4 Tdo 753/2013
Datum rozhodnutí: 28.08.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 753/2013-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2013 o dovolání, které podal obviněný G. D. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. 12 To 82/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 7/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného G. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Obviněný G. D. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 4 T 7/2012 uznán vinným zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v souběhu se zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem spáchaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku v bodě I. 1) až 4), v bodě II. 1), 2) a v bodě III. 1), 2). Za to byl obviněnému podle § 234 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Zároveň mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu pěti let.

Proti tomu rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. 12 To 82/2012 v souladu s § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení obviněný posléze prostřednictvím svého obhájce podal dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že závěry soudů obou stupňů vychází z nesprávného hmotně právního posouzení skutku.

Dovolatel namítl, že soud prvního stupně (a posléze i odvolací soud) nesprávně dovodil, že se k žalovanému jednání doznal. Obviněný ve své výpovědi provedené cestou právní pomoci před orgány činnými v trestním řízení v L. uvedl, že sice založil běžný účet na své jméno a že mu již dříve odsouzený A. G. předal dokumenty za účelem jejich vhození do sběrného boxu, což obviněný k pokynu A. G. učinil, měl však za to, že se jedná o účetní doklady pro realizaci plateb a více se o věc nezajímal. Vyslechnutí svědci z řad poškozených pouze vypověděli, že na jejich účtech docházelo k nedovoleným transakcím. Nalézací soud nadto shledal vinu dovolatele i prostřednictvím procesně nepoužitelných důkazů kamerových záznamů, které nebyly v hlavním líčení řádně provedeny. V samotném založení účtu na jméno obviněného nelze spatřovat naplnění úmyslných trestných činů, za něž byl dovolatel odsouzen.

Již ve svém odvolání obviněný poukázal na to, že byl využit jako tzv. živý nástroj ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku, když jednal v negativním skutkovém omylu o okolnostech zakládajících trestní odpovědnost, tedy že jednal v dobré víře, že nemanipuluje s padělaným platebním prostředkem, přestože objektivně jeho jednání naplňovalo znaky trestného činu. Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že již dříve odsouzený A. G. se aktivně podílel na založení běžného účtu založeného na jméno dovolatele, který obviněnému k tomu udílel pokyny, a následně od obviněného ještě v bance převzal dokumenty. Dovolatel poté v dobré víře podle instrukcí odsouzeného G. vhodil příkaz do sběrného boxu, aniž měl jakékoli pochybnosti o oprávněnosti tohoto úkonu. Otázkou skutkového omylu, resp. nepřímého pachatelství se však žádný ze soudů nižších instancí rozhodující v této věci nezabýval. V této souvislosti je zapotřebí podle obviněného vycházet z trestněprávní nauky, podle níž negativní skutkový omyl vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin a trestný čin spáchaný z vědomé nedbalosti.

Dovolatel dále upozornil na to, že zcela absentuje subjektivní stránka skutkové podstaty obou trestných činů. Oba soudy tuto nesprávně dovodily z poznatku, že je obviněný čtyřicetiletý, svéprávný a dospělý člověk, jehož pobyt na území České republiky byl dostatečně dlouhý k tomu, aby věděl, co dělá. Tímto způsobem však připouští naprosto nepřijatelný empiricky tendenční náhled na otázku viny bez dalšího zkoumání subjektivních složek vůle . Délka pobytu obviněného na území ČR v žádném případě nezakládá předpoklad pro možný úsudek, že by obviněný věděl, že instrukce A. G., jimž se řídil, nejsou pro výkon podnikatelské činnosti standardní. Naopak z provedeného dokazování plyne, že obviněný neovládá český jazyk, na území ČR nikdy nepodnikal, tzn. nemohl posoudit, které postupy a operace jsou běžné při výkonu podnikatelské činnosti. Rovněž ze skutečnosti, že se s G. seznámil na oddělení cizinecké policie, kde jej požádal o pomoc, jelikož neměl platné vízum k pobytu, lze usoudit, že obviněný nemohl vědět, že se založením běžného účtu na své jméno a vhozením lístku do sběrného boxu může dopustit trestného činu. Obviněný v předchozím řízení opakovaně deklaroval, že nevěděl, že jde o padělané příkazy k úhradě, a že neznal mechanismus realizace bezhotovostních operací, což podporuje okolnost, že ve své nevědomosti neodtrhl před vhozením platebních příkazů do sběrného boxu jejich náležitý díl, což přivodilo jejich neplatnost.

