4 Tdo 760/2015
Datum rozhodnutí: 14.07.2015
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoník



4 Tdo 760/2015-23

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2015 o dovolání obviněného D. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 10 To 389/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 90/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 4 T 90/2014, byl obviněný D. Č. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:
v přesně nezjištěné době do 11. července 2013, ve V. O., okr. T., jako odsouzený při výkonu trestu odnětí svobody v rozporu s ustanoveními § 18, § 28 odst. 2 písm. j) a § 28 odst. 3 písm. a), b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a v rozporu s ustanovením § 25 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, od neustanovené osoby nechal uschovat v okolí V. O. postupně nejméně dva mobilní telefony zn. Nokia nezjištěného typu, první mobilní telefon byl s mechanickou klávesnicí a druhý mobilní telefon byl bílé barvy s dotykovým displejem, které za pomoci odsouzeného J. K., který v době úklidu mimo prostory věznice, telefony vyzvedl a prohodil přes plot do vnitřních prostor věznice, kde je vložil do tašky a dalšími neustanovenými odsouzenými byly oknem vytaženy do budovy, pronesl na oddělení B2 výkonu trestu uvedené mobilní telefony, které sám užíval, a telefon zn. Nokia s klávesnicí prodal M. N., který byl později, dne 11. 7. 2013 nalezen příslušníky Vězeňské služby ČR V. O. u T. N., a mobilní telefon zn. Nokia s dotykovou klávesnicí půjčoval J. Š., přičemž J. K. za pomoc dával nákupy a peníze.

Za uvedené jednání byl obviněný D. Č. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. Š.

Proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 4 T 90/2014, podal obviněný D. Č. v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 10 To 389/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu ohledně obviněného D. Č. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný D. Č. byl uznán vinným ze spáchaní přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného v rozsudku dopustil tím, že:
v přesně nezjištěné době do 11. července 2013, ve V. O., okr. T., jako odsouzený při výkonu trestu odnětí svobody v rozporu s ustanoveními § 18, § 28 odst. 2 písm. j) a § 28 odst. 3 písm. a), b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a v rozporu s ustanovením § 25 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, od osoby mimo věznici si objednal postupně dodání nejméně dvou mobilních telefonů zn. Nokia blíže nezjištěného typu, a to jednoho přístroje s tlačítkovou klávesnicí se SIM kartou operátora O2, druhého bílé barvy s dotykovou klávesnicí, přesně nezjištěným způsobem prostřednictvím spoluvězně s volným pohybem je převzal ve vnitřním prostoru věznice na oddělení B2 a tyto telefony sám užíval, přístroj s tlačítkovou klávesnicí prodal spoluvězni M. N., když tento přístroj byl zajištěn dne 11. 7. 2013 příslušníky VS ČR u spoluvězně T. N. a přístroj s dotykovou klávesnicí půjčoval spoluvězni J. Š. k jeho používání a zajištění dobíjení baterií.

