4 Tdo 793/2015
Datum rozhodnutí: 18.08.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 793/2015-37

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. srpna 2015 o dovolání obviněného O. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 11. 2. 2015 sp. zn. 14 To 381/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 T 38/2014, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného O. Š. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Písku uznal obviněného O. Š. rozsudkem ze dne 29. 9. 2014 sp. zn. 8 T 38/2014 vinným z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 20. 07. 2013 okolo 13:45 hodin řídil po silnici ve směru od obce V. na M., okres P., motocykl značky Yamaha YZF-R1, a při projíždění pravotočivé zatáčky v k. ú. obce K., v rozporu s ustanovením § 4 písm. b) a § 18 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kdy jel rychlostí nejméně 118 km/hod zareagoval na chodkyni R. H., vedoucí jízdní kolo, vedle níž z pravé strany jela na dětském jízdním kole E. M., a za nimi šla chodkyně L. P., která také vedla jízdní kolo, které přecházely komunikaci z pravé strany na levou stranu ve směru jeho jízdy tak, že se snažil přecházejícím chodkyním vyhnout tím, že přejel s motocyklem do levého jízdního pruhu a začal brzdit, s motocyklem dostal smyk, upadl s ním na pravý bok, smýkal se po vozovce a poté narazil do chodkyně R. H. a L. P., kdy při této dopravní nehodě došlo ke zranění poškozené L. P., která utrpěla plošné oděrky, tržně zhmožděné rány a rozsáhlý podkožní krevní výron v horní a střední části obličeje, tržně zhmožděné rány obou rtů, oděrky a tržně zhmožděné ranky trupu, horních i dolních končetin, vpáčenou zlomeninu centrální části obličejového skeletu (zlomenina přední stěny čelní dutiny vlevo s jejím zakrvácením, zlomenina spodiny obou očnic, tříštivá zlomenina nosních kůstek, zakrvácení levé čelistní dutiny, zakrvácení sklípků čichové kosti), luksaci ve spojení 1. krčního obratle se spodinou lební, zhmoždění mozkového kmene, prodloužené míchy, krční a hrudní míchy, subarachnoidální krevní výron (krevní výron v omozečnicích) v temenní krajině vpravo, trhlinu s výdutí pravé páteřní tepny v úrovni 2. krčního obratle s následnými ischemickými změnami mozkové tkáně, zhmoždění vazů mezi trnovými výběžky zejména v průběhu krční páteře, zavzdušnění dutiny hrudní vlevo, krevní výron v mezihrudí vpravo a otevřenou tříštivou zlomenu kostí levého bérce v horní třetině, přičemž v důsledku těchto zranění je doživotně omezena na běžném způsobu života tím, že je ochrnutá na všechny končetiny, je závislá na dýchacím přístroji, nekomunikuje, pouze artikuluje, má omezený způsob polykání, takže musí být uměle vyživována sondou zavedenou přes stěnu břišní do žaludku, trpí poúrazovou poruchou zraku obou očí, je závislá na 24hodinové intenzivní péči a tento stav nelze zvrátit žádným léčebným úkonem a dále došlo ke zranění R. H., která utrpěla plošnou oděrku s podkožním krevním výronem na čele vpravo, oděrky hřbetu obou rukou, hlubší oděrky v oblasti pravého hlezna, otevřenou tříštivou zlomeninu levé holenní kosti v dolní třetině, příčnou zlomeninu levé holení kosti v horní třetině, zlomeninu vnitřního kotníku levé nohy a zlomeninu levé lýtkové kosti v horní třetině, zlomeninu vnitřního kotníku levé nohy a zlomeninu baze třetí záprstní kůstky pravé ruky s dobou léčení déle jak šest měsíců.

Za to mu byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výši dvou roků, který mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Rovněž mu byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří a půl roku. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit škodu podle § 228 odst. 1 tr. řádu Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR se sídlem Kodaňská 14, Praha 10, pobočka České Budějovice a Plzeň se sídlem Klaricova 19, České Budějovice, ve výši 174 984 Kč; R. H., ve výši 89 600 Kč a L. P., ve výši 5 300 Kč. Dvě poslední jmenované poškozené byly se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody odkázány podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Ostatní poškození byli odkázáni podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních zcela.