V závěru svého dovolání proto s ohledem na jím uplatněné argumenty navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. 12 To 82/2012, a sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem ve smyslu § 265m tr. ř.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitka nedostatku procesně použitelných důkazů s tím, že kamerové záznamy dokládající aktivity přisouzené obviněnému v prostorách pobočky České spořitelny, a. s., na P. nebyly u hlavního líčení reprodukovány a že je odsuzující rozsudek opřen toliko o předmětné výpovědi poškozených, jsou zaměřeny na zpochybnění skutkového podkladu výroku o vině dovolatele, a nelze je považovat za kvalifikované. Námitky takové povahy by mohly mít z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze tehdy, jednalo-li by se o případ extrémního nesouladu mezi úvahami obou soudů při hodnocení provedeného dokazování a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními tvořícími skutkový podklad výroku o vině dovolatele, a pokud by dovolatel takový extrémní nesoulad formálně namítl a věcně odůvodnil, což se však v daném případě nestalo.

Zbývající část dovolací argumentace obviněného považuje státní zástupkyně za způsobilou být předmětem dovolacího přezkumu, co se týká jeho námitky nedostatku zavinění. Otázkou naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty stíhaných činů se podle státní zástupkyně soudy obou stupňů při vyhodnocení důvodnosti jeho obhajoby pečlivě zabývaly, když na podkladě opatřených skutkových zjištění dospěly ke shodnému právnímu závěru o jeho jednání spáchaného minimálně v nepřímém úmyslu. Nelze jim tak důvodně vytýkat, že nemohly přisvědčit právnímu názoru obviněného, že byl ze strany samostatně trestně stíhaného odsouzeného A. G. využit jako tzv. živý nástroj ve smyslu § 22 tr. zákoníku, kdy měl s vysokou pravděpodobností jednat ve skutkovém omylu negativním o okolnostech zakládajících trestní odpovědnost, neboť v posuzovaném směru se nacházel v dobré víře, že nemanipuluje s padělanými platebními prostředky.

V uvedeném směru dále obviněný namítl, že se žádný ze soudů nezabýval otázkou skutkového omylu, resp. nepřímého pachatelství. Oba soudy však zcela spolehlivě dostály své povinnosti důsledného posouzení jeho vnitřního psychického vztahu ke skutečné podstatě, smyslu a významu jeho jednání, které v součinnosti s odsouzeným A. G. (popř. dalšími nezjištěnými osobami) realizoval. Proto nemohly dospět ke konečnému úsudku, že jednal ve skutkovém omylu, a z toho vyplývajícího právního závěru o nedostatku jeho úmyslného zavinění a tím i o jeho jednání v postavení trestně neodpovědné osoby, zneužité k páchání trestné činnosti jako tzv. živý nástroj.

