4 Tdo 752/2015
Datum rozhodnutí: 18.08.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 752/2015-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. srpna 2015 o dovolání obviněného J. R. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. 11 To 27/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 1 T 289/2012, takto :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. R. o d m í t á.


O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Praha východ rozsudkem ze dne 22. 9. 2014 sp. zn. 1 T 289/2012 uznal obviněného J. R. (dále jen obviněný nebo dovolatel ) vinným, že
I. v době kolem 23.45 hodin dne 16. 8. 2012 v prostoru tvořící součást rodinného domu v R. ulici v Ř., okres P. v., úmyslně nejméně pětkrát rukou sevřenou v pěst a nejméně desetkrát otevřenou dlaní, silou dostatečnou ke způsobení krevních podlitin, s úmyslem zranit ji, udeřil rukou do obličeje a dále do horní poloviny těla poškozenou D. N., dříve R., čímž jí způsobil mnohočetné hematomy v obličeji, na krku, na pažích a hrudníku, také tržnou ránu vnitřní strany dolního rtu, dále pohmatovou citlivost úponu šíjových svalů a mírné omezení hybnosti krční páteře vyžadující aplikaci fixačního límce a dále příjem pouze kašovité stravy, obojí po dobu nejméně 1 týdne,
II. v době kolem 22.30 hodin dne 6. 7. 2013 v N. ulici v L., okr. P. v., vstoupil do bytového domu a tam po otevření nezamčených dveří neoprávněně vnikl do bytové jednotky užívané poškozenou D. L. a dále do bytové jednotky užívané poškozeným Z. M.
Takto popsaná jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval ad I. jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a ad II. jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku.

Za to obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu.

Zároveň zrušil výroky o trestech v rozsudcích Obvodního soudu pro Prahu 10 z 15. 4. 2014 sp. zn. 2 T 126/2012 a Obvodního soudu pro Prahu 8 z 8. 1. 2014 sp. zn. 4 T 47/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody vůči poškozené D. N., dříve R.

Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně podal v celém rozsahu odvolání obviněný, podal je ale i státní zástupce, a to proti výroku o trestu v neprospěch obviněného. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. 11 To 27/2015 tak, že je obě podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal následně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V písemném podání kromě rekapitulace jednotlivých rozhodnutí soudů nižších stupňů uvedl, že soudy hodnotily v jeho neprospěch znalecký posudek z oboru zdravotnictví, aniž byla vzata v úvahu možnost vzniku zjištěných poranění jiným způsobem. Podle jeho názoru tyto závěry nemohou vést ke konstatování, že byla naplněna skutková podstata přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Soud též nesprávně hmotně právně posoudil jeho pohybování se po domě v L. v N. ulici při hledání, zda se Y. (správně I.) B. nachází u Z. M. Ani toto jednání nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. V závěru obviněný prohlásil, že předmětné dovolání doplní a rozvede do pěti dnů, což se nestalo ani v době následující.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně).

Ta rovněž po rekapitulaci jednotlivých soudních rozhodnutí a uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prohlásila, že dovolatel pouze uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Jeho jednání přitom bylo provedenými důkazy, zejména znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ale i svědeckými výpověďmi prokázáno. V této souvislosti poukázala na charakter dovolání, coby mimořádného opravného prostředku, které není druhým odvoláním a Nejvyšší soud proto nemá důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které již byly uplatněny v předchozím řízení a soudy se jimi náležitě zabývaly. Dovolací argumentace se navíc zabývá výlučně otázkami skutkovými, resp. hodnocením důkazů, přičemž s učiněnými závěry soudů dovolatel nesouhlasí. Domáhá se tak ve skutečnosti odlišného způsobu hodnocení důkazů, sám je vykládá jinak a v důsledku toho vyvozuje i odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takové výhrady ale nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Výhrady dovolatele proto nepokládá za důvodné, přičemž napadené rozhodnutí není zatíženo jakoukoli vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Závěrem navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. S rozhodnutím v neveřejném zasedání pak souhlasila i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.) a splňuje i základní obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud nejprve posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Jak již bylo výše uvedeno, obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítal nesprávné právní posouzení obou skutků. U prvého z nich (přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku) tento svůj závěr opíral o nesprávné hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného ke zjištění mechanismu vzniku a povaze zranění poškozené D. N. Taková námitka ovšem hmotně právní povahu nemá, jelikož je jejím prostřednictvím napadáno hodnocení předmětného důkazu a ve svém konečném výsledku zjištění skutkového stavu soudem. Tudíž na základě této námitky nelze přezkoumat správnost hmotně právního posouzení skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně.

Navzdory tomuto konstatování je třeba poukázat na rozsudek nalézacího soudu, který v odůvodnění na str. 3 až 9 jednotlivě i ve svém souhrnu hodnotí provedené důkazy, tedy kromě předmětného znaleckého posudku i výpovědi jednotlivých svědků, na základě nichž dospěl k výsledným skutkovým zjištěním a posléze i k právní kvalifikaci jednání obviněného. Závěr soudu o tom, že zranění poškozené způsobil obviněný jednáním, které je popsáno ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, je tak plně odůvodněné a opodstatněné, když se s ním posléze ztotožnil i soud odvolací, který v podstatě na totožné námitky obviněného uplatněné i v odvolání reagoval ve svém rozhodnutí na str. 2 až 3. Nejvyšší soud nemá důvodu s výslednými závěry soudů nižších stupňů na základě dovolání obviněného jakkoli polemizovat, neboť tyto jsou včetně závěrů týkajících se právního posouzení skutku v souladu se zákonem a jejich opakování by bylo zcela nadbytečné.