Proti rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný odvolání v celém rozsahu, které Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře usnesením ze dne 11. 2. 2015 sp. zn. 14 To 381/2014 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Obviněný předmětné usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že je dán nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a právními závěry, což odůvodňuje zásah do takto učiněných skutkových zjištění.

Nalézací soud totiž podle obviněného řádně nehodnotil důkazy podle § 2 odst. 6 tr. ř. jak k základní skutkové podstatě přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, tak ke kvalifikované skutkové podstatě ve vztahu k porušení důležité povinnosti dané podle § 147 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění (dále jen zákon o silničním provozu). Obviněný zdůraznil, že nalézací soud musel svá hodnocení a závěry činit na základě velmi omezeného okruhu důkazů, když mimo jiné měla být provedena rekonstrukce na místě nehody. Nalézací soud své rozhodnutí postavil na jediném důkazu znaleckém posudku z oboru silniční dopravy, přičemž provedené důkazy jsou navíc v rozporu, se kterým se soudy obou stupňů nevypořádaly.

Výpověď obviněného, který trvá na tom, že se na motocyklu pohyboval rychlostí okolo 90 km/hod, je v podstatě shodná s výpovědí svědka V. L., jenž vypověděl, že ho obviněný předjel klidně a postupně se od něj vzdaloval, přičemž svědek sám v okamžiku předjíždění jel cca 60 km/hod a postupně zrychloval na cca 80 km/hod. Předmětnou výpověď považuje obviněný za nezaujatou, na rozdíl od výpovědi poškozené R. H., která byla zcela zkreslena prožitou událostí.

V další části dovolání obviněný napadá samotný znalecký posudek z oboru doprava, odvětví silniční doprava. Zejména uvádí, že takový znalecký posudek je zpracován na základě matematických metod výpočetními programy s tím, že přesnost výstupních údajů je závislá na přesnosti údajů vstupních. Na přesnost těchto údajů mohla mít vliv absence zjištění stavu brzdové soustavy motocyklu, nezjištění přesného místa střetu s poškozenými, dále i bodu, ze kterého poškození začali přecházet silnici, trajektorie pohybu poškozených aj. Obviněný nesouhlasí s hodnocením znaleckého posudku nalézacím soudem, když ten jej nehodnotil ve všech souvislostech. Rychlost jízdy obviněného nebyla jednoznačně prokázána, takže v souladu se zásadou in dubio pro reo mělo být rozhodnuto v jeho prospěch. Nalézací soud jako druhou stěžejní příčinu nehody vyhodnotil nesprávnou techniku jízdy obviněného, načež obviněný v dovolání namítl, že nejednal opožděně, neboť nejprve se snažil střetu vyhnout a až poté začal intenzivně brzdit, přičemž technika jízdy v konkrétní situaci není stanovena žádným předpisem a jedná se o otázku psychologickou, kterou by měl posuzovat psycholog z oboru dopravy, potažmo ji má posuzovat jako otázku právní soud.

Nalézací soud podle obviněného také pochybil v určení zavinění výhradně na straně obviněného. Poškozené se totiž podle obviněného dopustily porušení zákona o silničním provozu, když se před vstupem na vozovku nepřesvědčily, zdali ji mohou přejít a neohrozit tak sebe a ostatní účastníky silničního provozu, což obviněný hodnotí jako přímou či podstatnou příčinu střetu, to vše s přihlédnutím k tzv. omezené důvěře v dopravě vyložené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 6 Tdo 143/2011.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a nařídil podle § 265 l odst. 1 tr. ř. soudu odvolacímu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí obsahu dovolání uvedl, že námitky obviněného z velké části nespadají pod uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), neboť obviněný uvádí svou verzi případu , ke které ovšem dospěl na základě svého hodnocení důkazů, které se liší od provedeného hodnocení soudy obou stupňů. Přestože obviněný poukazuje na extrémní nesoulad mezi skutkovým základem a vykonanými důkazy, který by umožňoval Nejvyššímu soudu zásah do takových skutkových zjištění, tento rozpor podle státního zástupce dán není.

Podle státního zástupce se pod uvedený dovolací důvod, byť jen zčásti, dají vztáhnout námitky stran zavinění dopravní nehody, spoluzavinění ze strany poškozených a kvalifikace jednání podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. S těmito otázkami se však soudy obou stupňů vypořádaly přesvědčivě, když dovodily, že obviněný nezachoval povinnou míru opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu, ač tuto byl schopen vynaložit, a ač chování poškozených bylo plynulé a nikoliv chaotické, tudíž předvídatelné. Pokud by jel obviněný povolenou rychlostí a ve svém směru jízdy, přecházení poškozených by v něm nevyvolalo nutnost změnit směr či rychlost jízdy a ke kolizi by tak nedošlo. Jelikož obviněný jel nepřiměřenou rychlostí a nesprávně reagoval v okamžiku před střetem s poškozenými, je nepochybné, že se jednalo o porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku, když porušil konkrétní povinnosti podle § 18 odst. 1, odst. 3 zákona o silničním provozu a § 4 písm. b) téhož zákona. V příčinné souvislosti byla poškozeným způsobena závažná zranění s charakterem těžké újmy podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu § 265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Obviněný dovoláním napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 11. 2. 2015 sp. zn. 14 To 381/2014, tedy napadl pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé ve druhém stupni a splnil tak podmínky přípustnosti požadované § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Obviněný je také podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání též splňuje náležitosti obsahu podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce obviněného v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř. u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který obviněný uplatnil, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ust. § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. § 259 odst. 3, ust. § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle ust. § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

V prvé řadě se Nejvyšší soud zabýval námitkami stran zavinění dopravní nehody obviněným, resp. spoluzaviněním ze strany poškozených, které dílem spadají bez dalšího pod daný dovolací důvod. K zodpovězení této otázky je zásadní, zda byla mezi jednáním obviněného spočívajícím v řízení motocyklu a vznikem dopravní nehody s následkem těžké újmy příčinná souvislost. Obecně platí, že příčinná souvislost, která spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 13. 1. 1981 sp. zn. 5 Tz 66/80, uveřejněný pod č. 21/1981).

Podle právní teorie je pak příčinou každý jev, bez kterého by jiný jev buď vůbec nenastal anebo nenastal takovým způsobem, jakým nastal (tzv. korektiv umělé izolace jevů ). Není ovšem rozhodující, jestliže k následku došlo působením více okolností určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Jestliže při vzniku následku v rámci přečinů ublížení na zdraví z nedbalosti či těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, zvláště v případech dopravních nehod, spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 4. února 1971 sp. zn. 3 Tz 5/71, uveřejněný pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).

K úplnosti je třeba uvést, že jednotlivé příčiny nemají pro způsobení následku stejný význam. Tato zásada se označuje jako tzv. korektiv gradace příčinné souvislosti . Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, pokud však jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tedy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 11. 1974 sp. zn. 125/74, uveřejněný pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).

Nalézací soud na základě provedených důkazů vyhodnotil, že pokud by jel obviněný maximálně povolenou rychlostí 90 km/hod a zůstal ve svém pravém pruhu, povaha přecházení poškozených by v něm nevyvolala potřebu měnit směr či rychlost jízdy a k dopravní nehodě by nedošlo. Rovněž bylo prokázáno, že poškozené před počátkem přecházení zhodnotily provoz na komunikaci a přecházely plynule a předvídatelně kolmo přes komunikaci. Za příčiny dopravní nehody soudy stanovily nepřiměřenou rychlost motocyklu obviněného (podle znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, byla překročena o 27,92 km/hod nejvyšší povolená rychlost) a nesprávnou reakci obviněného, když se nejprve snažil objet poškozené pruhem zleva v protisměru a až poté začal prudce brzdit. Pokud by tedy obviněný dostál svým povinnostem daným zákonem o silničním provozu (maximální povolená rychlost, přizpůsobení rychlosti předvídatelným okolnostem), k dopravní nehodě by vůbec nedošlo obviněný by buď stačil zabrzdit (pokud by začal brzdit ihned a nikoliv zvolil pokus o objetí poškozených zleva), nebo při zachování maximální povolené rychlosti by mohl setrvat v pravém jízdním pruhu a poškozené minout, takže jednání poškozených nemohlo být ani přímou, ani podstatnou příčinou střetu, jak to namítal obviněný.