Za uvedené jednání byl obviněný D. Č. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 10 To 389/2014, podal následně obviněný D. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že skutek popsaný v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 10 To 389/2014 - 179, ze kterého byl tímto rozsudkem uznán vinným, bez ohledu na to, zda mu byl prokázán či nikoli, nenaplňuje znaky trestného činu, resp. přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle ustanovení § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, nýbrž se jedná pouze o kázeňský přestupek, resp. kárné provinění dle § 46 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný dále namítá, že se jak soud prvního stupně, tak soud odvolací při svém dokazování zaměřil pouze na skutečnost, zda měl obviněný ve svém držení mobilní telefon, ale zcela opomenul, zda tímto jednáním mohlo dojít, resp. zda došlo k maření nebo podstatnému ztížení výkonu rozhodnutí soudu tím, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu, jak předpokládá skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle ustanovení § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Obviněný v dovolání tvrdí, že skutek, za který byl odsouzen, znaky skutkové podstaty trestného činu nenaplnil, přičemž soud toto při svém dokazování zcela opomněl. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje obviněný především v tom, že ačkoli v trestním řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, že by obviněný mobilní telefon užíval, dokonce ani to, zda byly mobilní telefony skutečně funkční, soud shledal, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu. Obviněný podotýká, že neexistuje judikatura Nejvyššího soudu, která by se zabývala otázkou, zda užívání mobilních telefonů ve výkonu trestu odnětí svobody je trestným činem a dodává, že telefonování není ve výkonu trestu odnětí svobody činností obecně zakázanou, nýbrž je za splnění určitých podmínek činností zcela dovolenou. Obviněný dále uvádí, že ani v případě, že by v průběhu výkonu trestu odnětí svobody v rozporu s ustanoveními § 18 zákona o výkonu trestu odnětí svobody užil mobilní telefon a telefonoval z něj, by nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle ustanovení § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Závěrem dovolání obviněný poukazuje na hrubé pochybení soudu prvního stupně v případě nevyslechnutí svědka J. K., které odvolací soud nezhojil, a dále soudu vytýká porušení zásady in dubio pro reo, na základě které měl soud pro pochybnosti o skutkovém stavu zprostit obviněného obžaloby, a to z důvodu, že v průběhu celého trestního řízení nebyl proveden jediný přímý důkaz prokazující vinu obviněného. Tímto obviněný vytýká soudu, že nepostupoval jako nezávislý a nestranný arbitr, ale naopak jako pomocník veřejné žaloby.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále se vyjádřil k jednotlivým námitkám následujícím způsobem. Obviněný ve svém dovolání uvádí, že otázkou užívání mobilních telefonů ve výkonu trestu odnětí svobody se judikatura Nejvyššího soudu dosud nezabývala. Nejvyšší soud se ovšem touto problematikou již zabýval, a to ve svém usnesení ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 977/2011, kde shledal, že obdobně formulovaná skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. e) tr. zákona 1961 (ve svém posledním znění) může být naplněna jednak tím, že obviněný bez povolení u sebe přechovával mobilní telefony a jednak i tím, že obviněný uskutečňoval jejich prostřednictvím telefonické hovory a zasílal SMS zprávy . Ohledně obou alternativ nakonec vyslovil názor, že porušení zákazu, resp. nedodržení omezení vyplývajících z uloženého trestu odnětí svobody a zařazení obviněného do příslušného druhu věznice, tedy související s výkonem trestu, je třeba chápat jako podstatné ztížení výkonu rozhodnutí. Uskutečňování nedovolené, resp. zakázané činnosti je pak jednáním směřujícím k zmaření účelu trestu. Státní zástupce tedy nevidí důvod, aby se Nejvyšší soud nyní od své judikatury odchýlil.

Pokud obviněný namítá, že samotné telefonování v průběhu výkonu trestu odnětí svobody je za splnění určitých podmínek činností zcela dovolenou , pak tento argument nepovažuje státní zástupce za relevantní. Takovou dovolenou činností je rovněž opuštění věznice, pokud se tak děje za podmínek podle § 19 odst. 8 ZVT nebo § 56 ZVT. S námitkami obviněného proti právní kvalifikaci skutku se vypořádal již odvolací soud v odůvodnění, ze strany obviněného se proto nyní jedná o opakování námitek, uplatněných již v odvolacím řízení, se kterými se soud již dostatečně a správně vypořádal. V této části považuje státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné.

V části IV. dovolání obviněný napadá způsob provádění a hodnocení důkazů, namítá pouze porušení zásady in dubio pro reo, významné rozpory ve výpovědi svědka T. a že soud postupoval jako pomocník veřejné žaloby. Již z odvolatelem citované judikatury Ústavního soudu je patrno, že ono pomáhání veřejné žalobě je podstatné teprve, projeví-li se tím, že obecné soudy nevychází z popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 93/04) namísto záznamu o odposleších se spokojí jen s úředním záznamem (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 336/06) nebo v situaci důkazní nouze obžaloby využijí procesně nepřípustný důkaz , resp. i na jeho základě dovodí existenci neexistujícího důkazu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2014/07). Nic takového ovšem obviněný v dovolání neuvádí. Nepopisuje ani konkrétní extrémní rozpor mezi konkrétním důkazem a konkrétním skutkovým zjištěním. K tomu státní zástupce připomíná, že takový extrémní rozpor by byl dán pouze v případě svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 177/04). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně a přesvědčivě popsal své úvahy při hodnocení provedených důkazů. Přitom se vyjádřil zvláště i k důvodům, proč považoval za věrohodné výpovědi slyšených svědků.