V podstatě obdobné závěry lze uvést i vůči námitce vztahující se ke skutku pod bodem II. (přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku). Jestliže bylo podle skutkových zjištění soudů provedenými důkazy prokázáno, že obviněný bez povolení a vědomí uživatelů bytových jednotek svévolně vnikl postupně do dvou bytů v N. ulici v L., okr. P. v., a tyto zde prohledal, tak nelze než souhlasit s konstatováním, že tímto jednáním naplnil zákonné znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. V podrobnostech pak lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění jednotlivých rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně (viz str. 9 až 11 rozsudku okresního soudu a str. 3 až 4 usnesení soudu krajského). Ani v tomto případě Nejvyšší soud nemá důvodu opakovat podrobnosti, které vyplývají z výše zmíněných rozhodnutí jmenovaných soudů, na které lze v plném rozsahu poukázat.

V posuzovaném případě je tak možné celkově konstatovat, že soudy opřely své závěry o vině obviněného o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly a plně přitom respektovaly všechna rozhodná hlediska pro hodnocení důkazů vyjádřená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. bez projevu libovůle, resp. svévole, zvláště když vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy, skutková zjištění (§ 2 odst. 5 tr. ř.), jakož i závěry právní (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 910/2007). Plně a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy ve vztahu k namítané právní kvalifikaci jednání obviněného. V projednávané věci z hlediska uplatněných námitek obviněného neshledal Nejvyšší soud žádné okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu obou soudů, a které by nebyly v souladu se zákonem. Výjimkou by mohl být tzv. extrémní nesoulad mezi skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů, jejich hodnocením a výsledným skutkovým zjištěním soudů ve vztahu k přijatému právnímu posouzení věci, ale k takovému závěru, že by zde extrémní nesoulad byl přítomen, Nejvyšší soud nedospěl.

Mimo rámec podaného dovolání Nejvyšší soud naopak zjistil, že soudy rozhodly ve prospěch obviněného, pokud mu za veškeré v rozhodnutích uvedené trestné činy uložily jediný souhrnný trest. Správně mu měly být uloženy souhrnné tresty dva. První za trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (skutek ad I. v rozsudku Okresního soudu Praha východ sp. zn. 1 T 289/2012 spáchaný dne 16. 8. 2012), jenž byl v souběhu s trestným činem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (skutky obsažené v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 126/2012 spáchané v období od 28. 1. do 31. 1. 2012 a v období února až března 2012). Následně spáchaný trestný čin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku (skutek ze dne 6. 7. 2013 obsažený v rozsudku Okresního soudu Praha východ sp. zn. 1 T 289/2012 pod bodem II.) a trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (skutek spáchaný dne 26. 7. 2013 uvedený v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 4 T 47/2013) již nebyly s předchozími dvěma trestnými činy ve vícečinném souběhu, jelikož mezi tím dne 27. 5. 2013 došlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu Praha východ sp. zn. 1 T 289/2012, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za skutek spáchaný dne 16. 8. 2012. Okolnost, že tento rozsudek byl na základě odvolání obviněného zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. 11 To 404/2013 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, není, pokud se jedná o otázku souběhu trestných činů rozhodující, pokud v následném řízení došlo pro tentýž skutek trestný čin k pravomocnému odsouzení obviněného. K takovému odsouzení obviněného pak došlo rozsudkem Okresního soudu Praha východ ze dne 22. 9. 2014 sp. zn. 1 T 289/2012 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. 11 To 27/2015, jež byly napadeny dovoláním obviněného. Tedy za výše zmíněné následné postupně spáchané dva trestné činy porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku ze dne 6. 7. 2013 a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ze dne 26. 7. 2013 měl být rozsudkem Okresního soudu Praha východ sp. zn. 1 T 289/2012 ze dne 22. 9. 2014 obviněnému uložen další v pořadí druhý souhrnný trest, neboť v jejich případě se ve vztahu k předchozím uvedeným trestným činům jednalo o recidivu, a nikoli o souběh trestných činů.

Toto pochybení nebylo vytknuto žádnou ze stran řízení, a nelze je napravit ani v důsledku zásahu dovolacího soudu. Náprava v uvedeném směru by totiž byla v neprospěch obviněného (namísto jediného souhrnného trestu by mu byly uloženy souhrnné tresty dva), což by bylo možné pouze na základě dovolání (resp. předchozího odvolání) státního zástupce v neprospěch obviněného, které ale podáno nebylo.

Nejvyšší soud proto na základě výše uvedených zjištění dospěl ke konečnému závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů vytýkanými vadami netrpí. V důsledku toho z těchto stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. srpna 2015
JUDr. František Hrabec předseda senátu