Obviněným zmíněná zásada tzv. omezené důvěry v dopravě znamená, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. I v takovém případě však platí, že řidič je zároveň povinen zachovávat patřičnou pozornost, přičemž je třeba též zkoumat jeho zavinění ve formě nesprávné reakce na vzniklou situaci (tzv. sekundární nedbalost). Tato zásada se ale neuplatňuje v případech, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi (na komunikacích nebo v jejich blízkosti se pohybují děti, osoby těžce zdravotně postižené, přestárlé, zjevně volně pobíhající zvířata nebo to vyplývá z existence instalovaných dopravních značek). Řidič motorového vozidla je povinen zachovávat potřebnou míru opatrnosti vůči chodcům, kteří vstoupili do vozovky nebo se pohybují v její těsné blízkosti. Důvodně spoléhat na to, že tito účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, může jen v případě, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude. Mohou však nastat situace, kdy i chodec vytvoří řidiči svým náhlým neočekávaným a nepředvídatelným vstoupením do vozovky překážku, jež může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná. V takovém případě řidič neodpovídá za vzniklý protiprávní následek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 6 Tdo 143/2011).

Pokud je výše uvedené aplikováno na tento případ, tak z provedených důkazů lze shledat, že pokud by obviněný jel maximálně povolenou rychlostí a místo úhybného manévru do protisměru začal bezprostředně brzdit, popřípadě by pokračoval ve svém pruhu v jízdě, nedošlo by ke kolizi. Tyto skutečnosti stačí k vyslovení závěru, že přecházení poškozených nevytvořilo překážku, která by byla pro obviněného objektivně nezvládnutelná. Nutno dodat, že podle této zásady je řidič navíc povinen dbát zvýšené opatrnosti vůči chodcům, kteří vstoupili do vozovky nebo se pohybují v její těsné blízkosti, stejně jako poukázat na § 54 odst. 2 zákona o silničním provozu, který stanoví, že mimo přechod pro chodce je dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy, přičemž na základě výsledků dokazování poškozené tyto podmínky splnily.

V návaznosti na to nelze mít rovněž pochybnosti ani o nedbalostním zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak vyhodnotil nalézací soud.

Tyto skutečnosti navíc odůvodňují závěr, že obviněný naplnil podmínku kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti § 147 odst. 2 tr. zákoníku, tedy porušení důležité povinnosti uloženou mu podle zákona, konkrétně ve smyslu § 4 písm. b), jakož i § 18 odst. 1, odst. 3 zákona o silničním provozu, když se neřídil pravidly provozu na pozemních komunikacích, nepřizpůsobil svou rychlost okolnostem, které mohl předvídat a překročil maximální povolenou rychlost.

Na základě výše zmíněného Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněného bylo bezprostřední příčinou následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozených, jeho zavinění bylo ve formě vědomé nedbalosti, stejně jako že obviněný tímto jednáním porušil důležitou povinnost stanovenou zákonem o silničním provozu. Proto také vznesené námitky obviněného hodnotí jako zjevně neopodstatněné.

Pokud obviněný v ostatní části dovolání brojí výhradně proti skutkovému zjištění učiněnému soudy obou stupňů a zpochybňuje jimi provedené hodnocení opatřených důkazů, přičemž dovolacímu soudu nabízí svoje hodnocení provedených důkazů i vlastní průběh skutkového stavu, tak nelze než konstatovat, že takové výhrady obecně nejsou souladné s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož dovolatel ale v dovolání zmínil i názor, že je zde dán zásadní nesoulad mezi soudy učiněným skutkovým zjištěním a jejich právními závěry, Nejvyšší soud se vzhledem k platné judikatuře Ústavního soudu zabýval i otázkou, zda v daném případě je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu a provedenými důkazy (s přihlédnutím k přezkumné povinnosti soudu odvolacího).

