4 Tdo 788/2013
Datum rozhodnutí: 27.08.2013
Dotčené předpisy: § 21 odst. 1 tr. zákoník, § 140 odst. 2,3 písm. a) tr. zákoník



4 Tdo 788/2013-32

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2013 o dovolání obviněného J. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 7 To 1/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 13/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 4 T 13/2011, byl obviněný J. P. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním specifikovaným pod body 1) 3) rozsudku.

Za uvedené jednání byl obviněný J. P. odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí samonabíjecí pistole zn. Walther mod. 5, ráže 6,35 Browning, se zásobníkem, jedním kusem náboje a jedním kusem nábojnice.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit způsobenou škodu: Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem N. P., P., ve výši 28.537,- Kč, Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, pobočka P., B., P., ve výši 6.062,- Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 4 T 13/2011, podali obviněný J. P. a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 7 To 1/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. P. byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
1) dne 27. 6. 2011 v době kolem 19.45 hod. v P., S. n., u podchodu k tramvajové zastávce P. M., po předchozí vzájemné slovní rozepři mířil poškozenému J. N., z bezprostřední blízkosti pistolí na hlavu, a posléze vystřelil v podchodu nejméně jednou na nohy uvedeného poškozeného J. N. ze své nelegálně držení samonabíjecí pistole zn. Walther mod. 5, ráže 6,35 Browning, čímž mu způsobil průstřel levé nohy pod kolenem, což si vyžádalo lékařské ošetření ve Fakultní Thomayerově nemocnici,
2) dne 27. 6. 2011 v době kolem 21.00 hod. v P., ulice G. Š., v blízkosti výcvikového prostoru pro psy, po předchozí slovní rozepři, s rozmyslem v úmyslu usmrtit, nejprve nejméně jednou vystřelil ze své nelegálně držené samonabíjecí pistole zn. Walther mod. 5, ráže 6,35 Browning, na poškozenou N. L., čímž jí způsobil zástřel levé horní končetiny, což si vyžádalo ošetření a následnou hospitalizaci ve Fakultní Thomayerově nemocnici, načež nejméně jednou vystřelil ze stejné zbraně na poškozeného D. Š., který se jej pokoušel po útoku na L. zadržet, přičemž mu způsobil zástřel v levé horní části hrudníku pod klíční kostí, což si vyžádalo ošetření a následnou hospitalizaci ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze,
3) v přesně nezjištěné době ve svém trvalém bydlišti v bytě H., P., nalezl samonabíjecí pistoli zn. Walther mod. 5, ráže 6,35 Browning, kterou spolu s příslušným zásobníkem a s přesně nezjištěným počtem, minimálně 4 kusů příslušných nábojů, do dne 27. 6. 2011 bez povolení přechovával u sebe a s touto střelnou zbraní spáchal pokus výše uvedených zvlášť závažných zločinů.

Za uvedené jednání byl obviněný J. P. odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí samonabíjecí pistole zn. Walther mod. 5, ráže 6,35 Browning, se zásobníkem, jedním kusem náboje a jedním kusem nábojnice.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit způsobenou škodu: Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem N. P., P., ve výši 28.537,- Kč, Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, pobočka P., B., P., ve výši 6.062,- Kč.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 7 To 1/2013, podal následně obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání směřovalo proti výroku pod bodem 2) rozsudku a dovolatel uvedl, že odvolací soud nesprávně posoudil subjektivní stránku trestného činu a slovní spojení s rozmyslem v úmyslu usmrtit nemá oporu v provedeném dokazování, když soud jeho zavinění pouze dovodil. V této souvislosti odkázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, znalce PhDr. K. Netíka. Obviněný je toho názoru, že jednání popsané pod bodem 2) rozsudku mělo být posouzeno jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Dále namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody a soudem nebyl při ukládání trestu zohledněn § 58 tr. zákoníku.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly, jak soud nalézací, tak soud odvolací. V daném případě ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že obviněný nejprve ukázal pistoli ve společnosti, která ho, byť nebyl zván, přijala a doznal předchozí útok se zbraní. Svědci shodně vypověděli o agresivních výrocích obviněného, jak na ně mířil z místa, odkud viděl na všechny osoby sedící u ohniště. Následná střelba na poškozeného Š. neodpovídá obhajobě obviněného, že k ní došlo při vzájemné potyčce. Svědci Š. a K. viděli obviněného mířit pistolí na poškozeného, svědkyně M. a Š. výstřel slyšeli. Poškozený byl střelen do zad z bezprostřední blízkosti. Zranění způsobená poškozeným Š. a L. objektivně prokázaná znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství pak jednoznačně dokládají, na jakou lokalitu těla obviněný při střelbě mířil. Právní kvalifikace jeho jednání je proto přiléhavá.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud zjistil, že námitka obviněného odpovídá uplatněnému důvodu dovolání, když je zaměřena proti právnímu posouzení skutku jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Konkrétně obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se v daném případě dopustil jednání směřujícího k usmrcení s rozmyslem, neboť jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku.

Zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. U rozmyslu pak jde o racionální jednání pachatele směřující k určitému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl, aniž by bylo nutné detailní či podrobné uvážení činu.

Skutková zjištění uvedená v bodu 2) výroku o vině evidentně naplňují znaky uvedeného zločinu, a to i po subjektivní stránce, k jejímuž naplnění se podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje kvalifikovaná forma úmyslu - buď rozmysl nebo předchozí uvážení.

Pokud jde o skutek uvedený v bodu 2) výroku o vině, je subjektivní stránka pokusu zločinu vraždy naplněna zjištěním, že obviněný s rozmyslem v úmyslu usmrtit, nejprve nejméně jednou vystřelil ze své nelegálně držené samonabíjecí pistole na poškozenou N. L., čímž jí způsobil zástřel levé horní končetiny, což si vyžádalo ošetření a následnou hospitalizaci ve Fakultní Thomayerově nemocnici, načež nejméně jednou vystřelil ze stejné zbraně na poškozeného D. Š., který se jej pokoušel po útoku na L. zadržet, přičemž mu způsobil zástřel v levé horní části hrudníku pod klíční kostí, což si vyžádalo ošetření a následnou hospitalizaci ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze.

Otázkou právního posouzení skutku pod bodem 2) rozsudku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku se odvolací soud zabýval, a pokud došel k závěru, že pro tuto právní kvalifikaci nebyly splněny podmínky, Nejvyšší soud se s ním ztotožnil.

Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily pro to, že se obviněný při střelbě snažil nikoho neohrozit na životě, jak tomu bylo ve skutku pod bodem 1), jehož právní kvalifikaci odvolací soud změnil. V daném případě bylo dokazováním zjištěno, že obviněný nejprve ukázal pistoli ve společnosti, která ho, byť nebyl zván, přijala a doznal předchozí útok se zbraní. Podle znalce PhDr. K. Netíka (specializace psychologie) je pravděpodobné, že vnímání situace obviněným bylo ovlivněno jeho paranoidním stavem, jeho vlastními nepřátelskými impulzy a jeho hostilitou. Obviněný byl nepřátelskému jednání vystaven v minulosti, při posuzovaném jednání nikoli, znalec zde hovoří o naměstnaném vnitřním napětí a naměstnaných hostilních impulzech, které obviněný nedokáže adekvátně odreagovat, což nakonec vedlo ke spuštění agrese. Obhajobu obviněného, že se bránil nepřátelskému prostředí, vysvětluje znalec paranoidním vnímáním nebo vztahovačností i přesvědčením, že okolí bude jednat agresivně. Obviněný velmi pravděpodobně již předem čekal negativní reakci ze strany lidí a zbraň si vzal spíše na obranu. Znalec rovněž připustil zkreslování skutečností ze strany obviněného. Znalec z oboru psychiatrie MUDr. Z. Kalvach pak uvedl, že obviněný v době páchání trestné činnosti mohl rozpoznat protiprávnost svého jednání a mohl je ovládnout. Svědci shodně vypověděli o agresivních výrocích obviněného, o jeho výhrůžkách, že bude střílet, či je postřílí (svědek F. F.) a o následné střelbě. Svědci obviněného viděli, jak na ně mířil z místa, odkud viděl na všechny osoby sedící u ohniště, tedy i obviněný viděl je. Následná střelba na poškozeného Š. neodpovídá obhajobě obviněného, že k ní došlo při potyčce mezi jím a poškozeným. Svědci Š. a K. viděli obviněného mířit pistolí na poškozeného Š., svědci M. a Š. výstřel slyšeli. Poškozený byl střelen do zad z bezprostřední blízkosti, což vyvrací obhajobu obviněného, že k výstřelu došlo, když se s poškozeným o pistoli přetahoval nebo, že si dokonce poškozený způsobil zranění sám. Zranění způsobená poškozeným Š. a L. objektivně prokázaná znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství pak jednoznačně dokládají, na jakou lokalitu těla obviněný při střelbě mířil. Proto odvolací soud správně kvalifikoval jednání obviněného jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Ve vztahu k námitce obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/03 Sb. rozh. tr.).

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. P. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. srpna 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal