podle obviněného porušena základní zásada trestního řízení in dubio pro reo .

Vzhledem k tomu, že obviněný podle svého vyjádření přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nespáchal, nesouhlasí ani s trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let, který se mu jeví být nepřiměřeným.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 11 To 542/2012, a podle § 265k tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na toto rozhodnutí. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Okresnímu soudu Praha-západ k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem tak, aby Okresní soud Praha-západ podle § 226 písm. c) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. písm. a) tr. zákoníku, anebo aby Nejvyšší soud v tomto smyslu podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl.

Po seznámení se s obsahem dovolání obviněného státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k němu nebude podle § 265h odst. 2 tr. ř. věcně vyjadřovat. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 11 To 542/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud je nucen připomenout, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí taktéž posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti takové právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).

Z dovolání obviněného je zcela zřejmé, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, které deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Nelze k nim proto přihlížet. Jsou to námitky, ve kterých dovolatel obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že dokazování bylo nesprávné a neúplné apod. Činí tak navíc opakovaně, když obsah dovolání tvoří jen argumentace, jíž doslovně uplatnil rovněž v řádném opravném prostředku, aniž by předložil námitku novou a nadto uplatněnou relevantně s ohledem na uplatněný dovolací důvod. Je zcela nepřípadné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které jimi bylo provedeno.

V této souvislosti je třeba uvést, že soud prvního stupně (a posléze i odvolací soud) se zabýval důkazní situací a v důsledku toho i skutkovou stránkou věci, kdy v hlavním líčení provedl stěžejní důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci. V tomto ohledu lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tomu pak odpovídá i právní kvalifikace užitá na prokázané jednání obviněného v podobě předmětných přečinů, s níž se zcela ztotožnil i odvolací soud, a která z hmotně právního hlediska námitkami uplatněnými v podaném dovolání zpochybněna nikterak nebyla.

Stejná situace vyvstává u poslední námitky obviněného, že s ohledem na skutečnost, že nespáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří let nepřiměřený.

Zmíněný argument dovolatele však nelze podřadit ani pod uplatněný dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť není hmotně právního charakteru, ani pod druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). První varianta nepřipadala v posuzovaném případe v úvahu, neboť Krajský soud v Praze v souladu s § 254 odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí na základě řádného opravného prostředku (odvolání) obviněného věcně přezkoumal a podle ustanovení § 256 tr. ř. jej svým usnesením zamítl. V úvahu tedy připadla jeho druhá alternativa. Podle obviněného zde byl dán dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak bylo ale shora rozvedeno, argumentace obviněného podřazená pod tento dovolací důvod se svým pojetím dovolání zcela ocitla mimo rámec tohoto deklarovaného dovolacího důvodu, protože námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňovaly.

Obviněný by sice mohl své dovolání podat taktéž s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. To obviněný neučinil, ale je třeba současně poznamenat, že obviněným vznesená námitka by ani tento dovolací důvod naplnit nemohla.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. K. v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se obviněný svým pojetím dovolání v celém jeho rozsahu ocitl mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. srpna 2013
Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c