V daném případě obviněný poukazuje na rozpor mezi znaleckým posudkem z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, a výpovědí poškozené R. H. na straně jedné a výpovědí obviněného a svědka V. L. na straně druhé. Obviněný však tyto námitky učinil již v řízení před soudy obou stupňů a ty se s nimi dostatečně a správně vypořádaly, což na základě judikatury Nejvyššího soudu zakládá důvod pro vyslovení, že takové námitky jsou zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 06. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

Nalézací soud si byl vědom určitých rozporů ve výpovědích obviněného, poškozené R. H. a výpovědi svědka V. L. (str. 9 rozsudku), popř. faktu, že si určité části děje nevybavují či jej neviděli celý. Tyto mezery v jednotlivých výpovědích nalézací soud překlenul znaleckými posudky z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy a oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, přičemž na základě průběhu dokazování si opakovaně vyžádal doplnění prvního z těchto znaleckých posudků, ve kterém je jednoznačně uvedeno, že pokud by obviněný nepřekročil maximální povolenou rychlost a pokračoval ve směru své jízdy v pravém pruhu, k dopravní nehodě by nedošlo (viz znalecký posudek č. l. 157, jakož i 435-438). K tomu je třeba doplnit, že znalec pracoval s množstvím variant, kdy vzal v potaz jednotlivé možné reakce obviněného, rychlost přecházení poškozených i různá místa střetu (viz znalecký posudek či výpovědi znalce, č. l. 132, 134, 405, 435, 436, 437 a 477) a relevantní závěry se vždy shodovaly.

Výpověď svědka V. L., řidiče osobního automobilu, který obviněný předjížděl krátce před nehodou, ohledně rychlosti obviněného, zhodnotil nalézací soud jako subjektivní, když zásadním bodem bylo hodnocení rychlosti jízdy obviněného při a po předjížděcím manévru svědkova automobilu, což je pro přesné zhodnocení osobou řídící tento automobil poměrně složité. Navíc motocykl má výrazně zvýšenou schopnost akcelerace než osobní automobil. Svědek pouze uvedl, že byl předjížděn motocyklem, aniž byl schopen specifikovat jeho rychlost, přičemž jízda obviněného mu přišla pohodová, žádné závodění (protokol o hlavním líčení, č. l. 363-365), načež se mu obviněný pomalu vzdaloval, až ho těsně před nehodou ztratil z dohledu. K otázce rychlosti uvedl pouze, že předtím, než ho začal obviněný předjíždět, projížděl větší levotočivou zatáčku rychlostí cca 60 km/hod a jel směrem k mírné pravotočivé zatáčce, kterou obvykle projíždí rychlostí zhruba 80 km/hod. Na základě toho nalézací soud určil rychlost obviněného na základě znaleckého posudku, přičemž se v souladu se zásadou in dubio pro reo přiklonil ke spodní hranici výpočtu, neboť informace získané z výpovědi svědka L. ohledně rychlosti obviněného nejsou v příkrém rozporu se závěry znalce. To, že sám svědek musel prudce brzdit z rychlosti cca 80 km/hod k místu nehody, nevylučuje závěry znalce o možnosti zabrzdění motocyklu z rychlosti 90 km/hod, když osobní automobil má jinou brzdnou dráhu než motocykl, přičemž je třeba přihlédnout k nesprávné reakci obviněného.

Odvolací soud se rovněž zabýval námitkami obviněného tohoto charakteru a dospěl k tomu, že hodnocení důkazů nalézacím soudem nejeví žádné znaky nelogičnosti či věcné nesprávnosti (str. 9 usnesení). V otázce rychlosti motocyklu řízeného obviněným bylo správně odvolacím soudem poukázáno na skutečnost, že svědek V. L. předmětnou rychlost toliko odhadoval, na druhou stranu závěry znalce jsou podepřeny stopami zjištěnými na místě činu, konečnou polohou motocyklu, protokolem o dopravní nehodě, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a v neposlední řadě prohlídkou místa činu samotným znalcem (str. 10 usnesení). Odvolací soud se rovněž zabýval otázkou správnosti vstupních údajů znaleckého posudku, k čemuž uvedl, že znalec vycházel z nejnižších tabulkových hodnot a konečná rychlost motocyklu byla soudem určena jako nejnižší možná na výsledné škále.

Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že při hodnocení důkazů soudy obou stupňů nedošlo k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a tím i nezbytnosti zrušit napadené usnesení odvolacího soudu, případně též rozsudek soudu nalézacího. Naopak bylo zjištěno, že soudy obou stupňů své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění vyplývající z provedených důkazů ve smyslu požadavků obsažených z ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.

Ze všech výše zmíněných důvodů tak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného O. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. srpna 2015

JUDr. František Hrabec
předseda senátu