Právní závěr obou soudů o zaviněném jednání obviněného se podle názoru státní zástupkyně neopírá o pouhé zjištění jeho dlouhodobého pobytu na území ČR a o jeho plně zachovalou způsobilost k právním úkonům, jak nesprávně namítá. Vychází především z jím doznaných okolností jeho seznámení s odsouzeným A. G. a tím i z doznaného faktu přijetí podmínek jeho motivační nabídky, která se v daném případě týkala poměrně snadného výdělku peněz. Neváhal-li dovolatel pouze pod touto vidinou propůjčit svoji osobní identitu k založení bankovního účtu, na který si za pomoci zfalšovaných příkazů k úhradě opatřených falešnými podpisy jejich majitelů, minimálně však s povědomím absentujícího právního titulu takových bankovních transakcí realizovaných tzv. za zády oprávněných disponentů takto odčerpávaných bankovních účtů, nechal zasílat finanční částky, které výše jmenovanému odsouzenému v souladu s jejich předcházející dohodou, popř. dohodou s dosud nezjištěnými osobami, pouze předával, pak na uvedeném podkladě rozhodně nemohl setrvávat v důvodném přesvědčení, že jde o standardní postup v rámci výkonu G. podnikatelské činnosti. V takřka okamžitém přijetí G. nabídky mu nezabránila ani neznalost českého jazyka, která by tím spíše odůvodňovala potřebu zjištění pravého důvodu nabízeného honoráře za jednání, které obvykle honorováno nebývá. Je tedy zcela evidentní, že se tohoto honoráře rozhodl získat tzv. za každou cenu a tedy i se srozuměním, že se přisouzeným způsobem jak v součinnosti s odsouzeným A. G., tak i dalšími nezjištěnými osobami, podílí na jednání podvodné povahy uskutečněném prostřednictvím oklamaných pracovníků bankovních ústavů, kteří ke škodě poškozených majitelů odčerpaných bankovních účtů na podkladě jejich údajných platebních příkazů uskutečňovali v omylu tam uvedené bankovní transakce. Podle státní zástupkyně proto nelze přisvědčit názoru obviněného, že za přisouzených okolností jednal v dobré víře, aniž měl jakékoliv pochybnosti o oprávněnosti uskutečněných úkonů, a na uvedeném podkladě nelze dovodit, že v jeho případě zcela absentuje subjektivní stránka skutkových podstat přisouzených trestných činů. Naproti tomu se lze plně ztotožnit se závěry soudů obou stupňů o jeho jednání minimálně v nepřímém úmyslu. Státní zástupkyně dále v podrobnostech plně odkázala na pasáže odůvodnění rozhodnutí obou soudů zabývající se vyhodnocením tohoto nezbytného předpokladu vyvození trestní odpovědnosti obviněného (viz č.l. 6 zdola až 7 shora rozsudku nalézacího soudu a č. l. 5 napadeného usnesení).
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného G. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby bylo tímto způsobem rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. 12 To 82/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká), jež splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. a bylo podáno prostřednictvím jeho obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Námitky dovolatele týkající se nepoužitelnosti kamerových záznamů a toho, že v posuzované věci není dán dostatek dalších procesně použitelných důkazů, představují argumentaci brojící proti porušení procesních předpisů a nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem, které jsou s odkazem na uplatněný důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora, irelevantní, tudíž dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.

Další argument obviněného o absenci zavinění v žalovaném jednání uplatnil obviněný již v odvolání, a to v podstatě v totožném znění. Jedná se tedy o jeho opakovanou obhajobu spočívající v tom, že nevěděl, že manipuluje s padělanými prostředky, a domníval se, že založením bankovního účtu a splněním pokynů dříve odsouzeného A. G. tomuto legálně pomůže jen k získání jeho příjmů z podnikání za účelem vyplacení jeho údajných zaměstnanců. Obviněný proto měl podle svého vyjádření jednat ve skutkovém omylu negativním, a měl být využit jako tzv. živý nástroj podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku.

Vzhledem k postavení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího a taxativně vymezených dovolacích důvodů zakotvených v trestním řádu není možné využít dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jen proto, že obviněný není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, pokud se s nimi odvolací soud dostatečně vypořádal. S poukazem na shora uvedené skutečnosti je patrné, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud nalézací, popřípadě soud odvolací a na základě podaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může pouze přezkoumat, zda nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a zda je soudy zjištěný skutkový stav dostatečnou oporou pro závěr, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen.

Z obsahu obou rozhodnutí vydaných v posuzované věci se podává, že nalézací soud a posléze především soud odvolací výše zmíněnou obhajobu předkládanou obviněným spolehlivě vyvrátily. Obviněný ji znovu opakuje i v dovolání, neboť není spokojen s dosavadním výsledkem trestního řízení, což však nelze bez dalšího s úspěchem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat.

Soud prvního stupně nevyvodil závěr o tom, že obviněný spáchal žalované jednání minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jen z okolnosti, že obviněný po určitou dobu pobýval na území ČR a že je dospělý a svéprávný člověk, jak se snažil předestřít obviněný v dovolání. Naopak předně konstatoval, že obviněný za úplatu založil bankovní účet s vědomím účelu jeho využití, tedy aby s ním a prostřednictvím obviněného disponovaly další osoby, které na základě padělaných příkazů k úhradě, které byly užity jako pravé (z nichž některé měl v držení i obviněný a manipuloval s nimi, takže musel vědět, že nejsou pravé) uvedly pracovníky České spořitelny, a. s. v omyl, a opakovaně se obohacovaly o jednotlivé částky nepřesahující 100.000,- Kč na úkor účtů jiných klientů této banky, s nimiž nebyli oprávněni nakládat. Jeho přímý úmysl podle soudu prvního stupně dokládá i jeho chování po spáchání předmětných trestných činů, kdy bezprostředně poté opustil území ČR.

Odvolací soud posléze v odůvodnění napadeného usnesení doplnil, že zavinění obviněného jako niterný vztah pachatele k vlastnímu jednání, na nějž je možno usuzovat z jeho jednání projeveného navenek, lze dovodit rovněž z okolnosti, že obviněný je dospělou osobou starší čtyřiceti let, pocházející z členské země Evropské unie, kde je vše, co souvisí s běžným bezkontaktním platebním stykem, všeobecně známo. Dříve odsouzeného A. G. před spácháním skutků popsaným ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku podle svého vyjádření neznal, respektive jen několik hodin, a za této situace propůjčil údajně nezištně v jeho prospěch svoji identitu a potažmo bankovní účet ke shora uvedeným operacím. Sám s nepravými příkazy k úhradě disponoval. Vhodil-li do sběrného boxu neoddělené formuláře, nedokazuje tato skutečnost podle odvolacího soudu to, že nechtěl vyvolat zamýšlený následek obou činů, když mimo jiné i z účtu peníze vybíral.

Z uvedeného je zřejmé, že obviněný věděl a musel být minimálně srozuměn tím, že všechny převody peněz z cizích účtů prováděné na základě padělaných platebních příkazů vhazovaných do sběrných boxů sloužily k vylákání peněz na nový bankovní účet obviněného založený výlučně pro tento záměr, z něhož byly peníze vzápětí v hotovosti částečně vybrány, a vznikla tak zjištěná škoda. Dovolatel tak činil vědomě a za úplatu, a v žádném případě nelze uvěřit jeho tvrzením, že byl jen živým nástrojem pachatele A. G., jak předpokládá ustanovení § 22 odst. 2 tr. zákoníku, neboť každý alespoň částečně racionálně uvažující člověk nepropůjčí v cizím státě, jehož jazyk neovládá, svou identitu a neplní bezmyšlenkově pokyny zcela cizího člověka, který mu prezentuje legendu o nutnosti vyplacení svých zaměstnanců, za účelem převodů nemalých částek peněz prostřednictvím platebních prostředků, které nezná, a nemá žádného povědomí o jejich funkci a použití v bezhotovostním platebním styku. Jeho obhajoba proto v tomto směru nemůže v žádném případě obstát.

Dovolací soud považuje za nadbytečné reprodukovat podrobný obsah odůvodnění nalézacího i odvolacího rozhodnutí, tudíž odkazuje na jejich plné znění. Není tak možno se ztotožnit s názorem dovolatele, že by v jeho jednání kvalifikovaném jako zvlášť závažný zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaného dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, absentovalo zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za takové situace je pak i vyloučeno, že obviněný jednal ve skutkovém negativním omylu ve smyslu § 18 odst. 1 tr. zákoníku.

Vzhledem k uvedenému, jakož i k tomu, že oba soudy nižších stupňů se argumentací a obhajobou obviněného zabývaly a náležitě ji vyvrátily, nezbývá než shrnout, že obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, takže se v části, kde byla uplatněna relevantní námitka spadající pod uplatněný dovolací důvod, jedná o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Z těchto jen stručně uvedených důvodů v souladu s ustanovením § 265i odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného G. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. srpna 2013

Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c