V samotném závěru dovolání obviněný konstatuje, že neměl možnost vyjádřit se k výpovědi spoluobviněného J. Š. Obviněný k tomuto konstatování neuvádí nic bližšího. Nereaguje ani na argumentaci odvolacího soudu v odůvodnění napadeného rozsudku, že oba obvinění byli se svými výpověďmi seznámeni nalézacím soudem a že ani oni ani jejich obhájci nepožadovali opakování těchto výslechů nebo položení otázek obviněným. Proto státní zástupce odkazuje na názor odvolacího soudu, s nímž se ztotožňuje a k němuž dodává, že obviněný ani jeho obhájce neučinili nic k položení otázek spoluobviněnému ani v odročeném hlavním líčení. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by v průběhu řízení před soudem neměl obviněný možnost položit otázky spoluobviněnému Š. Důvody v této části dovolání zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství shrnuje, že konkrétní důvody uvedené obviněným jsou dílem zjevně neopodstatněným a dílem neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného D Č.

Obviněný namítá, že se soud prvního stupně i odvolací soud při svém dokazování zaměřily pouze na skutečnost, zda odsouzený měl ve svém držení mobilní telefon, ale zcela opomenuly, zda tímto jednáním mohlo dojít, resp. zda došlo k maření nebo podstatnému ztížení výkonu rozhodnutí soudu tím, že se odsouzený dopustil závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu, jak předpokládá skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Obviněný zdůrazňuje, že v soudním řízení nebylo řádným způsobem prokázáno ani prokazováno, zda mobilní telefony, jejichž dodání do věznice si měl objednat a následně je sám užívat, byly skutečně funkční, zda s nimi vůbec někdo někdy z věznice telefonoval nebo je jinak užíval a zda přístroje vůbec byly způsobilé k tomu, aby mohly být v prostředí věznice uvedeny do funkčního stavu.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný D. Č. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve svém dovolání však ve skutečnosti z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí svědků Š. a T.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. O tom, že obviněný nevztahoval své námitky k právnímu posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, ostatně svědčí i to, že vytýkal i porušení zásady in dubio pro reo , kdy obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, vadná skutková zjištění a prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům.

V poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Trutnově, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Hradci Králové na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé se rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Soudy v odůvodněních přijatých rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Tato skutková zjištění jasně vyplývají z důkazů, a to z výpovědi svědka E. Š., který uvedl, že se o telefonech nedozvěděl od obviněného, ale slyšel, jak se o nich obviněný a J. K. domlouvají. Také dva telefony u obviněného viděl, jelikož sdíleli jeden pokoj. Z výpovědi svědka M. T. bylo dále zjištěno, že viděl obviněného, jak z mobilních telefonů telefonuje. Tímto bylo na základě provedeného dokazování dostatečně zjištěno, že se obviněný dopustil jednání popsaného ve skutkovém ději. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky své hodnotící úvahy vysvětlily, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Námitka obviněného, že předmětným jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zák., je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou právně relevantní.

Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání je zařazen do hlavy páté trestního zákona mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných. Tato zvláštní část trestního zákona chrání široké spektrum společenských vztahů, zájmů a hodnot, které jsou nezbytné k tomu, aby stát budovaný na principech demokracie a zákonnosti mohl bezchybně vykonávat svoje funkce. Jde o trestné činy, které přímo nebo nepřímo ohrožují řádnou činnost orgánů státu nebo jinak ohrožují pořádek ve věcech veřejných, zejména nerušené fungování státních orgánů, důsledné uplatňování zákonnosti, výkon pravomoci veřejných činitelů, čistotu veřejného života, ochranu obecných zájmů i práv a svobod jednotlivců.

Podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zák. se trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil účel vazby nebo trestu.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů a trestněprávní ochrana je tímto ustanovením poskytována nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná. Znak maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Neznamená to však, že výkon rozhodnutí by byl zmařen, tj. že by už nebylo možné rozhodnutí vykonat. Podstatně ztěžovat výkon rozhodnutí lze například nedodržováním omezení uložených v souvislosti s trestem. K trestnosti se vyžaduje úmysl. Mařit účel vazby nebo trestu může jak osoba, která je ve výkonu vazby nebo trestu, tak i jiná osoba. Podle tohoto ustanovení se stíhá osoba, která narušuje svými činy podstatně režim vazby nebo výkonu trestu.

V posuzovaném případě Okresní soud v Trutnově zjistil skutkový děj v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí a jednání obviněného posoudil správně jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Krajský soud v Hradci Králové k odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu dodal, že obviněný získal a užíval ve výkonu trestu ke kontaktům mimo věznici nedovolenou techniku mobilní telefon a jednal tak úmyslně v rozporu s ustanovením § 18 zák. č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody a v rozporu s ustanovením § 28 odst. 2 písm. j), odst. 3 písm. a) cit. zákona a vyhlášky č. 345/1999 Sb. Jednání obviněného je nepochybně společensky škodlivé a k jeho postihnu nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

V případě projednávané věci obviněný navozoval nepovolený telefonní styk. Námitka obviněného, že jde o méně závažné porušení kázně postižitelné kázeňsky, je považována za irelevantní. Omezení kontaktů odsouzených s osobami mimo věznici je nedílnou součástí trestu odnětí svobody. Navazování telefonického spojení nekontrolovatelným způsobem nepovoleným technickým zařízením z věznice navenek je nutno považovat za závažné porušení povinností odsouzeného. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že námitka obviněného, že užitím mobilního telefonu a telefonováním z něj nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, nemůže obstát.

Je třeba zdůraznit, že danou problematikou se Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti již zabýval a při svém rozhodování dospěl mimo jiné k závěru, že tím, že obviněný bez povolení u sebe přechovával mobilní telefony a uskutečňoval jejich prostřednictvím telefonické hovory a zasílal SMS zprávy, porušil příslušná ustanovení zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. Mobilní telefon lze charakterizovat jako předmět, který lze použít k útěku či jako svou povahou předmět, který může narušovat pořádek. Uskutečňováním hovorů a zasíláním SMS zpráv obviněný současně porušil zákaz navazovat styky s jinými osobami. Námitka, že se jednalo o rodinné příslušníky a že účelem trestu rozhodně není zabránění kontaktu s rodinou, je pro právní kvalifikaci jeho jednání zcela nepodstatná, neboť obsahem vykonávaného trestu je určitá újma na jinak chráněných občanských právech a svobodách pachatele trestného činu. Výkon trestu odnětí svobody sice omezuje pachatelovu možnost styku s jeho rodinou, nicméně ho této možnosti nezbavuje. Obviněný má minimálně možnost pravidelných osobních návštěv či komunikace prostřednictvím dopisů, za splnění určitých podmínek i možnost uskutečnit telefonické hovory (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 977/2011).

Pokud obviněný namítá, že samotným držením mobilního telefonu spáchal pouze kárné provinění dle § 46 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, nikoli trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, nelze této námitce přisvědčit. Jak je popsáno ve shora uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 977/2011, skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku může být naplněna jednak tím, že obviněný bez povolení u sebe přechovával mobilní telefony a jednak i tím, že obviněný uskutečňoval jejich prostřednictvím telefonické hovory a zasílal SMS zprávy . Z toho vyplývá, že již samotné držení mobilního telefonu je považováno za trestné. Mobilní telefon lze charakterizovat jako předmět, který lze použít k útěku či jako svou povahou předmět, který může narušovat pořádek. Porušení zákazu, resp. nedodržení omezení vyplývajících z uloženého trestu odnětí svobody a zařazení obviněného do příslušného druhu věznice, tedy souvisejícího s výkonem trestu, je třeba chápat jako podstatné ztížení výkonu rozhodnutí. Obviněný svým jednáním (získáním a užíváním mobilního telefonu ve výkonu trestu) porušil omezení vyplývající z uloženého trestu odnětí svobody, dopustil se tak nedovolené (resp. zakázané) činnosti, na kterou je třeba nahlížet jako na jednání směřující ke zmaření účelu trestu. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného za neopodstatněnou.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný D. Č. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného D. Č. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. července 2015

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu